Jednoho dne nechala mladá maminka jako vždy svého čtyřletého syna doma a odešla pracovat na pole. Bydlela totiž na samotě a jen občas někdo z vesnice přišel na návštěvu. Neměla už nikoho, manžel jí zemřel v bitvě a o dalšího nejevila zájem. „Pojď bydlet k nám,“ říkali dobří lidé, „nebudeš se muset tolik namáhat a o výchovu tvého syna bude postaráno.“ „Ne, děkuji,“ odpovídala žena, „raději zůstanu zde s lesními zvířátky, které už od jejich narození velmi dobře znám. Lišky mi dokonce chodí ukazovat své děti, všichni se tu máme moc rádi.“ Žena těžce pracovala, ale vždy si našla čas na to, aby se na chvíli posadila a přemýšlela nad tím, jaký úděl je jí v tomto životě určen. Když se jednoho dne tak kolem poledne vrátila z pole domů, všimla si, že chlapec snědl všechen chléb a vypil všechno mléko, které měl připravené v mističce. „To jsi musel mít hlad,“ řekla žena a roztomile se na chlapce usmála. „Ale kdepak, maminko,“ odvětil chlapec, „přišla nějaká divná Kočka a všechno mléko vypila, avšak chleba se ani nedotkla.“ Žena se zamyslela. „To je zvláštní,“ řekla si pro sebe, „Kočku už dlouho nemáme. To by mě zajímalo, kdo nebo co sem chodí.“ Druhý den ráno žena udělala vše jako předtím, připravila chléb a mléko, ale místo toho, aby odešla na pole, se nenápadně schovala za dveře. Přitiskla k nim tvář a škvírkou opatrně začala nahlížet dovnitř. Ze začátku se nic nedělo, avšak Slunce ještě ani pořádně nebylo na Obloze, když se ze skrýše připlazil veliký had. Plazil se opatrně, rozhlížel se kolem a vydal se rovnou k misce s mlékem. Chlapec ho napřed vřele přivítal, ale když had začal pít mléko, chlapec do něj šťouchal a vyčítal mu: „Jez také chléb, nemůžeš pořád pít jen mléko.“ Ženě to celé přišlo velmi zvláštní, ale rozhodla se vstoupit dovnitř. „Jé, maminko,“ řekl chlapec vesele, „ty už jsi doma?“ Potom obrátil svůj zrak na hada a řekl: „Podívej, jak pije mléko.“ Had se ženy nezalekl, prostě dál pokračoval ve své činnosti. „Asi to bude znamení od duchů,“ pomyslela si žena, „ten had vypadá klidně a neškodně.“ Žena se rozhodla, že se bude o hada starat. V koutě u hliněné pece mu přichystala pelíšek a každý den mu začala přinášet misku s mlékem.
Jedné noci měla sen. V tom snu se jí zjevil had a promluvil k ní: „Děkuji, že se o mě staráš jako o vlastní dítě. Uvidíš, že ti tvou laskavost oplatím.“ Když nastala doba sklizně, úroda na poli byla větší než kdy jindy. „Děkuji, bohové,“ zakřičela žena samou radostí, „takový dar si ani nezasloužím.“ Jakmile přišla domů, ihned hadovi poděkovala a přinesla mu hned dvě misky s mlékem. Avšak její štěstí netrvalo dlouho, protože krátce na to její malý synek onemocněl. Žena se o něj pečlivě starala, nosila mu léčivé odvary z bylin, modlila se, chodila do lesů získávat alespoň nějakou sílu, ale nic nepomáhalo, alespoň ne dlouhodobě. Jedné noci se jí opět ve snu zjevil had: „Tvůj syn je obětí zlé kletby, která byla kdysi uvalena na všechny mužské potomky jeho rodu. Poslechni mou radu. Vezmi chléb a polož jej za dveře jako obětinu domácímu skřítkovi, strážci tvého rodu a domu. Určitě ti pomůže.“ Žena učinila, jak jí had ve snu poradil, a požádala skřítka o pomoc proti zlé kletbě. Hned druhý den za svítání, když se žena probudila, uviděla před sebou stát malého mužíka. Nevěděla, jestli byl skutečný nebo to bylo vidění, ale sen to rozhodně nebyl. Skřítek měl na sobě legrační čepičku, kterou sejmul a uklonil se. „Jsem skřítek domovníček,“ představil se, „a moc ti děkuji za chléb. Opravdu mě dobře nasytil.“ Ženě chvíli trvalo, než se rozkoukala, ovšem brzy se vzpamatovala a začala prosit: „Milý skřítku, na mého syna a jeho rod byla uvalena kletba, prosím, pomoz mi ji sejmout, pomoz mi zlomit to zlé kouzlo.“ „Pomůžu,“ usmál se vlídně skřítek a vytáhl z čepičky malou zlatou rostlinku. Když ji žena vzala do ruky, rostlinka se změnila ze zlata zpět na léčivou bylinu. „Její duch nám pomůže,“ pokračoval skřítek, „z listů uvař svému synovi nápoj, kořen rozemel na prášek a v lískové skořápce mu ho třikrát denně podávej.“ Žena poděkovala. „A já,“ odpověděl skřítek a povytáhl si nohavice, „se spolu s hospodáříčkem hadem postarám o tu kletbu.“ V tu chvíli domovníček zmizel, ale bylina nikoli.
Mladá žena poslechla skřítkovu radu a starala se o syna přesně tak, jak skřítek poručil. Už po třech dnech se chlapec začal usmívat a mluvit o tom, jak se pořádně proběhne po lese, až se uzdraví. Žena se jen usmála a nezapomínala vykuřovat dům Pelyňkem a dalšími rostlinami určenými k tomu, aby vyháněly vše špatné, zlé a nečisté. Jednoho večera pak měla sen, v němž viděla zlomyslného ducha kletby, který se snažil nahlodávat duše všech mužských potomků rodu jejího syna. Avšak v tu chvíli se kolem objevil příjemný kouř, z něhož se vynořil skřítek domovníček. Ten na nic nečekal a ducha svázal provazem. Duch se pochopitelně snažil uniknout, ale nebylo mu to nic platné. Vedle skřítka se totiž objevil had pomocníček, větší než kdy předtím, který otevřel pusu a ducha i s provazy pozřel. Ihned potom se žena probudila a šla se podívat na svého chlapce, jestli je v pořádku. Uklidnila se, když zjistila, že tvrdě a sladce spinká.
Netrvalo dlouho a chlapec byl zdravý jako rybička. Pobíhal po lese a často domů nosil různé léčivé rostlinky, které dům a jeho obyvatele ochraňovaly. Od té doby vždy, když matka odešla na pole, nechala v domě o mističku mléka navíc a před dveře položila kousek chleba. Nikdy domovníčkovi ani pomocníčkovi nezapomněla to, co pro ni udělali.
