„Tož děcka,“ promluvil stařík celý zabalený v pevné kožešině, „posaďte se na chvilku.“ Děti, které se právě navrátily z nedalekých močálů, se posadily na tvrdou Zem. Jejich tvářičky byly celé od bahna. „Nuže,“ pokračoval stařík po dlouhé odmlce, „poslouchejte dobře, povím vám zajímavou příhodu z mého mládí.“ Všechno kolem ztichlo. I stromy začaly naslouchat. „Ehm, ehm,“ odkašlal si dědeček, „jak víte, na světě jsou různé lidské rody, různá plemena, která mají své vlastní předky a bohy. Tož dávejte dobrý pozor, co se mi jednoho krásného dne přihodilo …“
Tož jsme šli s klukama normálně lesem, hledali jsme jídlo, med, však to znáte. Tu slyšíme zvuky! „Vida,“ pravil Dývuša, „asi cizinci.“ V tu ránu jsme se obalili listím a nenápadně ty podivné projevy stesku následovali. Když jsme dorazili do jedné doliny, odkud byl mimochodem dobrý rozhled, dobře jsme se ukryli a celou tu sebranku mužů, žen a dětí sledovali. Nějací divotvorně oblečení velmoži si něco mezi sebou povídali. Z toho, co jsem vyrozuměl z jejich posunků a skřeků, jim právě pošel vladyka a oni ho chtěli pochovat. „Tož chlapi,“ pravil pravděpodobně jeden z nich, „co teď? Moře tu není, což podniknemež?“ Najednou je oslovil žádaný nápad. Celá sebranka popadla své sekery, nebo co to bylo, a začali kácet strom po stromu. My nechápali, o co těm bláznům šlo. Chtěli jsme zasáhnout, ale vzhledem k tomu, že byli ve značné přesile, se nedalo nic dělat. Museli jsme zůstat v klidu. Po nějakém čase, tedy velikém čase, když pokáceli těch stromů dost, začali uprostřed právě vzniklé mýtiny hloubit jámu. A – to byste, děti, nevěřily – jiní si do té jámy stoupli a začali tam z těch pokácených klád tvořit loď! Tož se klidně smějte, bo my jsme se také smáli … Ehm, no, když tu loď postavili, mrtvého vladyku šoupli dovnitř, dali mu tam meče, jídlo, pití, nějakého toho zajatce bo co, načež jejich kněz-stařec začal nahlas zpívat. Pak zapálili nějaký šíp, střelili, a celou tu loď podpálili jak nedobře vykoumanou vatru. V tu ránu se všichni sebrali, začali kolem dokola tancovat a zpívat: „Hula, hula, hela, hela! Hilda, hilda, hildeshajm!“ Bo co. Už si ta slova přesně nepamatuji. Každopádně my koukali, jak by nás Tur hnal. „Eh což,“ přerušil náš údiv Dývuša, „jiná kultura.“ Pak jen pokrčil rameny.
„Dědo,“ zeptal se jeden v bílé košili oděný chlapec, „a jaké z toho plyne ponaučení?“ Stařík si důležitě odkašlal. „Aj si uvědomte,“ začal vysvětlovat, „že různé světy jsou pestré a lidská plemena se liší jak písek a bahno. Až na nějaké takové jiné plémě narazíte, moc se nedivte, pokrčte rameny a jděte si po svém. Nemusíte všechno chápat, sic by se vám hlava rozpadla.“
