„Jdeme dále a dále za rudnými žilami, a tak žijeme na vyhloubené Zemi, divíce se, že se někdy rozestoupí nebo zachvívá, což věru je projevem nevole mocné rodičky. Jdeme do hlubin a v předpokládaném posmrtném sídle duší hledáme bohatství, jako by nestačilo, že po ní, dobrodějce a dárkyni úrody, šlapeme. Nejméně při tom pátráme po lécích – kdo totiž by se odvážil říci, že kope kvůli léčení? Ačkoli i léky udělila v bohaté míře jako plody – vždyť je štědrá a ochotná ve všem, co je prospěšné. Tato činnost nás hubí! Ona skryla a ponořila hluboko to, co se nerodí náhle, aby mysl vznášející se ráda do oblak, pochopila, jak to potom bude vypadat po staletích, až vyčerpá všechno přírodní bohatství, kam se až dostala hrabivá lakota. Jak nevinný, jak blažený, dokonce rozkošný by byl život, kdyby se nebažilo leč po tom, co je na povrchu, zkrátka kdyby se člověk uměl spokojit s tím, co je na dosah ruky!“ – Naturalis Historia (XXXIII. kniha), Plinius starší
Každý chtěl být příbuzný s kmenem bohů, každý tvrdil, že alespoň částečně je. A možná to byla i pravda. Zvířecí rodoví spojenci nebylo to jediné, na co se nyní představitelé významných rodů zaměřovali, ale také si z vlastních řad žádali hrdiny, kteří by byli vybavení alespoň částečnou nadpřirozenou mocí. Víme o potomcích Slunečního Hrdiny, o Přemyslovi a také o Znalci cest, který pocházel z dalekého ostrova a který po Slunečním Hrdinovi zdědil jeho oheň. Kdykoli se Znalec cest příliš rozzuřil a získal neuvěřitelnou moc a sílu, musel pak být uklidněn trojitým ponořením do vody – voda v první kádi vybuchla, voda ve druhé kádi se začala vařit, voda ve třetí kádi se pak pouze příjemně ohřála. Výboje a cesty za kořistí se v této době stávaly pravidlem, utvrdila se moc vrstvy bojovníků a vládců, na které byla vržena ohromná odpovědnost za plodnost nejen jejich kmene, nýbrž i krajiny, kde jejich kmen sídlil. Lidé si stále uvědomovali, že krev je spojena s úrodou, se zemí. V mnoha národech tomu bylo tak, že někteří si žili velmi dobře, měli spoustu zlata, stříbra, šperků, povozů a zdobených štítů. Tito žili často příliš rozmařile s nekonečnými zásobami medoviny a vína a se stoly plnými ulovené divé zvěře včetně Jelenů a Divočáků. Naopak jiní měli poněkud bídný život a sotva uživili sami sebe a své rodiny. Zbraně a nástroje se rovněž velmi proměnily. Lidé v hlubinách Země nalezli podivný černý kov, jehož tvrdost předčila tvrdost bronzu – šlo samozřejmě o železo. Kovkopům, kovářům a dalším řemeslníkům nastaly krušné chvíle, nyní pro získání kovu museli v hlubinách provádět správné obřady, aby očarovali místní draky a vyhnuli se tak jejich pomstě za to, že si brali něco, co patřilo jim.
Vindové měli dobré vztahy s těmi, co mluvili řečí předků, co Slunečního Hrdinu nazývali Lúbelon a co dokázali díky styku s Jihem rozvinout svá řemesla. Později k Vindům, do jejich lesních hlubin, kometa Kaisaro zatlačila zvláštní mudrce mluvící podobnou řečí jako řeč předků, kteří je naučili stavět svatyně a tvořit vícehlavé sochy. Avšak stejná kometa rovněž urychlila neuvěřitelně veliký příliv cizinců, kteří si Vindy začali podmaňovat, a především je vytlačovat až někam k východní Bílé řece. Vindové měli k cizincům vždy zvláštní vztah, někdy s některými z nich žili, ale vzhledem k tomu, že se vzájemně naprosto nechápali, byl jejich vztah poněkud nepřátelský. Ale o tom až v době zmatků, protože nyní v době železa byly důležité nápady, které se odehrávaly v hlavách bohů.
