Následující zamyšlení vzniklo jako doslov ke knize o krajině a předcích s názvem Zlaté srdce a popisuje tak některé myšlenky, které se v příběhu vynořují. Zároveň slouží k objasnění filozofie, která je představována na těchto stránkách, v deníku, příbězích, příhodách a zamyšleních.
Každý příběh má v sobě něco tajemného, co nemůže vystihnout žádný prostý popis. Dokáže mnohem lépe působit na naše pocity a představivost, na schopnosti, které má každý už od narození a které můžeme společně s rozumem využít ke zušlechťování nejen naší osobnosti, ale také našeho vztahu k okolní krajině, přírodě a našim dávným i nedávným předkům. Záleží samozřejmě na tom, jak je daný příběh napsaný, jakou má podobu a co je jeho obsahem. Pokud mu navíc byly předlohou lidové pověsti, zvyky a poučky, obsahuje v sobě moudrost, do které naši předkové promítli své vlastní životní zkušenosti, radosti, starosti a názory a kterou po tisíciletí shromažďovali v krajině, v níž my sami žijeme. Stejně jako naši předkové i my do příběhů vkládáme kus nás samotných, předáváme světu své myšlenky a pocity.
Čím více času pak trávíme zkoumáním přírody, přemýšlením o minulých událostech a hledáním smyslu života, stále více si uvědomujeme, kdo vlastně jsme a odkud pocházíme. Vážíme si krajiny, lesů, rostlin a zvířat, soucítíme s našimi dávnými předky, kteří se museli odvážně postavit nejednomu nebezpečí a trápení. Díky pocitu vděčnosti a úcty poté hledáme způsob, jak být lepším člověkem, jak zvelebovat společnost, jak nechat přírodě a jejím stále ještě nepochopeným jevům volný průběh. Díky minulosti si vážíme přítomnosti a díky přítomnosti chceme zachovat to dobré a vylepšit to horší, aby se naši potomci měli v budoucnosti dobře.
Když si to všechno uvědomíme, když na valech dávných hradišť poznáme příběhy našich předků, když pozorujeme duby, habry, buky, javory, lípy, bezy a mnohé další stromy, rostliny, houby a živočichy, kteří nás obklopují, vzájemně soupeří a spolupracují (například mykorhiza u hub a rostlin), když se je naučíme znát jménem, když poznáme ráz krajiny, hory, řeky, údolí a rozlehlé lesy, musíme dát zapravdu jednomu dávnému básníkovi, který ve svých dopisech z vyhnanství napsal: „Jakousi sladkou silou nás všechny k sobě poutá rodná zem, že na ni nikdy nemůžeme zapomenout.“1
Tento nadaný básník, který vyprávěl dávné příběhy o bozích a hrdinech, který popisoval lidové zvyky a do úst bohů vkládal své vlastní myšlenky a obavy z nejistých událostí, krutosti a plýtvání, se jmenoval Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. – 17 či 18 n. l.). Místo toho, aby jako ostatní básníci té doby velebil hrdinský počátek a věčnost Říma, rozhodl se, že zpracuje řeckořímské pověsti, ve kterých docházelo k proměnám lidí ve vodní prameny, rostliny, skály, stromy a zvířata. Někdy tyto proměny probíhaly za trest, jindy za odměnu, mnohdy však z prostého rozmaru bohů. Na jedné straně tedy máme věčnou slávu Říma, na straně druhé Ovidiovy Proměny (Metamorphoses), kde se vše od počátků věků mění, vyvíjí a přizpůsobuje.
Mohla snad právě náplň Ovidiových Proměn vést k jeho doživotnímu vyhnanství? Těch Proměn, které Ovidius podle svých slov před odchodem z Říma spálil (naštěstí se zachovaly v mnohých opisech)? Možná to byla jedna z posledních kapek, které započaly už s jeho dílem Lásky (Amorum libri), v němž ladnými verši velebil milostnou lásku a své zážitky, z nichž mnohé jsou nejspíše vymyšlené (což platí skoro pro každý správný příběh či báseň). Navzdory dobové kritice v žádném případě nejde o obscénní dílo, ale právě naopak – jednotlivé básně působí přirozeně a nenuceně, odráží se v nich mladistvý vzdor proti společenské upjatosti či právě obscénnosti. Na toto dílo pak navazují rady popsané v Umění milovat (Ars amatoria), kde Ovidius poskytuje elegantní poučky, jak se stavět k milostné lásce, jak o sebe a své tělo vhodně pečovat či jak správně předstírat opilost.
Pěkné básně naplněné upřímným poznáváním vlastních pocitů ale nebyly tím, z čeho by římští císaři byli nadšení, naopak mohli tyto básně vnímat jako ohrožení mravnosti a jednoty jejich lidu. Skryté narážky a obavy v básních mohly rovněž u vládnoucích velmožů vyvolávat odpor, například Ovidiovy stížnosti na nesmyslné zvířecí oběti, které v Proměnách vložil do úst moudrého Pythagora či které uvedl ve svém nedokončeném díle o římských slavnostech jménem Kalendář (Fasti). Pomocí básní, příběhů a upřímného poznávání minulosti i přírody se Ovidius snažil zušlechtit sám sebe a společnost, ve které žil.
Autor obrázku: Eugène Delacroix
S jeho poznáním přírodních jevů souvisí v Láskách uvedený verš: „Zanikne teprve tehdy i báseň Lucretiova, až pak jednoho dne záhuba postihne svět.“2 Zde má Ovidius na mysli báseň O přírodě (De rerum natura) od římského básníka a filozofa jménem Titus Lucretius Carus (cca 99 př. n. l. – 55 př. n. l.). Naštěstí se nám tato báseň dochovala (její opis byl objevený ve středověku) a je jedním z mála zachovaných děl objasňujících Epikúrovo a Démokritovo učení. Každý, kdo se alespoň trochu vyzná v současném poznání přírody, musí při čtení tohoto díla strnout překvapením. Proč? Protože je v něm doslova popsána Galileova myšlenka o volném pádu, který nezávisí na hmotnosti těles, koloběh vody v přírodě, myšlenka existence genů a poznatky o fungování nervové soustavy či o některých předpokladech pozdější teorie relativity a kvantové mechaniky.
Abyste získali představu, jak neobyčejná jsou pozorování uvedená v Lucretiově básni, uvedu nyní jedno z nich, které až o skoro dva tisíce let později matematicky popsal vědec Albert Einstein (1879–1955). Jedná se o důkaz existence atomů (uveřejněný v roce 1905) založený na Brownově pohybu neboli neuspořádaném pohybu malých částeček hmoty, který vzniká právě díky malým zdánlivě dále nedělitelným atomům a potažmo molekulám, které do sebe vzájemně narážejí. To, čím pozdější profesor Einstein dokázal ohromit vědeckou komunitu, již o téměř dva tisíce let dříve uvedl právě básník Lucretius:
„Takový neklid však vychází ode všech prvků. Svou vlastní silou se nejdříve hýbají ony; pak věci, jež nejsou nic než drobounké shluky a svou silou jsou atomům bezmála rovny, pod jejich údery potají konají pohyb a samy strkají věci už o něco větší. Takto se pohyb už od prvků šíří a stoupá za krokem krok, až se vynoří před lidské oko a tělíska v sluneční záři my uzříme vířit – jen co je rozvířilo, je neznámo zraku.“3
Netřeba dodávat, že právě díky tomuto poznání se dnes můžeme těšit z technologických vymožeností, o kterých bychom si bez něj mohli nechat jen zdát. Báseň O přírodě je důkazem, že se věda a umění mohou a mají vzájemně inspirovat, neboť se tak otevírají nové možnosti, díky nimž můžeme využít všechna přístupná zákoutí lidské mysli, úsudku a poznání. Naneštěstí jsou dnes tyto oblasti do jisté míry stále nepřirozeně oddělovány4, jako by snad rozum s pocity a představami nemohl jít ruku v ruce. A přitom jsme právě byli svědky toho, že poznání, ze kterých dnešní doba nejvíce těží, pochází z rukou Lucretia, Démokrita a epikurejců neboli těch, kdo rozum s pocity spojovali, kdo se snažili být upřímní k celé své bytosti a otevření inspiraci z různých zdrojů. Epikúros ze Samu (341 př. n. l. – 270 př. n. l.) to ostatně sám zachytil v dopise Menoikeovi:
„Rozumnost je ta, která nás učí, že není možné poznat slast života, jestliže nežijeme rozumně, krásně a spravedlivě, a že není ani možné žít rozumně, krásně a spravedlivě, aniž bychom přitom nepoznali slast života.“5
Díky propojení rozumu a pocitů byli epikurejci schopní diskutovat o etice, která byla citlivá nejen k ostatním lidem, ale také k přírodě a jiným tvorům, s nimiž se všemi jako součást života na Zemi sdílíme společné prapředky. Mnozí lidé, kteří v antice nedostatečně chápali epikurejské poučky či se hlásili k jiným filozofickým školám, často Epikúra napadali za to, že se ve své zahradě (nacházející se na athénském předměstí) místo myšlenek a rozjímání věnuje svým pocitům, „slasti života“. Naopak, podobně jako Ovidius byl i Epikúros uvědomělý a střídmý, nicméně upjatost ostatních filozofů mu byla cizí. Nařčení z požitkářství je naprostý nesmysl. Epikúros sám to ostatně vyjádřil:
„Neboť život nečiní slastným ani ustavičné pitky a radovánky, ani požitky s hochy a dívkami, ani požívání ryb a jiných věcí, které nabízí bohatý stůl, nýbrž střízlivý rozumový úsudek, který vyhledává důvody pro každý akt volby nebo odmítnutí a zahání plané domněnky, z nichž se rodí největší zmatek v lidských duších.“6
Jeho nauka se soustředila na snižování utrpení a duševního zmatku (vznikajícího i z nadměrného toužení), na hledání štěstí v každodenních radostech a čase stráveném s přáteli. Právě rozumnost je ta, která nám pomáhá pochopit základní lidské potřeby, mezilidské vztahy a okolní přírodní děje, kterých jsme neoddělitelnou součástí (dělení na přírodovědné a humanitní obory může být přinejmenším z hlediska poznávání světa omezující). Chápání našich potřeb včetně citového prožívání je pak úzce spjato s rozumovým poznáním světa, společnosti i naší vlastní osobnosti, které nás tak postupně vede ke „slasti“, k naplnění těch důležitých z těchto poznaných potřeb a potlačení těch zbytečných, způsobujících spíše utrpení než užitek.
Z Epikúrových myšlenek poté čerpali učenci, filozofové (vědci) a básníci. Mezi nimi byl i významný římský učenec, filozof a válečník Gaius Plinius Secundus neboli Plinius Starší (23–79), který sepsal vskutku obsáhlé dílo Naturalis historia, kde dovedně popsal zvířata, kameny, stromy, rostliny, jejich léčivé účinky a některé zvyky s nimi spojené. Je smutné, že po dalších tisíc a několik stovek let nebylo lidstvo schopno sepsat nic, co by Pliniovo dílo a úroveň poznání přírody překonalo. Plinius Starší byl tedy další člověk, který měl vřelý vztah ke své zemi, předkům a přírodě. Díky tomu se dokázal ohradit i proti nesmyslnému plýtvání a ničení životního prostředí:
„Jdeme dále a dále za rudnými žilami, a tak žijeme na vyhloubené Zemi, divíce se, že se někdy rozestoupí nebo zachvívá, což věru je projevem nevole mocné rodičky. Jdeme do hlubin a v předpokládaném posmrtném sídle duší hledáme bohatství, jako by nestačilo, že po ní, dobrodějce a dárkyni úrody, šlapeme. Nejméně při tom pátráme po lécích – kdo totiž by se odvážil říci, že kope kvůli léčení? Ačkoli i léky udělila v bohaté míře jako plody – vždyť je štědrá a ochotná ve všem, co je prospěšné … Vrchy však vytvořila příroda pro své cíle, na vyztužení mezer uvnitř Země, na zadržení náporu řek a jako hráz příboji, konečně chce nejméně klidné části zkrotit svou nejtvrdší hmotou. A my je řežeme a rozvážíme z pouhé touhy po přepychu, ač bychom se podivili, kdyby samy měnily místo. Mnozí považovali skoro za zázrak, že Hannibal překročil Alpy, což opakovali Kimbrové, a nyní je sami řežeme na mnohé druhy mramoru. Otvírají se předhoří u moře, příroda je násilně měněna v rovinu, rozvážíme hřbety, které byly stanoveny za hranice národů, stavějí se zvláštní lodi na převážení mramoru – a aj! Onen hřbet se zmítá sem tam na vlnách. Je to větší dovolenost, než když – jen proto, abychom se napili ledové vody – hledáme nádrže až v mracích a hloubíme skály tyčící se k oblakům. Nechť každý pováží v hloubi srdce, když slyší o pohádkové ceně luxusního kamene a vidí jej namáhavě tahat a vozit, oč by život bez takovýchto vymyšleností byl blaženější! Ale dělají to tak lidé a trápí se, ne však pro nějaký užitek nebo pro nějaké potěšení – leda proto, aby mohli ležet mezi skvrnitými stěnami svých mramorových paláců.“7
Autor obrázku: Julius Theodor Gruss
Velikou ranou pro všechny podobné myšlenky, založené na vztahu ke krajině, předkům, přírodě, a především na jejím upřímném zkoumání, představoval nástup křesťanství. Tuto odnož židovského náboženství založil údajný židovský kazatel jménem Ježíš (cca 4 př. n. l. – 30 či 33 n. l.), který se měl narodit do vícečlenné rodiny8. Pozdější spisovatelé, kteří dále rozvíjeli jeho učení, například napsali: „Když jsem se do ní pozorně podíval, uviděl jsem tam nejrůznější zvířata i divokou zvěř, plazy a ptáky. Uslyšel jsem hlas, který mi řekl: ‚Vstaň, Petře, zabíjej a jez!‘“9 Z podobných prohlášení přímo čiší neúcta k přírodě10 a ke všemu živému (sem patří i fíkovník, který Ježíš údajně proklel a nechal uschnout, protože zrovna neměl plody a nemohl tak vyhovět jeho hladu11).
Není divu, že kvůli nástupu křesťanství pak byla zničena naprostá většina epikurejských spisů. Následovníci křesťanství snad mohli ještě tolerovat Platóna a jeho nauku o nesmrtelnosti duše, ale epikurejci, kteří tuto nauku neuznávali, přišli o všechno, což svým způsobem předpověděl už moudrý Lúkiános. Démokritova díla byla spálena či jinak zničena (bylo jich opravdu hodně) a nikdy se tak už nedozvíme, jak mohly myšlenky tohoto spoluzakladatele atomismu dnes rozšířit naše obzory. Křesťanství a novoplatonismus naprosto nahradily epikurejské upřímné poznání světa a předpoklady obou směrů do jisté míry ovlivňují naše myšlení a společnost dodnes. I když se někteří dnešní přední učenci vrátili k epikurejským myšlenkám12, ještě dlouho potrvá, než se tyto myšlenky navrátí do společnosti a dokáží ji i vědu a umění inspirovat k úctě k přírodě a ke všemu živému, ke vzájemné spolupráci mezi rozumem, pocity a představivostí.
Pokud tedy do našich příběhů vkládáme úctu k našim předkům, jejich příběhům, přírodě a krajině, pokud se zajímáme o fungování přírody a o její ochranu, pokud jí chceme nechat volný průběh, pokud máme touhu upřímně poznávat své okolí a sami sebe, pokud se nebojíme vnímat své pocity a zdravě rozumně uvažovat, pokud nechceme zbytečně týrat ostatní živé tvory, potom navazujeme na díla všech výše zmíněných velikánů, od Démokrita, Epikúra, Lucretia, Ovidia, Plinia, Lúkiána až po mnohé další včetně našich dávných předků, jejichž životy a myšlení jsou nám naneštěstí již navždy skryty.
Naše příběhy pak mohou inspirovat k zušlechtění osobnosti a společnosti i k celkovému poznání přírody. Až taková je jejich moc. Vzpomeňme si na to, až se budeme procházet po pozůstatcích starých slovanských hradišť z raného středověku (archeologická doba hradištní) či po zbytcích keltských hradištních měst z archeologické doby laténské, až spatříme vysoký statný vrásčitý dub, ucítíme vůni drobné mateřídoušky, pohlédneme na pozůstatky původních chladivých bukových lesů nebo objevíme zkamenělého hlavonožce z období prvohor, který žil na našem území před stovkami miliónů let, až se všechny tyto vjemy dotknou našeho srdce. Třeba se poté jednoduše posadíme na okraj kopce a vybavíme si lidové pověsti a písně o posmrtné proměně člověka v dub, lípu, javor, slavíka či krkavce13, o pomoci moudré kmotřičky lišky14, očistného ohně, živé i mrtvé vody a kouzelných domácích skřítků, o léčivých rostlinách, o spojení předků a přírody. Plní dojmů pak napíšeme příběh, který z nás učiní lepšího člověka, který bude ostatní inspirovat k tomu, aby si vážili svých předků, lidové moudrosti, krajiny a všech živých i neživých tvorů.
Máte-li zájem se podívat po místech, která byla uvedena v příběhu Zlaté srdce, budu jedině rád. Mnohá z nich se dají snadno nalézt, i když krajina dnes na těch místech vypadá docela jinak15. Řekami se už především kvůli umělým přehradám neprohánějí lososi, ve skalních brlozích neodpočívají medvědi, místo chladivých, úrodných a vodou zásobovaných hvozdů se staletými listnatými stromy najdete spíše rozlehlé erodované lány s plodinami, sucho a smrkové plantáže (vlastně také rozlehlé monokulturní lány, na kterých se místo plodin pěstuje smrk). Nicméně místa jsou ta samá, krajina je na většině z nich stejně či podobně zvlněná.
Rozhodně se podívejte do Českého Středohoří, do vísky Březí (součást obce Malečov), kde měla Radoslava kdysi svůj dům a kde s ostatními dívkami a mládenci oslavovala příchod jara. Zajímavý výlet po stopách křísníka Lada vás může čekat v Českém Švýcarsku u Vlčí hory, skály schované v lesích tam působí tajemně a místy i děsivě. V zimě se také můžete podívat na ledopády, které se v té oblasti nacházejí. Pokud byste chtěli následovat Radoslavin sen o Desnovi a Dónovalovi, můžete si udělat několikadenní výlet od kokořínských skal směrem na jih na území dnešní Prahy k oppidu Závist, odkud zamiřte podél toku Berounky do Českého krasu a dále pak na území Křivoklátska, kde se řeka líně točí mezi vysokými zalesněnými kopci a kterou nad ránem pokrývá hustá mlha. Tam navštivte pozůstatky oppida Stradonice, kde se Desna snažil vyprosit pomoc od tamních obyvatel. Pokud jste odvážní, můžete projít celým Křivoklátskem, kolem Krušné hory, přes kopec Velíz, spletitými cestami ke Skryjským jezírkům a dále až do vsi Podmokly, kde vás pomník upozorní na smutný osud pokladu zlatých mincí. Ještě delší výlet vás čeká při sledování toku Labe od jeho pramenů v Krkonoších až po soutok s říčkou Kamenicí, do které se již pomalu vracejí lososi.
Třeba vás při pozorování labutí, těchto bílých ptáků, plujících po Labi, této Bílé řece, nedaleko kopce Lovoše napadne zajímavý příběh. Můžete se samozřejmě také vydat za naše hranice na ostrov Rujána, kde kdysi stával slavný chrám Polabských Slovanů16, k řece Visle, či dále ke skytským řekám Dněstru a Dněpru nebo na území dnešního Bulharska, kde Kniva porazil císaře. Záleží jen na vaší chuti, představivosti a touze nechat se těmito místy inspirovat. Možná si pak vzpomenete na veselou Radoslavu, jejího podivného bratrance Lada, Provu, krásnou Mladu, dávného velmože Margewida, dívku Údru, i na bojovníka Vladovoju, kováře Lugnuše, Desnu, Dónovala a mnohé další z příběhu o Zlatém srdci.
Země už od nejstarších dob prožila mnohá krásná i divoká období. Ledové doby současných čtvrtohor byly střídány krásou lesů a průzračných vod, které přirozené lesy dokáží očišťovat a zachovat pro rozvoj budoucího života. Dravé sopky třetihor stály bok po boku kvetoucím krytosemenným rostlinám včetně mnohých listnatých stromů, které dokázaly využít soužití s hmyzem ke svému opylování, zatímco nahosemenné rostlinstvo a jehličnaté stromy druhohor se neohroženě hýbaly ve vzdutém větru, ve kterém se proháněli diví draci. Prvohory se svými úchvatnými výtrusnými rostlinami, ohromnými stromovými přesličkami, umožnily vzniknout pestrému společenství druhů a následovaly tak starohory s jejich prvními mnohobuněčnými řasami. V prahorách pak všechen život na naší krásné Zemi mohl získat společného prapředka – díky tomu jsme všichni jako součást života a součást přírody příbuzní. Krajina a předci se vzájemně ovlivňují, neboť jsou zkrátka jedním, v průběhu minulosti i přítomnosti utvářejí jeden druhého.
O spojení mezi předky, plodností a květenou vyprávějí prastaré příběhy. Klid stromů nám může pomoci alespoň pocitově pochopit smysl tohoto dávného vzájemného vztahu. Když se pak podíváme na čerstvé ovoce, bez jehož paliva by náš mozek ani mozek jiných podobných primátů nemohl dostatečně vyrůst, pochopíme, že bez spolupráce není budoucnost možná. Stromům děkujeme doslova za vznik našeho rozumu, za to, že můžeme dýchat čerstvý vzduch, jíst zdravé jídlo a pít čistou vodu, kterou díky nim můžeme v krajině uchovat pro naše potomky. Děkuji přírodním vědám, biologii, fyzice, chemii, ekologii, geologii, bioarcheologii, archeobotanice, ale také historii, archeologii, antropologii a dávným zaznamenaným příběhům a myšlenkám za to, že mi pradávný a neustále probíhající vzájemný vztah mezi přírodou a předky pomohly alespoň trochu pochopit. Stromy spolupracují s hmyzem skrze své květy, s živočichy obecně pak skrze své plody, zatímco přes kořeny pomocí houbových sítí obdržují živiny. Příroda nás neučí pouze o boji, ale i o neustálé spolupráci. Ukazuje nám proměny věků, učí nás přizpůsobovat se. Díky ní můžeme obdivovat skutečnost, že stromy propojují a přímo představují samotný život.
„Stromy tvoří les a ten má obrovský význam v hydrologickém cyklu krajiny. Bylo zjištěno, že na pevnině pokryté pouští, poli nebo nízkým rostlinstvem srážky klesají velice rychle na vzdálenost několika set kilometrů od pobřeží. Pokud je ale pevnina pokryta vzrostlým lesem, srážky neklesají, ale naopak mírně stoupají až do vzdálenosti 3 000 kilometrů od moře. Tam, kde byly lesy vykáceny, a to nejen v tropických oblastech, ale i jinde na Zemi, se snížily srážky, zvýšilo se ‚sucho‘; původní husté lesy se změnily v řídké porosty či lesostepi, na mnoha místech se již samy neobnovují, neregenerují a při obnově se neobejdou bez pomoci člověka. V takových podmínkách pak dochází ke zvýšenému projevu globálních klimatických změn, k extrémním projevům počasí vyznačujícím se prudkými silnými dešti a vichřicemi. Pokud by byl na rozsáhlejších plochách les, udržoval by vhodnější a příznivější mezoklima a umírněný ráz počasí. Voda znamená život. Je nezbytností pro stromy i pro lidi. A díky stromům se dostává k lidem. Chraňme si stromy, jsou pro nás zárukou přežití.“17
V časech stále stoupajícího sucha, kdy poslední listnaté hvozdy se svým chlazením, vodním hospodářstvím a přenosem vláhy od moří neustále ustupují těžbě, novým pastvinám a pěstování krmiva pro dobytek (které výrazně převyšuje pěstování plodin pro lidi18), a to dnes ve velké míře v oblasti deštných pralesů, těchto plic Země, je třeba se zamyslet nad dávnými i současnými poznatky, které se týkají vztahu k lesu a hospodaření s krajinou, neboť jinak těžko můžeme předpokládat změnu k lepšímu. Například je s podivem, že je stále dovoleno přeměňovat lesy v chovy (dokrmovaná a přemnožená zvěř pak okusem znehodnocuje přírodní rezervace či lesy obecně, přičemž jsou ničeny hlavně původní druhy „chutných“ listnatých stromů a mladé jedle bělokoré19), případně zabíjení lišek v jejich norách.
V lesnictví se bohužel stále praktikují rozlehlé holoseče, v jejichž důsledku se vysouší půda20 a z lesa se tak uvolňují tuny oxidu uhličitého, který les v nadzemní i podzemní biomase přirozeně shromažďuje. Semenáčky klimaxových dřevin nemají dostatečný zástin, lesy chřadnou v důsledku jejich stejnověkosti a uměle zakládaných převážně smrkových monokultur21 (lesy věkových tříd), kde se navíc nenechávají na jednom místě růst stromy různé tloušťky a věku, které prokazatelně zvyšují rezistenci celého ekosystému proti škůdcům a vnějším vlivům (sucho, vichřice atp.) a podporují přirozenou variabilitu druhů22 (biodiverzitu). Pro uzdravení krajiny z hlediska jejího přirozeného hospodaření s vodou jsou kromě zdravých lesů nutné i mokřady, které by v krajině vodu udržely v době sucha i při povodních, a především které by podpořily přirozený koloběh vody23 mnohem lépe než kdejaká přehrada24.
I přes neustále se kumulující zjištění, která tvrdí, že zdroje vody a základních potravin celosvětově nedostačují, že jsou moře, řeky, potoky a právě pitná voda zaneseny plastovými částečkami25, že v zemědělství a lesnictví stále využívané rostlinné jedy ničí symbiotické bakterie v zažívání včel a jiných opylovačů26, na nichž závisí naše přežití, nemluvě o ničení půdních organismů nezbytných k obnově půdy a podpoře její schopnosti zadržovat vodu a živiny27, se tyto poznatky a možná řešení stále neberou dostatečně v potaz. Z tohoto hlediska je dnes více než kdy jindy důležité, abychom se dokázali poučit z minulosti (sem patří například dávné myšlenky, ze kterých vychází permakultura, agrolesnictví a výběrný les28) a z přírodních dějů (například ekologické lesnictví Pro Silva) a abychom převzali odpovědnost a společně s využitím vlastní iniciativy, etické (včetně občanské) vědy a umění, všech zákoutí naší mysli, dokázali svou krajinu ve zdraví uchovat pro naše potomky.
Srdečně vám děkuji za to, že jste si povídku Zlaté srdce přečetli a nechali se díky ní uvést do naší dávné minulosti a do upřímného vztahu ke krajině, který se snažila popsat. Pokud se navíc nad některými pozorováními, myšlenkami a příhodami zamyslíte a pokusíte se najít jejich smysl v dnešní době, kniha splní svůj účel.
Přemysl Lúa Černý
1Amores XV:23-24, Publius Ovidius Naso; soubor s názvem O lásce a milování vydán v nakladatelství Svoboda v roce 1969; přeložil Rudolf Mertlík
2Epistulae ex Ponto I: Dopis Rufinovi, Publius Ovidius Naso
3De rerum natura II:(část o pohybu atomů), Titus Lucretius Carus; překlad s názvem O přírodě vydán v nakladatelství Svoboda v roce 1971; přeložila Julie Nováková
4Podobná zamyšlení lze nalézt v knize: Reality Is Not What It Seems: The Journey to Quantum Gravity, Carlo Rovelli; vydalo nakladatelství Penguin Books v roce 2017
5-6Epikúros posílá pozdrav Menoikeovi (132-133); vydáno v rámci souboru „Antická próza: Píši ti, příteli“ v nakladatelství Odeon v roce 1975; přeložil Bořivoj Borecký
7Naturalis historia XXXIII:1 a (za výpustkou) Naturalis historia XXXVI:1, Gaius Plinius Secundus; úryvky přeložil František Němeček
8Marek 6:3, Bible
9Skutky apoštolů 11:6-7, Bible
10„Doložený a silně rezonující středověký a raněnovověký literární diskurz divokého lesa byl vázán pouze na určité skupiny obyvatelstva – především obyvatele měst a duchovenstvo. Ti představu ďábelského lesa fixovali v nejrůznějších písemných pramenech a využívali ji – což je podle některých autorů dokonce pravý důvod, proč se strach z lesa náhle v raném středověku vynořuje – v procesech disciplinace a náboženské indoktrinace obyvatel Evropy, ke které v rámci šíření křesťanství docházelo právě na konci 1. tisíciletí našeho letopočtu. Tento argument staví na rozporu mezi většinou pozitivními rolemi, jaké sehrávaly stromy a les v tzv. pohanských společnostech, a děsuplným lesem křesťanského středověku, a radikální interpretace některých francouzských historiků (Bechmann 1990) naznačuje, že si ďábelský les de facto vymyslela křesťanská intelektuální elita za účelem vymýcení pohanských kultů na les silně a příznivě vázaných. Křesťanský ‚boj proti lesu‘ se potom mohl odehrávat v rovině čistě praktické – tedy podporou odlesňování. Anebo, což je pro nás zvláště podstatné, v rovině symbolických aktů a ideologie. Pro vnímání lesa méně ‚zhoubná‘ byla substituce pohanských bohů a bůžků křesťanskými ‚lesními‘ světci (sv. Martin, sv. Hubert, sv. Gorgon) a nahrazování posvátných hájů a uctívaných stromů kaplemi a poustevnami. Negativní propaganda ovšem cíleně ztotožňovala doposud pozitivně či ambivalentně posuzované lesní bytosti (trollové, skřítci, víly atd.) s mocnostmi pekelnými (Pastoureau 2004: 81–97, 347–360). Les se pro pravého křesťana stává královstvím ďáblovým, kterému je radno se obloukem vyhnout. Nepříznivé posuzování lesa, jak se odráží v pramenech, je tedy cíleným konstruktem vzdělané elity – nicméně nemuselo plně zasahovat všechny vrstvy společnosti, především venkovany. V prostředí neprivilegovaných sociálních vrstev proto až do 19. století nezřídka přetrvával – zejména v ústně fixovaných reprezentacích lesa (folklor, mytologie) – svébytně synkretický a ambivalentní náhled na les a stromy, které byly v duchu pohanských tradic zjevně zároveň uctívány a zároveň byly zdrojem obav a nejistot (Porteous 2002).“ – Vnímání lesa v historii, Jiří Woitsch; z publikace s názvem „Jak se do lesa volá…“, Petr Petřík, Josef Fanta, Tomáš Janík, Jan Stachura (eds.); vydala Akademie věd České republiky v roce 2018
11Marek 11:13-14, Marek 11:21, Bible
12Například: Sex, Death and the Meaning of Life, Richard Dawkins
13Více viz: Narození a smrt v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová; vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2004
14Více viz: Nejstarší české pohádky, Karel Dvořák; vydalo nakladatelství Argo v roce 2001
15„Před začátkem intenzivního lidského působení měla lesní vegetace Českého Švýcarska zásadně odlišnou druhovou skladbu, než má dnes. Až do začátku 18. století porůstaly pískovcová skalní města přirozené lesy s dominantním podílem jedle a buku. Se smrkem bychom se setkali pouze sporadicky, a to nejspíše na dnech roklí. Ostatní dřeviny (nejhojnější z nich byl dub a habr) rostly pouze jako příměs v ostatních porostech. Historie právě popsaných porostů sahá až do období subboreálu (do doby kolem 3000 BP), kdy tato vegetace vznikla přirozeným způsobem na troskách původnějších smíšených doubrav.“ – Vegetační změny v Českém Švýcarsku jako důsledek lesnického hospodaření – pokus o kvantitativní rekonstrukci na základě výsledků pylových analýz a rozboru historických pramenů, Vojtěch Abraham, Petr Pokorný; z knihy Bioarcheologie v České republice, ed. Jaromír Beneš, Petr Pokorný; vydal Archeologický ústav AV ČR v roce 2008
16Více viz například: Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, Libuše Hrabová; vydalo nakladatelství Veduta v roce 2006. Zajímavé doplnění poskytuje kniha: Neslované o počátcích Slovanů, Przemysław Urbańczyk (ed.); vydalo nakladatelství Karolinum v roce 2012.
17Stromy a voda, Luboš Úradníček; z knihy Život se stromy, Marie Hrušková, Václav Větvička a spol.; vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2017
18Reducing food’s environmental impacts through producers and consumers, J. Poore, T. Nemecek; shrnutí studie je dostupné spolu s odkazy na články zde: https://www.leap.ox.ac.uk/article/reducing-foods-environmental-impacts + vlastní studie, uveřejněná v Science v roce 2018, je dostupná z tohoto odkazu: https://science.sciencemag.org/content/360/6392/987 „Zemědělství je sektor, který se promítá do všech environmentálních problémů: Jsou to opravdu živočišné produkty, které jsou zodpovědné za mnoho z nich. Vyhýbání se konzumaci živočišných produktů vede k mnohem lepším environmentálním benefitům než snaha využívat ‚udržitelnou‘ produkci masa a mléčných výrobků … Proměna trav v [maso] je podobná změně uhlí v energii: Je doprovázena značnými náklady v emisích [a množství] … Strava založená na rostlinách je pravděpodobně tou nejlepší cestou, jak omezit svůj negativní dopad na Zemi, nejen v oblasti skleníkových plynů, ale též globální acidifikace, eutrofizace a využívání vody a země.“ – Joseph Poore
19„Na prostoduchý údiv, že ‚zvěř přece v lesích vždycky žila a lesy existovaly‘, je snadná odpověď. Lesy měly na svou obnovu neomezený čas bez lidské netrpělivé, často spíše škodlivé než prospěšné intervence, a pak: ‚Milovníci chovu jelenů nemají nikdy zapomínat, že v přirozených poměrech v pralesích a v horách je jelení zvěře velice málo, kdežto velká hustota byla vyvolána umělou ochranou a péčí člověka, který vybil všechny velké šelmy, které byly kromě hlubokých sněhů a společně s nimi hlavními nepřáteli jelena‘, říká prof. J. Komárek (1948), a pokračuje: ‚V lesích se stává jelen velmi škodlivým, jsou-li to umělé lesy koniferové, v nichž je nedostatek pastvy na křovinách, na listech podrostu a na travinách.‘ … ‚Snad jediný jelen tam však dokáže s neomylnou jistotou zlikvidovat každý lesníkův pokus o zajištění buku a jedle sadbou, nebude-li léta důkladně proti zvěři chráněn‘, říkával Jan Metzl … Česká republika je příliš malá země, ale s příliš mnoha poškozenými lesy nevalného stavu a tedy s příliš velkými úkoly v jejich ozdravení, než aby si mohla dopřát tento velkolepý přepych – chovat ve volnosti tak potravně náročnou a nemocným lesům nebezpečnou zvěř jako je zvěř jelení a ostatní velká spárkatá. Současné poměry v české myslivosti, v politice pronájmů honiteb, síla myslivecké lobby na nejrůznějších úrovních, malý zájem laické veřejnosti o lesnické problémy představují faktory, které budou i nadále komplikovat cestu k přestavbě českých lesů. Věřit přitom v dlouhodobou udržitelnost únosných, tedy nízkých stavů zvěře rovná se víře v zázrak.“ – Cesta k přírodě blízkému hospodářskému lesu, Milan Košulič st.; vydalo FSC ČR, o. s. v roce 2010
20„Dalším obrovským hybatelem složení půdní bioty je pasečné hospodaření. Nárazovou velkoplošnou těžbou současně s odstraněním dřevní hmoty dochází k zásadní změně mikroklimatu (změna světelného, teplotního i vlhkostního režimu) a potravní nabídky. Nastává rychlý rozklad, tedy mineralizace humusu a opadu s následným odnosem živin a rozkladem části organicko-minerálních komplexů půdy. Na holosečích klesá podíl mikro- a mezofauny, naopak krátkodobě roste podíl mikroorganismů s převahou bakterií a aktinomycet. Začnou převládat pasekové druhy nad stinnými, vlhkomilnými lesními druhy a dříve dobře strukturovaná, funkční lesní půda se více homogenizuje a ubývá zastoupení makroagregátů a makropórů (Tuf a kol. 2003, Baláž a kol. 2008). Paseky snadno osidlují rumištní druhy, dochází ke snížení druhové rozmanitosti a k posunu druhového složení společenstev od specializovaných forem k druhům s širokými nároky na prostředí. K tomu přispívá i pojezd těžké techniky při vlastní těžbě, přibližování dřeva nebo úpravě před osázením. Stlačování půdy vede nejen k nižšímu počtu epigeických druhů (organismy žijící na povrchu půdy, v opadance), ale zároveň snižuje vsakovací a zadržovací schopnost půdy, a paseky i přístupové cesty jsou často náchylné k vodní erozi a odtoku živin.“ – Vliv lesního hospodaření na půdní organismy, Jana Macková, Veronika Jílková; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.); vydalo nakladatelství Academia v roce 2017
21„Obnova přirozenější skladby lesů: Ta je blokována především vysokými stavy zvěře (až desetinásobnými oproti normovaným stavům) spolehlivě redukujícími samovolné zmlazení listnáčů a jedle, a nevhodným lesnickým hospodařením. Dvě stě let jednostranné orientace lesnictví na smrkové a borové monokultury a produkci dřeva se jen pomalu a obtížně posunuje směrem k ekologičtějšímu přístupu, o ekologické obnově ani nemluvě. Vždyť i v prvních zónách národního parku Šumava někteří lesníci chtěli (a chtějí pořád) nesmyslně zasahovat proti lýkožroutu smrkovému. Rozmanitá vědecká data ukazují, že přirozený les si s disturbancemi, jako jsou vítr, oheň a lýkožrout, nejlépe poradí sám. I vysázeným monokulturám (‚polím na dřevo‘) by většinou prospěla přeměna na druhově pestřejší les s účastí listnáčů a jedle.“ – Ekologická obnova v krajinném měřítku, Karel Prach; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.); vydalo nakladatelství Academia v roce 2017
22Více viz: Cesta k přírodě blízkému hospodářskému lesu, Milan Košulič st.; vydalo FSC ČR, o. s. v roce 2010
23„Na převážné většině toků jsou koryta udržována zahloubená, aby se urychloval odtok vody. K rozlivům do nivy nedochází při jednoletém průtoku, jak by tomu mělo být v přirozeném hydrologickém režimu, ale až při násobně vyšších průtocích, což má za následek erozní nestabilitu koryt toků a produkci plavenin, urychlení odtoku, snížení retenční kapacity říčního systému a zvyšování povodňových vln v dolních částech povodí. Degradace pramenných úseků toků a mokřadů v odvodněné zemědělské půdě má samozřejmě dopady na vodní režim krajiny. Podobně jako u rozšiřování nepropustných ploch dochází k přerušení malého vodního cyklu, které se projevuje vysokou lokální zranitelností při výskytu sucha … Rovněž není uspokojivě řešeno v současnosti velmi aktuální znečišťování toků organickými polutanty, jako jsou pesticidy a farmaka.“ – Popis současného stavu ochrany povrchových vod, Josef Hejzlar; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.); vydalo nakladatelství Academia v roce 2017
24„Člověk s překvapením sleduje, jak mnohé úpravy říční krajiny pracují proti jeho současným zájmům. Řeky a nivy ztratily z velké části svou retenční kapacitu. Tam, kde by se voda mohla rozlít a zpomalit svůj postup k městům, postupuje příliš rychle (Habersack a kol. 2016). K tomu přispívá i ztráta drsnosti povrchu niv, který zajišťovala vegetace lužních lesů. V době sucha pak nemá niva schopnost dosycovat vodní tok ze svých zvodnělých sedimentů a ramen mimo hlavní tok. Dlouhodobě klesá i hladina zvodní v pánvích velkých řek, odkud čerpáme pitnou vodu. Příčinou jsou i zahlubující se koryta řek v důsledku napřimování a zkracování trasy a stavby přehrad zadržujících plaveniny).“ – Proměny hospodaření v říčních nivách, David Pithart; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.); vydalo nakladatelství Academia v roce 2017
25Microplastics in freshwater systems: A review of the emerging threats, identification of knowledge gaps and prioritisation of research needs, Dafne Eerkes-Medrano, Richard C.Thompson, David C. Aldridge; studie byla zveřejněna v roce 2015 a je dostupná z https://wedocs.unep.org/handle/20.500.11822/17933 či z https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0043135415000858
26Glyphosate perturbs the gut microbiota of honey bees, Erick V. S. Motta, Kasie Raymann, A. Moran; studie byla zveřejněna v roce 2018 v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences a je dostupná z https://www.pnas.org/content/early/2018/09/18/1803880115
27„V České republice se zemědělsky hospodaří na více než polovině území (54 % celkové rozlohy). Od padesátých let minulého století vznikaly kolektivizací a intenzifikací zemědělské výroby obrovské půdní bloky, často s jedinou plodinou. Půda začala postupně degradovat. Velké půdní bloky jsou náchylné k vodní a větrné erozi, těžká technika půdu utužuje. Hojným využíváním minerálních hnojiv dochází k rychlému rozkladu akumulované organické hmoty a půda ztrácí svoji strukturu a schopnost zadržovat vodu. To vše se odráží i na ztrátě pestrosti a celkovém úbytku půdních organismů. Z našich polí již prakticky vymizeli zástupci žížal, chvostoskoků či pancířníků (Rusek 200, Šantrůčková a kol. 2015), a tak nedochází k obnovování přirozených chodbiček půdních obyvatel, chybí produkce jejich exkrementů a transport látek do hlubších vrstev. Zdravá a funkční půda obsahuje kolem 50 % hmotnosti pórů vyplněných vzduchem či vodou. Pokud půda o tuto složku přijde, klesá její schopnost zadržovat vodu a zároveň řada rozkladných procesů probíhá bez přístupu kyslíku za vzniku metanu (CH4), oxidu dusného (N2O), což jsou vysoce účinné skleníkové plyny. Bohužel ani v současné době v ČR neexistuje monitoring technologie obdělávání půd (ÚZEI 2014) … Intenzifikace neminula ani luční hospodaření. Původně druhově bohaté květnaté louky byly postupně změněny na druhově ochuzené travní porosty s vysokým výnosem. To se také odrazilo na složení půdní bioty: snížily se počty druhů a také podíl funkčních skupin, čímž se pozměnil i cyklus uhlíku a dusíku v půdě (Rousek 2000). Podobná situace nastává u intenzivně využívaných pastvin a zimovišť, kde vysoký přísun živin a narušení rostlinného pokryvu vede k úbytku drobných půdních živočichů, mykorhizních hub a dalších složek edafonu typických pro prostředí limitované živinami a místa, kde se dlouhodobě ukládá půdní organický uhlík. S vysokým přísunem živin z exkrementů hospodářských zvířat i samotným přísunem fekálních mikroorganismů se mění druhové i funkční složení mikrobiálního společenstva, mění se také půdní organická hmota a často dochází ke zvýšeným ztrátám uhlíku a dusíku z těchto půd projevujících se zvýšenou produkcí skleníkových plynů (oxidu uhličitého [CO2], CH4, N2O) a únikem živin do povrchových i podzemních vod (přehled viz Šimek a Macková 2015, Šimek a kol. 2015). Další závažnou a celkem opomíjenou skutečností je negativní vliv antiparazitních léčiv podávaných paseným zvířatům, často z preventivních důvodů, na koprofágní (živící se výkaly) a půdní bezobratlé živočichy s negativním dosahem na celou půdní biocenózu a její funkce.“ – Vliv zemědělského hospodaření na obsah organické hmoty v půdě a půdní biotu, Jana Macková, Dana Elhottová; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.); vydalo nakladatelství Academia v roce 2017
28„Lze tedy říci, že již dlouho před tím a nezávisle na stavu vědy byly uplatňovány metody těžby, které předcházely narušování pralesa. Mnoho pralesů tak bylo, bez narušení jejich hodnotných struktur, převedeno ‚výběrem‘ do stadia hospodářského lesa. Jejich vlastníci se výběrem jednotlivých stromů pro momentální potřebu selského hospodářství vyhýbali pasečné těžbě, a tím nevědomky prováděli harmonický přechod k hospodářskému lesu. Vznik ‚výběru‘ a výběrného lesa z původních pralesů tak nebyl jen teorií profesorů pěstění lesa, ale výsledkem účelné, smysluplné práce ‚primitivního‘ sedláka. Pokud nechceme být vzdělanými hlupáky, nezbývá nám nic jiného, než toto selské počínání v lesích pokorně a v úctě k našim lesnickým předkům napodobovat. Tím spíše, když si uvědomíme, že existující různověkost těchto lesů naznačuje, že vznikly bez holé seče. Ale i přesílené dimenze s jejich nadprůměrným věkem dokládají bezprostřední návaznost na někdejší pralesy. Mnoho selských lesů, udržovaných po generace svými vlastníky ve výběrném stavu, je příkladem cesty k ekologickému, vysoce šetřivému obhospodařování lesa a jeho zachování v přírodě odpovídajícím stavu.“ – Cesta k přírodě blízkému hospodářskému lesu, Milan Košulič st.; vydalo FSC ČR, o. s. v roce 2010
