Z doslovu ke knížce V šeru dávných věků od Eduarda Štorcha:
V Čechách byl tehdy trojí národ. Přirozený útvar země však nepřeje odděleným oblastem, a proto brzy nastalo míšení, z něhož nakonec vzniklo obyvatelstvo kulturně dosti jednotné. Jisté je, že se to nestalo leckdy bez bojů. To byl vnější podněcovatel tehdejších dějin. Vnitřní nutkání lidských dějů jsou především dvě: starost o výživu a cit rodinný, láska. K těmto směrnicím se přimykají příběhy vypravované v této knize. Předvádí se tu život v době bronzové v nejdůležitějších zjevech a pozoruhodných událostech. Spisovatel musel přemáhat veliké obtíže, neboť věda doposud neposkytuje všude pevné podpory, nicméně v těchto příbězích se nezachází za přípustné hranice. Je možné např., že národ popelnicových polí, jenž vtáhl do Čech od Severu, nebyli „Slované“ a že snad onen původní, starousedlý lid se ukáže jako „slovanský“, ale věc přece jen zůstává stejná: stěhování velikého národa k nám údolím labským a náchodským. Podobné vědecké záhady jsou pro účel této knížky podřadného významu. Své příběhy jsem takřka „vyhrabal ze Země“. Chaty i hroby staré osady Vlahovce – i s oním obrovským mlýnkem – stejně jako žárové hroby s popelnicemi „slovanské“ osady na Maninách aj. skutečně jsem objevil a tu jsem jim dal vypravovat o dávných dobách. Jsouť pravěké děje naší Prahy neméně slavné a život celého národa obrážející jako pozdější děje historické. Jisté je, že bohatá minulost slovanské Prahy sahá hluboko do šera dávných věků …
