„Vrchy však vytvořila Příroda pro své cíle, na vyztužení mezer uvnitř Země, na zadržení náporu řek a jako hráz příboji, konečně chce nejméně klidné části zkrotit svou nejtvrdší hmotou. A my je řežeme a rozvážíme z pouhé touhy po přepychu, ač bychom se podivili, kdyby samy měnily místo. Mnozí považovali skoro za zázrak, že Hannibal překročil Alpy, což opakovali Kimbrové, a nyní je sami řežeme na mnohé druhy mramoru. Otvírají se předhoří u moře, Příroda je násilně měněna v rovinu, rozvážíme hřbety, které byly stanoveny za hranice národů, stavějí se zvláštní lodi na převážení mramoru – a aj! Onen hřbet se zmítá sem tam na vlnách. Je to větší dovolenost, než když – jen proto, abychom se napili ledové vody – hledáme nádrže až v mracích a hloubíme skály tyčící se k oblakům. Nechť každý pováží v hloubi srdce, když slyší o pohádkové ceně luxusního kamene a vidí jej namáhavě tahat a vozit, oč by život bez takovýchto vymyšleností byl blaženější! Ale dělají to tak lidé a trápí se, ne však pro nějaký užitek nebo pro nějaké potěšení – leda proto, aby mohli ležet mezi skvrnitými stěnami svých mramorových paláců. A tyto starosti berou radost i tmavým nočním hodinám, které přece tvoří polovici života každého z nás. Takto uvažující se jistě zastydí za svou i za starou dobu. Existují zákony, které zakazují předkládat při hostině delikatesy z malých zvířátek – ale proti převážení mramoru přes moře nebyl vydán žádný zákon.“
– Naturalis Historia (XXXVI. kniha), Plinius starší
Na povrchu Země byl jasný den, v podzemí to však poznat nebylo. Stál jsem v rychle jedoucím metru, zatímco jsem se napůl opíral o zadní dveře, na nichž byl jen tak pro zábavu uveden výhružný nápis, že se o ně nemá nikdo opírat. Pohled jsem měl upřený před sebe. Snažil jsem se moc nemyslet. Metro se zastavilo, dveře se otevírají, lidé nastupují, dveře se zavírají – rozhodně nic zvláštního. Zvláštní bylo až to, když se na protějším konci vagónu mezi namačkanými spolucestujícími, odmítajícími využít několik volných sedaček, objevil známý světle zelený záblesk. Vylekal jsem se tak moc, že jsem byl nucen zastavit dech. Všichni ostatní se chovali normálně. Nevěděl jsem, jestli může v dlouhém hnědém kabátě vůbec viděli, pokud ano, pak ho dokonale přehlíželi. S dlouhými černými vlasy a záludným úsměvem byl dle mého skromného názoru více než nápadný. Ukazoval na mě. Tady jsem už chtěl vystoupit, ale něco mi v tom bránilo. Došlo mi, že se chce onen muž sejít, jako to již několikrát učinil. Jeli jsme metrem dále a dále, já stále zaražen na svém místě. Teprve po několika zastávkách muž nečekaně vystoupil. Rozběhl jsem se za ním, ale on mi zmizel v davu. Tu jsem ho však zase zpozoroval na schodech před sebou – běžel jsem. Ani mě nenapadlo se ohlížet na ostatní kolem, chtěl jsem onoho muže dohnat. Byl jsem na schodech, všude plno lidí. Na jedné straně byl vstup k autobusovému nádraží, na druhé straně vstup do městského lesa, který sloužil jako park. Zamrkal jsem očima. Teprve po chvíli jsem tajemného muže v kabátě znovu uviděl, jak se zkříženýma rukama na prsou stál na okraji lesa. Usmíval se. Šel jsem pomalu za ním, čas přestával dávat smysl, všechno se zároveň pozastavilo, zároveň proběhlo v jediném okamžiku. Muž se dotkl šípkového keře a před mýma očima zmizel. Zastavil jsem se. Upřímně musím říct, že jsem se poněkud bál jít dále. Přemýšlel jsem, co by se mi mohlo stát – vlastně jsem to věděl. Avšak nakonec jsem přeci jen sebral zbytky odvahy a došel až k samotnému šípkovému keři, který byl obdařen mnoha trny, aby nic nevhodného skrze něj neprošlo, aby ochraňoval a posiloval bytosti na obou stranách, aby zároveň sloužil jako brána mezi světy. Bezmyšlenkovitě jsem se keře dotkl, jako by mě na chvíli něco ovládlo. V ten okamžik se svět kolem začal rozpadat, barvy se promíchaly, aby se posléze znovu ustálily.
Z lesního parku se najednou stal nekonečný zelený a světlem prozářený hvozd. Duby, Břízy a Buky dosahovaly neuvěřitelných výšek, listí na nich příjemně šumělo a doplňovalo tak vzdálený zpěv drobného ptactva. Přímo před mýma očima se nacházela mýtina, za níž protékal třpytící se potůček, který přicházel z neznámých dálek a do neznámých dálek měl namířeno. Uprostřed mýtiny byly dva pařezy, jeden prázdný, a na druhém seděl onen tajemný muž. Již na sobě neměl ten kabát, pouze zvláštní kožené oblečení pokryté lesní zelení. Pohled upíral přímo na mě. „Dlouho jsme se neviděli,“ řekl nakonec, „ty už si na Pána Lesů ani nevzpomeneš.“ Od ucha k uchu se usmíval. V dáli za jeho zády pobíhali lesní mužíci, kteří uklízeli větvičkami zasypanou cestičku a ohraničovali ji velkými kameny. Pán Lesů, kterému jsem říkal Lovec, spatřil, že jsem zamyšlený, a tak z pařezu vstal. Byl o hlavu větší než já – vlastnost, kterou sdílel s mým ochráncem Mocným Videm, tedy Slunečním Hrdinou, asi abych si nemyslel, že si před nimi můžu vyskakovat. „Co je nového?“ zeptal se zároveň zvědavě a zároveň poněkud tajemně až děsivě. To mě vytrhlo ze zamyšlení. „Mám nový mobil,“ plácl jsem. Lovec se zasmál. „Ukaž,“ řekl, načež jsem pomalu z kapsy vytáhl nový mobil s plastovým zlatým obalem. „Pche,“ dodal rozmrzele Lovec, když bral mobil do ruky, „nemám rád tyhle plastové věci.“ Poté se však znovu začal záludně usmívat. Něco chvíli na mobilu hledal. Potom mlaskl pusou. „Nebaví mě klikat,“ dodal, načež se mu zničehonic začal mobil v ruce proměňovat. Součástky vylezly ven a různě se přeházely, obal jezdil sem a tam. Netrvalo dlouho a obraz toho, co se dělo v mobilu, se najednou holograficky promítl mezi nás. Lovec myšlenkami ovládal to, co se tam zobrazovalo. „Á,“ řekl, když našel aplikaci se současnými zprávami z domova i ze světa, kterou následně spustil. Zpříma se postavil. „Nuže,“ pravil, zatímco si jednotlivé zprávy bleskurychle prohlížel, „to je divný. A mě lidé kříže v této oblasti ztotožnili s rohatým vládcem pekel, vždyť jsou to oni, kdo dělá neplechu! Co o rychlé výsadky, to je typicky vindské, ale ta ničivá síla …“ Obrátil svůj pohled na mě. „Pamatuj,“ dodal, „že žádné světové války už být nemohou. Snaž se o spolupráci a neměj slitování s pitomci.“ Souhlasně jsem pokýval hlavou, že to beru na vědomí. Lovec potom mobil vzal a podal mi ho zpět do ruky. V tu chvíli všechny vnější obrazy z něj zmizely a mobil kouzelně získal zpět svou původní podobu. Byl jsem nehorázně vyjevený, i když bych měl být na podobné věci už docela zvyklý. Lovec se posadil na pařez a kouzlem donutil si sednout i mě, a to na pařez naproti němu. Asi poznal, že jsem celý zmatený a zamyšlený a že bychom se neustálým vysvětlováním nikam nedostali. Jen to mohl udělat více citlivě. „Promluvíme si,“ řekl Lovec vážně a zableskl na mě svýma zelenýma záludnýma očima, které lidem rády činily neplechu, „chtěl bych, aby ses ve svém životě co nejvíc snažil vracet lesům a jejich obyvatelům včetně divé zvěře jejich místo v srdci světa. A neboj se chodit více v bílém, nestyď se za to, kdo jsi.“ Uvědoměle jsem pokýval hlavou. V tu chvíli Lovec natáhl ruku, načež se mu v ní hned objevilo několik knížek, které jsem velmi dobře znal. „Četl jsem to samé,“ řekl Lovec, „co ty. To o těch Polabských Slovanech, ty Stopy zapomenutého lidu, to bylo zajímavé. Je tam opravdu všechno, i odkazy na Helmolda, kterého jsi četl předtím, i na Drevany a Lužičánky. Erben je moc zajímavý, jak myslel, jak na různé věci přicházel. Plinius také. Stejně ale se ti nejvíce líbí Babička od Němcové, že jo?“ Nebyl jsem vůbec schopný na jeho otázku odpovědět, seděl jsem tam s ústy otevřenými dokořán. Lovec nicméně na odpověď nečekal a ihned jednu z oněch knížek otevřel. „A Ovidius je bezva, viď?“ zeptal se záludně, „o Lásce a milování, to je panečku návod, který překoná tisíciletí. O tom něco vím.“ V jeho očích jsem najednou jako záblesk viděl tu spoustu žen, se kterými za celou tu nekonečnou dobu Lovec ulehal do houští. „Ale teď tu mám Proměny,“ dodal, „víš, že kdysi dávno lidé urazili zvířata? Navíc je v této dnešní zvláštní době lidé vozí chycené za nohy, podřezávají jim krky a krutě je vyčerpávají? Víš, že lidé pěstují mnohem více rostlin, než by potřebovali, protože musí napřed nakrmit ta zvířata? Že jejich výměšky pouští do vod a znečišťují je? Že znečišťují ovzduší a celou Zemi uráží a vykořisťují? Však se na tom také nevědomky podílíš.“ Zarazil jsem se. „Nechceš,“ navrhl mi Lovec, zatímco listoval v Proměnách, „to všechno rostlinám, které k tobě chovají zvláštní vztah a ty k nim, zvířatům a vílám oplatit? A také na ně myslet, přinášet více obětin.“ Jakmile to dořekl, přečetl jeden úryvek: „Ale ten dávný věk, jejž sami jsme nazvali zlatým, toliko stromů plody a rostlinstvem ze Země vzešlým docela šťastným se cítil a ústa si netřísnil krví. Pernatci za oněch dob si létali bezpečně vzduchem, Zajíc, prost vší bázně, se proháněl uprostřed polí, v liché důvěřivosti se nechytla na háček ryba. Bez nástrah bývalo všechno a nebylo třeba se báti podvodu, všude byl mír. Když jakýsi škodlivý rádce, nechať to kdokoli byl, se bohům jal závidět jídlo, a když masitou stravu si v hltavý žaludek spustil, zločinu otevřel cestu. Snad hubením divokých šelem zahřál se nejprve kov, když teplou krví se třísnil, a připouštím, nebylo hříchem, byla-li zabita zvěř, jež život náš ohrožovala; avšak zabíjet měla se jen, ne předkládat k snědku!“ (Proměny (XV. kniha), Publius Ovidius Naso)
Z toho, co mi všechno říkal, jsem byl poněkud zmatený. „Nezůstávej v době železa,“ dodal Lovec, když spatřil můj jistě velmi divný výraz, „teď je jiná doba.“ Vítr zašuměl v korunách stromů. Na něco jsem si vzpomněl. „Já vím,“ odpověděl jsem, „však jste mě také učili programovat, že jo? Nějak mi to šlo snáz, když jsem byl na chatě, měl jsem mnohem větší nadání.“ Lovec se usmál. „To duchové té krajiny tě to učili,“ odvětil na mou otázku, „protože si jich všímáš, a tak se ti chtěli odvděčit. I předkové, jejichž duchové šumí ve zpěvu studánek, ti v tom pomáhali. Jak jsi onehdy v dešti stál u té Jabloně, tak v té době k tobě nejvíce promlouvali.“ Zamyslel jsem se. Vzpomněl jsem si na ta různá zapadlá hradiště a mohyly, na vrcholky, kopce a údolí, na ta pěkná místa, která jsem poznával, i na ta nepěkná, kterým jsem se vyhýbal. Hluboko uvnitř jsem pocítil spojení. Lovec se stále usmíval. V hlavě se mu rodily nějaké záměry, které mi však rozhodně neměl v úmyslu odhalit. Věděl jsem, že i ostatní z kmene bohů měli něco za lubem, jen jsem vůbec netušil, co to bylo. A tušit jsem to neměl. Vždyť lidské chápání je oproti tomu božskému značně omezené, byť pohnutky a povahové rysy můžeme mít podobné. Nevěděl jsem téměř nic. Byl jsem zmatený, ale zároveň spokojený. Když jsem se pak nakonec objevil zpátky u keře na okraji lesa v hlavním městě, byl jsem rád, jelikož jsem věděl, že nikdy, ale vůbec nikdy nejsem sám.
