Změny v Přírodě

„Navazující práce a další postupně prováděná měření ukázala, že pasení ve skutečnosti teploty zvyšuje, protože sluneční energie není spotřebována na výpar z povrchu půdy a výdej vody rostlinami. Vypasená země sice odráží víc energie do prostoru, ale protože jsme vypnuli ‚chlazení vegetací’, systém se otepluje. Odpovídá to i našemu prožitku, když z chladného lesa vstoupíme na teplejší mýtinu, nebo dokonce na rozpálené parkoviště. V letních měsících jsou rozdíly v povrchových teplotách půdy na obou stranách plotu [mezi USA a silně pasteveckým Mexikem] 2,5-4,0 °C … Celkem logicky můžeme očekávat, že v [kvůli pastvě] rozpáleném Mexiku vzroste počet bouřek z vedra, protože i konvekční proudění bude intenzivnější. Tato veličina nebyla sledována, ale zato bylo ‚na první pohled’ patrné, že se přívalové srážky ve Státech díky vegetaci lépe rozptýlí a zachytí, zatímco v Mexiku vzniknou stružky, a posléze rokle. Dopad vodní kapky se studuje pomocí kamer. Ukazuje se, že vodní kapka se na trávě (pomáhá, když trávník či meziplodina má víc výškových pater) roztříští na sprej drobných kapiček, které víří 1-2 m vysoko a postupně si sedají. Pokud začnou vznikat erozní rokle, je ‚vše’ ztraceno. Jednak sníží hladinu spodních vod, jednak vodu odvedou z území pryč. ‚Králičí plot’ postavený proto, aby zastavil emigranty, tedy kupodivu zastavuje poušť. Instruktivní je také další model: stoupající teplý vzduch odhrnuje oblaky, a tím i vláhu na obě strany. Oblast proto dále vysychá. Robert Balling spočítal celkové oteplení v Mexiku způsobené pastvou a dospěl k poměrně velkému číslu 0,32 °C za sto let. Drobný klimatický rozdíl nakonec způsobí změnu samotného rázu krajiny, který bude mít nejenom méně vegetace s několika proti suchu odolnými druhy, ale i charakter ‚badlands’ zbrázděných roklemi.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

„Jeden z motivů této knihy je, že v ochraně Přírody a krajiny víme již velmi dlouhou dobu, někdy to je sto let či déle, co máme dělat, ale z ekonomických důvodů či z pohodlnosti to neděláme. Přírodní procesy mívají poměrně dlouhou dobu odezvy, poskytují zpětnou vazbu někdy až po desetiletích. V lese za chyby děda platí vnuk. Něco podobného se týká zemědělských půd i vodního hospodářství. Jeden z našich nejvýznamnějších lesníků 20. století, Pravdomil Svoboda, popisuje v základní třídílné monografii Lesní dřeviny a jejich porosty (Lesnická knihovna, 1953, I. díl, str. 92) smrčiny následujícími slovy (mírně kráceno): ‚Smrk je dřevina stinná až polostinná, a protože roste hustě následkem malé schopnosti prosvětlování, vytváří stinné porosty s velmi výrazným, rovnoměrným klimatem. Světlo je v takových porostech tlumené a stejnoměrné, je tu chladněji, větší vlhkost a proniká sem méně srážek. Vlivem uspořádání větví se déšť nedostává ke kmeni a po něm k zemi, nýbrž stéká po větvích k obvodu stromu, kde jsou nejbohatěji vyvinuté savé kořínky. Mělkými kořeny Smrk nevyužívá spodních vrstev půdy, a proto valně nepřispívá k jejímu provzdušnění. Tím má ovšem i pronikavý vliv na půdu v lese. Méně zadržuje srážky a působí zmenšení vlhkosti půdy. Toto zvláštní klimatické prostředí a silný opad jehličí překáží vývoji bylinného patra… Zvláštnosti klimatických podmínek a složení steliva se pak ve smrčinách projevují i v chemismu a fyzikálních vlastnostech půdy. (…) Smrk má schopnost zmlazovat se i v tomto prostředí, má v mládí jakousi saprofytickou povahu, tedy schopnost zmlazovat se na trouchnivějících kládách a pařezech. (…) Tyto vlastnosti Smrku uplatňují se i při umělém založení smrkových kultur na místě listnatého lesa. Kulturní smrčiny mají ve středním věku většinou hustý zápoj, takže se v nich neudrží žádný podrost a objevují se nejvýše plodnice hub. Takový porost potlačuje a ničí dosavadní půdní vegetaci. Půda smrčin od stáří tyčkovin se pak kryje hustým, kysele reagujícím pokryvem steliva, které se prakticky nerozkládá. (…) Výsledkem je zhoršení stavu půdy. Minerální zem se pravidelně pod humusovou pokrývkou silně vyluhuje. Smrk koření právě v této nejvyšší vrstvě, několik decimetrů silné. Na starých listnatých půdách dochází i k ulehnutí hlubších, listnáči nakypřených vrstev půdy. Smrku se daří i na těchto ulehlých půdách, sám je tvoří a udržuje. Zhoršení půdy vydrží Smrk, ale ne konkurující dřeviny. Půda v hustém, čistém, kulturním smrkovém porostu je pak nemocná půda, krytá silnou vrstvou surového humusu. Když se porost prosvětlí, dochází k jistému zlepšení, nikoliv ozdravění.‘“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

„Nemá cenu si zastírat, že se ocitáme na prahu nového klimatického chodu, který do našich končin může přinést teplé i studené a nejspíše hodně rozkolísané počasí. Co je na této době optimistické a z čeho můžeme mít skutečnou radost? Největší globální naději můžeme klást do tzv. nelineárních reakcí, kdy malý počáteční vklad nastartuje mnohem výraznější proces. Typická, obtížně předvídatelná reakce se týká vody a vodní páry v ovzduší. Mraky a zejména vysoké mraky rozptylují a odrážejí sluneční záření, takže zemský systém ochlazují. Naproti tomu vodní pára je velice účinný skleníkový plyn. Její vliv se však obtížně počítá, protože stačí nižší teplota, aby voda vypršela či vysněžila. Molekula vody se v atmosféře zdrží sotva devět dní, molekula metanu pár let a molekula oxidu uhličitého 7-100 let podle toho, zda se uvolní rovnou do atmosféry, nebo zda se rozpustí v oceánu. Klimatologové s poměrně velkou nejistotou danou množstvím tepelně protichůdných reakcí spočítali, že na každý 1 °C oteplení způsobeného oxidem uhličitým může připadat další 1 °C způsobený vodní parou. Pokud by se do ovzduší začal uvolňovat metan, je nutné přičíst další desetiny ale možná i 2 °C. Co je na této situaci tak šťastného? Nejspíš možnost, že se konečně zbavíme ohavných čtvrtohor s jejich cyklem ledových dob a posuneme do teplejšího a vyrovnanějšího klimatu podobného pliocénu. Ještě před tím však projdeme velice dynamickým a zajímavým obdobím, které se označuje jako hrdlo láhve neboli bottleneck, ve které dochází ke třídění druhů, jedinců či celých ekosystémů. Někteří z nich hrdlem lahve neprojdou, a tak uvolní místo pro nové jedince, druhy a ekosystémy. Z lidského hlediska existují doopravdy úzké bottle-necky jako při výbuchu sopky Tambora, který přežilo možná jen několik tisíc lidí, anebo širší bottlenecky, jako na konci doby bronzové (snad kolem 1177 před Kristem) či kolem roku 530 naší éry, kdy došlo jen k vylidnění některých oblastí, jako byla větší část Skandinávie.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

„Huminové kyseliny často louží železo z okolních sedimentů a hornin. To je pak mikrobiálně sráženo v podobě tzv. bahenních rud, tedy směsi oxidů a hydroxidů železa – limonitu – v polohách, které jako v jižních Čechách mohou v centru pánvičky dosáhnout 2-4 m, ale většinou mnohem méně. Tento druh železných rud je většinou dobře hutnitelný (vyžaduje však pražení, aby se zbavil vody), a proto byl pravěkými kulturami opakovaně využíván k výrobě železa.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

Hospodaření s vodou

„V případě chemizovaných polí se stává, že průtrž mračen spláchne zbytky hnojiv, herbicidů a pesticidů do rybníka. Zopakujme si, že na 1 kg obilí se dnes spotřebovává dvakrát až třikrát tolik dusíkatých hnojiv než v roce 1965. Vysoce efektivní zemědělské plodiny vyžadují přesnější a častější postřikový režim (víc chemie). Je to logické, protože rostlina, která se potřebuje bránit škůdcům, spotřebovává energii, kterou nemůže investovat do dalších semen. České rybníkářství si to možná nepřiznává, ale v teplejším a více nitrifikovaném (tj. dusičnany bohatém) prostředí stojí na rozhraní, kdy se bude muset rozhodovat o udržitelné hospodářské strategii. Rovněž by mělo dojít k rozhodnutí, jaké rybníky hnojit a hospodářsky využívat a jaké ponechat pro mimoprodukční funkce jako zdroj relativně čisté vody pro rekreaci či zavlažování. Bez nádrží se dnes již neobejdeme. Je to jednoznačné pro vodohospodářsky využívané nádrže, jejichž počet bude pravděpodobně dál růst. Pokud je cílem, aby se v daném regionu vyráběl a spotřebovával základ místní produkce potravin, pak také regiony potřebují mít své vlastní vodní hospodářství, tedy zdroje pitné a užitkové vody.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

„Hlavní význam velkých přehrad pro Přírodu spočívá v nadlepšování průtoku vody během sucha. Jinak ovšem přehrady zemědělskému suchu nezabrání. Tady může pomoct jen zachytávání vody v celé ploše krajiny. Když nepočítáme odpar, tak zhruba třetina vody padá jako tzv. modrá voda (to je voda v řekách, vodních tocích a nádržích) a dvě třetiny jako tzv. zelená voda (to je voda v půdě, která slouží rostlinám). Když dnes slýcháme o opatřením proti suchu, většinou se dohadujeme o velkých, investičně náročných stavbách, ale protože nejvíc vody se zachytí v půdě, většina prostředků by měla být směřována do tisíců drobných krajinných úprav. Evropské řeky dřív dokázaly fungovat, i když vyschly. Známe popisy Vltavy a Labe, které v úseku několika kilometrů vůbec netekly. Pak zapršelo, výška hladiny se obnovila a život se do dříve vyschlého koryta pozoruhodně rychle vrátil. Dnes by tento režim pravděpodobně nefungoval, a to ze dvou důvodů: 1.) V kanalizované řece schází hluboké tůně, kde živočichové přežívají, převislé břehy s kořáním Olší s mrtvým dřevem, kde se schovají malé rybky. Samotné koryto řeky ztratilo svoji hydrodiverzitu. 2.) Řeka je natolik znečištěná, že vyschnutí způsobí zvýšení koncentrace škodlivých látek v míře, která je pro většinu říčních organismů letální.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

„V pre-antropocenním přístupu se jedná o víceméně přibližný návrat k původní, či alespoň sukcesně přirozené krajině, ale v antropocénu o krajinu s vysokou dynamickou odolností – resiliencí. Resilience se v nových podmínkách projevuje zejména ve schopnosti krajiny zachycovat vodu a hospodařit s ní v průběhu celého roku a v odolnosti lesů proti suchu, houbám, kůrovci a pravděpodobně častějším větrným polomům. Pro přírodovědce je zřejmé, že resilientní krajina je blízká Přírodě, ale že ani to nezaručuje její schopnost odolat klimatickým extrémům a velkým disturbancím. Je to však krajina schopná rychlé regenerace. Pro většinu lidí má resilientní krajina jinou hlavní funkci – umožňovat, a to i za měnících se podmínek, hospodářskou funkci. Domníváme se, že v antropocénu se poprvé ve velkém měřítku dostáváme do situace, kdy mimoprodukční funkce krajiny – zejména lesních pozemků a říčních niv, začínají přímo ovlivňovat její produkční funkce. Jinými slovy, že Smrk v Polabí již nepůjde pěstovat, ani kdybychom se o to hodně snažili. Relativně zdravou, na přirozených základech spočívající krajinu tak začínáme potřebovat ne jako ‚ochranářský přepych‘, ale abychom vůbec mohli žít v důstojném prostředí a neměli nouzi o vodu a potraviny.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

Lesy a lesnictví

„V roce 1954 vyšla pod redakcí Jaroslava Veselého mimořádná tisícistránková dvoudílná monografie Ochrana československé přírody a krajiny. Mezi autory jsou uvedeni O. Kodym, V. Ložek, J. Mařan, F. A. Novák, L. Smolík a Q. Záruba. Časový odstup mezi naší knihou a touto monografií – a tím i autorstvím Vojena Ložka – je více než šedesát let! Kniha měla velký význam pro formulaci na svou dobu vynikajícího zákona o ochraně Přírody z roku 1956, ale nejedná se jen o historickou kuriozitu. Monografie totiž čerpá ze zkušeností před kolektivizací krajiny a její hlavní motiv – tedy jak ochránit krajinu a přitom zajistit hospodářský růst a potraviny pro všechny – představuje současné antropocenní dilema. Zároveň si uvědomujeme, že sice ne v chráněných územích, ale na hospodářských zemědělských i lesních plochách jsme víceméně promarnili šedesát let. Jaroslav Veselý popisuje situaci v lesnictví následujícími slovy (díl II): ‚Lesní hospodář byl za kapitalismu nucen dbát výnosu dřeva, a proto naše lesy doplatily na tento rozpor. Opakovanými zásahy do skladby lesních porostů byly naše lesy úplně změněny v dendrologickém složení. V lesnictví se pod tlakem spotřebitelů uplatňovaly hospodářské metody obvyklé při pěstování plodin. Lesy se mýtily ve velkých holosečích a na takto vzniklých mýtinách se vysazovaly v řádcích a pravidelných vzdálenostech od sebe nejprve Borovice a později Smrky (manie borová a manie smrková). Vznikaly tam stejnověké porosty téhož druhu dřevin – monokultury produkující dřevo, které mělo na trhu odbyt, čímž se alespoň z počátku zvýšil výnos lesního hospodářství. A tak z našich krajin mizely původní listnaté a smíšené lesy. Vznikl dnešní neutěšený stav našich lesů se všemi nepříjemnými důsledky nejen pro lesnictví, ale i pro ostatní části Přírody. V posledním případě proto, že tyto vypěstované lesy nemohou tak dobře plnit úkoly, které od nich v Přírodě potřebujeme. Lesníci poučeni katastrofálními pohromami škůdců, hmyzových i houbových, brzy zjistili, že tyto katastrofy souvisí s porušením původních lesních biocenóz. Právě tak se došlo k poznání, že kalamity způsobené větrem a sněhem mají tentýž původ. Pro nejbližší dobu i vzdálenější budoucnost nás čekají ve spolupráci s lesníky tyto úkoly: 1.) Rozloha našich lesů se nesmí zmenšovat. (…) zejména musíme dbát, aby byla zalesněna všechna rozvodí, erozivní brázdy a strže, strmé stráně, břehy vod apod. 2.) Ochrana krajiny se musí snažit o zvýšení obmýtné doby lesů v pramenných oblastech našich řek, neboť je pokusně prokázáno, že teprve lesy staré s dobře vytvořenou kořenovou soustavou a dokonale vyvinutým bylinným patrem, plní správně funkci vodní jímky a regulátora odtoku vody. 3.) Dále musí ochrana krajiny dbát o soustavné uplatňování správné volby dřevin podle stanoviště. Obnova lesů na půdách znehodnocených jehličnatými monokulturami je věcí zdlouhavou a obtížnou. K tomu přistupují další potíže jako konzervativnost některých lesníků, nedostatek vhodných semenáčků a nadměrný stav zvěře…‘“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

„Nejpozději od poloviny 50., ale spíš ještě od 20. let minulého století byly hlavní zásady údržby zdravé, produktivní krajiny známy, ale dílem ze zvyku, dílem kvůli zisku byly a v mnoha případech dosud jsou porušovány. To je vzhledem k setrvačnosti přírodních procesů po nějakou dobu, která může trvat celá desetiletí, možné, ale v určité chvíli se nakonec projeví. Například botanik V. Úlehla a pedolog L. Smolík si byl vědom toho, že krychlový metr jihomoravské černozemi je schopen zachytit až 300 litrů vody, takže erozi této ušlechtilé půdy považoval nejenom za zemědělský, ale hlavně vodohospodářský problém, což se dnes plně projevuje.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

„Smolík upozorňuje i na další podstatný jev – v sušším klimatu probíhá intenzivnější odpar z povrchu půdy. Kapilární roztoky stoupají k povrchu a vynášejí s sebou víc alkálií – zejména sodíku a draslíku – než v chladnějších a vlhčích povrchových podmínkách. Přívalové deště pak rychleji vymývají živiny z povrchu, a tím ochuzují půdu, do které je nutné vpravovat stále větší množství hnojiv. Není se na co vymlouvat, a dokonce ani ne na bývalý režim, protože popsané změny včetně meliorací začaly již za Rakouska-Uherska, ale skutečně ohromujícího rozměru nabraly až v okamžiku centrálního plánování a jediného dominantního vlastníka zemědělské půdy. Tento proces se po roce 1990 nemění, právě naopak, rozsah půdy ohrožené zastavěním, zhutněním, ztrátou organické složky i všemi druhy eroze stále roste. Kritérium pokroku se pravděpodobně hodnotí na základě technologických inovací a výše příjmu. Pokud by jeho kritériem byl stav ovzduší a půd, museli bychom mluvit o retrográdním vývoji. Stav půd a plocha ohrožená erozí se zhoršila i během posledních deseti let!“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

„… acidifikace způsobená oxidy síry ze spalování uhlí byla do určité míry nahrazena acidifikací způsobenou oxidy dusíku. Ty mají dva velké zdroje – spalovací motory zejména automobilů a mikrobiální reakce dílem přirozeného původu, dílem odvozené ze syntetických hnojiv. Ani v jednom případě není redukce zejména oxidu dusného snadná či politicky průchozí záležitost. Jako další důležité věci si všimněte setrvačnosti půdních reakcí. Půda poškozená acidifikací před padesáti lety se sice zlepšila, ale dosud ‚nevyzdravila‘. Něco podobného platí i pro současnou půdní degradaci, kdy určité zlepšení je sice možné v měřítku několika mála let, ale jinak to je projekt na celá desetiletí.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

„Nedávná studie časopisu Nature přináší poznatky, které mohou zásadním způsobem změnit náš pohled na stav lesa. Ukazuje se totiž, že eutrofizace (nitrifikace) prostředí nejenom nenávratně poškodila většinu korálových útesů a pobřežních vod v okolí měst, ale také rozvrací rovnováhu mezi stromem a houbou ve prospěch parazitických hub, které stromu [na rozdíl od mykorhizních hub] ani nedodávají živiny, ani jej biologicky nechrání, ale právě naopak oslabují. Jedná se o první takto podrobnou studii, takže bude nutné počkat si na výsledky ze středoevropského prostoru. První reakce a diskuse v zahraničním i českém prostředí ukazují, že mykorhizní soužití představuje neobvykle komplikovaný systém (je mnoho typů mykorhizních vztahů), na druhou stranu jeden z autorů M. Bidartondo z londýnských Kew Gardens upozorňuje, že ‚všude v Evropě pozorujeme alarmující trend podvýživy stromů, která ponechává lesy zranitelné škůdcům, chorobám a klimatické změně. Otevřeli jsme černou skříňku lesní půdy a pátráme, zda za touto podvýživou mohou být mykorhizní změny. Procesy, které se odehrávají v půdě, jsou často ignorovány, protože jejich přímé studium je obtížné, ale mají zásadní význam pro správnou funkci lesa.‘ Výsledky studie jsou založené na analýze 40 tisíc kořenů ze 137 různých půdních prostředí ve dvaceti evropských státech. Na syntetických hnojivech dnes závisí 45-55 % globální produkce potravin. Nelze se bez nich obejít. Ztužené a s nižším podílem organiky degradované zemědělské půdy jednak vyžadují víc hnojiv, ale také se tato hnojiva snadněji odmývají do okolního prostředí. Problém nemá žádné rychlé řešení, podobně jako i odklon od fosilních paliv je podle amerického Departmentu of Energy záležitostí trvající déle než 30 let. To nejhorší, co by se mohlo stát, není usychání jednotlivých stromů, ale rozvrat ochranného mikrobiálního a zejména mykorhizního lesního prostředí. Jedná se o analogii ztráty imunity u organismů.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

„Teplé počasí a vyšší obsah oxidu uhličitého v atmosféře přispívá k růstu stromů. Jenže analýza počtu a tloušťky listů doprovázená studiem izotopů dusíku v mnoha tisících listech ukazuje nečekaný problém, o kterém se hovoří jako o oligotrofizaci (oligotrofizace je opakem eutrofizace, je to nedostatek živin) lesního prostředí. Teplé počasí prodlužuje vegetační období a oxid uhličitý funguje jako přírodní hnojivo. Obojí nutí strom k činnosti i v době, kdy by měl svůj metabolismus zpomalovat. Jako analogii si představte člověka, který pracuje déle a pak méně spí a přitom má k dispozici zhruba stále stejně velké množství živin. Strom svůj růst ‚utáhne‘ na počasí a uhlíku, ale ne na živinách a leckde i na vodě. Oslabení následkem nedostatku dusičnanů se začíná projevovat již koncem léta. Reaktivní dusík, tedy dusík v podobě oxidických sloučenin, má pravděpodobně v lese dvojí funkci. V povrchové vrstvě je ho následkem zvýšeného obsahu ve srážkách nadbytek, a to rozvrací dlouhým vývojem vzniklé mykorhizní podmínky ve prospěch parazitických, dřevokazných hub. V hlubších horizontech, jaké potřebují listnaté stromy a obecně všechny stromy s kůlovými kořeny, se dusíkaté sloučeniny a obecně živiny začínají nedostávat. Nižší horizonty navíc trpí nedostatkem vláhy. Výsledkem je celkové oslabení (ztráta imunity) lesních porostů, které nahrává lesním kalamitám. Zřetelně se to třeba projevuje v posledních letech na usychání Borovic, které díky svým kůlovým kořenům byly schopny přežívat v suchých oblastech, pokud ovšem voda byla v hlubokých horizontech.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

„Lesy staré s dobře vytvořenou kořenovou soustavou a dokonale vyvinutým bylinným patrem, plní správně funkci vodní jímky a regulátora odtoku vody … Přirozený les pomůže s hlubokou vodou, žížaly a půdní organismy nevyhubené herbicidy pomohou s vláhou ve střední vrstvě půdy a tráva či meziplodiny [nebo lesní bylinné patro], které svými listy rozbijí kapky deště a zastaví povrchový odtok, pomohou úplně nahoře. Moderní směsi meziplodin sestávají z více druhů tak, aby vytvářely různá výšková patra, která pomáhají postupnému zachytávání deště, zároveň zvyšují dostupnost fosforu či [pomocí bakterií] váží vzdušný dusík do dusičnanů.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

„Dnes se již neobejdeme, a to zejména na venkově, bez dopravy, která je odpovědná za asi 15 % světové produkce oxidu uhličitého (20 % spalovaných fosilních paliv), zatímco odlesněním půd se uvolňuje asi dvojnásobné množství oxidu uhličitého (celkem za posledních 150 let asi 35 % lidmi uvolněného CO2, v současnosti ročně kolem 12-15 %). Ukládat uhlík můžeme dvojím způsobem – zalesňováním krajiny a zvyšováním podílu organické složky v půdě, tedy hlavně biologickým hnojením a kompostováním. Požadavek zalesňování se však ocitne v rozporu s potřebou většího množství potravin pro rostoucí a místně bohatnoucí populaci.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

„Jsme si téměř jisti, že budoucí krajina, která, jak si myslíme, přijde ještě dřív, než si přiznáváme, bude potřebovat obojí – návrat ke starým technikám péče o les, tradiční starost o půdu, ale zároveň je celá situace natolik nová, že se neobejdeme bez nejnovějších technologií a experimentování se způsoby zavlažování, novými plodinami a lesními dřevinami. Nechceme se octnout v situaci, že vody bude málo, potraviny budou drahé či nedostupné a v našich lesích začnou převládat dvě dřeviny, které nejčastěji nalézáme mezi Budapeští a Bělehradem, tedy v místech, kde je o 2 °C tepleji než u nás – Trnovník akát a Topol bílý.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

„Takže kdybychom za jednoho z těchto filozofů nového vztahu ke světu vzali Vojena Ložka, co bychom se naučili? Především bychom se začali dívat na svět jako na sled historických obrázků. Podobně jako vnímáme krajinu holocénu jako film, ve kterém se ledová tundra mění na tajgu, smíšený les, neolitickou zemědělskou krajinu a tak dále až po přítomnost, tak bychom jasněji rozeznávali historické příčiny krizí a sled etap. Je to, jako bychom žili současně ve více světech a věděli, že ten další bude jiný než ten náš. Dál bychom měli zkušenost nějaké základní jednoty světa. Vyrazíte třeba do Českého krasu, který je složen z původních druhů, archeofytů, neofytů, usazených i invazních druhů a mnoha různých, často protichůdných procesů, ale přece to je nakonec jedna pěkná propojená krajina. Získali bychom dějinný optimismus, protože víme, že jednou tady bude jiná propojená krajina. Takový je už zákon holocénu. Výsledný filozofický dojem světa získaný na základě populací měkkýšů by byl ten, že vesmír je mnohostranný, tekutý a provázaný. Měnil by se i bez nás, ale s námi se mění mnohem rychleji. Ale pokud mu chceme dát šanci, aby se vyvíjel alespoň trochu podle svého, je třeba chránit rozmanitost zemských tvarů, vodní cyklus, mnohost rostlin, ryb, půdní fauny a názorů, protože více než jednu Zemi k dispozici mít stejně nebudeme.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer