Kdysi dávno, za třemi kopci a třemi tůňkami, žili dva sousedé na samotě poblíž jedné malebné vesničky. Jejich domečky stály u lesa napůl zapuštěné v Zemi s drobnými ohradami pro dobytek kolem nich. Jeden ze sousedů byl hodný a všem kolem pomáhal. Nikdy se nezdráhal nakrmit pocestné a vždy s úctou vzhlížel k babičkám a dědečkům, kteří žili ve vesnici. Druhý soused byl lakomý, s nikým se nechtěl dělit a k hostům se choval hůře než ke zločincům. Jednou šli oba do lesa na lov. Zpočátku bylo vše v pořádku, lov probíhal jako vždy. Uviděli krásného a statného Jelena. „To bude masa,“ pochvaloval si první soused. „Hlavně, abys ho tím svým lukem trefil,“ dodal druhý. První soused natáhl tětivu, zamířil, ale nevystřelil. Propásl správný okamžik a Jelen zmizel v lese. Oba sousedé na nic nemeškali a vyrazili za Jelenem. „Musíme ho dostat, stejně se dříve nebo později zastaví,“ řekl druhý soused. A skutečně. Jelen se na mýtině daleko v tom nejhlubším borovém lese zastavil. Avšak sousedé o něj nejevili zájem, protože na mýtině bylo i něco velmi nečekaného. Přímo uprostřed ležely tři pytle se vzácným cizokrajným zbožím. Byly tu hebké pestré látky, zlaté penízky, které ovšem Vindové neznali, stříbrné náušnice, diamantový náhrdelník a další neocenitelné předměty. Poblíž ležel mrtvý člověk, teda alespoň to, co z něj po vlčí hostině zbylo. „Ti obchodníci ze Západu nám za to dají hodně jídla,“ řekl první soused, stále plný údivu, „bude ho dost pro celou vesnici.“ Druhý soused však nesdílel stejný názor. Viděl všechno to bohatství a vzpomněl si, jak mu jeden poutník vyprávěl o velikých domech, o panovnících, kterým nikdy nic nescházelo a kteří nemuseli pracovat na poli. Jeho mysl se otrávila zlým záměrem, nevěděl, co dělá. Natáhl svůj luk, zamířil a střelil svého souseda přímo do břicha. Ten se svalil v nesnesitelných bolestech na Zem. „Všechen poklad je můj,“ řekl zlý soused, „a ty tu zemřeš uprostřed divočiny.“ Poté se sklonil nad zraněného přítele a dodal: „Ale neboj se, Vlci ti určitě od toho trápení odpomohou.“ Rozesmál se, popadl pytle a zmizel v houští.

Tak tam hodný soused, sám, zraněný, uprostřed černé tmy, musel strávit noc. Celou tu dobu se modlil a prosil Vlaštovku, svého zvířecího spojence, aby mu pomohla. „Milá Vlaštovičko,“ řekl s velikou námahou, „prosím, přiveď pomoc.“ Potom začal zpívat píseň, kterou mu jednou Vlaštovka předala ve snu a která ho s ní spojovala. Druhý den ráno vesnicí prolétlo vlaštovčí štěbetání. „Ptáčkové mají dnes asi hodně práce,“ řekl stále rozespalý Jaro své manželce, která právě připravovala snídani, „nebo jim přeskočilo.“ Zasmál se, ale brzy ho smích přešel, protože jim něco vrazilo do dveří. Pád na Zem. Let. Znovu rána do dveří. „Rozhodně jim přeskočilo,“ dodal, ale zvědavost mu velela, aby otevřel dveře. Když se podíval ven, uviděl jednu malou Vlaštovku, která ze všech sil mávala křídly a zpívala tak silně, až se Jarovi zamotala hlava. „Co se děje?“ zeptal se celý vylekaný. Vlaštovka popolétla směrem k návsi a téměř se zastavila. Jaro pochopil. Vzal si snídani do ruky a vyrazil za Vlaštovkou. Ta ho vedla do hlubokého lesa, houštinami, křovím, ostružiníkovými šlahouny. Za nějaký čas dorazil na mýtinu a spatřil polomrtvého přítele. Na nic nečekal, opatrně ho naložil na ramena a pospíchal zpět. Jaro byl skutečně silný a své jméno si proto zasloužil. „Neboj se,“ utěšoval svého přítele, „všechno dobře dopadne.“ Je ovšem pravda, že Vindové obecně nebyli moc těžcí.

Doma ve vesnici okamžitě povolali místního léčitele, který ránu ošetřil, připravil bylinkový nápoj a zaříkadly uklidnil tělo zraněného. „Rána je hluboká,“ řekl Jarovi a ostatním z vesnice, „a velmi ošklivá. Nevypadá to dobře, bojím se, že za několik dní zemře.“ Jaro si povzdechl. Věděl, kdo to udělal, ale stopa dávno vychladla. Pronásledování vraha nemělo cenu.

Zvěst o krutém činu se roznesla po celém lese, zvířátka, stromy i rostliny si povídaly o pokladu, chamtivosti a vraždě. Zvěst se donesla k uším všech, pochopitelně i k uším Dědečka Pravdy Vida, Otce Nebe, Mocného Vida a Lovce. Vedle nich však zprávu slyšela i Lovcova choť, se kterou nebylo radno si zahrávat. Byla to sama Smrtka, jejíž hlavu zdobily havraní vlasy a jejíž bílý šat nemohl skrýt hněv, který pocítila.

Když zlý soused dorazil do města cizinců a ukázal jim poklad, okamžitě ho mezi sebe přijali a ubytovali ho. Neznal příliš dobře jejich jazyk, ale to nevadilo. Jídla měl dostatek, pití také, spal v obrovských místnostech a nosil vybrané oblečení. Ani na chvíli mu nepřišel na mysl skutek, který spáchal, asi si ho vůbec neuvědomoval. Když se však za jednoho bílého dne vypravil na lov do lesů s družinou cizinců, něco je donutilo zastavit, nějaký strašlivý pocit. Rozhlíželi se kolem, ale nic neviděli. Ani neslyšeli šumění křídel velikého ptáka, který nad nimi proletěl a posadil se na větev statné Olše. Když ho spatřili, všichni v družině se vylekali. Byla to Sova, ale ne obyčejná, protože hrozivým hlasem vyslovila jedno slovo, slovo, kterému nikdo kromě zlého souseda nerozuměl, ale každý ho slyšel. Pták se opět vznesl a zmizel v temném lese. Zlý soused stál jako zkamenělý, celý bílý. Sova totiž vyslovila jeho vlastní jméno.

Zlý soused okamžitě opustil město cizinců a vyhledal jednoho vindského léčitele, který žil hluboko v lesích a s lidmi se nestýkal. Soused měl strach, proto k němu přišel tak, jak se sluší a patří. Přinesl mu jídlo a nádobku s medem. „Čekal jsem tě,“ řekl léčitel, „pojď dál.“ Soused vešel do chatrče, v níž se sušily nejrůznější bylinky a v níž byl cítit nepříjemný pach, který se v domě udrží, když se příliš často vykuřuje Pelyňkem. „Až bude Měsíc v srpu, jeden srp na tebe také čeká,“ pronesl důležitě léčitel, zatímco se pomocí chřestítek snažil mluvit s duchy, „můžeš to však zvrátit, pokud jsi za svůj hrozný skutek ochotný vykonat oběť.“ Zlý soused zpočátku nevěděl, o co se jedná, ale brzy mu došlo, že léčitel mluví o jeho příteli, kterého, jak si myslel, připravil o život. Zmocnil se ho hněv. „To jsou jen žvásty dědku,“ rozkřikl se, „nikomu se omlouvat nebudu.“ „Počkej,“ přerušil ho léčitel, „je možné to zvrátit, pokud bys …“ „Nic nebudu dělat, žádnou oběť nevykonám. Vždyť se přeci na světě dějí horší věci, žádný trest není,“ odsekl soused, „prostě a jednoduše si na mě někdo zasedl, nějaký kouzelník. Zmizím do hor.“ Stařec se pousmál a řekl: „Tohle není uhranutí, mládenče. Před Zubatou Ránou neunikneš, ať se schováš kamkoli.“ V tu chvíli to už soused nevydržel, práskl dveřmi a vyrazil zpět do města. Tam si nabral zásoby, osedlal Koně a vypravil se na cestu daleko za hranice vindské země, hluboko do hor na Jihu.

Srpek Měsíce zářil nad krajinou. Vysoko v horách, u potoka, daleko od stezky, stála malá chatrč. V té chatrči byl stoleček, u stolečku židlička, na židličce postava v plášti. „Tady mě nikdo nenajde,“ řekl zlý soused a usmál se, „ani přízraky z domovských lesů. Jsem tu v bezpečí.“ Bylo léto, ale vysoko v horách vál studený půlnoční Vítr. Zlý soused znal pověsti o Smrtce, Zubaté Ráně, která vládla mocným srpem na dlouhé tyči. Tento srp se sám otáčel za pomoci neznámé síly. Dokonce se tvrdilo, že když se tyč obrátí srpem dolů, dá se na ni nasednout a cestovat neuvěřitelnou rychlostí po celé Zemi. Souseda se zmocnil chlad, nebo to byl strach? Všude kolem byla tma, jak by ho mohl někdo najít? Bylo by to jako hledání jehly v kupce sena. Šum. Venku zavál větrný vír a pozvedl uschlé listí a větvičky. „Mysli na pěkné věci,“ řekl si soused pro sebe, „třeba na to, až tenhle předsudek pomine a já se vrátím do města, kde budu šťastně žít až do konce života.“ Avšak myšlenku strachu nedokázal opustit. Vzpomněl si na pověsti o tom, jak se Smrtka hodným lidem zjevovala jako krásná panna, která je něžně převedla do jiného světa. Naopak zločincům se zjevovala jako příšera s obrovskými zuby a vůbec je nešetřila. Křik. „Asi to byl jenom Rys,“ pomyslel si soused. Mýlil se.

Dveře chatrče se rozletěly na kusy. Soused spadl ze židle na Zem a schoulil se do klubíčka. Studený Vítr vstoupil dovnitř a zanesl podlahu suchým dubovým listím. Podivný hlas zasyčel:

Krvácející Olše, matčin Bez,
ty, kdo jsi vrahem, vylez!

Poslední slovo znělo jako příkaz, avšak soused se ani nepohnul. Najednou, tiše, bez jediného zvuku, vešla do chatrče postava zahalená v černém plášti. Ani se nerozhlížela, prostě rovnou pohlédla na souseda, i když všude kolem byla černočerná tma. „Vylez,“ zaznělo z úst oné postavy. Soused byl připraven se bránit, nenápadně vzal dýku do ruky a chystal se zaútočit. Postava se hlasitě rozesmála, chladně, dunivě. Při tom dýka v sousedově ruce zaplála rudým plamenem. Soused vykřikl a dýku upustil. Jeho oči byly plné strachu. Postava pomaličku vztáhla ruku a shodila si plášť z těla. Soused se chytil za srdce, něco ho tam bodalo. Před ním stála hnusná příšera s obrovskými bílými lesknoucími se zuby. V její tváři nebyla ani kapka lidskosti, byla celá zšedivělá, zkřivená a děsivá. Místo očí planul oheň. Najednou si soused uvědomil, že Smrtka odráží jeho vlastní nitro. To, co je uvnitř, viděl na jejím obličeji. Tiché zasvištění již neslyšel. Když srp proletěl kolem a uťal mu hlavu, nestačil vůbec zareagovat. Krev se rozstříkla všude po místnosti.

Za mnoho dní kolem chatrče procházeli tři poutníci. „Můžeme strávit noc tady,“ ukázal na chatrč jeden z nich. Ostatní jen přikývli. Když vešli dovnitř a uviděli na Zemi mrtvolu, polekali se. Nikde však nebyla žádná krev, hlava pevně stála na těle a nic neprozrazovalo stopy násilí. Když poutníci mrtvolu otočili, uviděli, že je celá zsinalá. „Asi zemřel šokem,“ řekl první poutník, „něco ho muselo pěkně vyděsit.“ Pozorněji mrtvolu prozkoumal. „Nebo mu něco vyrvalo duši,“ dodal. „Tady rozhodně noc nestrávím,“ řekl druhý, „kdo ví, co tu pobíhá.“ „Jasně,“ řekl třetí, „na horském hřebeni bude bezpečněji.“ Tak odešli a ani se neohlédli.

Jaro seděl u svého přítele až do poslední chvíle, kdy jeho přítel vydechl naposledy. „Byl to dobrý člověk,“ řekl a povzdechl si, „nechť ho bohové opatrují.“ Poté odešel, aby se se staršími poradil o pohřbu a o tom, jestli bude potřeba dům spálit, aby se duch jeho přítele nevracel a šel se očistit k Matce Zemi. Hodný soused byl mrtvý, ale jeho zmatená duše stála u těla a nevěděla, co má učinit. Zničehonic se však odněkud z ovzduší vynořila krásná mladá dívka v bílých šatech. Byla půvabná, čistá, usměvavá s velmi hlubokýma a vlídnýma očima. Zdobil ji věneček z květů. „Neboj se, vše je v pořádku,“ řekla příjemným hlasem a mladistvě se zasmála, „chytni mě za ruku.“ Hodný soused se usmál a stiskl nabízenou dlaň. „Jsi tak krásná, paní,“ promluvil a nevinně se usmál. „To ne já,“ odvětila dívka a zasmála se, „to je tvoje vlastní vnitřní krása. Jen ji vidíš na mně.“ Hodný soused posmutněl. „Copak?“ zeptala se dívka a znovu se vlídně rozesmála, „nelíbím se ti snad?“ Soused pozvedl oči a odvětil: „Jste překrásná, paní. Myslím si, že jste k té kráse i něco přidala, protože já určitě tak krásný nejsem. Učinil jsem i chyby, na které nejsem hrdý.“ Znovu sklopil hlavu a dodal: „Nejsem dokonalý.“ „Nikdo není dokonalý,“ odpověděla, „to je právě na Přírodě krásné. Copak je každý strom stejný? Každý motýlek, řeka či hora? Dokonalost je jen lidský výmysl.“ Hodný soused si povzdechl: „Ale co se mnou teď bude? Copak můj život končí?“ „Kdepak,“ usmála se dívka, „právě znovu začíná.“

Zpět na obsah