Z knížky Meč proti Meči od Eduarda Štorcha:
Když oba Pražané vešli, rozproudila se brzy vzrušená rozprava. „Král Jindřich opět krutě nastupuje proti Luticům a bědování ubohých doléhá až k nám,“ pověděl Bořita bez dlouhých okolků. „A náš kníže Václav jde slepě za Jindřichem a odpírá pomoci Luticům i Ratarům. Padnou-li však oni, přijdeme my na řadu!“ dodal Dobroslav. Drahomíra zatesknila: „Má rodná země o pomoc volá, a Václav neslyší.“ „Nedbá ani o svobodu vlastní země a sám do jha leze!“ „Václav není kníže, je mnich! Je zkažen od kněží!“ „Nestrpíme, aby náš kmen nečinně přihlížel, jak nepřítel pobíjí a zotročuje bratry a přátele!“ „Stodorané nesmí padnout! Vyšleme jim pomoc a sami vpadneme Sasům v bok! Václav musí povolit!“ Tak se ozývaly hlasy shromážděných velmožů a byly čím dále prudší a rozhodnější. Ani Boleslav neskrýval, že se mu Václavova politika nezamlouvá, že je pro ráznou obranu svobodné vlasti a pro vydatnou pomoc napadeným Polabanům. Nakonec se všichni shodli na tom, že bude učiněn ještě poslední pokus získat Václava k vystoupení proti saské rozpínavosti. A všichni přítomní slíbili, že se zúčastní společného poselstva. „Také já s vámi půjdu,“ prohlásila Drahomíra, „a snad u syna ještě něco zmohu!“ Boleslav ještě dodal: „A ode mne mu vyřiďte, ať vzpomene, jak náš nebohý otec říkával, že všichni cizinci naše zlé hledají. Těžká shoda, s ohněm voda – my vlastní cestou půjdeme! Dobře se říkává: Drž se nové cesty a starých přátel! My chceme jen bránit své a věrných přátel v nouzi neopouštět!“ Tím se tajná porada u kněžny Drahomíry skončila. Asi za hodinu odjela z Boleslavova hradu jezdecká družina. Uprostřed byla kněžna Drahomíra. Za malé vody projela brodem a ztratila se v doubravě ostrova Hluchova po pražské cestě.
Ilustrace: Michal Kudělka
Na pražském hradě se kněžna Drahomíra hned sháněla po Václavovi. Dcera Přibyslava jí pověděla, že Václav je zaměstnán. „A co dělá?“ ptala se netrpělivě matka. „Připravuje právě chléb pro kostel – peče oplatky – a to nikdy nechce být vyrušován,“ omlouvavě vysvětlovala mladá dcerka, nyní již zaslíbená nevěsta jednoho z charvátských knížat. „Jen ho přiveď!“ kázala matka. „Starat se o zemi bohem svěřenou je také služba bohu!“ Přibyslava odešla a za chvíli Václava přivedla. Byl oděn tak, jak pracoval ve své dílně. „Vítej, matko!“ pozdravil Václav. „Naději se, že nic zlého tě na můj hrad nepřivedlo, třeba jsi svůj příjezd neohlásila.“ „Nebylo kdy, synu, na dlouhé chystání. Lutici a Rataři opět vstali k vojně a nám je třeba se rychle rozhodnout. Zavolej, prosím, pány české i pšovské, kteří přišli se mnou! Čekají vedle v síni.“ Václav pozval hosty dovnitř, přivítal je a nabídl jim křesla. Hned také poslal sestru Přibyslavu, aby se postarala o doušek vína. Velmoži se usadili a jeden z nich Václavovi pověděl, co jim bylo uloženo. Žádali o rychlou pomoc slovanským kmenům polabským. Václav se při jejich řeči kabonil víc a víc. Konečně vybuchl: „Žádáte, abych se postavil proti králi Jindřichovi? Ne, nikdy! Saský král ochraňuje mocnou rukou naši zemi, a já chci s ním mír a pokoj!“ Drahomíra, která dosud nechala mluvit jen muže, vášnivě zvolala: „Pamatuj, že jsou to Stodorané, kteří volají o pomoc! Můj domov je v nebezpečí a Lutici a Rataři jsou vydáni nepřátelskému meči!“ „Vím to, matko, ale věz, že tvoji Stodorané jsou pohané, vzpírající se víře Kristově. S nimi i všichni Lutici, Rataři a ostatní. Nemohu jít s modloslužebníky proti křesťanům.“ „Jsem tvá matka, Václave!“ „Bůh je víc, matko!“ „I já jsem křesťanka, Václave, a věřím v pravého boha! Však mé srdce zůstalo stodoranské, věrné mému lidu. Nejsem zaslepená jako ty; vidím jasně, kam se řítíš svým přisluhováním Jindřichovi – do záhuby vedeš nás všecky. Věru, že tys zcela zkažen od cizáckých kněží a o svůj lid nedbáš!“ „Chci dobro své zemi, ale ty, matko, chceš nás strhnout do kruté války proti silnému králi, proti kříži a jeho vyznavačům. Od tebe vychází všeliká nespokojenost v této zemi, neboť úklady pokoji strojíš. Vím to bezpečně. Ano, jsi rodem pohanka a pohanství v tobě ožívá – boj se trestu božího!“ „Takového syna jsem zrodila?“ v hněvivém úžase vykřikla Drahomíra a vstala proti synovi. „Neznám tě již, přisluhovači cizinců! Však pocítíš ještě moji moc!“ „Ani já tebe neznám více, Drahomíro! Opusť moji zemi! Nechci tě tu již vidět!“ „Vyháníš mne?“ „Vypovídám tě jako škůdce země!“ Při tak neočekávaně prudké srážce matky se synem vstali všichni hosté a bledi pohnutím naslouchali ani nedýchajíce. Václav na ně už ani nepohlédl. Opustil místnost. Drahomíra za ním vrhla nenávistný pohled. „Dobře, Václave, ještě se shledáme!“ řekla sípavě. A odešla ze síně i z hradu. Jako blesk se rozšířila zpráva, že kníže Václav vyhnal svou matku ze země. „To dobře neskončí!“ říkali prozíraví mužové.
