Tvrdit, že Venedi (Tacitus), Vouenedai (Ptolemaios), Venethi (Jordanes) mají kromě podobně znějícího jména něco významně společného s adriatickými Venety, Veneti (Jordanes), je jako tvrdit, že přímo spříznění jsou slovanští Lužičani (Lusici) s iberskými Lusitani. Nebo že mají společný kulturní a etnický původ lidé z Walesu a moravští Valaši či Italové-Vlaši, kde naštěstí víme, že jsou všechny tyto názvy odvozeny od keltského kmene-svazu Volků (Volcae; shodou náhod obývali snad i část Moravy), protože ze začátku Germáni podle názvu tohoto kmene nazývali obecně Kelty, románské kmeny a celkově své jižní sousedy – od germánských Gótů se pak toto označení v některých oblastech „naučili“ Slované.


„Ve čtyřicátém roce panování Chlotharova shromáždil muž jménem Sámo, původem Frank z kraje senonského, větší počet kupců a odebral se za obchodem do země Slovanů zvaných Vinidové. Slované se již začali bouřit proti Avarům a proti jejich králi Kaganovi.“ – Fredegarova kronika, 7. století

„Když Vinidové zaútočili vojensky proti Hunům (Avarům), kupec Sámo vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny tak prospěšným, že to bylo až hodno podivu, a nesmírné množství z nich bylo mečem Vinidů pobito.“ – Fredegarova kronika, 7. století

„Sicharius řekl: ‚Není možné, aby křesťané a sluhové boží mohli uzavřít přátelství se psy!‘ Sámo pak na to odvětil: ‚Jestli vy jste boží sluhové a my jsme boží psi, i když vy stále proti němu jednáte, tedy nám je dovoleno trhat vás svými zuby!‘ I byl Sicharius vykázán ze Sámova dohledu. Když to Dagobertovi oznámil, Dagobert zpupně poručí vyslat z celého království Austrasijského vojsko proti Sámovi a Vinidům; tehdy postupuje vojsko ve třech šicích proti Vinidům, ba rovněž i Langobardi, najatí Dagobertem, vytáhli vojensky proti Slovanům. Zatímco se z opačné strany Slované na těchto i na jiných místech připravovali, dosáhlo vojsko Alamanů s vévodou Chrodobertem vítězství v krajině, do níž vkročilo. Rovněž Langobardi dosáhli vítězství a jak Alamani, tak i Langobardi si odvedli velmi značný počet slovanských zajatců. Avšak Austrasijci oblehnou pevnost Wogastisburg, kde zůstal největší oddíl statečných Vinidů, a po tři dny s nimi bojují; je tu mečem pobit velký počet lidí z Dagobertova vojska, a když se potom dali na útěk, zanechají tam všechny stany i věci, které s sebou měli, a navrátí se do svých sídel. Vinidové potom mnohokrát vpadnou do Durynska i do jiných krajin v království Franků, aby tu kořistili. Taktéž Dervan, vévoda národa Srbů, kteří byli z rodu Slovanů a již dávno patřili ke království Franků, se přidal se svými lidmi ke království Sámovu.“ – Fredegarova kronika, 7. století

Překlad: Dagmar Bartoňová, Irena Radová


„Slované, vidouce vojenskou zdatnost Samovu, provolali ho svým králem. To se však nikterak nezamlouvalo Dagobertovi, vládci merovejské říše, který svou politiku zaměřil na evropský východ a který nehodlal na východní hranici své državy strpět žádnou mocenskou konkurenci. Využil okamžiku, kdy na území Slovanů došlo k přepadení a pobití karavany franských kupců. Panovník vyslal k Samovi posla jménem Sicharius a žádal, jak to bylo v takových případech obvyklé, náhradu za utrpěné škody. Samo byl zprvu hotov předložit celou věc soudu a dokonce ani neprotestoval proti označení Dagoberta za svého svrchovaného pána; prohlásil ovšem, že s ním chce žít v přátelství (uzavřela některá ze slovansky hovořících skupin – možná dokonce sami BOHEMI – předtím s merovejskou říší takovou předchozí dohodu?). Sicharius si však počínal velmi nediplomaticky a poněkud příliš pánovitě. Vmetl Samovi dokonce do tváře těžkou urážku, pohaniv ho jako vyznavače pohanského náboženství, psa, s kterým nemá křesťanský panovník jednat přátelsky, nýbrž výhradně z pozice síly. Samo s typickým galským důvtipem opáčil, že byť psi Boží, mají přece Slované ostré zuby, před jejichž kousnutím by se Frankové měli chránit. Na to se obě strany rozešly, aniž dospěly k dohodě, a nastaly válečné přípravy. Tažení se uskutečnilo roku 631 a Dagobert je připravil velmi pečlivě. Jako spojence získal langobardského krále (patrně Arioalda, 626–636) a alamanského vévodu Crodoberta, jejichž oddíly vytáhly do boje v součinnosti s vojsky Dagobertovými. Obě jednotky docílily na slovanském území rozhodného úspěchu a vrátily se domů obtíženy bohatou kořistí a s mnohými zajatci. (I tato skutečnost naznačuje bohatství rané slovanské hmotné kultury. Co by asi sveřepí germánští válečníci loupili v roztockých chýších?) Dagobertův sbor, složený vesměs z Austrasijců, tedy rodáků z východní, porýnské části merovejské říše, dospěl (patrně současně) až na slovanské pomezí a položil se táborem u jejich vojáky obsazeného pohraničního opevnění, rozkládajícího se v místě zvaném Vogastisburk. Když ovšem Austrasijci provedli ‚průzkum bojem‘ a shledali, že Slované berou celý podnik vážně a hodlají se dokonce bránit, sbalili si po třech dnech bojového nasazení zavazadla a odtáhli domů. Tak opanovali bojiště válečníci slovanští. Po tomto střetnutí se již obě válčící strany zdržely dalších projevů nepřátelství a uzavřely spolu zřejmě křehké, leč trvalé ‚ozbrojené příměří‘. Dagobert se věnoval konsolidaci východní hranice a budování správních a obranných struktur, které měly její oblast udržet pod kontrolou a vytvořit na východním křídle merovejské říše, zejména v Alamanii a Durynsku, spolehlivou ochranu. V těchto nových mocenských ohniscích svěřil vedoucí úlohy sobě věrným Frankům a usiloval i o politickou stabilizaci východních krajů. Za uzavření spojenectví proti Slovanům odpustil Sasům placení daně, kterou měli odevzdávat právě Austrasijcům.“ – Zrod českého státu 568-1055, Petr Charvát