Jeden cizinec nám Vindům kdysi řekl: „Vy jste tak divocí, ale zároveň posedlí těmi vašimi tabu a čistotou, že se před svými hlavními modlami dokonce bojíte dýchat, abyste je neznečistili. Jiným pak dáváte přes oči a ústa zlatý šátek, aby neviděly vaše špatnosti.“ Jeho prohlášení je vskutku svérázné a ani se neobtěžoval vysvětlit, co podle něj slovo „modla“ přesně znamená. Ovšem, v zásadě tak skutečně činíme. Ještě aby ne, když zažíváme a vnímáme věci, které si toto chování vyžadují.
Byla hluboká noc a mladík, kterému říkali Boho, právě usnul v sauně, která byla celá zapuštěná v Zemi. Rozhodl se, že bude žádat o povolení hledat bojovnickou sílu a že bude následovat čtyřdenní obřad, který se konal výhradně v zemní sauně a její těsné blízkosti. Pokud by získal od duchů povolení skrze řeč znamení, mohl by se vydat do skalnatých hor, kde by si mohl danou sílu svou odvahou zasloužit. Boho byl mladý a měl své touhy. Ještě předtím, než usnul, cítil tok síly, který ho spojoval s dobrými duchy Přírody. Usnul spokojený, protože ho čekal už jen jeden den obřadu. Avšak tu noc se přihodilo něco velmi nechtěného, protože náš mladík měl velmi krásné a chtivé sny, které ho nakonec donutily vyvrcholit. V tu chvíli se tok síly zastavil a mladík se celý zpocený probudil. „To snad ne,“ řekl si, „teď budu muset začít úplně od znovu, ach jo.“ Povzdechl si a saunu opustil.
Hlouček lovců, který se očišťoval nedaleko, použil jalovcové dřevo, aby zamaskoval svůj pach, a po krátkém obřadu v jiné sauně jim duch Vlka slíbil, že je bude provázet a ukáže jim, kde se nachází zvěřina. Lovci si museli dopomoci Pelyňkem, aby zamaskovali svůj lidský dech, který by každou zvěřinu na veliké vzdálenosti varoval. Koneckonců lidé zvířatům příliš nevoní, což potvrdili i lidé, kteří například s Vlky nějakou dobu žili. Jejich čich si pak odvykl na lidský pach a po návratu zpět do lidské vesnice nemohli několik dní ani pořádně spát. Lovecké obřady jsou prastaré, a pokud se vše do puntíku splní, často je úlovek dostatečný. K tomu je potřeba samozřejmě i zvláštní síla. „Síla Vlka nám pomůže,“ řekl hlavní lovec, „připravte si luky a šípy a pojďte za mnou.“ Lovci vyrazili do hlubokého lesa. Za krátkou dobu se skutečně před nimi v dálce zjevil Vlk, který jakoby utíkal, ale vždycky se zastavil, aby dal lovcům čas se k němu přiblížit. Lovci Vlka následovali, ale zároveň měli čas si i trochu popovídat. „Opravdu jste všichni čistí?“ zeptal se hlavní lovec. „Ano,“ odsekl jeden, „ptal ses nás už mnohokrát.“ „Vyprávěl jsem vám,“ nevšímal si hlavní lovec odseknutí, „co se stalo jednomu mému příteli?“ Nečekal na odpověď a rovnou začal vyprávět: „Šli takhle jednou se skupinkou na lov, jenže on den předtím vypil mnoho medu a s jednou dívkou prozkoumával houští. Když pak druhý den ulovili zvěřinu, všechno se zdálo být v pořádku, ovšem, jak víme, duchovi toho zvířete se rozhodně nelíbilo míchání obřadu lovu s obřadem … ehm … volného veselí, i když to bylo den předtím. Tak po několika měsících můj přítel onemocněl, motala se mu hlava a málem mu srdce přestalo bít rytmus života, kdyby nebylo hlohových bobulek a vesnického léčitele, který včas přišel na to, že mého přítele trestá duch zvířete za zneuctění jeho síly a prastarého obřadu. Léčitel se pak duchovi omluvil, obětoval mu a pomocí bylin a dalších sil mého přítele vyléčil. Měl ale skutečně namále.“ „Ano, ano, opravdu se neboj,“ řekl další lovec, „všichni jsme čistí jako květinky, krásně voníme Jalovcem.“ „To není všechno,“ pokračoval hlavní lovec, „onemocněli také všichni z jeho skupinky. A i když jejich nemoc byla menší, také se potřebovali pořádně vyléčit, síla zasáhne i nevinné. Jeden z nich byl na tom dokonce stejně vážně jako můj přítel, i když se předtím i potom řádně očistil, tedy alespoň si to myslel. Avšak ve skutečnosti byl během lovu celý naštvaný na své přátele, už ani nevím proč, což ho do jisté míry znečistilo.“ „Poslouchej,“ odpověděl další lovec, „známe prastaré obřady a své síly, nemusíš se bát. Kvůli tomu, co se stalo tvému příteli, ale přece nebudeme chodit po špičkách.“ „Špinavá a neuctivá společnost,“ stál si hlavní lovec za svým názorem, „je nemocná společnost. A jako taková vždycky rupne v základech, dříve nebo později, tady nebo jinde.“ „Hlavně neměj moc obav,“ dodal třetí lovec, „aby tě neznečistily.“ A škodolibě se zasmál.
V lese zavál příjemný vánek, Jelen majestátně přišel ke studánce a začal z ní pít. Mezi jeho parohy prosvítal srpek Měsíce, ve studánce se blyštil nespočet stříbřitých Hvězd. Byla hluboká temná noc, jež zahalovala vše kolem. Ovšem majestátní Jelen nebyl cílem našich lovců, protože ti už dávno spatřili na lesní mýtince jednoho Srnce, který je zaujal. Síla Vlka prostoupila do tětivy, lovec ji pevně natáhl a nadechl se. „Já jsem luk, já jsem šíp,“ řekl si pro sebe. Jakmile vycítil správný okamžik, škubl prsty a šíp rychlostí blesku vystřelil vpřed. A zasáhl. Střelec vydechl a znovu se nadechl. Odložil luk, vzal nůž a opatrně vyrazil vpřed až k mrtvému tělu Srnce. V záři Měsíce se zablesklo ostří, lovec podřízl Srnci hrdlo a nechal všechnu krev, aby se vrátila zpět k Matce Zemi. „Omlouvám se za to, že jsem tě musel zabít,“ řekl a posypal Jelenovo tělo sušeným Pelyňkem, „přijmi tento dar jako projev úcty a vděčnosti. Slibuji, že s tebou bude zacházeno tak, jak se sluší a patří. Prosím, neopouštěj toto tělo a vlož svou sílu do masa, abychom i my byli silní a mrštní jako ty.“ Mladý lovec pocítil podivnou přítomnost, duch Srnce ho pozoroval. Když se pak lovci vraceli zpět do vesnice s vyvrhnutým tělem, Srnec je následoval, aby se přesvědčil, co s ním udělají.
Ve vesnici byli všichni nadšení, nikdo už dlouho zvěřinové maso plné lesní síly neochutnal. I žena hlavního lovce, krásná dívka, se přišla na zabitého Srnce podívat. Byla velmi vnímavá, viděla duchy, a dokonce s nimi dokázala i mluvit. Samou radostí zapomněla, že jí ještě neskončily měsíčky, a chystala se pomoci starším ženám maso zpracovat. Avšak včas jí to došlo a od masa ustoupila. Spatřila totiž ducha Srnce, jak se na ni zlověstně dívá a říká: „Takové věci se nedělají. Nejsem domácí zvíře, já jsem prapůvodní síla lesa, jedna z nejposvátnějších, měj úctu k mým pravidlům. Rád se podělím o svou sílu se všemi, kteří je dodržují. Počkej dva dny, až ti skončí jeden obřad, který k tobě koloběh každý měsíc sám přináší, a pak se teprve pouštěj do dalšího.“ Dívka Srnce poslechla a několik dní počkala, teprve pak snědla maso, které jí její muž schoval. Spolu s dívkou musel počkat i náš Boho, kterému zajímavé sny prostě nedávaly pokoj. Lovci se po úspěšném obřadu znovu očistili a vzdali díky dobrým duchům a bohům za dobrý lov. „Různé síly Přírody, stejně tak jako síly našich předků, mají vlastní pravidla,“ dodal hlavní lovec, „a nestarají se o to, jaká jsou ta naše.“
