„Medvěd, Vlk, Divočák.“ – nejsilnější spojenci
„Liška, Kočka, Pes.“ – nejpodivnější spojenci
Jednou neměl nikdo co jíst. Zásoby zrní došly a lovci marně v lese hledali potravu pro své vesnice. „To je divné,“ prohlásil Rys, „ani ta nejmenší Myš není k nalezení.“ Vlk přikývl a dodal: „To snad není možné! To už se s námi Příroda nechce dělit?“ Nikdo neměl nejmenší tušení co dělat. Když už všichni málem propadli zoufalství, zničehonic se v dálce objevil Zajíc. Doběhl k ostatním, ale držel se raději blízko Jelena spíše než blízko Rysa nebo Vlka. Plný radosti prohlásil: „Uprostřed té velké mýtiny za lesem vaří Bobr nějaké maso s bobulemi. Má toho víc, než dokáže sníst, ale dělit se nechce.“ Všichni byli příjemně překvapení a rozhodli se, že se za Bobrem vydají. Jakmile k mýtině přišli, spatřili uprostřed veliký kotel s jídlem a Bobra u něj. Ti největší a nejstatečnější se vydali vpřed jako první a zvolali: „Poslyš, bratře Bobře, rozděl se s námi. Moc tě o to prosíme, naši lidé jsou hladoví.“ Ale Bobr se na ně otočil s naštvaným výrazem ve tváři a ukázal jim své dva veliké zuby. Vlka a Rysa to však neodradilo a šli k němu blíže a blíže. Nakonec Bobr popadl veliký meč a řekl: „Tenhle meč má kouzelnou sílu. Běžte všichni pryč, jídlo je jen moje!“ I ti nejstatečnější poznali, že proti jeho síle neobstojí, a tak se vrátili zpět do lesa vymýšlet nové plány.
Zrovna v tu chvíli se kolem procházel Lišák. Celé dny neměl co na práci, pořád se jen potuloval kolem a hledal, koho by přelstil a získal tak jídlo bez námahy. Byl zoufalý, protože už ho každý znal a nikdo s ním nechtěl mít nic společného. Lidé stejně v tu dobu měli jídla málo. „Ach jo,“ pomyslel si a začal hrabat tlapkou do Země, „kdyby tu tak byl alespoň nějaký malý Červík.“ Najednou ale svým citlivým nosem ucítil vařené maso. „Mňam,“ řekl si a usmál se, „konečně něco pro mě.“ Pokračoval dál v chůzi, až dorazil k mýtině, kde Bobr vařil maso. Lišák ihned vymyslel plán a odvážně se vydal vpřed. Kulhal a předstíral, že je zraněný. Poté z dálky slabým hlasem plným smutku zavolal na Bobra: „Bratře Bobře, ty jsi tak mocný lovec. Podívej, jaký já jsem celý rozlámaný. Prosím, dal by si mi kousíček svého jídla? Jinak jistě zemřu.“ Bobr se na Lišáka podíval. Byl rád, že konečně dostal za vyučenou. Odpověděl: „To ti patří, to máš za všechny tvé šprýmy. A teď jdi pryč.“ V tu chvíli se ale Lišák rozbrečel a předstíral, že se mu těžko dýchá. Když ho tam Bobr tak viděl, pomyslel si: „Opravdu vypadá jako nemocný. Co ho potrápit ještě víc, aby dostal za vyučenou. Koneckonců si to zaslouží.“ Pak nahlas řekl: „Dobře, ty špinavý Lišáku. Pojďme spolu závodit. Vidíš tamten strom v dáli? Poběžíme k němu a zpět a kdo se vrátí jako první, může si vzít všechno jídlo a můj meč mu neublíží.“ Lišák dělal, že je ještě více smutný, a řekl: „Ne, prosím, vidíš, že kulhám a nemůžu běhat, ale asi nemám na vybranou.“ Bobr se jen zasmál a zvolal: „Tak dobře, připrav se, teď!“ V tu chvíli vyrazil vpřed velikou rychlostí a Lišák za ním. Ze začátku Lišák předstíral, že ho sužují bolesti a Bobr se jen smál. Ale za chvíli se všechno změnilo. Když už byli skoro u stromu, Lišák přestal předstírat a vyrazil vpřed takovou rychlostí, že ho skoro nebylo vidět. Vmžiku byl zpět u kotle a se smíchem na Bobra zavolal: „Znovu jsem tě přelstil! To máš za tu svoji chamtivost!“ Bobrův kouzelný meč, který byl celou tu dobu u kotle, Lišákovi neublížil, protože Lišák závod spravedlivě vyhrál. Za chvíli ze svého úkrytu v lese vyšli ostatní a všichni se dosyta najedli. Poté Lišákovi děkovali a gratulovali mu k vítězství. Dokonce zbyl dostatek jídla, aby jím nakrmili i své vesnice.
