Jedné noci uprostřed hlubokého lesa zasvítil Měsíc tak silně, až se zvířátka zastavila, aby se podílela na jeho mocné jemné síle, která ochraňuje. Jelen sklonil hlavu a mezi jeho parohy se objevila čistá studánka, v níž se odrážel svit Hvězd, jež zdobily Oblohu jako kapky rosy, které se za svítání lesknou na nekonečných zelenajících se pastvinách. Vítr byl cítit tajemnem a lesní Květenou, která svou vůni promlouvala k nitru všech duší. Netrvalo dlouho a obraz se rozplynul v náruči skutečnosti, možnosti se pevně ustanovily v řádu. Když se mladík probudil, cítil jemný dotek mechu a objetí lesa, které les uctivým poutníkům každou noc nabízí. „Kdybych jen tak tu studánku našel,“ řekl si mladík pro sebe, „určitě by mi pověděla, co je mým osudem, jaké nitky jsou spředeny v pavučině života a smrti.“ Mladíkovy oči byly ušlechtilé, jeho srdce čisté a záměr neuspěchaný.
Mocný Vid vyšel ze své chaloupky a jako vždy se šel podívat na svá políčka, která se rozprostírala v Zemi Jablek vedle stromového sadu, jenž se chystal nabízet své plody. Všude kolem protékala řeka života, která se táhla v údolí mezi travnatými kopci a pokračovala dále do jemných lesíků, do nekonečných dálek, které byly pokryty nekonečnou lesní zelení. Obilí zlátlo a nastával čas sklizně. Mocný Vid jako každý rok o letním slunovratu daroval svou krev, kterou můžeme spatřit v květech Třezalky, z níž měl Mocný Vid kolem své zářivé hlavy uvázaný věneček. Mocnému Vidovi, Vítězovi, nevadilo pracovat na poli, právě naopak. Používal jen ty nejjednodušší nástroje a znal každé stéblo, každé zlatavé zrníčko, každého ducha. Zafoukal příjemný Vítr, který pohladil Vidovu tvář. „Děkuji, bratře,“ promluvil Vid, „jaké zprávy mi přinášíš?“ „Velmi zajímavé,“ ozvalo se všude kolem. Najednou však Vítr zafoukal silněji a před Mocným Videm se objevil ve své krásné podobě, zdobené modravým šatem. Vítr se Sluncem se objali. Když se drobnými narážkami poškádlili, Vítr vysvětlil, proč přišel: „V říši Země se jeden člověk dostal do míst, kam žádný z nich ještě předtím nezavítal.“ „Vím,“ odpovědělo Slunce, Mocný Vid, „však mám z nebeské říše rozhled do všech světových stran. Ovšem pověz mi, co tam hledá?“ „Studánku osudu,“ odpověděl Vítr, „avšak jeho úmysly jsou čisté.“ Mocný Vid zkřížil ruce na prsou a usmál se tak, jak to dokáže jen Slunce.
Mladík šel houštinami, hlubokým lesem, skrze mýtiny, pole a louky. Brodil řeky, které se jen hemžily nejrůznějšími rybami. Hledal si cestičky mezi skálami a nikdy jim nezapomněl vzdát patřičnou úctu a obětovat jim nějaký malý dar, vždyť komu by se líbilo, aby po něm někdo jen tak lezl. Mladík šel mnoho dní a nocí, ani se nenamáhal je všechny počítat. Lesy byly hluboké a houští silné, ale nakonec se mu podařilo dostat na jednu velikou mýtinu, uprostřed níž bylo malé jezírko s vodou. Když k němu mladík přišel blíže, spatřil, že voda v něm vře. Byl to zvláštní pohled, ale mladík již taková jezírka, v kterých Voda a Oheň splývají, několikrát viděl. „Mocná léčivá voda,“ řekl mladík uctivě, „dar Matky Země, Květinové Dívky a Mocného Vida.“ Chystal se natáhnout ruku a načerpat sílu z jezírka, když tu ho zničehonic zastavil hlas: „Zastav, mládenče!“ Mladík se zarazil. „Víš, kdo jsem?“ zeptal se hlas, který mu zněl v hlavě. Mladík přemýšlel, zprvu nevěděl, kdo k němu promlouvá. Ale medové zabarvení a pevné odhodlání, které se v hlasu třpytilo jako ostří meče, mu napovědělo. Mladík poklekl a odpověděl: „Jsi ochránce léčivých pramenů.“ „Správně,“ odvětil hlas, „je pravda, že chceš ke studánce osudu?“ „Ano,“ odpověděl mladík, „abych se podíval, co nebo kdo je mým osudem.“ Hlas se vlídně zasmál. V tu chvíli se Nebe zatáhlo tak moc, že skoro začalo pršet. Mladík se postavil a začal se rozhlížet kolem sebe, ale neviděl žádné zvířátko, žádného ptáčka. Najednou se ale zpoza malé skalky, která se nacházela za léčivým jezírkem, vynořil Jelen, ale nebyl to obyčejný Jelen. Tenhle měl zlaté parohy, které zářily až do těch nejvzdálenějších dálek. Mladík znovu poklekl. „Mocný Vide,“ řekl, „omlouvám se, jestli jsem udělal něco špatně, prosím o odpuštění.“ „Nic jsi neudělal,“ pokračoval hlas, „pojď, nasedni na mě. Společně se podíváme, jestli ti má studánka co říci.“ Mladík se ostýchal, ale ani ho nenapadlo Vidovi odporovat. Opatrně se ke statnému a vysokému Jelenovi přiblížil. Oči si chránil rukou, aby mu je zlaté světlo nepoškodilo. Naskočil na Jelena jako na Koně a pevně se chytil jeho šíje. V tu chvíli Nebe zmodralo a bylo blíž a blíž. Ovšem nebylo to Nebe, kdo se přibližoval. Jelen jediným skokem vyskočil nad koruny těch nejvyšších stromů. Pohyboval se po neviditelných nebeských cestičkách a svítil do všech stran. Mladíkovi nezbylo než se pevně držet.
Krajina kolem byla čistá a nádherná, Medvíďata si nevinně hrála, vlčí rodinka právě obědvala a ptáčkové zpívali své písně života. „Čekal by tě pěkný kus cesty,“ promluvil sluneční Jelen, „ovšem spolu to stihneme do večera.“ Mladík nepromluvil, z celého toho pohledu na svět byl unešený. Viděl mnoho, věděl mnoho. Hlavou mu probleskla prastará modlitba: „Mocný Vide Vševěde, ochraňuj všechny, kteří jsou nevinní jako Sněženky …“ Jeho myšlenky se však rozplynuly, když se Jelen chystal sestoupit zpět na Zem. Lehký dotek, žádné cuknutí, to mladíka překvapilo. Zdálo se mu, jako by Nebe bylo dole a Země nahoře, Země si ho přitáhla, a pak se zase položila. Mnohokrát už o podobných věcech slyšel, ovšem myslel si, že je dokáží jen víly. Jelen s mladíkem na zádech ještě chvíli běžel lesem, ale nakonec se zastavil. Stmívalo se, mladík sesedl a znovu poklekl, stál totiž před studánkou osudu, která ho na toto místo už mnohokrát ve snech vábila.
Mladík opatrně ke studánce přistoupil. Dotkl se její průzračně čisté vody a vlnky se dostaly až do těch nejvzdálenějších koutů. Byl pohledem do studánky tak zabraný, že si ani nevšiml, že za ním stojí tři bratři, Slunce, Měsíc a Vítr, ve svých krásných podobách. „Vítej, mládenče,“ promluvila studánka, „jsem ráda, že jsi sem přišel ve zdraví.“ „Děkuji, ctěná studánko,“ odpověděl mladík, „proč jsi mě sem zavolala? Ukážeš mi, co je mým osudem?“ Najednou se ve studánce objevil obraz, ani minulost, ani přítomnost, ani budoucnost. Byl tam obraz toho mladíka, ovšem ve starším věku, jeho vlasy byly bílé jako sníh. Kolem něj pobíhaly děti, smály se a hrály si. A on byl šťastný, v očích slzy, v srdci vděčnost. Jedna slza spadla do studánky a obraz rozvlnila. „To stačí,“ řekla studánka, „kdybych ti ukázala všechno štěstí, ale i bolest a utrpení, kdybych ti ukázala všechny zkoušky, přes které musíš projít, myslíš si, že bys byl ochotný dál ve svém životě pokračovat?“ Mladík se zamyslel. „Proč myslíš,“ ptala se dále studánka, „že si tvůj duch nepamatuje to, co tvá duše? Proč si nepamatuješ životy dávno minulé, ale vidíš jen obrazy a mlhavé vzpomínky, jsi-li tomu otevřen?“ „Protože,“ odvětil mladík sklesle, „kdybych to všechno věděl, nikdy bych cestu nového života nenastoupil. Bál bych se zkoušek, bál bych se toho, čím bych musel projít.“ „Vědět všechno je pro člověka nebezpečné,“ řekla studánka vážně, „stejně tak jako vědět málo.“ „Rovnováha a Přirozenost,“ zašeptaly tajemné hlasy duchů.
Už svítalo, když se mladík probral. Nevěděl, jak usnul, dokonce ani nevěděl, jak se dostal zpět na hřbet slunečního Jelena, který se hnal lesem rychle jako vystřelený šíp. „Byl to jen sen?“ odvážil se mladík zeptat. „Jen sen?“ zasmál se Jelen, „i tohle je sen, ale neboj se, nespíš. Nespal jsi ani tehdy, když jsi mluvil se studánkou.“ „Kam mě vezeš?“ zeptal se mladík rozespale. „Do tvé vesnice,“ odpověděl Jelen, „chci ti něco ukázat.“ Vůně dřeva vládla lesu. Mladíkovi bylo teplo, oheň se rozpaloval a v dálce byly slyšet bleskové hromy. Netrvalo dlouho, pouhý zlomek okamžiku, a Jelen v celé své majestátnosti dorazil do mladíkovy vesnice. Lidé se divili, ale jakmile jim došlo, o koho se jedná, všichni poklekli a sklopili hlavu. Když mladík sesedl, Jelen začal měnit podobu, pomalu a s elegancí. Nakonec před všemi stál sám Mocný Vid v zářivě bílém oblečení. Jeho studánkové oči se leskly laskavostí a odhodláním, jeho zlaté vlasy svítily ještě více než peří ohnivého ptáka. V pravé ruce držel obrovský meč, jaký nikdo z vesnice ještě nikdy předtím neviděl. V levé ruce pak měl veliký kravský roh, který byl naplněný obilím, nejrůznějšími plodinami, oříšky a jablky. Byl to roh hojnosti.
Když Mocný Vid roh naklonil, všude zavál příjemný vánek. Obilí zezlátlo, stromy se pomalu připravovaly na to, že vydají své plody, a Včely začaly poletovat všude kolem jako šílené. Jejich pohyb sliboval hojnost medu a všeho dobrého. Vidův meč zaplál ohnivým plamenem, lidem bylo horko, motala se jim hlava a dostali velikou žízeň. „Koloběh praví, že vše se musí vyrovnávat,“ promluvil Mocný Vid dunivě, „přísahy se musí plnit, dar musí být oplácen darem. Jen koloběh rozhodne o tom kdy a jak, dříve nebo později, tady nebo jinde.“ Jeho oči se rozohnily. „Zasloužíte si,“ zeptal se, „dary z rohu hojnosti?“ V tu chvíli znovu zavál jemný vlahý vánek, který všechny kolem ochladil. Když se lidé rozkoukali, zjistili, že Mocný Vid je pryč.
Kapka Vidovy krve osvěžila pole. Na místě, kam dopadla, vyrostla veliká Třezalka s mnoha zlatožlutými květy. Mocný Vid, sluneční Dárce, se usmál a citlivě její květy pohladil. „Studánka, učitel,“ řekl Vítr, „prameny, léčitel. Všichni dárci života, plní moudrosti.“ „Takový je náš úděl,“ odpověděl Vid, jasné Slunce, „úděl Přírody. My jsme ti, kdo dávají a berou, kdo chrání a bojují, kdo žijí a umírají.“ „Bratři,“ promluvil přicházející Měsíc, „myslíte si, že cestu koloběhu budou následovat všichni lidé? Ani vetřelci tak nemyslí, a lidé jim snadno podlehnou. Jedni budou pracovat mnoho, další vůbec, jiní si nás nebudou vážit. Jejich duše je cítit za hory a doly.“ Slunce se usmálo a odpovědělo: „Oni nemusí následovat koloběh, koloběh si najde je. My si je najdeme.“ Všichni tři se ještě prošli jablečným sadem, než každý odešel zpět do své chaloupky. „Jak jsi dopadl s tím mladíkem?“ zeptala se Květinová Dívka Mocného Vida, „pomohl jsi mu?“ „Pomohl,“ odpověděl Mocný Vid, „tedy alespoň doufám.“
