V dávných dobách za sedmero horami a devatero kopci stála malá vesnička, která byla obklopená čtyřmi hlubokými lesy. V té vesničce se v jednom malém domečku narodil chlapec. Narodil se snadno, protože lidé znali tajemství léčivých rostlin usnadňujících porod. Maminka i tatínek byli nadšení, když spatřili jeho usměvavou tvář. Druhý den ráno, když se otec probudil, spatřil, že u chlapcovy kolébky vyrostla rostlina, kterou spatřil minulou noc ve snu. Byl to Svízel Přítula, který se pomalu začal pnout po zdi a objímat ji. „To je divné,“ pomyslel si otec. Protože byl však chytrý, věděl, že je to znamení od Přírody. Ten den se konal obřad uvítání jeho syna jako nového člena vesnice, při kterém vesnická stařena omyla chlapce a věštila jeho osud. Když se obrátila k rodičům, aby zjistila, jaké jméno pro chlapce vybrali, jednoznačně prohlásili: „Svízlík. Doufáme, že bude ctít své jméno.“ A tak se chlapec stal plnohodnotným členem jejich malé vesničky.
Svízlík byl velice laskavý a veselý. Byl to odvážný bojovník, který se neváhal dělit s ostatními. Když dospěl, získal vidění a stal se Videm. Rád se bavil s lesními bytostmi a pomáhal jim nalézt bezpečí od velikých obrů, kteří se v té době procházeli krajinou. Jedna věc mu však chyběla. Byl velice stydlivý a dívkám se vyhýbal, s výjimkou jeho kamarádky z dětství, krásné Meduňky. Často si spolu po večerech ve světnici povídali. Jednoho dne mladý bojovník prohlásil: „Stal jsem se Videm, ale zatím jsem nenašel ženu. Maminka mně jako malému dala tento usušený Svízel a říkala, že patří mé budoucí ženě, aby ztvrdil naši lásku. Budu ji muset najít.“ Meduňka se na chvíli zamyslela a pak řekla: „A kde chceš začít?“ „Já nevím,“ řekl Svízlík, „ale budu se muset vydat skrz les a přes říši obrů, abych se dostal do jiné země, kde je plno mladých dívek.“ Meduňka zesmutněla, ale nebránila mu. Druhý den za úsvitu vzal Svízlík svůj meč a vydal se na cestu.
Po několik dní a nocí bloudil mladý bojovník lesem. Měl pocit, jako by ho někdo neustále sledoval. Stromy šuměly a zpívaly svoji píseň radosti. Jednoho večera bojovník vyčerpán chůzí usnul uprostřed lesa na malé pasece. Ráno, když otevřel oči, uviděl před sebou stát vílu se zlatými vlasy, která byla oblečená v jemném bílém šatu. S úsměvem se na něj podívala a řekla: „Vstávej, mladý Vide. Utíkej do své vesnice. Domy hoří a tví rodiče umírají.“ Svízlík však důvěřoval svému srdci a spatřil ve slovech víly záludnost. Usmál se a prohlásil: „Tak to není, lžeš, vílo. Mí rodiče jsou v pořádku a má vesnice pod ochranou.“ Víla se zadívala do jeho očí a odpověděla: „Jsi chytrý, mladý Vide. Vezmi si mě za manželku a budu se o tebe starat. Na oplátku mi dej svůj Svízel.“ Mladý bojovník se znovu usmál a řekl: „Děkuji ti, krásná vílo, mé srdce hledá jinou.“ Poté se opět vydal na cestu.
Zanedlouho dorazil do říše obrů a uslyšel volání mladé dívky. Přišel k veliké jeskyni, která byla obklopena obrovskými kameny. V ní spatřil kotel, hromadu kostí a krásnou dívku v kleci. Letmým pohledem prozkoumal jeskyni a vydal se ladu zachránit. Opatrně se přiblížil ke kleci a otevřel ji svým mečem. Dívka se však nepohnula, pořád měla strach. „Neboj se,“ řekl Svízlík, „jsem tu, abych tě zachránil.“ V tu chvíli ale ucítil studený závan větru. Věděl, že je to varování. Otočil se a u vchodu spatřil velikého obra s jedním okem a rampouchy místo čelenky. Obr se zasmál a mocným hlasem prohlásil: „Teď sním i tebe!“ Mladý bojovník dostal strach, ale věděl, že není zbabělec. Vytasil svůj meč a vydal se směrem k obrovi. Obr se neustále smál, až nakonec vytáhl obrovské řetězy. Bojovník i přes svůj strach pokračoval vpřed. „Jsem Vid,“ řekl si, „nejsem žádný zbabělec.“ Ve stejnou chvíli však přemýšlel nad nejlepší strategií, jak na obra zaútočit. Po chvíli, když se dostal až k obrovi, spatřil, že je stejně vysoký jako on. Věděl, že obr používal jen kouzlo strachu, aby vypadal větší. Hned došlo k nebezpečnému boji, ale Svízlík byl mrštný a nakonec se mu podařilo seknout obra do břicha. Před tím, než obrovi usekl hlavu, obr prohlásil: „Mě nemůžeš zabít, budu i nadále jíst lidi.“ Poté jeho tělo spadlo na Zem a celá jeskyně se rozduněla. Něco nebylo v pořádku. Svízlík stále v hlavě slyšel obrův smích, ale hlas se zdál být vyšší a vyšší. Nakonec se obrova hlava a tělo proměnily v roj malých černých mušek a bojovník si uvědomil, že to jsou ve skutečnosti Komáři. Smích byl nyní slyšet po celé jeskyni, ale mladý bojovník si zachoval chladnou hlavu, ohnal se mečem a vyhnal komáry pryč z jeskyně. Když se ujistil, že je vše v pořádku, vydal se za dívkou, která se slzami v očích vyšla z klece. Svízlík si řekl: „Ona bude mojí ženou, je tak krásná.“ Lada k němu hned přišla a vřele ho objala. V tu chvíli si mladý bojovník vzpomněl na všechna ta objetí od Meduňky a všechny ty krásné časy s ní prožité. V ten okamžik mu došlo, že to, co hledal, bylo hned vedle něj – na tomto místě je vskutku nutné uznat, že mu některé věci docházely pomalu. Svízlík řekl dívce: „Jsi krásná, ale ne ta pravá. Doprovodím tě zpátky k tvému otci.“
Když se Svízlík vrátil do vesnice, všichni ho vřele uvítali. On však pokračoval dál vesnicí až k domu, kde bydlela Meduňka. Bez toho, aby řekl jediné slovo, jí předal svůj Svízel. Meduňka pochopila, co to znamená, a propukla v pláč. Její slzy dopadaly na Zem a opakovaly slova, která tento dárek vyjadřoval: „Zůstanu s tebou až navěky.“
