„Raději sě chciu s českú sedlkú smieti, než královnu němečskú za ženu jmieti.“
– kníže Oldřich, Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila
Jednoho krásného slunečného dne v době, kdy již začaly kvést hlohové keře a kdy byla moc jara cítit všude kolem, šel Lado jako obyčejně hlubokým lesem, kterému tiše vládly statné Buky, jež sahaly až k světům v nebeské říši. Lado se rád jen tak poflakoval a hledal zajímavá místa, která by mohl díky své nepřekonatelné zvědavosti důkladně prozkoumat. Netrvalo dlouho a došel k na první pohled strašidelnému vstupu do jeskyně, která se zdála být hluboká a nekonečná. „Nu což,“ řekl si Lado pro sebe, „jde se dovnitř.“ Zamrkal očima, měl trošku obavy, ale jeho vůle byla v tomto směru nezlomná. Když se postupně nořil do temnoty, vždy chvíli posečkal, aby se mu zrak přizpůsobil na stále se zmenšující množství slunečního světla. Nechtěl zakopnout ani nikam spadnout. Celé prostředí působilo studeně, tajemně a děsivě. Lado dýchal zhluboka, ruce se mu zimou třásly. Avšak po nějaké chvíli se vše změnilo. Už kolem nebyla taková zima a … světe div se … v dáli se objevilo malé mihotavé světýlko! Jeskyně nyní začala spíše připomínat malý domeček než zapadlé místo plné Netopýrů, nicméně stále se kolem nebezpečně válely špičaté kameny, které by dokázaly nešikovnému cestovateli při pádu prorazit lebku. Lado si však dával pozor a byl si vědom nebezpečí. Nečekal však, že na tomto podivném místě uslyší kroky … a hlasy. „Kdysi rovněž k nám był panáček přišeł, ale my ho vystrašichom.“ „My však nechtěchom,“ promluvil druhý jemný hlásek, „my jen rádi běhachom, on sě leke, zakope a starý Vlk sě najede.“ Lado se zastavil. Před ním se totiž ve stínech začaly objevovat malé postavičky, které do sebe narážely. Chtěly si Lada lépe prohlédnout. „Proč,“ zeptal se malý mužíček, který se právě objevil v mihotavém světle, „proč je panáček sem doraził?“ Malý mužík zkřížil ruce na prsou. Vypadal celkem roztomile. Na sobě měl teplý kožíšek a vysokou kovářskou čepičku. Jeho bradu zdobily dlouhé bílé vousy, které se čas od času zableskly. Lado se při pohledu do jeho očí zarazil. „Ze zvědavosti,“ vykoktal ze sebe nakonec, „nedaleko odtud bydlím, ale tuhle jeskyni jsem ještě nespatřil.“ Malý mužík zatřepal svou hlavičkou. „Jak daleko,“ zeptal se, „panáček pobývá?“ „Dva dny cesty,“ odpověděl Lado bez přemýšlení. „Panáček rád hádá?“ zeptal se najednou druhý mužík, který se teď také vynořil ze stínu. Ladovi se v tu chvíli ozvaly tiky z dětství. Se svým dlouhým vedením skoro každou hádanku uhodl až jako poslední. „Ovšem,“ řekl první mužík se záludným úsměvem, „že panáček jest natěšený.“ Všichni přítomní mužíci se posadili na studenou Zem. Druhý mužík se zhluboka nadechl. „Neboj sě, panáčku, započněmy prostě,“ začal promlouvat, „rostu, stárnu, měním tvaru, stále však jsem jak kolo vozu.“ Všichni skřítkové se začali na Lada dychtivě a pozorně dívat. Lado popotáhl nosem. Protože byl však bystrého rozumu, začal přemýšlet nad tím, co podobného by mužíci mohli znát, pozorovat ve dne v noci … „Měsíc?“ zeptal se Lado a na znamení nejistoty zavřel obě oči. „Správně,“ vykřikl skřítek, „panáček je šikovný, nuže přitvrdímy.“ Ani se nenadechl a hned pokračoval: „Paní je velmi znalá, všechny řeči ovládá. O všech slovech ví, ale sama nemyslí. Kdo jest?“ Lado netušil, že si skřítkové převelice rádi zdokonalovali svou schopnost uvažovat, aby jejich mysl v těchto končinách nezaostala a nezchátrala. Zatímco Lado přemýšlel, skřítkové si začali mezi sebou povídat. „To je vskutku zábava,“ řekl první, „můj otec se strýcem také mnohdy hádaštaj, a když já to słyšech, spolu pak vymýšlechom. Jak sě do lesa volá …“ „Ozvěna!“ vykřikl Lado radostně, „ta paní je ozvěna.“ Všichni skřítkové na Lada obrátili svá malá očička. „Panáček odpověď jest našeł,“ usmál se třetí skřítek, který doteď ani jednou nepromluvil, i když všichni ostatní mluvili jeden přes druhého. „Mohu,“ zeptal se Lado nezištně a bez vedlejších záměrů, „vám nyní položit hádanku já?“ Skřítkové se jednohlasně rozesmáli. „Když si panáček potroufne,“ řekl první mužík. Všichni ostatní natěšeně zatleskali dlaněmi. „Mé jméno povíš,“ začal Lado, „a už mě nespatříš. Kdo jsem?“ „Vskutku krátké,“ řekl druhý mužík, „to mnoho věcí může být.“ „Třeba?“ zeptal se Lado a zkřížil ruce na prsou. „To my nemůžemy znáti,“ začal uvažovat první, „to jsou nějaké novoty.“ „Kdepak,“ řekl třetí, „jak ladná dívenka, ty rády mizí.“ „Však jejich jméno neznáš,“ pravil čtvrtý. „Ne,“ odvětil pátý, „ale … kde jest panáček?“ Najednou se všichni skřítkové podívali směrem k místu, kde původně stál Lado. Začali se rozhlížet po okolí, ale nikoho nespatřili. Nastalo ticho. Mrtvé ticho. Poprvé za mnohé věky. „Odpovědí jest ticho,“ řekl uvědoměle a zaraženě čtvrtý skřítek, „mě ty pravdu, že tu věc neznámy. My si tu młuvímy a panáček jest odešeł pryč.“ Mihotavé světýlko odhalilo zaskočené tvářičky.
