Lidé se odjakživa pozastavovali nad nezávislostí a nočními toulkami jejich kočičích souputníků. To platilo zvláštně v minulosti, kdy byla krajina řidčeji osídlená a dostat se z místa na místo trvalo mnohem déle než dnes. Není divu, že se různě v Čechách vyprávělo o nočních kočičích setkáních na vzdálených místech, kde přes den klidní a zádumčiví miláčci pomlouvali své lidské pány (či spíše sluhy), načež se pouštěli do divokých tanců. Stejně jako při setkáních s jinými napůl bájnými bytostmi i Kočky věděly, když je někdy zpoza křoví nenápadně sledoval náhodný lidský kolemjdoucí. Na rozdíl od mnohem nebezpečnějších čertů, větrných duchů či jihoslovanského Vlčího pastýře však Kočky člověka nepotrestaly, nýbrž ho využily, aby předal vzkaz jiným Kočkám, které se z nějakého důvodu nedostavily na sněm. A jak takový kočičí sněm vypadal? O tom vypráví část jednoho příběhu z okolí Třeboně:
K takovému sněmu nahodil se jednou hajný a nemálo se podivil, když spatřil, any Kočky po stromech sedíce na rozličné nástroje hrají a jiné dole houfně podle hudby křepčí. Také zpívaly před muzikanty následující píseň: „Pijme pivo s Bobkem, jezme Bedrník, nebudeme stonat, nebudeme mřít. S Česnekem, Cibulí, ať nás hlava nebolí.“ Při posledních dvou verších, které se několikráte opakovaly, spustila hudba ten nejrychlejší kvapík a Kočky se daly do nejprudšího rejdění, byly pak tancem tak rozpálené, že jim oči jenjen jiskřily. (z knihy Pohádky a pověsti našeho lidu, texty uspořádal Karel Dvořák)
