Nádherně rozkvetlé kaštany mi připomínají dílo jednoho známého spisovatele, který se věnoval vztahu mezi lidmi a krajinou, jménem Jean Giono (30. 3. 1895 – 9. 10. 1970). Ten se celosvětově proslavil svým příběhem Muž, který sázel stromy (L’homme qui plantait des arbres). Je to příběh z dnešního pohledu důležitý, protože proti sobě staví suchou, vylidněnou krajinu na jedné straně a lesnatou krajinu plnou života na straně druhé, kde lesy chrání půdu (a tedy úrodu) spolu se zásobami vody. Jean Giono byl ovlivněn antikou, panteismem a možná i hrůzami, které prožil za první světové války a které si my dnes nedokážeme představit.

Rád bych zde vyzdvihl knížku Hlasy země (Regain), jejíž první část je ponurá, líčí smutné osudy lidí ve zpustošené krajině a hlavní postava se chová bezmyšlenkovitě, například roztrhá ulovenou lišku. To všechno ještě více vynikne v protikladu k druhé části knížky, kdy se hlavní postavy do sebe zamilují a zvelebují nejen sebe, svůj dům, ale i své okolí. Hlavní postava pěstuje obilí a celkově využívá sílu nejen svých pocitů, ale i svého rozumu, kterého by měli lidé (v ideálním případě) využívat. Skryté síly krajiny a její obyvatelé se vzájemně ovlivňují.

Níže přikládám ukázku z knihy Země zpívá (Le Chant du monde) v překladu Jaroslava Zaorálka. Zde se Antonio řečený Zlatoúst chystá pomocí různých smyslů popsat slepé dívce Kláře krásy říční lesnaté krajiny:

„Kolem poledne propluli širokým kaštanovým lesem, jenž přehrazoval řeku. Přiblížili se k němu opatrně, bez hluku. Shrbili záda a vor vklouzl pod stromy. Něco velikého se zde naplňovalo. Listí sahalo téměř do řeky. Bylo plné slunce, ale hlavní světlo vycházelo z květů. Hvězdy. Jako hvězdy na nebi, širší než dlaň, s vůní kynoucího těsta! Vůně míšené mouky, kořenná vůně můžu a žen ve chvíli lásky! Klidná voda byla pokryta žlutým popraškem. Vor rozhrnoval oblaka pylu. Klára obrátila tvář k Antoniovi. Toníku! Téměř to vykřikla s jakýmsi zavrkáním v hrdle jako holubice. Zůstala s pootevřenými rty a žvýkala to jméno. Antonio kormidloval. Díval se vpředu na to tajemství stínů a na tu nádheru květů. Pouštěl vor do stínu a potom do světla. Věděl, zdali Klára chce stín. Viděl to na pohybu jejích úst, na vrásce, běžící po líci, na povzdechu. Pustil vor do stínu. Věděl, zdali Klára chce světlo. Vpouštěl vor do světla. Věděl, zdali Klára chce větve. Vpouštěl vor do nízkého větvoví a Klářina tvář rozhrnovala chladivé listí. Cítil, že Klára najednou potřebuje, velmi a ihned potřebuje květy, tu teplou živočišnou vůni, a ze všech sil stočil kormidlo a vor vrážel bokem do stromů a květný prach padal na Kláru a to potom Klára byla plná dlouhých zádumčivých vzdechů a veliké odpoutanosti v těle, jako by se v ní uvolňovaly všechny nervy.“