Tento příběh není vhodný pro čtení dětem.
Lovec Leši je záludný chlapík. V noci chodí po lese a sbírá duše mrtvých, ve dne jsou však jeho záměry docela jiného rázu. Zahlazuje stopy a vytváří falešné cestičky, na kterých pak dobří poutníci zabloudí a velmi obtížně se vracejí. Pokud si rodiče nehlídají své děti a nechají je u lesa či na poli, často je pomocí oříšků zláká do své podzemí říše, kde je pak učí svým způsobům. Na to pochopitelně není sám, má k dispozici celé vesnice lesních mužíků, kteří mají stejné schopnosti jako on a poslechnou každý jeho příkaz. Lovec se rád mění. Někdy ve strom, jindy ve zvíře, jindy v pohledného mladého muže. Prozpěvuje si svou lesní písničku a baví se lekáním pocestných. Mnoho z nich již samým úlekem vydechlo duši. Zkrátka a dobře, nedá se říci, že by Lovec a jeho kumpáni měli lidské pokolení příliš v lásce. To jen, když jim a lesům lidé projeví patřičnou úctu nebo když sami potřebují od lidí pomoc. Avšak netýká se to jedné velmi zábavné činnosti.
Jednoho krásného rána se Lovec probral a vyrazil na obchůzku po lesích. Kontroloval, zda je všechno v pořádku, a díval se, jestli nebyla lesům a jeho obyvatelům včetně zvířat, rostlin, hub a stromů způsobena křivda. Když zjistil, že je všechno tak, jak má být, vyrazil směrem k jedné vindské vesnici. Schoval se v houští na okraji lesa a pozoroval, jak se obyvatelé probouzejí, jak vyrážejí pracovat na svá políčka a jak si někteří dopřávají vydatnou snídani. Lovec se oblízl, ale nikoli proto, že by snad měl chuť na smažená vajíčka, ale proto, že zahlédl několik mladých a pohledných děvčat. Před dům jedné z nich vesničtí mladíci v noci postavili malou trnkovou májku, která vyjadřovala to, co se o té dívce vesnicí rozneslo a co byla pravda pravdoucí – že daná dívka ráda spávala s kdekým. Lovec se znovu oblízl a řekl si: „Tak slečna ráda s celým vesnickým arzenálem pospává, nu což, pěkná je a vyvinutá, za pokus to stojí.“ Lovec nasadil svůj neskutečný záludný úsměv od ucha k uchu, jež by nedokázal žádný člověk napodobit, a proměnil se v pohledného svalnatého mladíka, stále se nepřirozeně smějícího. Poté se od srdce zasmál a škodolibě spokojen se svým plánem začal velmi vábivým způsobem z houští pískat tak, aby to slyšela jenom ta daná dívka, myslím, že se jmenovala Beluna. Ta na pískání okamžitě odpověděla a vábena kouzlem pomaličku přišla až k houští, ve kterém se skrýval Lovec. Když se prodrala skrz, uviděla Lovce v jeho nové krásné podobě. Usmála se, nevšímajíc si podezřelého zeleného záblesku v jeho očích a úsměvu, který tentokrát samým vzrušením nedokázal skrýt. Lovec se zdvořile uklonil a lehkým pohybem ruky vyvolal na dívčině těle mravenčení, které jí proniklo až do morku kostí. Aniž by spolu prohodili jediné slůvko, skryti v houští úspěšně uskutečnili Lovcův plán. Beluna byla zpočátku spokojená. „Ty se teda vyznáš,“ křičela vzrušením a viditelnou spokojeností. Když byl plán dokončen, Lovec na sebe opět vzal svou původní podobu, usmál se od ucha k uchu a s dětinským projevem radosti odhopkal zpět do lesních hlubin. Beluna se pak celá zaražená vrátila do vesnice. „Kde jsi byla?“ ptaly se jí družky. Avšak ona se jen ušklíbla a neodpověděla.
Později toho dne začal Lovec, Lišák jeden proradný, opět přemýšlet, co by provedl. V hlubokém zamyšlení se procházel lesem. „Já jsem takový chudák,“ řekl si nakonec, „zábavy je pořád míň a míň.“ V tu chvíli ale dál před sebou uviděl malý potůček, u něhož tři ženy sbíraly bylinky. „Aha!“ řekl si a usmál se, „že by vindský čtyřlístek? Haha, konec přemýšlení!“ Nenápadně se připlížil směrem k dívkám. Všechny byly zaneprázdněné sbíráním rostlinek a necítily ve vzduchu žádnou nepravost. Lovec se schoval za strom. Chvíli přemýšlel, ale téměř okamžitě ho napadla velmi záludná myšlenka. Usmál se nad svým nepřekonatelným důvtipem a chytrostí. Zaříkáním probudil svého chuje a proměnil ho v dlouhý rostlinný šlahoun. Ten se začal stále zvětšovat a jako had se plížil směrem k zaneprázdněným dívkám. K jedné z nich se připlazil ve chvíli, kdy dívka v předklonu sbírala plody lesa. Zezadu do ní pronikl. Lovec, stále schovaný za stromem, vydechl blažeností. „To je ono,“ pochválil se, „co já všechno nevymyslím. A tahle je zvláště šťavnatá, jako ty maliny, co trhá.“ Dívka se ničemu nepodivovala, jen ji zaplavil příjemný pocit. „Teda“, řekla obrácena k ostatním ženám, „měly bychom do lesa chodit častěji. Je mi tu nějak příjemně.“ Ale to už Lovcův chuj opustil dívčinu pochvu a vstoupil do lůna jiné. „Správě,“ řekla tato dívka a samým vzrušením vydechla, „to bychom měly.“ Nakonec Lovec vstoupil do třetí dívky. Té to bylo divné, přišlo jí to velice zvláštní, tak zvláštní, až se nakonec otočila a spatřila Lovcovo dílo. „Ty!“ vykřikla, když uviděla vyděšeného Lovce za stromem, „jen počkej!“ Popadla stojánek, který Vindové normálně používají pro svou pánvičku, aby dobře stála nad ohněm, a začala do chuje mlátit. Lovec vykřikl bolestí. „Dost!“ zakřičel, „nech toho!“ Ale dívka nepřestala. Nakonec se Lovci podařilo stáhnout chuje zpět a proměnit ho do původní podoby. Dívky stále nadávaly, ale Lovec se jen usmál a s dětinským pokřikem zmizel v lese.
Večer se pak dívky celé zostuzené vrátily domů. Na otázku, co se jim na cestě přihodilo, odpovídaly jen pokrčením ramen. V podobné náladě stále byla i Beluna, která okamžitě poznala, co dívky potkalo. Těšilo ji, že v té trapné situaci nebyla sama, avšak brzy jí došlo, jak hluboký byl její problém. Zkrátka a dobře, za devět měsíců se jí narodilo překrásné děťátko. Nesmíme ovšem vinit pouze Lovce, jelikož Beluna v té době stačila oběhnout polovinu mužské populace ve vesnici, takže to vlastně bylo každému jedno a nikdo se na otcovství nevyptával.
Té noci šla ještě jedna krásná dívka k potoku ukrytému hluboko v lese. Tato dívka, na rozdíl třeba od Beluny, byla velice chytrá a sebevědomá. Měla pevné lícní kosti, hluboké oči a tělo jedna báseň. Šla nahá, obřadním způsobem. Posadila se k potoku a škodolibě se zavřenými rty se usmála. Po vindském způsobu přivřela oči a lehce si prsty pravé ruky přejela po ústech. Šumění potoka v této černočerné tmě nic nenarušovalo. Vál jemný vánek a mech hladil jemné nožky. Její zlatobílé vlasy jí pokrývaly obnažená ramena a laskaly ji dotekem. Dívka se rozesmála, záludně, nahlas. V tu chvíli se začaly smát i stromy, usmíval se Měsíc a celé ovzduší bylo zahaleno prapodivným pocitem. Dívka se škodolibě usmívala, jen tak, ani vlastně nevěděla proč. Zanedlouho se z lesa, ze směru, odkud přišla, vynořil usmívající se Kozel. Jeho zuby se leskly a v očích planul žár. Samo sebou, že to nebyl žádný obyčejný Kozel, ale sám Lovec, který se pomaličku začal měnit zpět a získávat původní podobu. Chlupy se změnily v kůži, jen ty rohy poněkud zůstaly. V očích mu planul zelený žár. Jeho dech byl plný chtíče. „Dneska je opravdu dobrý den,“ promluvil sám k sobě. Dívka se nepřestala usmívat, smály se stromy, smál se Měsíc v úplňku, jemný mech laskal široké boky, štíhlou a vysokou postavu, ňadra dmoucí, krásnou tvář. Od té doby Lovec na tento den rád a s hrdostí vzpomíná.
Proto mějte k lesům úctu a Lovcovým choutkám se vyhýbejte, zvláště jste-li mladá a pohledná žena. Jinak byste mohli skončit potupeni a zostuzeni … pokud to ovšem není váš úmysl.
