Krátká básnička věnovaná Polabským Slovanům, kteří byli postupně asimilováni německou kulturou:
Uprostřed středověku vrcholného,
starý děd hledí na vnuka svého,
jeho mysl svírá žalu pěst,
vnuk už mluví jen jak Němec.
Na stole leží ostrá dýka,
děd se jinam už nedívá.
Celý svůj život bojoval,
aby kulturu svou zachoval,
v bílém chodil oblékán,
každý Němec jím byl vyhnán.
Na stole leží ostrá dýka,
děd si píseň smrti zpívá.
Děti jeho ho odmítli,
nechtějí s ním dále býti,
všichni už jsou cizinci,
a Polabané malincí.
Na stole leží ostrá dýka,
děd si k srdci hrot přisouvá.
Dědečku můj,
zastav nůž svůj,
pověz teď mi,
příběh o Vidovi.
Na stole leží ostrá dýka,
děd se na ni už nedívá.
