Převyprávěná známá irská pověst, která je založena na dávných představách. Dnes se v Irsku vypráví dětem.

Když udatní válečníci dorazili do Irska, přinesli si s sebou své vlastní vílí lidi. Ti byli známí jako Tuatha Dé Danann* a jejich vladyka se jmenoval Dagda. I když byl Dagda v bitvě udatný, měl v sobě i spoustu dobroty a laskavosti. Vlastnil mnoho zajímavých předmětů, mezi nimi kouzelný kyj užitečný v bitvě a veliký kotel hojnosti. Nicméně tou nejúžasnější věcí, kterou vlastnil, byla jeho harfa. Ta byla vytvořena ze dřeva kouzelného Dubu, pokryta šperky a zlatem, a sloužila jako bezedná zásobárna hudby. Tato harfa byla jedním z Dagdových nejcennějších předmětů. Stačilo, aby jednoduše za struny zatáhl, a děly se přímo neobyčejné věci. Mohl měnit roční období nebo nechat lidi zapomenout na své smutky a bolesti. Když byli Tuatha Dé Danann napadeni nepřáteli, Dagda zatáhl za struny své harfy a všichni jeho bojovníci byli okamžitě schopní odejít do bitvy, připravení bránit svůj lid. Po bitvě byl Dagda se svou harfou připraven zahrát takovou hudbu, která okamžitě vyléčila rány a odehnala smutek a zoufání. Tato léčivá hudba rovněž nechala lidi, aby mysleli na lepší, šťastnější časy – a oni svého vladyku pak oslavovali.

Úhlavními nepřáteli Tuatha Dé Danann byli Fomoriáni. S tmavými vlasy a tmavýma očima byli naprosto rozdílní od světlých Tuatha Dé Danann. Uprostřed bitvy mezi těmito dvěma vojsky si Fomoriáni uvědomili, že byl Dagdův hrad ponechán nehlídán. Už předtím slyšeli o síle kouzelné harfy, a tak se rozhodli ji ukradnout. Věřili, že pokud se jim to povede, potom zajisté Tuatha Dé Danann porazí. Vplížili se do hradu, kde harfu ukradli. Věděli, že bylo nutné utéct daleko předaleko, proto sebrali své ženy a děti a vypařili se. Když už urazili dlouhou cestu, narazili na velikou hodovní síň, která byla úplně opuštěná. „Přečkáme tu noc,“ říkali si mezi sebou, „šli jsme dlouho a měli bychom tu být v bezpečí.“ Posadili se k rozměrnému stolu, položili ukradenou harfu do jeho středu, načež začali hodovat a oslavovat. Náhle se však dveře do hodovní síně rozevřely dokořán – a tam stál Dagda se svými bojovníky. Fomoriáni vyskočili, připraveni na obranu své kořisti. „Pojď ke mně,“ vykřikl Dagda, „pojď ke mně, má milovaná harfo!“ Jakmile harfa uslyšela hlas svého pána, vyskočila ze stolu Dagdovi přímo do rukou. Ten svými prsty zatáhl za struny, načež se harfa rozezněla třemi akordy.

Harfa začala hučet kvílením tak pronikavým a smutným, že přítomné ženy a děti brzy plakaly tak moc, že nemohli vůbec nic vidět. Fomoriánští bojovníci se své milované snažili utěšit, ale hudba provedla své kouzlo, jehož sílu oni nemohli zlomit. Poté sáhli po svých nádherných bronzových kopích, ale před tím, než jimi mohli hodit, Dagda znovu pohladil struny své harfy, aby uvolnil akord, který odeslal vlny radosti a veselí do místnosti. Válečníci se začali neovladatelně smát, až jim jejich kopí a číše s vínem vypadaly z rukou. Smáli se tak moc, že z nich všechna síla vyprchala, nicméně akord bylo stále slyšet, jak se odrážel od zdí a zaplňoval celou síň i uši. Ženy a děti stále plakaly, proto byly udiveny smějícími se bojovníky. Ale než mohly cokoli říct, Daga se potřetí dotkl harfy. Hudba, která z ní vzešla, byla čistá a sladká, tak krásná jako radost sama. Tentokrát harfa hrála hudbu spánku a nikdo v síni jí nemohl odolat. Ženy zavřely své oči a usnuly. Děti se připlazily do klína svých matek, stočily se do klubíčka a oddaly se hlubokému spánku. Válečníci už nemohli déle zůstat ve vzpřímené poloze, proto se posadili do svých křesel a rychle usnuli. Brzy byla hudba spánku málem přehlušena zvukem chrápání. Hned jakmile se Dagda ujistil, že všichni už spali, opatrně se se svými bojovníky, a především se svou harfou, vypařil.

*Tuatha – kmen/lid; Dé – bohů/boha/bohyně; Danann – Dánu/Dunaje/Dany

Více viz irské pověsti.