„Keltství doznalo nesmírného rozmachu díky esoterickým hnutím. Řada studentů se ke keltologii dostala oklikou přes esoterickou literaturu. Pokud se esoterika provozuje jako koníček, může být zábavná a plná fantazie, bere-li se však vážně a její konstrukty se prohlašují za pravdu, pak může být nepříjemná, až nebezpečná. Mylné interpretace nasbíraných dat provázejí vědu po celé dějiny bádání. Vědec však musí na rozdíl od vzdělaného čtenáře znát kromě předmětu bádání také historii jeho interpretací. Potom je s to rozpoznávat chyby, scestí a slepé uličky a vylučovat je z dalšího bádání. Dnes rozšířenou esoterickou literaturu ale píší lidé, kteří se sice v jednotlivostech opírají o výsledky vědeckého bádání, jenže často nedokážou správně vyhodnotit jejich význam a věrohodnost. A tak čtenářům neúmyslně předávají zastaralé nebo mylné názory. Obraz Keltů je v esoterické literatuře často poskládán z libovolně vybraných dílků, jež se k sobě nehodí geograficky ani chronologicky. Podobně jako už v období romantismu se tu setkáváme s vědecky nepřijatelnou kontinuitou předkřesťanské latinské kultury, druidství až po moderní, křesťanstvím utvářené společenské formy. S tím se pojí neuvážené výpůjčky indiánských, šamanských a čarodějnických motivů, stejně jako témat ze středověké mytologie a romantických představ o středověku pocházejících z populární literatury (rytíři Kulatého stolu, hledání Grálu, Merlin, král Artuš). Z toho všeho se namíchá nová mystika, která nemá nic společného s historicky doloženými ani s dnešními keltskými kulturami. Například takový ‚keltský stromový kalendář‘, vydávaný za jakousi keltskou analogii znamení zvěrokruhu, nikdy neexistoval. Je to výtvor moderní doby. Na potřeby esoteriky rychle zareagovala i hudební branže (world music!): v ‚keltské oblasti‘ můžeme pozorovat tendenci, jak virtuózní zemitý styl ustupuje zpomalené, táhlé hře. Melodie jsou podkládány širokým kobercem akordů a množstvím dozvuků, aby u naivního publika vyvolávaly cosi jako mystickou zkušenost.“ – Keltové – mýtus a realita, editor Stefan Zimmer, různí autoři

„Toto hodnocení [archaičnosti především britonských ostrovních keltských jazyků] je problematické, protože dvacítková soustava, jejíž stopy nacházíme v některých evropských jazycích (například v dánštině), je doložena teprve od středověku. Vzhledem k tomu, že ji nelze odvodit z indoevropských kořenů, nabízí se tu domněnka, že pochází z předindoevropských jazyků (tedy z takzvaných substrátových jazyků); to by také vysvětlovalo, proč je doložena až tak pozdě. Vždy trvá značně dlouho, než se jazykové zvláštnosti podrobeného obyvatelstva projeví v písemné podobě.“ – Keltové – mýtus a realita, editor Stefan Zimmer, různí autoři

„Na základě shod ohledně úlohy druidů a zmínek o stěhování duší a o používání řeckého písma, jež bylo rozšířeno hlavně v jižní Galii, se lze domnívat, že Caesar zde stejně jako výše uvedení autoři vychází z Poseidónia. Hypotéza, že Caesar Poseidóniovo líčení rozšířil a možná i aktualizoval na základě svých znalostí galských poměrů, by sice mohla vysvětlovat jeho odchylky a dodatečné informace, ale zároveň je v jistém rozporu se skutečností, že v líčeních bojů a diplomatických jednání s Galy není nikde o druidech ani zmínky. Klíč k pochopení možná nabízí Caesarova poznámka, že Germáni – na rozdíl od Galů – ani nemají druidy, ani nepřikládají váhu obětem. Vzhledem k tomu, že Caesar rozdíly mezi Galy a Germány i jinde značně zveličuje, aby postavil galskou schopnost akulturace do co nejpříznivějšího světla, mělo patrně jeho líčení druidů sloužit především tomu, aby je přiblížil pontifikům, kteří byli dobře známí jeho římským čtenářům. Caesarovi druidové mají stejně jako pontifikové hlavní slovo ve všech sakrálně právních otázkách a kontrolou obětního kultu si udržují značný politický vliv. Zároveň se těší osvobození od branné povinnosti a nachází se nad nimi na doživotí volený, a tím s pontifikem maximem srovnatelný velekněz. Zavázána římskému myšlení se v neposlední řadě jeví Caesarova slova o rozsudcích druidů, kteří jinak nepoužívají písma, i několikrát zmiňované rozlišování mezi veřejnými a soukromými záležitostmi.“ – Keltové – mýtus a realita, editor Stefan Zimmer, různí autoři

„Ale v praxi to nebylo tak zlé: žena byla majitelkou své domácnosti a do jisté míry směla v méně důležitých záležitostech jednat samostatně. Jestliže se jednalo o dědičku (banchomarbae), tj. neměla bratry, byla právně považována za muže, její manžel byl tudíž bezprávý (i to je indoevropské dědictví, jak ukazují paralely u mnoha jiných národů). Totéž platí u formy 4 [oddělené soužití, kdy muž ženu se souhlasem její rodiny navštěvoval] nebo když se žena provdala za cizince (tedy zásadně bezprávého, viz výše). Nezávislý právní status měly pouze ženy se zvláštními schopnostmi: básnířky, lékařky, řemeslnice a jiné (pojmy vyskytující se v zákonech jsou místy nejasné). Z principiálně závislého postavení ženy bezprostředně vyplývalo, že za přečin není odpovědná pouze ona. Podle okolností musela pokuty platit buď její rodina, nebo její muž či synové.“ – Keltové – mýtus a realita, editor Stefan Zimmer, různí autoři

„Proč anglosaské dialekty, z nichž vznikla moderní angličtina, nepřevzaly prakticky žádná keltská slova, patří mezi největší záhady historické lingvistiky.“ – Keltové – mýtus a realita, editor Stefan Zimmer, různí autoři

„Příběhy o Finnovi, synu Cumallovu, a jeho fianně (sg. fiann, pl. fianna; slovo spřízněné s lat. vena, „lov“, a slovan. vojna, „válka“) znamenají pro rozdrobenou, velkými rodinami ovládanou irskou společnost něco jako oddechovou literaturu.“ – Keltové – mýtus a realita, editor Stefan Zimmer, různí autoři

Překlad: Jan Hlavička