Původ názvu může souviset s italickým a keltským slovem „bílý“ (windos), praindoevropským „usilovat“ (wen-, tj. možná „bojovníci“) nebo „toužit“ (wenh-, tj. možná „rodina“). Podobná označení lze nalézt u různých kmenů dávné Evropy a pravděpodobně souvisí s velkým množstvím podobně znějících slov v původním praindoevropském jazyce (v ostrovním keltském a germánském zápise se často objevuje „i“, tj. vinidi, v latinském a řeckém „e“), která pak daní nositelé mohli sami přestat užívat a zachovala se pouze v povědomí sousedů (pokud je vůbec původní nositelé někdy sami pro sebe užívali a nejednalo se jen o označení zvenčí, případně o název elity vzniklé z menšího příchozího kmene, pravděpodobně keltského). Jedna takto nazvaná etnická skupina či „kmen“, který nás zde zajímá a který je pravděpodobně uveden v dílech starých autorů zmíněných níže, tvoří jeden ze základů, jeden z „kmenů“ pozdějších Slovanů:

Beovinidi (Historia Langobardorum codicis Gothani, 9. století)
Winidi (Fredegarova kronika, 7. století)
Venethi a Vinitharius, tj. „vítěz nad Vinidy“, jméno gótského krále ze 4. století (Getica, Jordanes, 6. století)
Ouenedai (Geographia, Klaudios Ptolemaios, 2. století, viz ale mezera čtyř století oproti pozdějším zápisům)
Venedi (Germania, Tacitus, 1. století)
Venedi (Naturalis historia, Plinius Starší, 1. století)

Shrňme teď některé skutečnosti týkající se toho, jak se naši předkové vynořovali na světlo psané historie:

1.) Předpokládá se, že se baltoslovanská větev indoevropských jazyků dále rozdělila v mladší době bronzové.

„Nechybějí ovšem teorie některých lingvistů, které by ztotožnění ‚vislanských‘ Venetů/Venedů s Praslovany podporovaly. Sovětský jazykovědec V. V. Martynov došel k názoru, že slovanské jazyky obsahují exkluzivní italicko-slovanské izoglosy, které se do vyvíjející se praslovanštiny dostaly již někdy mezi 12. a 10. stoletím př. n. l. Později na praslovanskou oblast působily rovněž vlivy íránské (6.-5. století př. n. l.), keltské a germánské (5.-3. století př. n. l.). Italicko-slovanské izoglosy se týkají především vývoje původních osobních zájmen, která jsou pro italické a slovanské jazyky překvapivě podobná, ale liší se ve srovnání s bližšími jazyky baltskými. Z toho Martynov vyvodil, že předpokládaná baltoslovanská jednota neexistovala, že se praslovanština formovala v sousedství či součinnosti s nějakým protoitalickým živlem (Venedové?) a že na ni dlouhodobě působily germánské dialekty … Domnělá dněperská pravlast nevykazuje totiž v oblasti hydronymie žádné jiné prvky než baltské. Navíc pokud by se praslovanština zformovala jako jazyk nového etnika zde, musela by být blízko k východobaltským dialektům – tak to však není. Praslovanština, jak ji známe, má daleko blíže k západobaltským jazykům (stará pruština), které se ovšem vyvíjely na jižním břehu Baltského moře od ústí Visly k Němenu a Bugu … díky přesídlení středoevropských Venetů a nositelů pomořanské kultury se v praslovanštině objevují stopy italických a západobaltských dialektů.“ – Kyjevská Rus: Dějiny, kultura, společnost, Michal Téra

2.) Pozdější Slované mohli být směsicí skupin a kmenů, které se externímu, povrchnímu pozorovateli starověku a doby římské jevili jako Venedové (varianta s „e“), Baltové, Sarmati nebo dokonce Germáni.

„Stará slovanská jména se soustřeďují především v povodí Odry, Visly, Pripjatě a částečně i Dněpru. Severně od této oblasti leží již areál s názvoslovím baltským. V tomto prostoru se objevuje v době kolem přelomu letopočtu několik kultur, o nichž bývá uvažováno, že sehrály určitou roli v procesu slovanské etnogeneze. Především to byla kultura převorská (przeworska podle Przeworsku v Malopolsku), která vystřídala v 2. – 1. století př. n. l. komplex ‚podkloszowych‘ hrobů (popelnice byla překryta zvonovitou nádobou – polsky klosz), ale její nositelé obsadili poněkud větší oblast než předchozí kultura zaujímající hlavně povodí střední i horní Visly a Warty a odtud se šířící na západ ke střední Odře a na východ do Volyně a pripeťského Polesí. Převorská kultura se rozšířila podél Karpat ještě více na východ až po horní Dněstr a do maďarského Potisí a na západě nacházíme menší enklávu i na soutoku Sály a Labe. Její vývoj končí až na počátku 5. století a na jedné straně je ztotožňována s Pliniovými a Tacitovými Venedy, na druhé potom zdůrazňují někteří badatelé možný podíl východogermánských Lugiů či Vandalů na této kultuře. To vede k její charakteristice či označování za kulturu dvou etnik. Germánský element měl převažovat na západě v Poodří, kdežto venedsko-slovanský na východě v Povislí … Pro celou oblast mezi Odrou a Vislou severně od Sudet i Karpat a dále na východ k Dněstru a Dněpru je charakteristické, že koncem 4. či nejpozději na počátku 5. století zanikají všechny vyvinuté kultury s pozdně římskými tradicemi, ať již výše jmenovaná převorská, zarubiněcká a černjachovská, či další skupiny a kultury, např. lipická, karpatských mohyl, koločinsko-akatovská atd., a vlastně teprve po zhruba sto letech se objevují nejstarší památky, které je možno bezpečně považovat za slovanské. S výše uvedenými kulturami převorskou, pozdně zarubiněckou (tzv. kyjevský typ) a černjachovskou mají sice řadu dílčích spojitostí, ale bezprostřední návaznost zde postrádáme a žádnou z nich nelze podle dosavadních znalostí označit za čistě praslovanskou. Kvalitativně se tedy jedná o zcela nový jev.“ – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Zdeněk Měřínský


Interpretace možných genetických souvislostí populací doby bronzové s populacemi nedávnými.
Autoři: Eupedia, Tomenable.

3.) Slované pak jakožto „sjednocený“ jazykově-kulturní okruh vznikli z různých těchto údajných skupin v době stěhování národů a mluvili jedním „sjednoceným“ jazykem kdysi vzniklým z baltoslovanské větve (možná se jedná o kmeny označované v době stěhování národů už přesněji jako Vinidové/Venedové, Sporové-Sklavini a slavinizovaní Antové atp.).

„Také mnozí Germáni v době stěhování národů vyráběli místo krásných nádob předchozího období hrubě lepené hrnce, ale u nich jme ve výhodě: historických zpráv je více a v jejich původní pravlasti mohl žít sotva kdo jiný než oni. Zato Slované ve východní a střední Evropě měli kolébku na křižovatce různých útoků a přesunů, etnika se střídala a vzájemně převrstvovala. Historické zprávy mluví o Skytech, Sarmatech, Germánech a jiných, na severu žili Baltové, v mnohém se Slovanům podobající, vedle nich a za nimi Ugrofinové, ve střední Evropě mohly být zbytky Ilyrů a Keltů. Jestliže víme, že na určitém velkém území jedné archeologické kultury žilo více etnik, že se všichni vnějškem přizpůsobovali a že po určitý čas žili téměř stejně, používali stejné výrobky a stejné ozdoby, jak najít tu pravou slovanskou složku? Řešení se jisté najde, ale bude zapotřebí ještě hodně práce, kritičnosti a vědecké odvahy.“ – Problematika etnogeneze, Slované, Magdalena Beranová

„Jako reakci na historické podmínky vytvořené zbudováním Justiniánovy opevněné hranice spatřujeme tedy politickou a vojenskou mobilizaci. Ztělesňovala tato skupinová identita, představovaná emblematickými styly, totožnost, již nazýváme etnicita? Snad, jenže konstrukce etnicity byla jistě spojena s vyznačením společenského rozdílu. Jinými slovy, prostřednictvím přijetí úboru se ‚slovanskými’ paprsčitými sponami se mohli jednotlivci přihlásit k členství v nové skupině a zviditelnit svůj úspěch a pevné postavení uvnitř elity. Byla to tedy slovanská etnicita? Možná, přinejmenším v očích byzantských autorů: ‚Byzantinci vytvořili Slovany’. Byzantští autoři užili výrazů ‚Sclavenoi’ a ‚Antoi’, aby vnesli řád do procesu skupinové identifikace odehrávající se před jejich očima severně od podunajské hranice. Utváření Slovanů se tedy netýkalo etnogeneze, nýbrž klasifikace a označování skupin lidí v byzantských dílech. Skupinová totožnost označovaná jako slovanskost se nezrodila v močálech pripeťských, ale ve stínu Justiniánových pevností.“ – Utváření Slovanů, Florin Curta, „Neslované“ o počátcích Slovanů, editor Przemysław Urbańczyk

4.) Slovanský okruh se utvářel po dlouhá staletí pravděpodobně až do 7. století, kdy se předpokládá konec tzv. praslovanštiny a do Čech proniká slovansko-antská populace/elity, která splývá s původní již usazenou slovansko-vinidskou (Sclav cognomento Winidi ve „Fredegarově“ kronice) zemědělskou populací, tzv. druhá osídlovací vlna.

„V několika případech se jak u severozápadních Slovanů, tak ve středním Podunají vyskytují skupinová označení jako Srbové nebo Obodriti, která byla zjevně přenesena. Tato značení však zřejmě nereprezentovala velké, etnicky homogenní skupiny, ale spíše jednotlivá, snad vojensky nebo mocensky strukturovaná ‚jádra tradic‘. Okolo nich se formovala etnicky pestrá nestálá uskupení. Tyto skupiny k sobě nevázaly ‚etnické‘ vztahy ve smyslu společného původu jako biologické příbuznosti, ale subjektivní vymezování: skutečné či domnělé společné tradice jako mýty o původu nebo pocit vzájemné sounáležitosti. Teprve druhotně byly takové názvy přeneseny na velké skupiny, z nichž se v dlouhé časové perspektivě v nově osídlených oblastech formovaly historicky známé ‚kmeny‘. Svědčí pro to také pozorování, že naprostá většina etnických označení u severozápadních Slovanů představuje nově vytvořené názvy odvozené od přírodních jevů a krajů. Tato jména tedy měla svůj původ v lokálních, případně regionálních reáliích a je nepravděpodobné, že by souvisela s domnělými výchozími regiony. Archeologické rekonstrukce slovanského ‚putování‘ bude i v budoucnu sotva dosaženo, neboť posuny obyvatelstva a jeho nové formování se odrážení v hmotné kultuře jen okrajově. Další okolností, která komplikuje poznání, je postupné ‚vytrácení se‘ osídlení doby stěhování národů a skromné počátky raně středověké hmotné kultury.“ – Byli slovanští přistěhovalci jednotnou skupinou, nebo se regionálně odlišovali?, Sebastian Brather, „Neslované“ o počátcích Slovanů, editor Przemysław Urbańczyk

„Kultura s tzv. keramikou pražského typu, šířící se podle názoru většiny badatelů od severu Moravskou bránou a karpatskými průsmyky přes Slovensko, reprezentovala s největší pravděpodobností zemědělskou složku slovanského obyvatelstva. Podle některých badatelů to nebyla jediná představitelka nejstarší hmotné kultury moravských Slovanů. Jak již bylo výše řečeno, předpokládána je ještě další, mladší vlna osídlení, postupující přes karpatskou kotlinu, která obsahovala i neslovanské prvky obohacené mimo jiné uměleckým řemeslem karpatské kotliny a zahrnující i vyšší společenskou složku, jejíž přítomnost podmiňovala počátky geneze opevněných sídlišť. Tato vlna je spojována s okruhem slovanského osídlení středního Dunaje po Přičernomoří, připisovaného historickým Antům, sídlícím původně v Podněpří. Části různých kmenů tohoto původu se daly do pohybu směrem na západ a dostaly se až na území na středním Dunaji … Jednak je to možný průnik východoslovanských Charvátů do východních Čech a s nimi i Dulebů někdy v šedesátých letech 6. století, eventuálně průnik druhého z těchto slovanských kmenů přes střední Podunají do jihočeské oblasti, a dále se potom v souvislosti s příchodem a definitivním usazením Avarů v karpatské kotlině v letech 567-568 měla dát do pohybu masa zde usazených Slovanů počítaných k východoslovanským Antům a proniknout přes naše území až do středního Poodří a dále k Baltu. V moravském prostředí však musíme především počítat s příchodem oněch vojenských jízdních družin z Podunají do dolního a středního Pomoraví v době poslední třetiny až čtvrtiny 7. století.“ – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Zdeněk Měřínský

5.) Tato skutečnost se odráží i v příbězích a mýtech, které dovršují takzvanou „etnogenezi“ (vznik) Slovanů z původních skupin více či méně známých již antickým autorům. Mimochodem, už v tuto dobu byl kladen důraz na vztah mezi krajinou a předky.

„Jméno [Čechové] odolává všem pokusům o výklad, což svědčí o tom, že patří do stejné starobylé vrstvy slovanských kmenových jmen, jako jsou podobně nejasná jména Srbů, Charvátů/Chorvatů, Doudlebů, které jsou, jak se zdá cizího, íránského (Charváti, Srbové) nebo i germánského (Doudlebové) původu. V Čechách narazili tito pestře složení nově příchozí na starší osadníky, nositele keramiky pražského typu. Muselo tedy dojít k nějakému narovnání mezi všemi těmito skupinami, mírnou nebo násilnou cestou. Jak to proběhlo, nevíme, některé skutečnosti však naznačují, že úplně pokojně asi ne, výsledkem však bylo usmíření a vznik nového gens Čechů, který se připojil k Samovu svazu. V 9. století ho francké prameny znaly jako gens Bohemanorum. Tyto děje odráží tak či onak naše pověst [o „praotci Čechovi“]. Ne, že by na její shodě s historickou skutečností nějak příliš záleželo – pro její funkci to nehrálo roli, důležité to může ale být pro posouzení jejího stáří a celkové autentičnosti. Jestliže jsme si ukázali, že v podstatných rysech odpovídá skutečné historické situaci 6. a 7. století, znamená to, že její zformulování nebylo této době příliš vzdáleno. Zdánlivě v rozporu se skutečností je tvrzení pověsti, že osadníci přišli do liduprázdné země. Výslovně to uvádí Kosmas, plyne to však i z Dalimilova textu. Pověsti o stěhování ale měly v tomto ohledu vlastně jen dvě možnosti, buď zdůvodnit vlastnictví nové země právem dobyvatele, popřípadě její získání lstí, nebo tvrzením, že to byla res nullius, pustá země. Chorvatská pověst užila první možnosti, když vyprávěla o bojích s Avary po příchodu do Dalmácie, lstí zdůvodňovala získání země saská nebo maďarská pověst, česká pověst užila možnosti druhé. Byla to zřejmě tendenční nepravda, která plynula ze snahy představit zaujetí země nejrůznějšími skupinami jako smírné a rovnoprávné. Nebylo přece vhodné vyprávět, že část Čechů dobyla svou zemi na jiné části Čechů nebo ji přechytračila záludnou ‚koupí‘. Porazit a vyhnat nebo přelstít bylo možno nepřátele, ale ne své vlastní lidi. Místo toho mluvila pověst o ‚sedmi‘ potomstvech ‚sedmi‘ bratří, tedy různých, avšak příbuzných a tedy rovnoprávných skupin podílejících se na vzniku kmene. Stejnou jednotu, avšak vztaženou na získanou zemi, zakládal současný a rovný příchod těchto skupin do ideálního centra země, k Řípu. Žádná ze skupin při tom neměla přednost, byli to všichni zároveň, kteří vzali ve své vlastnictví prostřednictvím rituálních postavení ‚dědků‘ [zosobnění duchů předků, viz dědina, dědici atp.] v jejím středu. Pověst má dvě hlavní koordinanty, vztahuje se současně na zemi i na lid. To je typické pro slovanské pospolitosti, které měly jak teritoriální, tak osobní aspekt, zatímco u Germánů převažoval rozhodně aspekt osobní. Germánské kmenové společnosti byly svazky osob, slovanské byly ale navíc ‚zeměmi‘. Již u Kosmy, pro něhož je země ústředním politickým pojmem a pak dále v konceptu ‚země české‘ jako svazku ‚zeměnínů‘, žije tato představa zřejmě jako zděděná z předstátní doby. Slované byli i v dobách svého stěhování především zemědělci, kdežto značná část germánských stěhujících se skupin se stala vlastně ‚vojskem na pochodu‘ žijícím převážně z kořisti, osobní aspekt tu proto musel převažovat. Slovanská spořádaná lidská společnost byla zároveň zemí i lidmi, světem i lidstvem. Označováno to bylo jako ‚mír‘. Neznamenal jenom ‚pokoj mezi lidmi‘, ale také ‚svět‘ (jako dodnes v ruštině) a vůbec ‚uspořádanou lidskou společnost na daném území‘. Mír vznikal smlouvami, kompromisy, narovnáními mezi lidmi – tedy tím, na co pověst stále naráží. Pověst tak vlastně mluvila o konstituování se nového míru jakožto nového ‚světa‘ i nové ‚smlouvy mezi lidmi‘. Moderně řečeno: pověst byla jakousi preambulí ‚ústavy‘ nového českého kmene.“ – Počátky Čechů, Mýty kmene Čechů (7. – 10. století), Dušan Třeštík


Obrázek zachycuje rekonstrukci slovanského chrámu původně z 9. a 10. století v dnešním Groß Raden v Německu. Autor fotografie: Canadian Caesar.

K tomuto tématu viz stránka Pojednání o původu „Slovanů“.