„Symbióza, spojující člověka a skot, je prastará. Všude, kde žijí pospolu, je Kráva považována za posvátné zvíře. U východoafrických pastevců jsou nejkrásnější písně a básně věnovány skotu; v Indii je Kráva uctívána jako vlastní matka; a u nás patřila mezi osazenstvo domu, ‚chléb milosti’ měla ve starých časech jistý. Tato smlouva mezi zvířecí duší a člověkem je stále více rušena. Zvíře je vykořisťováno, utlačováno ve svém bytí. Jedna horská Kráva s nádhernými rohy, která byla vždycky obzvlášť důvěřivá, se na mě dívala svýma nádhernýma hnědýma očima a jako by říkala: ‚Jak dlouho ještě musíme trpět? Jak dlouho ještě potrvá, než už nebudeme zavřené za tím hrozným ostnatým drátem, než zase budeme moci zažít radost ze svých pudů a již nebudeme uměle oplodňovány? Jak dlouho ještě, než si budeme moci ponechat naše Telátka u sebe?’ ‚Milá Krávo, já nevím,’ řekl jsem. ‚Ale neklesej na duchu. Ten samý démon, který vám tohle dělá, dělá i lidi nesvobodnými a nešťastnými.’ Není divu – jak mi vysvětlil jeden irský chovatel skotu –, že kdysi mírumilovná farmářská zvířata se stávají stále agresívnějšími, a dokonce útočí na zemědělce.“ – Jsem součástí lesa, Wolf-Dieter Storl

„Dubová polena pro slunovratový oheň byla pečlivě narovnána. Květiny a obrovská girlanda z dubového listí, připomínající zeleného draka, dřevo ozdobily. Půda kolem byla vyložena kapradím a kořenitě vonícími listy Puškvorce. Vedoucí rituálu slavnostně hranici zapálil tak, že začala hořet zevnitř ven a pak vzplála. Kultovní vůdkyně vykuřovaly Pelyňkem, stříkaly vodu na účastníky, a nakonec obětovaly slunovratovému ohni vodu, med, květiny a jantar. Tradiční jídla – tmavý, výživný žitný chléb, jahody, kmínový sýr a pivo – ležela jako obětiny před ohněm. Každou chvíli zazněly, doprovázeny bubnem a dudami, prastaré sakrální čtyřhlasé zpěvy a kolem ohnivého středu se tančily, ruku v ruce, kolové tance. Někdy byly ohni obětovány suché květinové věnce a koruny z listí z minulého roku. Nakonec skákali oslavující přes žhnoucí popel. Přátelé nebo zamilovaní skákali spolu, držíce se za ruce. Takováto oslava nepřináší jen radost, čistí také duši a odmete vše, co se jako nedobré shromáždilo nebo nadbytečné usadilo v auře. Člověk měl opravdu pocit, že je bohům blízko. Bylo to, jako kdyby je zpěvy lákaly do přítomnosti, do jsoucna. Jsou to staří indoevropští bohové, kteří tu byli vzýváni; bohové Přírody, nikoli vzdálené, abstraktní, absolutní bytosti. A někdy přijmou lidskou podobu a slaví také – nemnohými poznáni. Jsou to bohové, které znali již předci těchto lidí. Jako součást morfogenetického pole tak mohou předkové spolu-slavit a žehnat svým potomkům.“ – Jsem součástí lesa, Wolf-Dieter Storl