Jednou ve vesničce za mlhami a zelenými kopci bydlely dvě sestry, jedna tatínkova, druhá matčina. Tatínkova dcera byla hodná a obětavá, v domácnosti musela dělat všechny práce a starat se o ostatní. Naopak její sestra byla líná a rozmazlená. Když se jí něčeho nedostávalo, všichni kolem se mohli přetrhnout, aby jí to obstarali. „Mám chuť na borůvky,“ říkala jeden den. „Teď zase na Lososa,“ poroučela den druhý. Netrvalo dlouho a všichni už byli unavení, avšak tatínkova dcera si únavu nemohla dovolit, protože věděla, že by ji macecha ze svého domu vyhnala. Měsíce plynuly. Zimu vystřídalo jaro, koloběh se začal odkloňovat od půlnočního směru a vyrazil směrem k tomu polednímu. Do Přírody pronikla čistá síla, která oživila Slunce a Květenu, Mocný Vid se obalil jemnou a zářivou zelení, Květinová Dívka zase bílými květy Hlohu a Trnky. Na každém keři, kteréžto rostly podél hlubokých lesů, se k sobě oba vinuli v objetí lásky. Kohout zakokrhal. „Ta tvoje dcera je k ničemu,“ rozčílila se macecha, „už ji dále ve svém domě nestrpím. Odvez ji hluboko do lesa a nech ji tam!“ Tatínek neměl na vybranou, musel učinit, jak jeho žena poručila. Se slzami a svou dcerou na Koni se vydal do toho nejhlubšího lesa, který upevňoval svou vládu všude kolem. „Netrap se, tatínku,“ utěšovala dívka otce, „vždyť život v lese není zlý.“ Dívčino srdce však bylo skleslé. Jediné, co ji teď povzbuzovalo, byl hebký dotek její oblíbené Kočky, kterou si vzala s sebou a již tiskla v náručí. Slunce zapadalo. Kůň pronikal hlouběji a hlouběji, vedle něj běžel věrný Pes.
Otec nechal dívku na místě, kam léčitelé často chodili hledat sílu. Obalil ji kožešinami a nechal ji, ať se u statné Borovice posadí. „Nebude to trvat dlouho,“ řekl, když odjížděl, „tvá macecha určitě brzy vychladne.“ Když za stmívání zmizel v dálce, dívka se blíže přitiskla ke stromu, avšak zima jí nebyla. Z jedné strany ji hřála Kočka, z druhé Pes. „Máme málo jídla,“ řekla nakonec, když se podívala do uzlíčku, „ale pro nás tři je ho dost.“ Vzala sýr a se zvířátky se rozdělila. Chvíli na to usnula hlubokým spánkem. Zanedlouho se však probudila, protože v dáli uslyšela praskání větviček. Kolem byla černá noc, ani Hvězdička nepronikla skrze borové jehličí. Kroky se pomalu blížily jako vlahý vánek, který v létě pročesává bujné listí Jabloně. Dívka si mohla povšimnout rysů postavy, která byla zahalená ve starém obleku a opírala se o velikou dřevěnou hůl. Když přišla blíže, dívka poznala, že oblečení má v přírodní lněné barvě, jednoduché a prosté. „Děvenko z rodů prastarých,“ promluvil tajemný, ale vlídný hlas, „mohu se k tobě posadit? Nohy mě bolí, ruce mám odřené, v dalekém kraji, nechtěli mě.“ Teprve nyní si dívka povšimla, že k ní promlouvá stařeček schovaný v plášti. Otočila se ke Kočce: „Kočičko, mám ho nechat se posadit?“ „Nakrmila jsi mě,“ odpověděla Kočka, „tak ti poradím. Polož větvičky támhle na místo a nabídni stařečkovi, ať se na ně posadí.“ Dívka tak okamžitě učinila a požádala stařečka, ať se posadí. Ten se usmál a odpověděl: „Děkuji, dívenko milá, hlad mě však stále trápí, nenašel jsem medu ni mléka, šel jsem bez přestání.“ Dívka se obrátila k Psovi a zeptala se: „Pejsku, co mu mám dát k jídlu?“ „Nakrmila jsi mě,“ odpověděl Pes, „tak ti poradím. Dej mu chléb na kousíčky roztrhaný.“ Dívka s radostí natrhala poslední svůj chléb na kousíčky. Pak ho podala stařečkovi. Ten se znovu usmál, avšak jeho úsměv byl tajemný a kouzelný. Dívce se zamotala hlava tak moc, že znovu usnula.
Bylo krásné ráno, Slunce svítilo a na Borovici seděl nespočet ptáčků. Když dívka otevřela své rozespalé oči, všimla si, že je na úplně jiném místě. Borovice vypadala jinak, všude rostla bujná zeleň jako uprostřed léta, Vítr vál a přinášel vůni rozkvetlých květin. Dívka zamrkala, ale nebyl to sen. Snažila se postavit, ale její vak s posledními zbytky jídla najednou ztěžkl. Když ho otevřela, hodně se polekala. Všude uvnitř bylo zlato, přesně tolik kousíčků zlata, kolik chleba dala tomu podivnému dědečkovi. Chvíli tam jen zaraženě stála, ale nakonec se rozplakala. „Neplač, krásná lado,“ ozvalo se zpoza stromu, „co trápí tvou duši?“ Dívka si všimla, že za stromem stojí pohledný mladík. Jediný pohled do jeho očí jí vyvolal mravenčení po celém těle, rozbušilo se jí srdce. Snažila se promluvit, ale jen se zadrhávala. Nakonec se však vzpamatovala a vše mladíkovi po pravdě vypověděla. „Ano,“ řekl mladík, „dědeček má chaloupku nedaleko, před léty se mě ujal a teď s ním žiju pod jednou střechou. Dovedu tě k němu, pojď za mnou.“ Dívka poslechla a začala mladíka následovat. Prošli skrze les, jehož půda byla pokryta tím nejjemnějším mechem. Všude rostly houby a celé lány Šťavele. Když konečně došli na okraj lesa, dívce se naskytl jeden z nejkrásnějších pohledů. Dlouhé zelené louky se táhly do údolí, v němž tekla ta nejčistší řeka, za níž rostly Duby, Lísky, Jabloně a další stromy v různých pořadích. Stromový sad se postupně měnil v hluboký les, který se táhl do nekonečných dálek. V dálce se mihotaly modré obrysy hor a kopců. „Je to tudy,“ ukázal mladík směrem do údolí, „poblíž jednoho malého jezera.“ Když sestupovali do údolí, dívce se zdálo, jako by ji něco táhlo, něco mocného, silného a veselého. Něco pravdivého.
Mladík zaklepal na dveře a rovnou vešel. Dívka ho následovala jako Kachňátko svou maminku, protože nevěděla, jestli se má bát nebo ne. Uvnitř byl nad ohništěm připravený kotlík, všude se sušily nejrůznější léčivé byliny. „Posaď se, dívenko,“ řekl ten stařeček, kterého včera potkala v lese. Nyní se však zdál být veselejší a možná i mladší. Dívka učinila, jak poručil. „Máš dobré srdce,“ řekl, „a já se ti odměním za tvou štědrost a laskavost.“ Naše dívenka nevěděla, s kým má tu čest. Snažila se najít v chaloupce něco, co by jí poradilo. Podle vůně se v kotlíku vařil kopřivový čaj s příměsí dalších bylinek, v rohu stála ta tajemná dřevěná hůl. Dívce přišlo zvláštní, že je jakoby napůl zmrzlá, ale na jejím vrchu hojně rostly jarní a letní květinky. „Tuto hůl jsem si sám ukul,“ všiml si stařeček dívčina pohledu, „na samém Počátku, Přirozeností a Rovnováhou, kladivem Vody a Ohně. Pomáhá mi dohlížet na období v roce. Nikdy se jí ale nedotýkej, síla v ní není zlá, ale mohla by ti ublížit.“ Dívce se zatajil dech, bála se promluvit, bála se znečistit vzduch v místnosti svým dechem člověka. Před ní totiž stál sám Dědeček Příroda, Pravdy Vid. „Neboj se,“ promluvil Dědeček, zatímco četl její myšlenky, „můj duch je i tvým duchem.“ Mladík si důležitě odkašlal. „Ach ano,“ odvětil Dědeček a usmál se. Najednou bylo před chaloupkou slyšet řehtání Koní, stál tam totiž zdobený vůz s truhlou naplněnou jídlem, kožešinami, zlatem, stříbrem a dalšími věcmi podle toho, jak dobré bylo srdce dívky. Ta však odmítla odejít, jen se červenala a prosila, aby směla zůstat. „Však já vím,“ odpověděl Dědeček, „po čem tvé srdce touží.“ Poté se obrátil na mladíka a dodal: „I to tvé.“
Lípa se dotkla Dubu a vůz se objevil ve vesnici. Lidé kolem byli překvapení, nikdy nic tak krásného neviděli. Mladík byl oblečený v tom nejjemnějším šatu zdobeném čerstvými listy. Kolem pasu měl věneček z Pelyňku a kolem hlavy z Třezalky. Dívku po jeho boku všichni dobře znali, ale ona navíc nějak zkrásněla, byla půvabnější než kdy předtím. Zanedlouho oba dorazili k domu dívčina otce, který vyšel ven se slzami v očích. Dívka k němu přistoupila a vřele ho objala. „Všechno dobře dopadlo, tatínku,“ řekla a nechala mladíka, aby se s otcem přivítal. Kočka a Pes všechno to štěstí z vozu pozorovali, celá Země se smála, Nebe bylo jasné a rozradostněné.
„Já chci také takového muže a bohatství,“ řekla naštvaně dívčina sestra, „odveď mě do toho lesa a uděláme všechno tak, jak jsi to udělal se svou dcerou.“ „Počkej,“ odpověděla její matka, „dám ti s sebou jídlo a teplé oblečení, přece mi tam nebudeš trpět hlady.“ Tak se stalo, jak sestra poručila. Její nevlastní otec ji ponechal u Borovice i s Kočkou a Psem a odešel zpět do vesnice. Avšak ona se hned pustila do jídla a ani ji nenapadlo nakrmit své dva zvířecí kamarády. Když se setmělo a dívka s plným žaludkem usnula, praskání větviček ji vůbec nebylo schopné probudit. Nakonec však neochotně otevřela oči a spatřila, jak si ji Dědeček prohlíží. „Běž pryč, dědku,“ odsekla, „a neruš mě.“ Potom si ale vzpomněla na to, co se její sestře přihodilo, a tak se pomalu postavila a promluvila: „Kočko a Pse, co mám dělat?“ „Nenakrmila jsi nás,“ odpověděli, „tak ti neporadíme.“ Dívka na to nedbala, promnula si ruce, popadla Dědečka za jeho oblečení a rázně přikázala: „Přiveď mi muže a bohatství, jinak si mě nepřej, dědku!“ V očích Dědečka se mihnul plamen.
Přijíždějící vozík byl všem k smíchu. Místo Koní ho táhla Prasata, místo muže tam seděl slaměný panák. Dívka brečela, byla celá od bláta a všem se zdálo, jako by ještě více zestárla. V truhlici nebylo bohatství, ale netopýří trus. Rozhodně to nebyl krásný pohled. Otec se usmál a jeho žena přísahala, že už ho nikdy nebude peskovat.
