Stmívalo se. Listí na vysokých stromech zežloutlo a začalo pomaličku dopadat na měkkou mechovou podestýlku tvořenou také Jaterníkem, Sasankami a Vlaštovičníkem. Ten odkvetl spolu s odletem Vlaštovek, které se odebraly na dalekou cestu do jiných světů. Listí vysokých světle šedých Buků dopadalo na tmavě zelené jehličí bílých Jedlí. Stromy si povídaly. Hladina studánky se vlnila v odpovědi na přicházející vichr. Les se mi snažil něco povědět, nějaká tajemná síla, která s ním byla spojená, která pocházela z jeho hlubin. Z hlubin zelené podzemní říše někdy nazývané náva. Vlčí zavytí. Kolem bylo šero, divoko. Koruny stromů se pod silou vichru nakláněly ze strany na stranu. Lesk očí. Daleko za studánkou na vrcholu kopce postávala vlčí smečka, která na mě upřeně zírala. Vlci však nevypadali nebezpečně, spíše zvědavě. A tam, mezi nimi, stál muž zabalený v kožešině. Na první pohled vypadal staře a moudře, ovšem věděl jsem, že to byl pouze klam. Možnosti světa se rozdivočely. Nyní bylo možné snad všechno. A bylo to nebezpečné. Onen tajemný muž na mě ukázal rukou a pokynul mi, abych ho následoval. Učinil jsem tak i přes to, že jsem se bál. Jeho i Vlků. Les šuměl. Vítr dul. Někde v nedohledné dáli běsnily přízraky, běsy na Koních, co chtěly zmást, zničit či zabít všechno živé. Jejich směrem jsem se však nedíval. Šel jsem po spadaném listí pod korunami stromových velikánů, kteří nyní za šera vypadali vskutku živě a děsivě, a bedlivě pozoroval Vlky s vlčím pastýřem mezi nimi. Se Zeleným Pastýřem, který v lesích a na loukách pase duše zesnulých předků, těch, kteří dlí uprostřed lesů, radují se a popíjí medovinu. Avšak netrvalo dlouho a různé běsy se ke mně začaly přibližovat ze všech stran. Zrychlil jsem. Nevím proč, ale chtěl jsem být u oněch Vlků, hledal jsem bezpečí v nebezpečí. Teprve nyní jsem uviděl do obličeje onoho pastýře Vlků. V jeho očích problesklo světle zelené světlo, usmíval se od ucha k uchu. Běsy se blížily, až jsem ucítil jejich chladný dech. Dech smrti. Vlci zavrčeli. S neuvěřitelnou rychlostí se vydali skrze houštiny přímo proti běsům, aby je mohli svými zuby roztrhat na kusy. Vrčení. Studený dech se rozplynul. Tajemný muž shodil svůj kožešinový plášť. Vypadal nyní jako lovec, lovec přízraků, které narušovaly klid jeho lesů, klid Pána Lesů. V jeho světle zelených očích se leskla škodolibost, rád si hrál, rád naháněl strach. Rád se proměňoval a chodil za povolnými děvčaty, divokost oplácel divokostí, vlídnost vlídností. To mě naučil. Tak jsem ho znal. Uklonil jsem se, bál jsem se. On se nahlas zasmál, věděl, co cítím. „Místo Lovce,“ promluvil tajemně, „ze mě udělali myslivce. Vědí, že zde, v lesních hlubinách, jsem tím skutečným pánem já.“ Lovec s černými vlasy, který se dokáže zjevit v různých podobách, s parohy na hlavě, se třemi hlavami, s černým Koněm a Psy, se dvěma lesními mužíky kolem jeho hlavy. Ten, který dokáže ukázat skrytou část světa moudrým lidem. Ten, který nemilosrdně jedná s nemoudrými, a trestá za příkoří způsobená lesům, světu a uraženým duchům, kteří u něj hledají pomoc. Vrahy trestá stejně jako ty, co ničí lesy, nebo ty, co jednají naprosto nerozvážně. Lidé se toho bojí, nechtějí, aby o takových věcech věděl. Naopak ale žádají o vysvětlení toho, co se skrývá pod povrchem. Černý Kůň po tyčích přešlapuje, věští budoucnost, život ulehčuje. Černovlasý Lovec zkřížil ruce na prsou. Stále se záludně usmíval. „Cítím,“ pravil děsivě, „že máš mnoho otázek. Nemám čas ani chuť odpovídat na všechny, ale ptej se.“ Po jeho posledních slovech mi naběhl mráz po zádech. Zakoktal jsem se. „Jsou-li dávné příběhy pravdivé,“ soukal jsem ze sebe, „je pravdou, že jsi tehdy unesl Květinovou Dívku?“ „Ano,“ odvětil Černohlav radostně. Jeho oči zářily. „A je zároveň pravdou,“ pokračoval jsem, „že ji Mocný Vid zachránil? A ty ses jako Lovec poklonil záři Jelena se zlatými parohy?“ Nyní byla jeho odpověď méně šťastná. „Ano,“ pravil nakonec znechuceně. „To ty,“ nepřestávaly mi přicházet nové a nové myšlenky, „jsi schopný přinést plodnost z lesních hlubin? To ty chráníš svět před děsivými přízraky, aby ho dočista nezničily a nenastolily vládu křivdy? To ty zároveň ale využíváš jejich sílu, uznáš-li to za vhodné? To ty je lovíš po nocích a ochraňuješ lesy?“ Černohlav se smál. „Mnoho otázek,“ odvětil prostě, „a na všechny jedna odpověď: ano. Mám takový dojem, že se potřebuješ jen ujistit v tom, co už víš.“ Najednou zvážněl. Jeho hlas začal dunět. „Ale pamatuj si,“ pokračoval, „že toho o mně víš málo. O bozích, o nebeských, zemských i podzemích silách, o jejich povaze, původu a účelu. Nevíš ani, co dokáže takový drak Čár, co dokáží kouzla. Ani o těch, kteří mi slouží, se ti nedoneslo mnoho zpráv – o lesních mužících, velesech, čertících. Nevíš o skalách, které drtí.“ Znovu jsem měl pocit, že se místo odpovědí jedná o hádanky. Byl jsem zmatený. V celé krajině již nastala černočerná tma, narušovaná akorát v dáli šumícím pramínkem studánky. Té studánky, která mě chránila. Nebo jsem si to alespoň myslel. „Kolik tabu,“ zeptal jsem se najednou, „doprovázelo pradávné obřady lovu?“ Černohlav se znovu záludně usmál. „Mnoho,“ odpověděl, „mnoho, která se dnes nedodržují. To mi působí hněv, tak velký, že klidně nechám běsy, krvepijce a nemoci, ať zaútočí na lidi, ať očistí Zemi.“ Naprázdno jsem polkl. „Například,“ pokračoval, „bylo nutné se před lovem očistit Jalovcem a jeho dřevem. Prosit spojence z řad zvířat o pomoc, a uloveného tvora pak vyvrhnout a odeslat jeho krev, sílu, skrze půdu zpět Matce Zemi k očistě. Pokud se tak nestalo a pradávná dohoda tak byla porušena, duch onoho tvora se naštval, a působil zástavy srdce. Nepodceňuj moc a smysl prastarých obřadů. Nepodceňuj sílu zákazů, které je provázejí.“ Jeho dlouhé černé vlasy se spojovaly s nocí. Z jeho slov jsem pochopil, že si mám vážit krajiny a neznečišťovat lesy. Že pokud se chceme zachránit, máme vrátit krajině pralesní divočinu, která k ní neodmyslitelně patří. Vichr stále dul. Tajemné hlasy v dálce utichly. Ani jsem se nestačil vzpamatovat, když tu najednou Černohlav zmizel. Nebo se proměnil? Co když je tím vzdáleným Břečťanem, co se pne kolem vysokých stromů? Onen zelený rostlinný had vypadal vskutku podivně, až moc živě. Zaslechl jsem snad syčení? Bál jsem se. Cítil jsem úctu a pokoru.
