Ó, jak příjemná je ta lesní vůně! Nastalo jaro, na Habrech, Dubech, na Bucích a Jeřábech vyrašily světle zelené lístky, ještě měkké, poddajné a plné životadárné očišťující síly, která po dlouhé zimě znovu osvěží tělo až do morku kostí, do konečků všech prstů. Vzduch pročesává zelenající se keře, ptactvo trylkuje nespočtem zpěvů v naději, že si získá území pro hnízdění. Černý Datel bubnuje na kmen starého Buku, který byl v dávných časech zasažen bleskem – však stále obrůstá mladými výhonky. Víš, to bylo tehdy, když záludný Černohlav do zelené podzemní říše unesl Květinovou Dívku, jejíž čelo zdobí svit Ranní Hvězdy. Černý Kůň po tyčích přešlapuje, věští budoucnost, život ulehčuje. Nastala krutá zima, lidé se třásli a hledali útočiště v dutinách přesně takových starých stromů. Všichni si mysleli, že jejich trápení nikdy neskončí. Avšak přeci jen, nakonec, švarný Mocný Vid se zlatým vlasem Květinovou Dívku zachránil a nastalo opět jaro, opět vyrazily mladé zelenavé výhonky s jemnými listy. Bílý Kůň po tyčích přešlapuje, věští budoucnost, život ulehčuje. Hle, tu v blátě vidíš zaschlou vlčí stopu, docela malou, asi se v okolí zdržuje celá vlčí rodinka. Nebude dlouho trvat a dorazíme k potoku, v němž se líhnou Lososi, k potoku plnému peřejí. Tam Vlci chodí pít, prý mezi nimi žije i bílý Vlk, ten, co kdysi býval mocným křísníkem. Tím, kdo uzdravoval lidi a odháněl krvepijce a ostatní běsy pryč z vesnice. No, ale to jsou jen pohádky. Snad Pravdy Vid sám, či snad Příroda ve své moudrosti nám dovolila, abychom tohle všechno mohli pozorovat, abychom vnímali zázrak, který je více než skutečný. Vždyť podívej na ty rozkvetlé bíle kvetoucí Sasanky a namodralé Jaterníky, které tvoří podestýlku lesním bytostem. Není to nádhera, Gripuide (čtěte: „Gripwide“)?


Autor obrázku: Peder Mørk Mønsted

In ois oisou, příteli. Krásná země, krásný čas probuzení. Nedovedu si představit, jak by tu jednou místo těchto lesů snad mohla být poušť složená z převelikých polí. A ten potůček plný ryb! Těším se, až dorazíme do skal, kde se vody tříští do malých vodopádů, kde se Skorci potápí za kořistí a Sýkorky štěbetají v houštinách. Vydáme se po této obchodní stezce? Dobře, dobře, ukazuješ správně, už je to dlouho, co jsem tudy naposledy šel. Jednou jsem se daleko na Jihu plavil po řece Dóně, na malé vydlabané loďce, docela bez doprovodu, který na mě čekal až ve městě. Vzpomněl jsem si na náš příběh o Guidgenovi, mém božském předchůdci s kouzelnou hůlkou a nejlepším zaříkávači, jakého svět kdy poznal (však dnes každý, kdo má umělecké, řemeslné či léčitelské nadání, se považuje za potomka božského rodu). To on mi umožnil, abych převzal vládu nad Guynetem a učil náš lid řádu, vzdělání, abych hledal vnuknutí v nitru samotné Přírody, na této řece, odkud vše pochází. Ostatně příběh o Lieuovi, Lovci a Květinové paní je podobný tomu o Mocném Vidovi, Dívce Květeny a lesnímu Černohlavovi, jehož poslouchají velesové. Těším se, až rozkvetou Bezy, až zavoní Lípy, jejichž květy chutnají jako lískové oříšky. Jabloně a Tužebníky, lesní, luční, polní rostliny. Podívej! Támhle za sebou letí dva motýli, jejichž křídla odráží sluneční paprsky. Slunce. Říkal jsem ti, že jsem svého syna pojmenoval Lieubelyn? Kolem Dóny, i na těchto místech, se kdysi říkalo Lúbelon. Pamatuji si, jak mně otec o zdejší krajině vyprávěl, proto jsi mě také onehdy našel, jak jsem z vrchu skal sledoval českou zem, jak jsem hleděl na roubené domky Prahy a říkal jsem si, kolik krásy zde bohové zanechali, každou oblast protkali posvátnými místy, bučinami, lužními lesy, mohylami a valy jakožto stopami po starých hradištích. To každého vezme za srdce, můj příteli Knovide.

Souhlasím s tebou, však počkej, až půjdeme kolem prastarého kamene, který vztyčili dávní předkové. Vypadá jako pastýř, který žene svá stáda, pastýř, který ukrývá velikou moc. Často na něm sedávají Červenky a Brhlíci. Odtamtud to nebude daleko do údolí k mému příteli Perutovi z Peruce, který nás zítra zavede do niter knížecího hvozdu. Za lesy, kopci, skalami a vodopády. Do míst, kde jsem si jednou nemocen, zavalen horečkami, udělal nálev z kůry starého Buku – a horečky co nevidět zmizely. Akorát na lásku není byliny … Podívej, mýtina! Vidíš ty bíle rozkvetlé keře? Omamná, sladká vůně. A tolik nejrůznějších brouků! To, co je skryté a pod povrchem, bývá zpravidla nejdůležitější. Možná ti připadám, že už mluvím z cesty, ale po zdlouhavé zimě se zase procházet jarní Přírodou – to, snad uznáš sám – je jeden z nejlepších pocitů na světě. Jsme Příroda, která obdivuje sama sebe.