Dovolte mi nyní, abych vám popsal jeden sen, který zapříčinil, že se alespoň dle mého názoru pevněji upevnila má vlastní identita a cesta, kterou bych chtěl ve svém životě následovat. Rozhodně není mým záměrem urážet nebo znevažovat ostatní cesty a pohledy na svět. Jedná se skutečně jen o popis snu, jak jsem ho zažil a jak si ho pamatuji.

Když jsem se ponořil do víru snění, najednou jsem se objevil na pomezí zelené louky a světle šedého města, od kterého přicházel prazvláštní člověk. Měl dlouhé docela černé roucho, které na pozadí světle šedého rozmazaného města kontrastovalo. Jeho tvář byla podlouhlá a studená, naprosto bez nálady a pravděpodobně i citu. Postavy byl vysoké a velmi štíhlé, řekl bych, že takový typický příklad mladého čaroděje. Oči měl rozespalé, i když únava na něm rozhodně znát nebyla. Všechno kolem bylo stále více a více rozmazané. Jeho obličej najednou zahalil celý prostor. V jeho studeném zraku se objevila jiskra. „Od teď,“ začal mě zaklínat, „promluvíš pouze ve jménu Krista. Promluvíš-li něco jiného, okamžitě zemřeš.“ V tu chvíli jsem pocítil, že nemůžu mluvit, že ta kletba byla skutečná. Ani jsem se nenadál, když se celé prostředí znovu proměnilo a já se ocitl na prašné cestě, kterou jsem velmi dobře znal. Byla před naší chatou a většina mých podivných snů se odehrává právě na ní – vlastně ani pořádně nevím proč. Několik let zpátky se mi zdálo, jak po té cestě jdu mezi ohromnými různobarevnými hady, kteří stáli jako zkamenělí. Já jsem se však nebál, byl jsem v nějakém transu, neboť jsem mezi nimi normálně a v klidu prošel. Když jsem se pak otočil, vypadalo to, že se vzájemně požírají. To bylo tehdy. Tentokrát ale byla situace trošku jiná, protože jsem pocítil, že se malinko bojím. Čaroděj stál před plotem a vedle něj se nacházela jedna z nejošklivějších příšer, jakou jsem kdy viděl. Chtěl jsem utéci, ale příšera vyběhla za mnou. Prostředí kolem se opět trošku rozmazalo. Běžel jsem v kruhu s příšerou za zády. „Jediná věc,“ promluvil čaroděj posměvačně, „která tě může zachránit, je, že přivoláš ve jménu Krista pomoc.“ Stále jsem cítil vliv kletby, že nemohu promluvit nic jiného. Ústa se mi začala sama pohybovat, mluvila to, co já jsem nechtěl. A i když z mých úst vycházelo zaříkání, že prosím o Kristovu ochranu, v hlavě jsem přes veškerý ten hluk kolem zřetelně myslel: „Ve jménu Zlatých Parohů, prosím o ochranu!“ Příšeře jsem se postavil tváří v tvář. V tu chvíli, opět najednou a nečekaně, mi z hrudi zazářilo jasné zlatožluté sluneční světlo – a z něj ve stejných barvách vyrazil zářivý Jelen. A běžel rychle. Sluneční světlo zalilo celé prostředí, nahoře, dole, po stranách. Příšera se v něm úplně rozplynula. Poslední, co jsem spatřil, než jsem se s nadechnutím probudil, byl vyděšený čarodějův výraz, když před Jelenem prchal. Díky tomuto snu jsem si uvědomil, kam chci směřovat a co je pro mě důležité. Upevnil jsem si názor, která „mytologie“ je pro mě ta správná a která nikoli.

S tím samým „čarodějem“ jsem se pak setkal ještě v jednom snu – ve zvětšené Praze. Byl převlečený za bezdomovce a opět se mě snažil dohonit. Nechtěl jsem se mu postavit tváří v tvář, neboť jsem věděl, že je na mě příliš mocný. Skrytými uličkami jsem se dostal až na staré nádraží, kde jsem skrze staré mříže pronikl až do prostor pod ním. Tam jsem spatřil další „příšeru“, kterou jsem však velmi dobře znal, neboť se mi o ní zdálo v době, kdy jsem byl ještě dítě (to jsme ještě bydleli v Praze). Tehdy stála na nějaké katedrále a snažila se mě sníst, ale něco jí v tom zabránilo, načež ji uvěznilo na tomto podivném místě. Nyní se záludně od ucha k uchu usmívala. Barvu měla mléčně fialovo-šedou, uši vypadaly jako malé růžky a na zádech měla malá dračí křídla. Celkově vypadala zavalitě, ale věděl jsem, že byla neuvěřitelně rychlá. „Ale,“ promluvila, „opět se shledáváme. Řekni, co mi zabrání tě teď sníst?“ V tu chvíli jsem ale přestal mít jakékoli obavy – místo nich se mi na mysli objevil důvtip. „Když chvíli počkáš,“ odvětil jsem okamžitě, „budeš mít šanci sníst někoho, kdo má větší sílu než já.“ Příšera se zastavila. Najednou skrze mříže do místnosti proletěl čaroděj. Ani se nestačil vzpamatovat, když na něj příšera bleskově vyskočila a během vteřiny ho celého pozřela. Já jsem na nic nečekal. Jen tak tak jsem stihl vyskočit skrze mříže zpět na staré nádraží. Příšera skrze mříže jen hrabala rukou, nemohla však skrze ně projít. Usmál jsem se. Když jsem se pak probudil a zapnul mobil, zjistil jsem, že mi z práce i ze školy přišly jen samé pozitivní e-maily. Čaroděje jsem od té doby už nespatřil.

Lúán Rélta