700 let nebo 700 dní … v čem je rozdíl?
Dveře do dřevěné chaloupky se prudce otevřely. „Vstávej,“ poručil nesmlouvavě, i když docela vlídně, známý hlas, „vyrážíme.“ Jen neochotně jsem si promnul oči a vzdal se pohodlí útulné postýlky. Na znamení dětského odporu jsem nahlas zívl, načež jsem si přes sebe přehodil zářivou bílou košili. Ptáčkové zpívali. Když jsem opustil chaloupku a podíval se na daleké zalesněné kopce, blízkou průzračnou říčku a vedle stojící Jabloň, jež nesla veliká medová zlatá jablka, oči se mi rozzářily. Vedle mě stojící statný muž zazářil slunečním světlem a proměnil se v krásného silného Jelena se zlatými parohy. „Nasedni,“ poručil jednoduše. Pomaličku jsem se vyškrábal na jeho záda, načež jsem znovu zívl. Vítr zavál a pročechral mé dlouhé hnědé vlasy. Jelen se vznesl do nebeských výšin, nabral dech a vyrazil hrdě vpřed takovou rychlostí, až se lesy a louky pod námi změnily v prostý zelený pruh. „Proč,“ zeptal jsem se ospale, „proč jim vlastně pomáháš?“ „Někteří stále čistí studánky,“ odpověděl Jelen, „a provádí pradávné obřady, a to statečně i přes všechny zákazy, vzdor jejich novému myšlení. Rozhodl jsem se, že jejich odvaha nezůstane nevyslyšena.“ Znovu jsem zívl. Devatero hor a řek jsme přeletěli rychlostí blesku. „Dobře,“ odvětil jsem nakonec, „ty jsi tu ten ochránce horkých pramenů, Vide.“ Jelen se medově rozesmál. Zlaté parohy zářily na všechny strany. Drc. Přistáli jsme na pevné mokré Zemi uprostřed lesa. Všude byla cítit vůně deště, neboť pršelo a Nebe se šedě zatáhlo. „Co teď?“ zeptal jsem se poněkud netrpělivě. „Budeme čekat,“ odvětil Jelen. Najednou jsem se roztřásl, vzpomněl jsem si, co krajinou v zemní říši procházelo. „Neboj se,“ přečetl Jelen mé myšlenky, „ta nemoc ještě v srdci světa není, ale může být. Ten král to dobře ví.“ „Mé Zlaté Parohy, jaký král?“ zeptal jsem se zvědavě a pevně se přitiskl ke krku Jelena. „Uvidíš,“ odvětil Jelen natěšeně. Štěkot Psů. V dáli se najednou ozval dusot Koní. Přijížděli lovci. „Drž se pevně,“ pravil Jelen. Já jsem učinil, jak poručil. Štěkot sílil. Jelen se dal do běhu skrze hustý les. Odhodlaně se vyhýbal každé bahnité louži, každému padlému kmeni. Doleva. Doprava. Běh vypadal jako nějaký šílený tanec. Myslel jsem, že se mi převrátí žaludek, nicméně netrvalo dlouho a Jelen začal nabírat skutečnou rychlost. „Dělám to pro ty,“ řekl si potichu pro sebe, „kteří stále čistí studánky.“ Po prudkém vystoupání na hnědošedou skálu následoval ohromný skok. Štěkot za námi se změnil v kňučení. Na chvíli jsem se otočil a v dáli spatřil jezdce v podivných kožešinách. Netrvalo dlouho a oba jsme byli zpět v nebeské říši. Obloha se v tu chvíli okamžitě vyjasnila. Mezi čistou modří zazářilo silné sluneční světlo. Všichni jezdci dole si museli zakrýt obličej, aby je Slunce neoslnilo. Z údolí pod skálou stoupala bílá mlha. „Králi,“ pravil jeden jezdec, „musíme se podívat dolů, co se stalo.“ Král pokýval hlavou, načež všichni zaraženě sjeli do údolí k nedaleko tekoucí řece. Tam král otevřel ústa dokořán. Mezi stromy totiž přímo ze Země tryskal horký léčivý pramen. Kameny kolem něj byly zbarvené do žluta a červena. Nikdo z jezdců se nemohl na tu krásu vynadívat. Jediné, co je mrzelo, byli poranění Psi. Králův vlastní Pes měl tu smůlu, že spadl přímo do pramene, kde se opařil tak silně, že musel být ihned utracen. Vítr zašuměl v korunách stromů. „Ten Jelen byl naším poslem,“ pravil král nakonec, „a proto tuto skálu na jeho počest nazveme Jelením skokem. Dnes již nikdo z nás žádnému Jelenu neublíží, i kdybychom jich tisíc spatřili. Toto místo se odteď Horké lázně jmenovat bude, nemocným se zde vrátí zdraví ztracené.“ Jeden z lovců si zatím pomyslel: „Král Karel toto místo Karlovy Vary pojmenovat měl.“ A tak dodnes, milé děti, prameny svou moc neztratily. Nikdy nezapomeňte na Jelena se zlatými parohy a na to, jakou velikou oběť pro nás lidi učinil.
