V každých rodinách se tradují různé příběhy. Z jedné strany se od starších příbuzných dozvídáte o vysoké úmrtnosti dětí, epidemiích a co v takových situacích vaši příbuzní dělali, na straně druhé jsem si ale nepamatoval, že by se o něčem podobném kdy zmiňoval můj děda z „chudého“ kraje Valašska, kde trávil dětství. Když jsem se ho na to přímo zeptal, odpověděl, že si opravdu v rodině nepamatuje žádné nečekané úmrtí a že dokonce u nich v oblasti děti ve škole ani neměly vši (jeho tatínek byl místní kronikář). Přišlo mi to velice zajímavé, a tak jsem svého dědu požádal, aby mi svými slovy popsal svůj životní styl v dětství a trochu i něco o své oblasti, které se různé strašné nemoci vyhýbaly. Výsledkem je následující text, který vám nyní předkládám a za nějž svému dědovi tímto velice děkuji. Pro zajímavost jsem hlavní poznatky zvýraznil tučným písmem. Lúa
Valašsko je etnografická oblast u hranice se Slovenskem. Hrubá hranice je kolem Slavičína, Brumova- Bylnice, téměř k Holešovu, na severu Vsetín, Valašské Meziříčí, Rožnov p. R. a Frenštát. Mezi typické patří roubené chalupy. Kolonizátoři v 18. století, pastevci, původem z Osmanské říše, Rumunska, postupně splynuli s původními obyvateli níže položených území, kteří po tocích Bečvy zde sídlili od 12. století.
Naše rodina ze strany maminky, tedy Tomšů, je z Velkých Karlovic a moje zkušenosti jsou hlavně z údolí Vranča, kde jsem trávil dětství. Toto údolíčko obývali především potomci pasteveckých, zakarpatských Valachů. Byla to etnicky i společensky odlišná nátura. Byli nejenom pastevci, ale pro svá bydliště byli nuceni primitivními nástroji mýtit husté lesy pro výstavbu dřevěných roubených domků. Byli svobodomyslní a velice často za mládí byli zbojníky, protože nesnášeli vrchnost. V jejich lidových písních se často objevují ženy, láska, tance, veselí. Trudnomyslné písničky téměř neznali, ty pocházejí ze Slovácka. Valašské písně byly spíš zbojnické a odbojné, no a erotické.
Čisté bystřiny, zvěř, ptactvo i vodní živočichové byli průvodním jevem panenské přírody, kterou jsem i já užíval. Potoky plné raků, pstruhů, u studánek mloci, hadi, ještěrky. Voda se pila z potůčků. Děti i rodiče byli čistotní, bylo je vidět stále u potůčků s valchami. Obyvatelé byli družní, slušní, optimističtí.
Průmyslová revoluce v 19. století zasáhla Valašsko vcelku ekologicky formou výstavby pil a velmi často i skláren, což je s obdivem. Pracovním nástrojem byl kůň na svážení dřeva, na dvorku kráva, slepice, ovce. Z ovoce byly na stromech švestky (trnky), jablka, sbíral se šípek, podběl, lipové listí, jahodové listí, heřmánek, vše kvetlo ve velkém. Hlavním zdrojem výživy byly brambory, ovčí sýr, mléko, vajíčka. Maso bylo velmi málo, o svátcích.
Malou úmrtnost, téměř žádné infekční choroby také přičítám výhradnímu moku valašské radosti a dávkám energie – čisté, precizně vypálené slivovici. Nedovedu si vysvětlit důraz na její kvalitu, když i ze vzdálenějšího okolí, kde se dokonce pálila i cukrová řepa na líh, byly známy případy oslepnutí.
Nevzpomínám si ani na výchovné problémy malých Valachů, chci tím říci, že v okolí nebyly polepšovny, invalidovny, jenom se jimi vyhrožovalo.
Povahově nebyli Valaši agresivní, spíše to byly lišky podšité, využívali informací o terénu, o lidech a byli inteligentní nejenom při zábavě, ale i přemýšlení nad praktickými věcmi. Byli pragmatičtí, neuctívali božstva, věřili sami sobě. Přesto, že bydleli pospolu, byli individualističtí. Byli ale rádi i sami, přestože se museli v těch hvozdech bát, strašidla figurují v jejich pověstech pro děti. Na strašidla ale obvykle dosáhli a především je obalamutili.
Mým stěhováním po naší vlasti mimořádně oceňuji jejich čistotnost, společenskou noblesnost, byť mezi těmi nejchudšími, protože Valašsko byl chudobný region. Byli mimořádně praktičtí, dovedli vyrobit cimbál, domácí píšťalu, flétnu, píšťalku. Měli vztah k hudbě, smysl pro rytmus. Byli nebojácní i odvážní.
Vyslovím-li jména jako Vranecký, Kramoliš, Ošťádal, Ondráš, Juráš, Ország, musím si vždycky dávat pozor.
Fojtství byla samosprávnými obecními institucemi s vysokou autoritou spojenou s pořádkem, mocí, místní ekonomikou. Karlovské, liptálské fojtství v Jasenné by obstálo ještě dnes.
Technickou záhadou zůstane fakt, že 90 % nářadí i nástrojů bylo ze dřeva, důležité byly provazy, atd.
Mezi energeticky důležitými potravinami byl chléb, sádlo, cibule. O cukru skoro nevím. Doplňkem stravy pro děti byly ryby a sběr lesního ovoce. Při psaní těchto řádků nedovedu pochopit pevné zdraví Valachů s tak primitivní životosprávou.
Valašky byly vždycky roztomilé, srdečné, okaté, usměvavé a dovedly si poradit s mnoha dětmi, ale i s chlapy.
Domy byly bezbariérové, mohly do nich v zimě slepice, staříčci, do chléva se vozilo žrádlo lehce, opuštění tohoto principu já považuji za současnou zvrhlost.
Ve vzdělávání byla inkluze přirozená, z našeho údolí vystudovala řada inženýrů, doktorů, profesorů ve stejných malotřídách.
Děda Karel, 2. 7. 2016
Tomáš Kočko & Orchestr – Ondrášova píseň
