Věnováno památce Publia Ovidia Nasa.
Velmi jsme si oblíbili jedno ustálené lhaní, které zdobí skoro každý zajímavý příběh. Dovolte mi ho prosím použít i zde. Toto lhaní zní: „Jakákoli podobnost s minulými, přítomnými a budoucími postavami, skutečnými i smyšlenými, včetně všech použitých pojmů a událostí, je čistě náhodná.“ V celém dokumentu je upravený pravopis, kdy jsou zdůrazňovány názvy přírodních součástí.
„Vyprávím o tělech do jiných podob změněných. Vy, bohové, kdo jste sami každou změnu přinesli, poskytněte vnuknutí mému dílu a veďte mě v jedné nepřetržité písni od prvních vzdálených počátků Přírody k našim současným časům.“
– úvod, Proměny (I. kniha), Publius Ovidius Naso
Kdysi dávno, v místě, které nikdo z lidského pokolení neměl tu čest navštívit, pronikli skrze bahnité dno močálu neznámí tvorové. Schovávali se. Nechtěli, aby je někdo z kmene bohů odhalil, aby poznal jejich záměry. Lesy byly husté a neprostupné, skrze koruny Olší a Vrb nebylo možno pozorovat ani denní světlo. Všude bylo slyšet zlověstné praskání způsobené tlejícím dřevem na mrtvých stromech. Praskání, které podivným tvorům umožnilo jako bublina z bahenního plynu vstoupit do tohoto světa a skrze drobnou zvěř, rozmočenou hlínu a dřevo vzít na sebe hmotnou podobu. Jejich zjev byl odpudivý, tmavý a naprosto nepřirozený. Tváře měli pokřivené, stejně tak i mysl. Jak se plížili černým hvozdem, ani si nevšimli, že v dáli bleskurychle proběhl nádherný Jelen. A nebyl to obyčejný Jelen. Tomuto zářily parohy samotným zlatavým slunečním světlem. Záblesk. Pokřivení tvorové si vůbec ničeho nevšimli, pouze se nenápadně plížili dál a dál, pomalu i skokem. Houštiny jim bránily v průniku, některé z nich svými trny vyhnaly zpět tam, kam patří, nicméně mnohým z těchto divných tvorů se přeci jenom podařilo přežít. Zastavili se. Dostali se až na jednu malou mýtinu, když tu je něco oslnilo. Tvorové vykřikli hrubým hlasem, až se celý les otřásl hrůzou. Drápy si zakrývali obličeje, světlo je až neskutečně pálilo jako plamen toho nejjasnějšího ohně. Před nimi stál ten Jelen, jemuž parohy tak zlatavě září. Špinaví tvorové se ani nenadáli, když tu, jako když uhodí blesk z čistého Nebe, se onen Jelen proměnil v pohledného mladého muže, jenž byl oděný v dlouhé bílé plátěné košili a kolem hlavy měl uvázaný věnec z Třezalky, rostliny Slunce, zatímco vlasy mu zářily zlatým světlem stejně jako předtím v podobě statného Jelena parohy. V jeho studánkově modrých očích se zjevila odvaha, ta nejsilnější a nejupřímnější, jakou svět kdy viděl. Zkřížil ruce na prsou. „Opravdu jste si mysleli,“ promluvil mladý muž medovým hlasem, „že vás nechám ničit svět mezi Ohněm a Vodou? Ten svět, který jsme vybudovali, v němž jsme ustanovili zákony, aby se třpytivé Hvězdy pohybovaly po nekonečné Obloze?“ Nečekal na odpověď. „Vzkažte ostatním,“ pokračoval dále, „že tento celý svět a všechny jeho říše jsou pod ochranou našeho kmene …“ Tvorové se svíjeli bolestí. Oheň neskutečně pálil a získával na síle. „… kmene bohů,“ dodal muž. V tu chvíli očistný plamen zachvátil těla tvorů a každého z nich spálil na popel. Pach byl nepříjemný a kouř štiplavý. Tvorové zmizeli do míst mimo vejce světů, do prostorů, odkud byli přišli. Stromy se začaly pohybovat ve Větru, jejich kořeny praskaly, zvedaly se nad plodivou Zem a tvořily tak průchody. Všude to šumělo a praskalo. Mladý muž se usmíval. Kolem se nesl tajemný hlas: „Postaral bych se o ně sám.“ V očích muže se objevila radost. Hlas však pokračoval: „Teď odejdi, tady nemáš co dělat.“ Muž jen pokrčil rameny, proměnil se zpět ve velikého Jelena a ladně se rozběhl skrze hustý les. Zrychloval. Běžel tak rychle, že sotva cítil měkký mech. Netrvalo dlouho a prudce se odrazil od Země. Vyskočil tak vysoko, až přeletěl vysoké koruny stromů, v dáli viděl kopce, hory a údolí. Vše bylo pokryto nekonečnými hvozdy, starými jako svět sám. Najednou zmizel, Obloha se vyjasnila a na ní zazářilo jasné milosrdné Slunce. Lidem, kteří v oněch lesích žili, se zdálo, jako by onen Jelen stále běžel po stromech, když se Slunce pohybovalo. Cítili jeho sílu a klaněli se jí. Věděli, že umožňuje růst rostlinám, že jim přináší teplo, světlo a veškerý život. Ve viděních, v jejich mysli onu podobu Jelena ve slunečních paprscích pod listím stromů spatřovali.
V oněch místech byly síly divoké – a lidé též. Sbírat jídlo je učil Pán Lesů, a protože neměli jinou možnost a zvěře bylo dostatek, uzavřeli s ní dohodu výhodnou pro obě strany. Dohodu, která byla založená na úctě. Lidé se učili lovu od Vlků, které pojali za své zvířecí spojence. Oblékli se do jejich kůže a tancovali až k zbláznění. Pán Lesů, který vládl nad zelenou podzemní říši, k nim se zelenavým zábleskem v očích přistoupil, nikým neviděn a nikým nepozorován. Na černých dlouhých vlasech mu seděly jelení parohy. Ohně plápolaly. Pán Lesů chtěl, aby lidé tancovali, aby se smáli, dupali, aby křičeli. „Znovu,“ promluvil jeho tajemný hlas, který měl moc hýbat stromy, „kdo jsem?“ Lidé křičeli, dýchali, někteří dokonce zemřeli vyčerpáním, aby vrátili lesu to, co si od něj v podobě zvěře a rostlin brali. Když konečně provedli správný obřad a viděli Pána Lesů na vlastní oči, převzali jeho chování a začali lovit zvěř takovým způsobem, jakým on sám lovil zlé běsy a přízraky, kteří v jeho lesích neměli co dělat. To se Pánovi Lesů nelíbilo, nicméně dokud lidé dodržovali dohody s lesem a jeho obyvateli, rád jim pomáhal i osobně. Lidé často běsnili, sami skoro vůbec nemysleli, jejich nejhlubší pohnutky myslely za ně. Uměli však žít i pokojně, vzdávali úctu všemu živému a prospěšnému. Ctili Zemi jako svou velikou Matku, ze které všichni pocházíme a které přinášíme obětiny za to všechno, co pro nás dělá. Mysleli na své dávné předky, kteří jim někdy ve viděné, mnohdy však v neviděné podobě pomáhali. Zkrátka a dobře tito lidé, kteří jsou nyní rovněž našimi nejdávnějšími předky po krvi, podvědomě prožívali tajemnou sílu kmene bohů a jejich příběhů, které si u večerního ohně vyprávěli.
