„Ještě známější než wódny muž jsou v Lužici, především Dolní, malí podzemní lidé – tzv. lutki (lidičky či jak dnes říkáme půlčíci). Jedná se o další z bytostí objevujících se ve snech nebo v extatických cestách a reprezentujících obyvatele onoho světa, kteří, pokud se objeví i ve světě živých lidí, půjčují si od nich kuchyňské nádobí a hovoří jen málo srozumitelným jazykem. Lidová tradice s nimi spojuje nálezy pravěkých, v Zemi uložených keramických nádob (většinou pohřebních uren-popelnic).“ – Nástin dějin a literatury Lužických Srbů, Radek Čermák, Giuseppe Maiello
„Klasickým dokladem tohoto strachu [vrchnosti ze selských povstání], který zasahoval až do nejvyšších kruhů, je reakce úřadů na pověst o [lužicko]srbském králi. V dolnolužických Blatech se vyprávělo odedávna o bájném [lužicko]srbském králi, jenž sídlil ve velkém hradišti lidu lužických popelnicových polí u Borkow a vyjížděl odtud za nocí po koženém mostě, který se před ním rozvíjel a za ním svinoval. Bájná postava nedala spát úřadům a v polovině 18. století bylo nařízeno vyšetřování, které hledalo mezi sedláky [lužicko]srbského krále jako možného organizátora nepokojů. V 19. století proťala hradiště středem úzkokolejná železnice, která stejně dobře mohla být vedena kolem. O něco později byla na valu hradiště postavena mohutná vyhlídková Bismarckova věž (Bismarckturm) z červených cihel – a stojí tam dodnes. Jen v době NDR byla přezvána na Jugendturm.“ – Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová
