„Stalo se něco, co bylo více než šťastnou náhodou, byl to skoro zázrak. V druhé polovině 19. století, v době, kdy byly zničeny bukové porosty Brd a přeměněny skoro všechny české lesy na smrkové monokultury, zůstalo kopcovité pásmo křivoklátských lesů v mnoha úsecích jen málo dotčeno. Kdo mohl, odešel z chudých vesnic pěstovat chmel na Rakovnicko, ale hlavně do rychle rostoucího Kladna, kde šikovný člověk vydělal na tehdejší dobu slušné peníze. Černé a rudé Kladno zachránilo královský hvozd. I jinde v Čechách, třeba hned v Českém krasu, zůstaly plošky původních lesů, ale nikde jinde – a to dokonce ani na již hustě osídlené Šumavě, v těžce zkoušených Krkonoších či na odlesněných krušnohorských pláních – se nejednalo o tak velkou plochu listnatého lesa.“ – Křivoklátsko: Příběh královského hvozdu, Karel Žák, Martin Majer, Petr Hůla, Václav Cílek
Každý z nás si jistě oblíbil nějakou oblast, kam se vždy rád vrací. Ať už jsme v ní vyrůstali, pravidelně ji navštěvovali nebo v ní jen pocítili zvláštní spojení, vždy zůstane v naší mysli pevně vtisknuta. Dovolte mi, abych vám nyní pověděl něco málo o své krásou překypující krajině, kam jsem již od nejútlejšího věku jezdil s rodiči na chatu, a to z pohledu „lidového fantasy“. Povím vám o tom, co vždy při procházkách skrze její pohádkové zalesněné kopce, květy zářící údolíčka a rozlehlá obilná pole cítím a co si představuji. A o jakou oblast se vlastně jedná? Inu, jde o přímý střed chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko.
První pocit, který se ke mně dostaví, když pohlédnu na zalesněnou vysokou stráň, u níž se dole líně valí řeka Berounka, je pocit vzdušnosti, pocit hladícího Větru. Ozářená stráň, kde tatínek Oty Pavla lovil se svým věrným psím společníkem Srnce, připomíná vládu slunečního boha. Vím, že kdybych vyletěl do povětří a mohl pohlédnout za stráň a za daleké kopce, spatřil bych v dáli vrch zvaný Velíz, neboli dle mého chápání zářící kopec slunečního boha, který obklopují silným Větrem pročesávaná políčka, kolem nichž se široko daleko táhnou jen hluboké lesy. Nad ním pak ve výšce krouží Jestřábi a uprostřed lesů je slyšet volání mořského Orla. Celou oblast znám. Vím, kde tajemný Orel hnízdí, vím, kde schovává svá cenná peříčka, ale nikomu to nepovím. V dáli za Velízem se pak nachází Vraní skála, která své jméno nezískala jen tak. Lesy kolem jsou hluboké a jako jedny z mála si udržely původní druhy stromoví a rostlin, proto jsou také vysoce chráněné. „Mocný Vid!“ zvolám a usměju se, neboť cítím sluneční sílu. Vím, že modravé Nebe láká, abych k němu přišel, vím, že celý ten vzduch, ten dech kolem, je nějak s nebeskou září spojený. Vím, kdo chce, abych pohlédl do výše, abych přešel řeku a vyšel na vysokou stráň. „Pravdy Vid,“ řeknu si pro sebe a jen tak se posadím na Zem … „Země,“ pomyslím si, „však vím, že kdybych šel podél řeky doprava, kdybych odbočil a pokračoval podél malého potůčku směrem do úzkých údolíček kolem polí a lesů, podél starých budov, došel bych až ke studánce, jejíž voda je dobrá a vyvěrá přímo z lůna Matky Země.“ Najednou se vylekám. „Ale,“ pokračuji v přemýšlení, „jakmile projdu dále, dojdu k louce, uprostřed níž stojí rozpadlý dům, v němž kdysi bydlela jedna stará paní, která ani neměla zavedenou elektřinu. Podél cestičky roste plno Lísek, které vždy nosí četné a chutné oříšky. Cítím, že se mezi Lískami mihne světle zelený plamen pána lesů, Černohlava, Lešiho, který v této oblasti střeží vchod do zelené podzemní říše. Vždy, když tím místem procházím, potkám jedovatou Zmiji, která přechází mezi studánkou a Lískami. Vím, že chci-li s Lešim mluvit, musím těmi Lískami projít, musím projít kolem zrádných Zmijí … ale bojím se. Bojím se také vejít do toho napůl rozpadlého domu, i když jsem se tam už jednou odvážil. Br.“ Otřesu hlavou. Avšak nyní již slyším v dáli hřmít bouři. Otočím hlavu napravo a znovu se podívám na zalesněnou stráň, tentokrát na vysokou nad řekou se tyčící skálu. „Tady bouřka málokdy projde,“ pomyslím si, „spíše se drží nad lesy. Pod svícnem je největší tma.“ Znovu se usměju. Vím totiž, že na skálu občas zavítá sám Bouřný Vid se svou dunivou hromovou sekerou. V dáli se pak nachází ještě větší skály, které vypadají, jako by byly z nějakého westernového filmu. Nedaleko nich se schovává zřícenina hradu Týřov, v němž podle pověsti dlí uvězněno několik krásných paní, jejichž vysvobození je v nedohlednu. Mezi naší chatou a Týřovem se však nachází ještě jedno mnohem známější místo, které se nenápadně snaží spojit s řekou. „Velmi známá pověst,“ říkám si pro sebe, „čert se vsadí s rybářem o ruku jeho dcery, že přes noc postaví přes řeku most. Když však chudák rybář uvidí, že ten, koho měl původně za myslivce (!!!), je ve skutečnosti čert a že práce na stavbě mostu dobře pokračuje, začne se modlit ke svatému Vítovi (!!!). Ten mu k nohám sešle slunečního Kohouta, kterého rybář následně vyhodí až do nebeských výšin. Kohout zakokrhá, vysvitne Slunce a čert nadobro zmizí. Jediné, co po něm zůstane, je nedostavěný most.“ Otřesu se. „Na okraji řeky jsou v těch místech kameny,“ pokračuji v samomluvě, „přímo naproti Čertově skále. Ta místa na mě vždy působila strašidelně, nejen názvem, ale trochu i temným vzezřením. Síla, která se v těch místech drží, není pro mě vhodná. Já mám radši lesní a polní Květenu, stráň a kopce, křišťálově čisté studánky.“ Miluji lesy, miluji Duby, Buky, Břízy, Lípy, Bezy a ostatní stromy, rostliny a zvířata, i když vysazení Divočáci jsou už kapánek přemnožení. „Kdyby tu opět vládli Vlk a Liška,“ říkám si nakonec, „vše by bylo v rovnováze.“
Ilustrace ke knize Ladovid z Hor
Obraz s kameny u Čertovy skály
Taková je tedy má krajina, se kterou již odmalička cítím spojení. V ní na minutu přesně poznám, kdy má začít pršet, jak se pohybuje moc východního, poledního, západního a půlnočního Větru, odkud se dá sledovat noční obloha a vnímat síla ochranného Měsíce, který spolu s šepotem řeky vytváří nádherný a léčivý dojem. Vím, kde najít léčivé i jedovaté rostliny, na která místa můžu jít za jakých podmínek a kterým je lepší se vyhnout. Znám vlivy předků již od těch nejstarších dob, tuším, kde měli sídla a jaké byli národnosti. Vím, kde leží staré mlýny, ovocné sady a nejrůznější poklady. Nyní se však ptám vás: Kde jste vy doma? S jakou krajinou se cítíte být spojení? 🙂
Můžete si také prohlédnout zajímavý díl pořadu Krajinou domova s názvem: Královské lesy (Křivoklátsko).
