„Už je čas,“ oznámila stařenka, „pojď, děvenko.“ Dívka měla obavy, i když věděla, že se nemá čeho bát. To se ví, že zlomové okamžiky v našich životech nás přeci jen trochu děsí. „Ach,“ povzdychla si dívka, „už aby to bylo za mnou.“ Ohlédla se, uhladila si své bílé šaty a začala si mnout ruce, na kterých ustal nepříjemný studený pot. Snažila se na nic nemyslet. „Neboj se, Příjo,“ usmála se vlídně stařenka, „vždyť to nic není. Navíc budu po celou tu dobu s tebou. Pojď, ať tam dorazíme dříve, než se setmí.“ Příju čekal velký den, přesněji veliké čtyři dny. Věděla, že se během těchto dní stane ženou se všemi přednostmi i povinnostmi. Ještě jednou se ohlédla, povzdychla si a neochotně se vypravila za stařenkou do hustého bukového lesa. Stařenka šla na svůj věk velice rychle, ani hůl nepotřebovala. Cesta pro Příju nebyla moc příjemná, protože krvácela poprvé a neměla s tím žádné zkušenosti. Nechtělo se jí jít, i když vyšlapaná cestička byla pohodlná a vůně květů jí připomínala, že Života Lada byla s ní. „Proč tam musíme jít sami?“ zeptala se dívka nakonec, „proč s námi nemůžou jít ostatní, třeba maminka?“ Stařenka stále udržovala stejné tempo chůze. „Myslela jsem, že to víš,“ odpověděla nakonec, stále nezpomalujíc, „dokud se nenaučíš tu sílu ovládat a k dobru vesnice používat, mohla bys ostatním ublížit.“ Na chvíli se odmlčela, pak pokračovala: „Já znám věci pouze ženám přístupné, umím se chránit, usměrňovat tyto síly a učit ostatní, jak je mají používat. Jenže to nedokáže každý.“ Příja vzdychla a popotáhla nosem. Cítila se odstrčená. Stařenka to vycítila a poprvé za celou dobu se zastavila. S vážným výrazem na obličeji pohlédla na dívenku, vzala ji za její hebkou ručku a řekla: „Je to veliký dar, ani nevíš jak mocný. Muži nemají takové štěstí, takové silné spojení s Přírodou. Proto musí běhat po horách, hledat síly a vidění, čekat v lese zabalení ve vlčí kůži, aby si jich Příroda vůbec všimla. A k uvolnění nečistot se musí řezat nebo bojovat. Ty nic z toho dělat nemusíš. Každý měsíc se budeš čistit a doplňovat sama od sebe s pomocí vod a Lůny. Už tomu rozumíš?“ Dívka se pousmála. „Stačí jen,“ pokračovala stařenka, „abys tento dar správně přijala. To uděláme spolu.“ Poté vzala dívku za ruku a pokračovaly lesem spolu, tentokrát pomaleji. Příje se šlo mnohem snadněji.
Už se stmívalo, když obě dorazily na mýtinu mezi vysokými stromy, skrze něž však bylo velmi dobře vidět. Byly to převážně Buky, pouze občas březový hájek nebo Borovice. Uprostřed mýtiny stála velice zvláštní chatrč částečně porostlá mechem. Byla celkem vysoká, střecha byla proděravěná a okének bylo všude habaděj. Celkově připomínala malou strážní věžičku. Příje to přišlo velice zvláštní, trošku děsivé. Poblíž chatrče bylo malé jezírko, u něhož ležela dnem vzhůru veliká káď na koupání. „Jsme tady,“ ujistila dívku stařenka, „příští čtyři dny strávíš pouze na této mýtince a budeš usměrňovat své síly.“ Stařenka se podívala na Oblohu. Bylo jen pár dní po novu, ale měsíční světlo bylo i přes to jasné. „Je nejvyšší čas, abychom začali,“ dodala nakonec a vyrazila směrem k chatrči. Když přišly dovnitř, dívka hned poznala, proč je střecha tak volně položená a proč vše kolem bylo tak nějak děravé. „To, aby sem svítil Měsíček, ať už je na obloze kdekoli, že babičko?“ Stařenka se usmála a přikývla. „Lůna pro ženy, Slunce pro muže,“ opakovala dívenka jednu starou říkanku, kterou si pamatovala z dětství, „noc promění, den pomůže. S Přírodou spojení …“ „Počkej,“ zastavila ji stařenka, „nezaříkávej ještě, na to máme čas. Vše musí být přesné, ale jsem ráda, že to konečně chápeš.“
Tu noc byly obě vzhůru. Když stařenka vyčistila místnost a připravila dárky pro Přírodu, bohy a duchy, zahájila vlastní obřad způsobem, jež znají pouze ty nejmoudřejší léčitelky. Poté ukázala dívce místo, kam dopadalo nejvíce měsíčního světla a gestem ruky jí přikázala, aby se tam posadila. Příja přešla na druhý konec místnosti a odhalila své krvácení. Po několika hlubokých nádeších a výdeších se dívka začala soustředit: „Příroda, Lůna, krev, já.“ Pocítila slabé mravenčení po celém těle. Udělalo se jí nevolno a začala se jí motat hlava. „To nic,“ pravila stařenka, „tohle místo je chráněné. Tito duchové jsou dobří, nech je, ať skrze měsíční svit a tvou krev pracují. Je to jejich účel.“ Dívka se uvolnila a zpozorovala, že z ní vychází nějaký nepříjemný pocit, něco velmi špinavého. „Očista,“ navázala stařenka. „Co se v tobě za těch dvanáct lét nahromadilo, je teď uvolňováno. Nech to ze sebe odejít. Nyní víš, proč je důležité, abys v tomto období nevařila. Především duchové zvěřiny, pokud by ses jejich masa v tomto období dotýkala, by to brali jako urážku a mohli by způsobit nemoc tobě a tvé rodině.“ Stařenka se na chvíli zamyslela a pokračovala: „Mohla bys také znečistit dobré síly v posvátných obřadech. Takové zneuctění by vyvolalo trest. Vše se točí v kruhu, to dobré i to špatné.“ Dívka cítila, jak z ní ten nepříjemný pocit mizí a jak v ní roste svěžest a klid. Stařenka vstala, popošla a posadila se naproti dívce. „A hlavně,“ řekla vážně, „až budeš mít muže, nepokoušej se sahat na jeho duchovní předměty nebo zbraně. To vše neplatí jen teď, ale kdykoli budeš krvácet.“ Příja se snažila si vše zapamatovat, ale najednou byl nepříjemný pocit úplně pryč a něco do ní vstupovalo. Něco velmi příjemného. „Síla,“ vysvětlila stařenka, „vchází do tebe ta nejčistší síla Přírody. Nejen, že zahojí rány, ale stane se tvou součástí.“ Na chvíli se odmlčela. „Vidíš,“ usmála se nakonec, „vchází do tebe sama od sebe. Jsi pevně spojena s Přírodou. Není to příjemnější než hledání sil mezi Vlky?“ Dívka se upřímně zasmála, veškeré obavy vyprchaly, cítila se úžasně. „Za chvíli se půjdeš ven umýt“, dodala stařenka, „a poděkovat Lůně, na čerstvém vzduchu, ve své přirozenosti.“ Dívka nechápala. Stařenka položila dlaň na čelo a skrze prsty na Příju pohlédla. „To znamená,“ dodala chápavě, „že všechno oblečení a věci necháš tady.“
Za svítání dívka usnula, i když se jí původně vůbec nechtělo spát. Nedá se přímo říci, že by podlaha v chatrči byla příjemná, ale to nevadilo. Dívka měla usnout, aby nabrala síly na další noc. Stařenka se mezitím vypravila k nedalekému potoku, u něhož s úctou a zaříkáním natrhala Mátu a další ženské bylinky. Dlouho přemýšlela a hledala vnuknutí, jak má dále v obřadu pokračovat. I když měla plno zkušeností, uvědomovala si, že je každá dívka jiná a síla k ní promlouvá jiným způsobem. Navečer se pak vrátila do chatrče. „Babičko,“ přiběhla jí naproti dívka, „měla jsem krásný sen. A mám strašlivý hlad.“ „Počkej, dítě,“ odvětila stařenka, „pomaličku. V tom snu byla sama Lůna, žena Měsíce, a objímala tě, že?“ Dívka se zarazila. „Jak to víš?“ zeptala se překvapeně. „Viděla jsem to, když jsem přemýšlela u potoka,“ vysvětlila stařenka a sáhla do vaku pro lístečky Máty a dalších bylinek. „Sněz je,“ přikázala, „to bude dnes tvoje jediné jídlo. Zbytek použiju na vykuřování a ochranu. Dnes se naučíš tu sílu použít.“ V noci po přípravách se opět pokračovalo v obřadu z předchozího dne. Stařenka dívku naučila, jak se má soustředit, modlit a zaříkávat. Příja pocítila, že ji ta síla skutečně poslouchá. „Teď se soustřeď,“ pravila stařenka, „představ si kolem sebe měsíční svit. Dobře. Teď ho začni pomaličku roztahovat. Počkej, takhle ne, jinak … Dobře. Pokryj jim zdi domu. Pevně.“ Dívce se udělalo opět nevolno a zabolelo ji břicho. „Soustřeď se,“ pokračovala stařenka, „vím, že to není jednoduché. Také jsem tím prošla, ale zvládla jsem to. A ty máš více výdrže než já ve tvém věku. Tak šup.“ „Já, já,“ řekla s námahou dívka, „já ty zdi cítím. Jsou snad živé?“ Stařenka se zasmála. Chvíli hledala správná slova, a pak pravila: „Tohle je obřad, který provedeš, až budeš mít vlastní dům. Ve skutečnosti domy patří jejich hospodyňkám, i když si někteří myslí opak. Zákonům Přírody neporučíš, ať už si myslíš, co chceš. Muži se domnívají, že právě jim patří domácí krb.“ Stařenka se na chvíli zastavila. „Krb možná,“ dodala a zasmála se. Příja by se také ráda zasmála, ale to napětí ji velice bolelo. Stařenka na to nedbala a pokračovala: „Domov je tvé lůno, a myslím to doslova. Na tobě je, abys každého člena rodiny ochraňovala, dodávala mu štěstí a starala se o něj. To samé platí i o zvaných hostech, ty nezvané pak vyháněj. Pokud je tvůj domov čistý, je čisté i tvé lůno. A naopak.“ Dívka sice řeči znamení rozuměla, nicméně jí slova stařenky přišla dosti zvláštní. Čím více nad tím ale přemýšlela, tím více jí to dávalo smysl. „Nemusí to dávat smysl,“ dodala stařenka, čtouc Příjiny myšlenky, „je potřeba to jen cítit a vnímat.“ V tu chvíli se dívka rozesmála, jako by ji něco lechtalo. „Copak?“ zeptala se stařenka. Příja se snažila odpovědět, ale nemohla smích zadržet. Stařenka se rozhlédla po místnosti, ale nic nenašla. Nadechla se, soustředila, ale stále nic. Teprve na třetí pokus uviděla svým duchem v rohu místnosti malého vetřelce, zlomyslného ducha, který se do chatrče přikradl. Stařence se tato situace hodila. „No tak,“ pravila, „soustřeď se a vyžeň ho.“ „Já nic,“ promluvila nakonec dívka, stále se smějíc, „já nic nevidím … ale počkej, něco cítím támhle v rohu.“ A ukázala prstem. „To bohatě stačí,“ odvětila stařenka, „zaměř se na něj a vyžeň ho.“ Dívka to ale nevydržela, stěny se oddělily od jejího lůna tak silným trhnutím, že začala ještě více krvácet. Vykřikla bolestí. Dům se mírně otřásl a síla dívky, která byla předtím přilepená na stěny chatrče, praštila stařenku po hlavě. Kdyby stařenka neměla vlastní ochrannou sílu pro tyto případy určenou, určitě by omdlela. „Vidíš,“ pravila, „jak je důležité, abych tu byla a všemu tě naučila. Zkusíš to celé znovu, musíš to ještě dnes ovládnout.“
Následující den proběhl v podobném duchu. Dívka spala, stařenka sbírala bylinky. Večer opět dorazila a dala dívce jídlo vhodné pro tento obřad. „Dnes,“ prohlásila slavnostně, „tě čekají velmi zajímavé věci.“ Stařenka si odkašlala. „Znáš ten příběh o Kohoutkovi a Slepičce?“ Příja se zachichotala a po vzoru vindských dívek si přikryla pusu pravou dlaní. Její oči zářily. Stařenka si toho nevšímala a dodala: „Ten o zrní a vodě?“ „Dost, babičko,“ zasmála se dívka, „to už stačí. Každý ví, jak to na světě chodí.“ „Jen jsem si chtěla být jistá,“ ukončila rozhovor stařenka a vytáhla ze svého vaku Třezalku a jisté mužské byliny. Pomocí zaříkání připravila obřad, rozdělala oheň a v kotlíku dívce připravila čaj z Kopřiv a dalších nám neznámých bylin. Dívka ho vypila. Zprvu se nic nedělo, ale duchové rostlin spolu s povolanými silami začali brzy působit. Dívce se rozzářily vlasy, jako by pohltily světlo ohně a Měsíce. Její kůže se stala hebčí a měkčí. V jejím srdci zaplál oheň. Znovu se zachichotala. „Soustřeď se,“ pravila stařenka, „kolem tebe jsem připravila sílu, na kterou můžeš působit. Hodně pomalu, rozumíš?“ Dívka nedávala pozor, celý tento pocit byl pro ni nový. Něco ji tlačilo na prsou a skrze pochvu cítila tu vnější sílu. Dívce se to líbilo, začala ji vtahovat do sebe, velmi rychle a prudce. Bylo toho tak moc, že dostala záchvat smíchu. Celá ve vytržení se smála a nemohla se ovládnout. Cítila se silná a mocná, jako by celému světu mohla poručit pouhým pohybem prstu. Jenže v tu chvíli ji na tváři přistála facka, ani nevěděla odkud. Spadla na Zem, schoulila se do klubíčka a rozplakala se. Stařenka mezitím vyšla ven pro kbelík studené vody, kterou na dívku okamžitě vylila. Chvíli počkala, až se dívčino srdce zchladí, potom ji vzala za ramena a řekla: „Tohle už víckrát nedělej. Nikdy, za žádných okolností. Mohla bys zabít jeho i sebe.“ Dívka stále plakala. Pochopila, že to není žádná dětská hra. Už nebyla malá holčička, jako žena musela přijmout odpovědnost.
Další den se dívka doučila jiné potřebné věci a zopakovala to, co se dozvěděla v dnech předchozích. Ke všemu již přistupovala odpovědně a s úctou. Stále myslela na pravidla daných sil i na to, k čemu smí a k čemu nesmí být použity. Stařenka z ní měla radost. I když dívka nepatřila k těm nejbystřejším dětem z vesnice, její přístup byl obdivuhodný. „Příjemně si mě potěšila,“ řekla hrdě stařenka, „opravdu. Nyní jsi žena, ctěná lada, se všemi možnostmi i povinnostmi.“ Dívka se zdvořile a s úsměvem uklonila, slova stařenky ji dojala. Obě spolu jen tak chvíli seděly, koukaly na Měsíc a nechaly myšlenky volně plout. „A kdy,“ přerušila ticho dívka, „si můžu hledat mládence?“ „Ale děvče,“ zasmála se stařenka, „až přijde čas. Stejně jste všichni do jednoho plaší jako Myši.“ Pomaličku vzala dívčin obličej do rukou a důkladně prohmatala její lícní kosti. Dívka se smála: „Copak to děláš?“ „Ještě máš na mládence čas,“ dodala stařenka, „ještě se musíš pořádně zaoblit, ale nebude to dlouho trvat.“ Obě se upřímně zasmály. Další den vyrazily domů do vesnice. Příja šla hrdě, pokorně, bez obav. Stala se z ní skutečná žena před tváří Přírody i všech lidí.
