Pokud znáte a jste si skutečně jistí svou totožností, nemáte potřebu ji obhajovat před ostatními nebo jim ji vnucovat, protože zkrátka víte, že to tak je.

Dnešní doba je prý zatím ve všem nejlepší (viz krátké zamyšlení). Aby ti, co to tvrdí, po říšském způsobu obhájili svůj názor, straší nás pojmy minulých časů jako krevní msta, neléčitelnost některých běžných nemocí, vysoká úmrtnost dětí, neustále probíhající dnes nemyslitelné vraždy, které ale většinou mají pouze jeden doložitelný případ, zvířecí a lidské oběti … vždyť kdo by dnes zabíjel? Ostatní to rádi udělají za nás a dopraví nám maso až pod nos, abychom si nemuseli „špinit“ ruce. Lidé se odstřelují těžkými zbraněmi, sice jich zemře o mnoho více, ale nikdo z obou stran nemusí protivníka vidět tváří v tvář. Bezpilotní letadla obětují mnohonásobně více lidí, ale nikdo se nemusí „poskvrnit“. Vždyť dnes kolektivní vina nepadá v úvahu, protože se za ni přeci navždy někdo kdysi dávno uprostřed pouště obětoval. Nemusíme se přeci dívat Přírodě ani ničemu jinému do očí, vždyť nepovažujeme nic kromě nás za živé … snad ještě zvířata. Avšak co kdybychom žili v době, kdy lidé považovali za živé a přímo posvátné i stromy, rostliny, kameny, a dokonce i sekery? Věděli bychom, že musíme provést obřad, že musíme dát něco na oplátku za život, který si bereme. Ať už se na nás kouká rostlina, kterou chceme sníst, nebo zvíře svýma hlubokýma klidnýma očima, jehož tělo nám pak poskytne dostatek potravy. Tehdy se díváme Přírodě do očí a pevně si uvědomujeme svou závislost na ní. Vůbec nejsme oddělení, ale navždy spojení. Víme, že kdybychom se ocitli uprostřed prázdna, kde není vzduch, ale jen neskutečná zima, ihned bychom zemřeli. V očích zvířete vidíme sami sebe před tím, než jejich světlo navždy zhasne. Malá květinka přestane zářit, když ji utrhneme, avšak přesto máme pocit, že nás její dech hladí, přistoupili-li jsme k ní s upřímnou odvahou a nutností. Nutností, že musíme přežít. Nic z toho jsme si nekoupili hotové v obchodě, abychom to pak proměnili v odpad, který za nás opět někdo odveze na jedem prosáklou skládku. Dnešní doba je asi jednoznačně pohodlnější. Co nám brání sníst několik kurníků měsíčně? Nic a je to levné, samo se to zjeví a samo to zmizí. Pohodlnější … dnešní doba je pohodlnější, ale je lepší?

Byl jsem mladíkem, co stál na mechem pokrytém kopečku uprostřed hlubokého lesa. Vypadalo to, jako by stromy sahaly až k Nebesům. Připadalo mi, že Duby byly široké jako ty nejstarší Sekvoje na americkém západě. Všude byla cítit vůně dřeva, kvetoucích rostlin a teplého léta. V dáli se mihotaly dva zalesněné kopce, jeden vypadal jako sedící Žába, ten druhý větší pak jako po dobrém jídle odpočívající Vydra. Všude byly stromy a nekonečné lesy. Já byl oblečen jen v prosté bílé košili, která mi sahala až pod kolena. Nic jiného jsem na sobě neměl. Dýchal jsem zhluboka. V ruce jsem držel hliněnou misku s roztlučeným zrním a medem. Hleděl jsem před sebe. Na konci kopečku, na kterém jsem stál, totiž vedle tmavě zelených Kopřiv seděla dívka. Bezmyšlenkovitě se dívala do dáli na třpytivou čistou řeku, která se jen hemžila Lososy a dalšími rybami. Jemné sluneční paprsky se odrážely na jejím povrchu a odhalovaly tak sílu jejího proudu, jelikož před několika dny vydatně pršelo. Stál jsem na místě. Byl jsem stydlivý, velmi stydlivý. Dívka měla na sobě také pouze dlouhou bílou lněnou košili a nic víc. Neměla na sobě žádné barvy, ale přesto byla čistější než kapička ranní rosy. Její dlouhé rozpuštěné vlasy voněly lesními bylinkami, v jejích očích planula skutečná krása. I když již byla malinko starší, stále vypadala velice mladě, protože na jejích tvářích nikdy neulpěl zdánlivě okrašlující jed. Listí zašumělo, nadechl jsem se. Věděl jsem, že se červenám a že samovolně klopím hlavu, ale přece tu jen tak nebudu stát? Ten obrázek se mi navždy vtiskl do paměti. Jak jsem bosý kráčel po vlhkém mechu, jak jsem se zaposlouchal do dívčina líbezného zpěvu, jak jsem vnímal každé jednotlivé slovo …

Z proudu my teď vycházíme,
o pomoc bohů prosíme,
lesní víly jdou nám vzorem,
odívané bílým šatem.

Obilí je zdroj života,
statečnost, Oheň a Voda,
jsou naši mocní spojenci,
spolu s Lípami a Duby.

Takový byl náš osud, naše spojení s Přírodou a posvátnými řekami, prameny, kopci, údolími, stromy a vším, co nás obklopovalo. V té líbezné písničce bylo vše. Teprve nyní dívka zaslechla moje tiché kroky, kterými jsem nechtěl její písničku přerušit. Podívala se na mě. Zastavil jsem se. Sklopil jsem hlavu. Nastala chvíle ticha, protože i když dívka asi očekávala, že objasním důvod své návštěvy, já nebyl schopen jediného slůvka. Dokonce jsem se jí ani nemohl podívat do očí. Cosi mi v tom bránilo. Kroky. Dívka vstala a šla ke mně. Já se nehýbal, pouze jsem se díval do misky, kterou jsem držel v ruce. Viděl jsem jemné nožky, které doplňoval odraz slunečního světla na bílé košili. Dlaň. Prsty sahají po rozmačkaném zrní s medem. Líbezné mlasknutí. Chvíle ticha a … objetí? Pevné objetí, které mi přitisklo misku až ke hrudi. Ptáčci zpívali klidnou píseň, zatímco mně připadalo, jako by to objetí trvalo věčně … „Copak je něco takového možné?“ mohli byste se ptát, „a mezi krvelačnými barbary, co jen rabují a znásilňují, byť to byli naši předkové? Mezi těmi, co se jen řídí nejnižšími pudy? Není to celé náhodou jen přebásněná idylka?“ Můžete si myslet, co chcete. Můžete si myslet i to, že nás čeká pokroková, pohodlná a překrásná budoucnost v pozemském městském ráji, který nakonec možná pro naše potomky vytvoříme. Můžete si klidně myslet i to, že je dnešní doba zatím nejlepší ze všech, že naše dnešní kultura stojí nade všemi ostatními. Můžete si myslet i to, že původní pohledy na svět byly všechny špatné. Ale jste si tím vším jistí? Je váš dnešní pohled na svět součástí vaší skutečné totožnosti? Opravdu jste hluboko uvnitř takoví, jací se ukazujete navenek? Má poslední stěžejní otázka zní: Kdo vlastně jste?