„U ryb lze prokázat dokonce i hormon oxytocin, který u lidí upevňuje nejenom mateřské štěstí, nýbrž i lásku mezi partnery. Štěstí a láska u ryb? To alespoň v dohledné době nebude možné potvrdit, avšak proč ‚v případě pochybností’ vždycky argumentujeme ‚v neprospěch obžalovaného’? Věda se ohledně emocí u zvířat vyjadřovala negativně tak dlouho, až už se nedaly popírat. Nebylo by pro jistotu lepší argumentovat opačně, abychom zvířata zbytečně netrápili?“ – Citový život zvířat, Peter Wohlleben
„Mnohé emoce a další duševní procesy dodnes nejsou jednoznačně definova(tel)né ani u člověka. Štěstí, vděčnost nebo prostě myšlení – všechno jsou i dnes obtížně vysvětlitelné pojmy. Jak můžeme vnímat citový svět u zvířat, když se vlastně nechytáme ani u nás samotných? Nejvyšším přikázáním pravé vědy je dnes věcnost. Emoce nepouští přes svůj práh, takže nemůže být vždy nápomocná. Člověk ale z velké části právě na základě emocí funguje. Máme i odpovídající antény, abychom taková citová hnutí u svého protějšku rozpoznali. A měly by snad tyto antény selhat, jenom protože protějšek je zvíře, a nikoli člověk? Evolučně jsme se vyvinuli ve světě plném rozličných bytostí a museli vedle nich přežít. Vědět o záměrech Vlků, Medvědů či divokých Koní bylo určitě stejně důležité jako umět číst v cizích lidských tvářích. Jistě, náš pocit nás někdy může i oklamat. Pak bychom vkládali příliš mnoho interpretace do chování Psů či Koček. Ve většině případů jsme však intuitivně na správné cestě – o tom jsem přesvědčen. Nejnovější vědecké objevy tak nejsou pro milovníky zvířat žádným opravdovým překvapením. Spíše jim dávají jistotu, že ve vztahu ke zvířecím kamarádům mohou důvěřovat svým pocitům. Tiše si říkám, že člověk se vlastně bojí o své výsadní postavení, a proto odmítá řadu již vlastně přiznaných emocí. A ještě hůř: využívání zvířat by se velmi ztížilo, kdyby nám morální zábrany kazily radost z každého jídla či kožené bundy. Když pomyslíme na tolik citlivá Prasata, která zaučují svoje potomky, a dokonce jim později pomáhají s porodem jejich vlastních selátek, slyší na jména a obstála v zrcadlovém testu, přece jen nás zamrazí zhruba 250 milionů každoročních porážek těchto zvířat v rámci EU. Nejde ale jen o zvířata. Jak věda už poznala – a vy jste si možná také přečetli – dají se pocity, a dokonce i paměť přiznat i stromům a dalším rostlinám. A jak se potom, prosím, ještě máme „morálně“ stravovat, když by se vlastně mělo soucítit i se zelení – a zeleninou? Žádný strach, rozhodně tady nechci vyzývat k snídani v moll a nechuti večeřet – naše postavení v biologickém světě se, jako u mnoha dalších druhů, veskrze pojí s právem užívat jiné bytosti, a dokonce je i pojídat, protože fotosyntézu zkrátka neovládáme. Spíše si přeji, aby do lidského chování k živému světu kolem nás proniklo více respektu, ať už se vztahuje na zvířata či na rostliny. To neznamená ztrátu možnosti mít z nich užitek, spíš by se jednalo o určitá omezení našeho komfortu a množství biologických produktů, které konzumujeme. Když pak bude naše ochota a vstřícnost odměněna veselejšími Koňmi, Kozami, Slepicemi a Prasaty, když budeme moci pozorovat spokojené Jeleny, Kuny a dravé ptáky, když tyto opeřence možná jednoho dne zaslechneme, jak se navzájem volají jmény – vyplaví se do našeho nervového systému hormony a celým tělem se začne šířit pocit, jemuž se neubráníte – štěstí!“ – Citový život zvířat, Peter Wohlleben
