Jak vnímat příběhy

Následující úvod slouží k ukázce toho, jak vnímat zamyšlení a příběhy, které se nachází na těchto stránkách.

Uprostřed hlubokého listnatého lesa, v němž vysoké Buky, Duby, Habry a Lípy sahají až k nebeským mrakům, jejichž světle zelené koruny tvoří pohyblivou lesní střechu propouštějící zrovna tolik slunečních paprsků, aby nikomu nebyla zima ani horko, tam, u šumícího potůčku, na mechové podestýlce, na vyvrácených dřevěných velikánech nebo jenom tak pod rozložitými větvemi sedělo asi dvanáct dětí, které na sobě nosily malé bílé tuniky. Zprvu si sice hlasitě povídaly a do rytmu dalekého tlukotu černého Datla a zpěvu Drozda hrály roztodivné hry s využitím červených jeřabin, žaludů a trnitých ostružin, nicméně po chvíli se jako zázrakem utišily. Jako by zde mimo prostor a čas, mimo skutečnost a představy na někoho čekaly. Tyto děti znaly Přírodu moc dobře, věděly, že to nejdůležitější se zpravidla skrývá pod povrchem, tolik hmyzu, hub a zatím neznámých tvorů, kteří udržují celý les pohromadě. Znaly minulost své krajiny a lidu, aby mohly lépe zjistit, kdo vlastně jsou, aby se mohly poučit z minulých chyb. Byly zvídavé a odvážné, věděly, jak koloběh hýbe lesem, kudy se přenáší živiny a jak každý strom bojuje o své místo na Slunci. Vůbec nevypadaly překvapeně, když se před nimi neslyšně objevil vysoký mladý muž s lehkou sekerou v ruce, jejíž dřevěné topůrko bylo dlouhé tak, aby se dalo uchopit obouručně. Děti se na muže se zájmem dívaly. Těšily se, že jim zase poví nějaký zajímavý příběh.

Muž se posadil přímo mezi ně, zatímco zhluboka dýchal čerstvý lesní vzduch. Usmíval se. „K čemu slouží příběhy?“ zeptal se najednou nečekaně. Děti seděly zamyšleně. V dáli zpívala Červenka, která rychle měnila své místo. „Aby,“ promluvil jeden chlapec, „nás něčemu naučily.“ „Správně,“ odvětil muž, „ještě něco vás napadá?“ „Aby,“ navázala ihned jedna dívka, „nás nutily přemýšlet, představovat si a vytvářet příběhy nové.“ Muž se stále usmíval. „Aby nás vedly ke zkoumání světa,“ pravil další hoch, „proto je důležité, aby stále vznikaly nové.“ Vítr v korunách stromů příjemně dul. „Aby nás spojily s předky a s krajinou,“ řekla další holčička, „s předky, kteří nám je odkázali, s krajinou, ve které se odehrávají.“ Muž se opřel dlaněmi o měkkou lesní Zem, která byla pokrytá Sasankami, Jaterníky a dalšími rostlinami. „A co se v oněch příbězích odráží? Co obsahují?“ „Životní moudra,“ odpověděl jeden chlapec se smíchem, i když přesně nechápal, co si pod tím, co on sám právě řekl, má vlastně představit. „Historické události,“ navázal další hoch s šátkem kolem hlavy. „Názory toho, kdo je vyprávěl,“ pravila jedna dívka. „Správně,“ souhlasil muž, „to všechno v nich můžeme nalézt.“ „Představy z různých dob,“ navázal první hoch. Muž se na něj zadíval. „Ano,“ odpověděl, „už od nejstarších dob se v nich objevují mluvící zvířata, rostliny a kameny. Pak mluvící předkové, duchové, víly, trpaslíci, a dokonce i různí bohové, ve které naši předci v různých dobách skutečně věřili. Před tisíci léty věřili něčemu trošku jinému než před sto léty, a to je správně, že se posouváme dál, že díky příběhům můžeme poznat, jak to bylo v minulosti, a spoluvytvářet přítomnost.“ Děti seděly jako zařezané. Čistý potůček spokojeně šuměl. „Postupem času jsme některé důležité věci zapomněli,“ pokračoval muž, „ale některé nové jsme se zase dozvěděli. My dnes už například víme, proč zapadá Slunce, proč padá déšť z mraků a Nebe blýská. Ovidius v Proměnách psal o učenci jménem Pýthagorás, který dokázal poznat, kdy blýskají narážející mraky a kdy samotný bůh hromu. Dnes už ale dokážeme díky náboji v Nebesích zjistit, proč bouří skoro ve všech případech, a vysvětlit to díky Přírodě samotné a díky jejím silám, bez boha. Také víme, že hromové střely nepochází z Nebe, ale že je nám tu zanechali naši dávní předkové, kteří je v dávné kamenné době používali jako nástroje nebo cenné předměty.“ Děti se na muže dívaly bez jediného slůvka. „A mnohé ještě zjistíme,“ dokončil muž, „stejně jako jsme zjistili, že některé rostliny a houby spolupracují přes kořeny, posílají si živiny. Říká se tomu mykorhiza.“ Muž se zamyslel. „Bylo by zvláštní,“ navázal muž, „věřit v to samé jako naši dávní předci před tisíci, nebo v to samé jako naši předci před dvěma tisíci léty (a to mohly být docela jiné věci). Žijeme v dnešní době, ale ty příběhy a různé bytosti v nich jsou právě důležité tím, že nás s nimi spojují. Že nám ukazují tvořivost našich předků a celou krajinu kolem v jiném světle a jiných představách.“

Muž se zamyslel. Zadíval se na bzučící vodu v potoce. „To se týká i zvyků,“ začal zeširoka, „a nejrůznějších obřadů. Některé smysl v dnešní době mají, pro některé smysl najít můžete, jiné patří časům dávno minulým, zpět je pohltí příběhy.“ Děti zamrkaly svýma zmatenýma očima. „Myslím si,“ pokračoval muž, „že je škoda, že takové přechodové obřady, třeba obřady dospělosti pro chlapce a pro dívky, dlí dnes snad pouze v příbězích, neboť nám pomáhají přerodit se z jednoho období do druhého, pochopit danou proměnu, podobně jako zvyky na přelomu ročních období slouží k uvědomění si proměny Přírody a jejího koloběhu. Je na nás je z příběhů dostat zpět do světa.“ Vítr zavál. V dáli se ozvalo praskání moudrých stromových velmožů. „Musíte si sami přebrat,“ navázal opět mladý hnědovlasý muž, „to, co vám kdo říká, zhodnotit to s otevřenou myslí a vytvořit si vlastní názor. Přijmout pravdivá pozorování a navázat na ně. Třeba kolik nepochopení a podvodů je stále v léčitelství, medicíně, kdy mnohé prokazatelně fungující věci, způsob stravování a bylinné odvary, by mohly nahradit či doplnit některé dnes používané postupy. Zkoumejte a zaměřte se na to, co opravdu funguje, co před vašima očima dává výsledky, a neberte ohled na nikoho, kdo mluví nesmysly, byť by se jednalo o autoritu. Buďte otevření, laskaví a hlavně odvážní. Přemýšlejte.“ Statečnost, Oheň a Voda.

V tu chvíli se však ozval jeden chlapec, který seděl přímo vedle tekoucího potůčku. Za ním se rozkládaly staré bučiny, které pamatovaly staletí. „Občas mluvím ke zvířatům,“ začal povídat, „k rostlinám a různým postavám, které se mi objevují v hlavě.“ Muž se jen usmál. „Já také,“ odvětil, „a není nic hezčího než pak své zážitky a představy spojit a vyprávět příběh.“ O slovo se přihlásila jedna dívenka. „Moje maminka nevěděla,“ pravila, „že rostliny umí skrze své buňky přenášet signály, že odpoví na požíraní listů vytvářením hořkých látek, které je zvířatům znechutí.“ Muž se zadíval na lesní korunu, která se mírně vlnila a působila tak uklidňujícím dojmem. „I když už jsme na spoustu věcí přišli,“ navázal, „ať už přírodních nebo historických, mnoho lidí o nich neví. Většinou je to totiž vůbec nezajímá. Jsem rád, že tebe ano. A jsem rád, že máš otevřenou a kritickou mysl, že se nezasekneš na nesmyslných vysvětleních a zkoumáš dále. Kdybychom věřili přesně v to samé, v co věřili naši předkové, zasekli bychom se a nic dál nezkoumali. A to nechceme, ne?“ Děti souhlasně zakroutily hlavami. Smály se. „Avšak,“ dodal muž, „mnoho věcí stále nevíme. Třeba co je to vlastně vědomí? Není vesmír jen holografickou projekcí? Odkud se vlastně vzal život a proč jsme ho zatím objevili jenom na Zemi? V jakých podobách může existovat? Možná na odpověď na některou z těchto otázek přijdete.“ Děti souhlasně pokývaly hlavou.

„Příběhy nás nutí se zamýšlet,“ pokračoval muž, „nejen nad těmito věcmi, ale i nad tím, kam my sami chceme směřovat. Jaké chceme mít zákony, abychom se vyhnuli sporům? Jaký chceme mít vztah ke zvířatům, neboť ten, co vidíme dnes, je otřesný. Odkud si vezmeme inspiraci? To si můžeme vybrat. Na tom se můžeme dohodnout a já budu nadšený, když si s vámi o tom budu moct povídat. I o čemkoli jiném, co vás zajímá. Neboť ve vás je budoucnost. Vy jste potomci, předkové budoucích dob.“ Představy tvoří skutečnost, jako možnosti či chaos tvoří řád. Myšlenky a zamyšlení skrze příběhy hledají možnosti, jak se projevit ve skutečnosti. Muž si lehl na měkkou mechovou podestýlku. Děti učinily to samé, neboť věděly, že po tomto podivném úvodu jim onen muž konečně něco zajímavého poví. Možná pohádku o Vlkovi a Lišce, možná příběh o ptáčku Skorci, který se potápí do horských bystřin. Možná příběh o Ještěrce, která ochraňuje děti v kolébce. To by si přál hlavně onen chlapec s šátkem kolem hlavy, neboť přesně o tom se mu zdálo. Možná v to i věřil, nebo chtěl v to věřit. Ale přemýšlel a ptal se. Co vlastně víme s pevnou, tvrdohlavou jistotou? Nic. Všechno jsou spíše pravděpodobnosti – někdy vysoké, jako to, že opravdu za elektřinou stojí náboj, že rozběhnutí se proti stolu hlavou bude bolet. Chlapec byl upřímný sám k sobě, a to je hlavní. Přál si, aby všude byly takovéto přirozené pralesy, přál si napravit křivdy svých předků, kteří je v nevědomosti proměnili v daleké lány, zatímco se snažil pochopit jejich životní moudra, použitelná v různých dobách. „Vladyko Přemysle,“ zeptal se nakonec, „co nám dnes povíš?“ Muž se zasmál. „Příběh o tom,“ odpověděl, „jak jsem se narodil. A je to vskutku příběh plný tajemství a pradávných zvyků.“ Děti samým nadšením zatajily dech. Celý rozlehlý les začal poslouchat vyprávění toho, kdo žil mimo prostor a čas. Toho, kdo žil v příbězích.

„Ať už vliv [Danteho představy v Paradiso na Einsteinovo pojetí vesmíru jako 3-sféry] nastal nebo ne, věřím, že tento příklad ukazuje, jak skvělá věda a skvělé básnictví jsou vizionářské, a dokonce mohou dojít ke stejným myšlenkám. Naše kultura je pošetilá, když drží vědu a básnictví odděleně: obě jsou nástroji k otevření našich očí spletitosti a kráse světa.“ – Reality is not what it seems: the journey to quantum gravity, Carlo Rovelli

„Ten, kdo má nevděčné srdce a věčně je sytí a plní dobrými věcmi – a přece syt není, ač rok co rok nám ročních koloběh časů nosí a rodí plody a rozličné krásy a nám je pořád málo těch života darů: toť smysl té zkazky, jak dívky ve květu mládí do sudů s puklým dnem prý vlévají vodu, ač na žádný způsob ty nádoby naplnit nelze.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l.