Všude to bouřilo, Nebe se zatáhlo tak temně, že se všem zdálo, jako by nastala hluboká noc. Blesky ukazovaly svoji moc, jež se modře projevovala na nespočtech mraků. A uprostřed toho všeho, na veliké skalnaté špici mezi vysokými horami, měl svůj domov původce tohoto zmatku. I samotný jezerní drak, jehož pohled by dokázal zabít zástupy lidí, se před ním třásl strachy a utíkal se schovat do té nejhlubší jeskyně. „Nikdo proti mně nemůže obstát!“ řval z vrcholu hory statný obr, „je tu snad někdo, kdo by se jen odvážil mě vyzvat na souboj? Je tu někdo, kdo si myslí, že je silnější než já?“ Všude to hřmělo a práskalo, až se kamení na kusy rozpadalo. Nikdo se neodvážil k obrovi ani přijít, natož ho vyzvat na souboj. Hromové Koně se snažily utéci ze spárů obra, dupaly svými bleskovými kopyty všude kolem a odháněly všechno živé. Avšak v dáli se obrovskému dravci mihl modravý svit v očích. Dravec otevřel zobák a hory se otřásly. Byl to pták Bouřlivák. „Na toho obra nestačíme,“ řekl a obrátil svůj ostrý zrak ke zlatému ptákovi Ohnivákovi, „napadá tě něco?“ Ohnivý pták si jen povzdechl a zazářil jasným zlatým světlem všude kolem, až málem ostatní přihlížející oslepil. Lidé propadali beznaději. „Je jen jediná možnost,“ řekl Lišák, který náhodou procházel kolem a zaslechl starosti bojovníků, „musíme obra vyzvat na souboj.“ „Zbláznil ses?“ odpověděl Bouřlivák, „copak nevíš, že před ním prchají i ti nejkrutější draci? Všichni se ho lekli a ukázali tak svou slabost. Myslíš si snad, že my jsme lepší než oni?“ „My ne,“ usmál se Lišák záludně, „avšak někdo jiný ano. Nebudu vám teď nic vysvětlovat. Ženo!“ Najednou se vedle Lišáka objevil celý jeho rod včetně jeho ženy a syna. „Jdeme navštívit obra,“ přikázal.
Všude to burácelo, kamení praskalo, ale Lišky šly odhodlaně a vůbec si zmatku kolem nevšímaly. Lišák šel včele a pomocí svých bystrých smyslů našel nejkratší cestu k obrovu domu na vrcholku zlověstně vyhlížející skály. Lišky byly jako neviditelné. Obra proto překvapilo, když najednou za dveřmi uslyšel klepat Lišáka. „Kdo je to tam?“ zeptal se a všem Liškám naběhl mráz po zádech. Ovšem jediný Lišák byl naprosto v klidu. „Buď zdráv, veliký obre,“ pronesl Lišák až přehnaně zdvořile, avšak stále se škodolibě usmíval, „náhodou jdeme tady s bratry a sestrami kolem a já jsem si říkal, že bych si s tebou zahrál tyčky.“ „No,“ zaburácel obr a otevřel dveře do domu, „trocha pobavení by mi neuškodila.“ Když Lišák vešel dovnitř, naskytl se mu pohled na jednu z nejstrašlivějších tváří na světě. Oči obra žhnuly jako plameny, jeho zuby byly špičaté a tvář vráskovitá. Lišák však na sobě nenechal nic znát, posadil se a vyndal tyčky, které nosil stále u sebe. Obr si sedl naproti němu a oba začali hrát. Zanedlouho napětí zmizelo a oba dva se bavili a veselili. Mohutný obr vypravoval o svých vítězstvích, o tom, jak se mu nikdo v ničem nevyrovná, a další věci. „Rozumím,“ řekl Lišák, když nad obrem v tyčkách zvítězil, „v ničem, jo?“ A zasmál se. Obr se rozzuřil. „Chceš mě snad vyzvat na souboj?“ zeptal se obr. „Já ne,“ odpověděl Lišák klidně, „ale znám někoho, kdo je silnější než ty.“ Obr se zasmál tak hlasitě a dunivě, až se celý dům roztřásl. „No tak mi ho přiveď,“ řekl, „a uvidíme.“ Lišák se záludně usmál a opatrně vyšel ze dveří. Když se vrátil zpět, obr samým překvapením div neupadl. Lišák totiž přinesl svého malého synka zabaleného v peřince.
„To že je ten mocný bojovník?“ zeptal se obr. „Ano,“ odpověděl Lišák, „nejodvážnější ze všech.“ „No tak se hned přesvědčíme,“ zařval obr a proměnil se v strašlivou temnou bestii, po které ze všech stran lezli brouci. Tuto podobu obr použil, když se utkal s příšerou z bažin. Obr zakřičel, až nějaký zbloudilý utržený kámen proletěl střechou. Všude to dunělo a syčelo, jenže malý Lišáček vůbec nejevil známky strachu, jen se nevinně na obra usmíval. „Dobrá,“ odpověděl obr a proměnil se zpět, „to bylo jen zahřívací kolo. Uvidíme, co řekne na tohle.“ V tu chvíli na sebe obr nevzal podobu nikoho jiného než strašlivé vodní příšery. Na jeho šupinaté hlavě se objevily dva rohy, které třely o střechu a vydávaly nepříjemný zvuk. Špičaté zuby byly ostřejší než cokoli jiného na světě a dračí tělo nahánělo hrůzu samo o sobě. Obr běsnil, snažil se hocha zviklat, ale ten se jen usmíval a nic neříkal. To obra rozzuřilo tak, že na sebe vzal svou původní podobu, kterou upravil tak, že si starý Lišák musel zakrýt oči. Z boláků příšery kapala žíravá tekutina, z jejích nozder se hrnula pára a oči byly zkřivené v nepřirozeném úšklebku. Avšak chlapec se vůbec nebál, naopak se rozesmál tak moc, až se mu zamotala hlavička a obra pozvracel. Obr se proměnil zpět a zůstal stát jako zaražený. Najednou však do domu vtrhla Liška, matka dítěte, a hrozně se na chlapce rozzlobila: „To se dělá zvracet na strejdu obra? Dostaneš pořádně za vyučenou.“ Teprve až nyní chlapec propukl v pláč. Matka ho vzala a odnesla pryč. „Teda,“ řekl obr celý udivený, „je to opravdu silný a odvážný bojovník, ani známka toho nejmenšího strachu. Žádné jedování, žádné hlouposti, kdo to je?“ „To je můj syn,“ dal Lišák hrdě obrovi očividnou odpověď. Něco v obrovi se v tu chvíli zlomilo, takže přestal s běsněním a ničením. Všechno se uklidnilo, Nebe i Země. „Odcházím,“ řekl obr, „mezi vámi si připadám slabý.“
Mlha se rozjasnila a všude bylo krásně vidět. Ohnivák i Bouřlivák stále čekali na místě poblíž vysoké hory. „Jak jsi to dokázal?“ zeptal se pták Bouřlivák, když se Lišky vracely zpět, „přemohl jsi ho?“ „To je tajemství,“ odpověděl Lišák se záludným úsměvem, „ale dostal, co si zasloužil.“
