„Často jsme si mezi stády hověli ve stínu stromů, spadlé listí a tráva lehátkem bývaly nám. Často jsme na seně též a na slámě leželi spolu, před šedou jinovatkou chatrč nás chránila jen. Kdopak ti ukázal háje, jež pro lov výhodné byly, jeskyně, ve kterých šelmy skrývaly mláďata svá? … Osud můj zpečetěn tehdy a žár tvé veliké lásky tehdy se měniti počal v ošklivou zimu a chlad, k soudu když přišly ti Héra i Afrodíté a nahá Pallas, jíž sluší lépe, svou-li si oblékne zbroj. Srdce v ňadrech se zděšeně zachvělo, mrazivá hrůza pronikla tvrdými kostmi, když jsi mi vyprávěl vše. Ve svém velikém strachu jsem se starci mluvila o tom, stařen se na radu ptala; nazvaly hříchem tvůj čin. … Ten bůh mě pak naučil léčit, neb poznal, že hodna jsem toho; vložil své dary v mé ruce, svěřil jim umění své. Kdekterou bylinu mocnou, jež pomáhá, kdekterý kořen schopný neduhy léčit z celého světa já znám. Škoda, že bylinami se nedá vyhojit láska! … Nemůže přinést mi pomoc ni Země, rodící hojně léčivých bylin, ni božstvo: můžeš ji přinést jen ty!“
– Víla/nymfa Oinóné Paridovi, Listy milostné, Publius Ovidius Naso
Čas se točí v neustálém koloběhu, který promíchává Oheň a Vodu. Každý ve svém životě zažíváme zlaté časy, stříbrné časy, bronzové a železné časy, doby zmatků. Jiné doby a jiná místa přinášejí jiné výzvy a je jen na nás, jak je využijeme. Jestli je budeme chápat jako příležitosti ke zlepšení naší osobnosti, šlechtění ctností, zlepšování vztahů mezi sebou a s ostatními bytostmi na světě, jestli si budeme vážit naší krajiny a pečovat o ni – což by možná mělo být samozřejmé vzhledem k tomu, co pro nás dělá, co nám poskytuje. Je na nás, jestli ji budeme chápat jako živou nebo ne. Rovněž je na nás, jestli budeme myslet na naše předky a starat se o své rodiny, o ty starší i o ty nejmenší, a jestli jim pomůžeme se rovněž zlepšit, získat sílu, odvahu, upřímnost.
Obřady, zvyky a slavnosti nám mohou pomoci se napojit na přirozený rytmus Přírody a vzdát úctu těm, kteří si to zaslouží. Na jaře se Příroda probouzí, v létě se skákáním přes ohně a koupáním v řece slaví období všeobecné plodnosti, načež přichází období sklizně a dožínek. Na podzim Příroda usíná, v zimě spí, aby se opět mohla probudit a ukázat nám svoji moc. Lidé v minulosti i v současnosti tato období slavili a slaví, aby se spojili s plodivou silou kmene bohů a všemožných dalších bytostí k zajištění vlastní úrody a blahobytu. Kalendář k provádění výročních zvyků se zpravidla řídí slunečním pohybem (rovnodennosti a slunovraty) nebo dorůstáním Měsíce (úplňky a novy), kde rovněž záleží, kolikátý úplněk nebo nov to v daném roce je. Rovněž je dobré si všímat Přírody samotné, jak co kdy kvete, jaké rostliny se objevují a jaké květy a plody přináší stromy, i kdy přilétají a odlétají různí ptáčkové – to vše nám pomůže pochopit, jak Příroda pracuje a jaké síly se v ní nachází. Stačí k tomu alespoň malá dávka zvídavosti a úcty.
Když pak navíc necháme pracovat naši představivost a když si navíc čteme dávné příběhy a pohádky, mohou nás napadat různé věci, různá vyprávění. Některé vyprávění může například vypadat takhle: „V dubovém lese uprostřed vesnice, nastala zima, každý se třese. Černý Kůň po tyčích přešlapuje, věští budoucnost, život ulehčuje. Na jeho hřbetě sedí pán v černém obleku, záškodník, který se vysmívá lidem v pokleku. ‚Jen vyjevte svou slabost, potomci chudých,‘ pravil, ‚a ukažte, že stát při sobě umíte v dobách krutých.‘ V jeho očích se mihl zelený plamen, každý je tím pohledem omámen. Avšak půl koloběhu uteče a Země se zelení obleče. Tehdy přijede Vítěz v bílém, v očích Len v květu modrém. Bílý Kůň po tyčích přešlapuje, věští budoucnost, život ulehčuje. Kolem Lovce letí dva lesní mužíci, takže to vypadá, že má Lovec hlavy tři. Vítěz s východem Slunce přijel, aby radost přinést neopomněl. Náhle Vítěz udeří, mečem se ožene a Lovce i s jeho nohsledy pryč vyžene. Jaro přichází, lidé jásají. ‚Jen vyjevte své silné stránky,‘ pravil Vítěz klidně, ‚úctu lesním duchům vzdejte, jídlo pěstujte, v kráse žijte.‘ V radosti i ve smutku nejsme bez úsudků. Víme, že koloběh se otáčí, Vítr vane a celý příběh znovu nastane. Proto si vždy pomáhejte a myšlenkám zlým se vyhýbejte.“ (Křesání ohně, Ladovid z Hor, Lúán Rélta)
Příběhy jsou součástí naší krajiny, stejně tak jako my, naši předkové a naši potomci. Čas je věčný koloběh a všechny tyto věci se v něm jako v ohromném vesmírném kotli promíchávají. Dovolte mi nyní se s vámi rozloučit úryvkem z vám jistě velice známé knížky:
„Na jednom místě, je to srázná výše, stojí osamělý Smrk, je to starý strom, ratolesti jeho se z jedné strany chýlí nad hlubokou propastí, v jejíchž rozpuklinách sem a tam kapradí aneb kříček Jalovce roste, a v dole žene se potok přes skaliska a tvoří samé vodopády. Nevím sám, jak se dělo, ale k tomu vždy jsem zabloudil, když mne něco soužilo a nějaké neštěstí mne potkalo. Tak když jsem chodil za mojí ženou a se domníval, že ji nedostanu; rodiče její bránili a později teprv svolili. Tak když mně umřel nejstarší synek, i když mi stará matka zemřela. Vždy jsem vyšel z domu, šel bez cíle, nekoukal se ani vpravo, ani vlevo a mimovolně nesly mne nohy do divokého dolu, a když jsem se octnul nad propastí u zasmušilého Smrku, když jsem viděl před sebou vrchole hor, jeden nad druhým, jako by ze mne tíže spadla, já se nestyděl plakat. Když jsem drsné tělo stromu obejmul, zdálo se mi, že je v něm život, že rozumí mým žalobám, a ratolesti jeho chvílemi nade mnou zašuměly, jako by se mnou vzdychaly a povídat mi chtěly o stejných bolestech.“ (myslivec Beyer, Babička, Božena Němcová)
