Doby ledové a meziledové – Půda – Lesy – Koloběh vody – Říční a potoční nivy – Mokřady – Krajina a předci – Obnova přirozené krajiny – Více o lesích a vlivu zvěře

„Přitom je ale důležité vědět, že všechno v Přírodě má svou příčinu. Musíme se pokusit porozumět přírodním procesům a ovlivnit je v náš prospěch. Jen potlačovat symptomy problémů je špatnou cestou – také proto, že většinu problémů si děláme sami. Ne Příroda nebo ‚její katastrofy‘ jsou vinny, když se při bouřce náhle vyvrátí obrovské plochy lesa, ale hospodáři se svými nestabilními monokulturami. Také invaze kůrovce jsou důsledkem tohoto Přírodě nepřátelského způsobu hospodaření. Takové problémy vyvolává krátkozraké myšlení. Tyto chyby si musíme přiznat. Kdo se pokouší zažít Přírodu s otevřenýma očima, velice brzy pozná, že všechno má svou příčinu a pro každý problém existuje řešení. V malém měřítku je řízení a regulace ještě vskutku jednoduchá. Ruční prací se dá docílit brzy téměř každého efektu, který chceme, což mnoho lidí podněcuje k tomu, aby přeháněli svou vidinu pořádku. Často v té souvislosti zapomínají na účinky svého jednání. Tyto účinky chci na tomto místě ještě jednou objasnit na příkladu: Mám k dispozici malou zahrádku a chci ji udržovat čistou a v pořádku. Z toho důvodu odstraním všechen vytrhaný plevel ze zeleninových záhonků. Udržuji trávník nakrátko a kruhy pod ovocnými stromy ‚čisté‘. Čeho tím asi dosáhnu? Odpověď: čistou, rozuměj: ‚umělou‘ zahrádku. Zeleninové záhony a ovocné stromy jsou díky nedostatečnému pokryvu půdy bezmocně vystaveny vysychání, musím tedy více zalévat. V holé půdě je mnohem obtížnější vytváření humusu, kromě toho se při častém zalévání vyplavují živiny, proto musím dříve nebo později začít přihnojovat. Umělá hnojiva narušují půdní život, méně půdních organismů podmiňuje horší úpravu humusu, ďábelský kruh se roztáčí. Užiteční živočichové v ‚čisté‘ zahradě sotva najdou útočiště a životní prostor, proto při výskytu škůdců nemohu počítat s přirozenými pomocníky. Tento výčet by mohl pokračovat. Má však zde jen zdůraznit vzájemné působení akce a reakce v Přírodě. Pokud obhospodařuji svůj pozemek s porozuměním přírodním procesům, mohu mít s mnohem menší námahou větší úspěch. Na zemědělských plochách tomu není jinak, jen s tím rozdílem, že kvůli větším plochám musí být náplň práce ještě lépe promyšlená. V zásadě však platí, že to, co je správné v malém měřítku, najde použití i ve velkém. Jednostranným a špatným hospodařením se v zemědělství často stává, že jednotlivé rostlinné druhy se vzmáhají a nabydou převahy a zatlačí tak kulturní rostliny, které jsme si přáli pěstovat. Problémy s bujícími divokými rostlinami se často vyskytují na pozemcích, ležících ladem, nebo na plochách, které přecházejí z konvenčního na biologický způsob hospodaření. Předtím často intenzivně hnojené plochy jsou pro tyto rostliny ideálním stanovištěm a náhlé zřeknutí se postřiků jim umožňuje znovu se objevit. Mnozí zemědělci pak začínají pochybovat a zapomínají přitom, že se svou změnou orientace jsou na té absolutně nejsprávnější cestě. Chyby, které se napáchaly za léta či desetiletí, se nedají najednou zvrátit během krátké doby. Příroda se musí pomalu zotavit.“ – Sepp Holzer, z knihy Zahrada k nakousnutí: Permakultura podle Seppa Holzera, přeložila Kali Švecová

Doby ledové a meziledové

„Hledal jsem pravlast ve stepi podobné Slovenskému krasu nebo panonským nížinám a snažil se zůstat věrný květnatým bučinám.“ – Prohlédni si tu zemi, Václav Cílek

„Velký význam má i srovnání vývoje půd a malakofauny v postglaciálu s poměry v pleistocenních interglaciálech, které jsou cyklickou obdobou holocénu. V interglaciálech i v okrscích, kde v holocénu i v současnosti převládají černozemě a stepní malakocenózy, byly všude zjištěny plně vyvinuté hnědozemě – půdy svěžích hájů a velmi bohaté lesní fauny s řadou druhů s vysokými nároky na vlhkost. Černozemě se ojediněle počaly vyvíjet na rozhraní glaciál/interglaciál na některých exponovaných místech, např. na západním okraji Litoměřic v bývalé cihelně Richard, ale již během časného interglaciálu se zde vývoj zvrátil směrem k hnědozemi. Stepní společenstva z přechodu glaciál/interglaciál byla tak velmi rychle nahrazena bohatými a klimaticky náročnými společenstvy svěžích zapojených lesů. Tento nápadný rozdíl je zřejmě způsoben tím, že v holocénu ještě v časném klimatickém optimu, kdy mizely poslední zbytky raně holocenních stepí pod náporem lesa, byl vývoj zvrácen v důsledku intenzivní zemědělské kolonizace, která se soustředila do těchto okrsků. Naproti tomu v okrscích neosídlených se holocenní vývoj blížil poměrům známým z interglaciálů.“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

„Poslední interglaciál (Eem, Russ/Würm): V celé střední Evropě se vyznačuje naprostou převahou lesa, který pokrývá i nejteplejší suché oblasti, kde dnes převažují černozemě a xerothermní vegetace. Tomu odpovídají i půdy, které na spraších mají charakter plně vyvinutých hnědozemí, a malakofauna s převahou na teplo i vlhko velmi náročných druhů přísně vázaných na les, včetně řady jižních prvků v klimatickém optimu. Výskyt dřevin citlivých k studeným zimám, jako je Zimostráz nebo Cesmína, nacházených i na východě střední Evropy, nepochybně souvisí s větším rozsahem moře, především s propojením Baltu s Arktickým oceánem. Podstatným rysem je téměř úplně zalesnění a nedostatek dat o výskytu stepních a xerothermních druhů s výjimkou obyvatel suchých teplých stanovišť v extrémních polohách, jako je v panonské oblasti Capaea vindobonensis. Lze předpokládat, že řada xerothermů přežívala na omezených místech rázu plošek (patches) na skalách obrácených k jihu a vrcholových hranách. Uvedený stav odpovídá i mnohem vyšším srážkám ve srovnání s dneškem: v okrscích, které dnes mají roční průměr 500 mm, lze předpokládat srážky nejméně o 80 % vyšší (Ložek 1969).“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

„I když ležíme daleko od moře, zalednění Baltu a rozsáhlý pokles Severního moře vedoucí ke spojení Britských ostrovů s pevninou podstatně změnily klima v našem prostoru, což se projevilo vysokým stupněm kontinentality. Podnební výkyvy ovlivnily činnost vodních toků, které vytvořily síť údolních zářezů podstatně zvyšující diverzitu naší krajiny stejně jako stopy ledovců v nejvyšších polohách našich pohraničních hor. Vzhledem ke klíčové poloze mezi dvěma centry zalednění byly přesuny vegetačních pásem v důsledku výkyvů podnebí ovlivněné jak rozdíly mezi studeným severem a teplým jihem, tak oceánským západem a kontinentálním východem. Výsledkem je vysoká lokální pestrost naší Přírody na poměrně nepatrné rozloze a existence četných reliktů z různých klimatických fází. Proto naše ekosystémy pozůstávají i dnes obvykle ze tří složek – kulminující (dominantní prvky), nastupující (penetranty) a ustupující (relikty). Není třeba zdůrazňovat, že tato vývojová různorodost a dynamika hraje významnou roli v ochranářské péči.“ – Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru. Vojen Ložek

„Velmi důležitou okolností, která tento interglaciál odlišuje od holocénu, je téměř souvislé zalesnění celé střední Evropy, které potlačilo otevřené nebo polootevřené xerotermní formace na minimum. Dokládají to nejen druhově bohaté lesní fauny v takových oblastech jako je úpatí Pálavy, Českého Středohoří nebo v dolním Povltaví, ale i všeobecná převaha lesních hnědozemí (luvizemí) v oblasti, kde v holocénu i v současnosti převažují černozemě. Nelze opomenout, že podobná situace byla i v mnoha starších interglaciálech.“ – Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru. Vojen Ložek

„Teplota kulminuje na počátku 6. tisíciletí, později slabě klesá s mírnými výkyvy. Výraznější chladný výkyv se datuje do 1. poloviny 4. tisíciletí (Piora I, cca 3800-3450 př. Kr.), kdy je spojován s náhlým ústupem Jilmu, Lípy a Břečťanu. Klasické fytochronologické členění klade rozhraní mezi atlantikem a subboreálem k roku 3000 př. Kr. nebo o něco později, např. F. Firbas k r. 2500. Vývoj vegetace se vyznačuje všeobecným rozmachem smíšených doubrav, které v řadě oblastí vykazují vysoký podíl ušlechtilých listnáčů, především Lípy a Jilmů. Během období [holocénu] se objevují Buk a Jedle, na severu až na jeho sklonku, v našich zemích však již v jeho první polovině. Jejich výraznější uplatnění se však projevuje až ve 4. tisíciletí. Borovice rychle ustupuje, zejména na oceánském západě, ve středoevropských horách se dále šíří Smrk. Rozmach zapojených lesů vede i k ústupu Lísky. Tak vypadá hrubý obraz vegetačního vývoje ve střední Evropě a na její severní až západní periferii. Celé období však není zdaleka tak klidné, jak by se mohlo jevit z předchozího popisu. Zásahem stěžejního významu je příchod prvních rolníků do střední Evropy.“ – Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru. Vojen Ložek

„Kdyby naši krajinu měl hodnotit nějaký badatel ze vzdálených končin, který by byl seznámen jen s obecným průběhem kvartérního klimatického cyklu ve středoevropských podmínkách, nutně by došel k názoru, že zde právě končí teplé období nebo že se nacházíme v předvečer nástupu nového glaciálu. Krajina má převážně mozaikovitý ráz – střídají se menší i velké plochy bezlesí s lesními porosty tvořenými prvky tmavé tajgy, především Smrkem, běžné jsou odolné pionýrské dřeviny jako Sosna, Bříza nebo Osika, silně se uplatňuje eroze půd a další jevy význačné pro tuto fázi. Dojem by samozřejmě byl zcela mylný a zavádějící, neboť tento stav je výsledkem lidského hospodaření, nikoli přírodních pochodů. Je to ovšem stav, který přinejmenším nutí k zamyšlení, ne-li k určitým obavám, neboť zkušenost učí, že jakékoli velkoplošné zásahy do Přírody obvykle časem přinášejí velké problémy a někdy i katastrofy. Zde si připomeňme jen nešťastné smrkové monokultury, s nimiž jsou stále větší starosti vzhledem ke kalamitám, které je v rostoucí míře postihují, jak ukazuje dnes již katastrofický stav lesů v některých našich pohořích, zejména v Krušných a Jizerských horách. Co se týče původní Přírody, zachovala se na většině našeho území jen v podobě omezených ukázek, které tvoří jakési oázy v krajině přetvořené dlouhodobými lidskými zásahy. Tak třeba již zmíněné smrkové i další jehličnaté monokultury sotva lze v přísně ekologickém smyslu pokládat za les, od něhož se liší především obrovskou ztrátou druhové diverzity podmíněné nejen absolutní převahou jediné dřeviny, ale i vyhubením většiny podrostních bylin a celých skupin drobných živočichů, nehledě k podstatné změně povrchových horizontů půd ochuzených o řadu minerálních živin. Ve skutečnosti jde o plantáže, které v mnoha krajinách představují naprosto cizorodou složku. Otázka změn diverzity se v širších souvislostech ovšem nejeví zdaleka tak pesimisticky jako v případě smrkových i jiných monokultur.“ – Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru. Vojen Ložek

„Po dlouhém období relativní stability se i složení dřevinných dominant začíná tu pozvolna, tu prudce měnit. Již bylo řečeno, že zásoba druhů na našem území (celkový species pool) byla od středního holocénu téměř kompletní. Některým předchozí ráj nevyhovoval, ale teď dostaly příležitost. Jmenujme stupně vítězů v nově rozdané loterii osudu: na prvním místě Buk, který čekal hodně dlouho; v těsném závěsu Jedle a na solidním třetím místě Habr, který teprve nedávno dorazil, aby se zúčastnil regionální soutěže alespoň na severovýchodě našeho území (na jihozápadě už to nestihl a zůstal tam dodnes mimo hru).“ – Příběh vzestupu a pádu aneb Stručná postglaciální historie našich lesů, Petr Pokorný (z časopisu Živa)

„Globální oteplení dnešních dnů pohříchu vykazuje celkem jednoznačné charakteristiky odpovídající Kuklovým předpovědím – nejvyšší teplotní anomálie zaznamenáváme v severovýchodním Atlantiku, vody Golfského proudu se přestávají propadat k oceánickému dnu a pronikají stále dál do Severního ledového oceánu a k severním pobřežím Eurasie … Skoro s jistotou můžeme tvrdit, že s příchodem ledové doby je nutno počítat v průběhu nastávajícího desetitisíciletí, dosti pravděpodobně již během příštích tisíciletí. Stejně tak lze skoro s jistotou konstatovat, že napřesrok to nenastane. Co přinesou příští desetiletí a staletí, můžeme pouze spekulovat. S pravděpodobností blízkou jistotě lze konstatovat jen jedno: bude to jinak, než sebedokonalejší modely předpovídají. Klimatický režim Země je nesmírně komplikovaný systém s nekonečným množstvím proměnných, o jejichž povaze a vzájemné interakci máme vesměs jen mlhavé tušení. Bohužel k nejistotám je třeba připočítat ještě další. Není totiž příliš jasné, nakolik se můžeme spolehnout na standardní, v jiných případech efektivní opěrný rámec prognostického úsilí – hledání analogií v historii předchozích klimatických cyklů. Nehledě na přítomnost člověka a nezanedbatelné civilizační efekty se totiž průběh poslední ledové doby i současného interglaciálu od předchozích cyklů v řadě ohledů velmi výrazně liší. Naznačují to např. odlišnosti v pozici severského ledovcového štítu nebo radikální změny bioty na přelomu glaciálu a holocénu, provázené mnohačetným vymíráním vývojových linií tvořících tradičně strukturní kostru čtvrtohorních společenstev. Některé z nich můžeme s přimhouřením oka připsat na vrub člověka, řadu dalších nikoli. Kdo ví, třeba opravdu žijeme na počátku věku, kdy se svět bude dít jinak.“ – Zakuklená doba ledová, Jan Hošek, Ivan Horáček

Půda

„Vliv organismů na stav půd není jen mechanický, nýbrž postihuje i jejich úživnost produkty rostlinného i živočišného metabolismu. Běžně známá je působnost opadanky různých druhů dřevin na stav povrchových horizontů. Nápadný na první pohled je rozdíl mezi jehličnatými a listnatými lesy. Zatímco smrkové monokultury svým opadem téměř vyhubí bylinný podrost i celé skupiny drobné fauny (plži), původní listnaté porosty nabízejí poměrně bohatou škálu různých typů bylinného patra, podle něhož rozlišujeme i jednotlivé lesní typy. Z hlediska úživnosti půd a chemismu jejich povrchových horizontů má značný význam opadanka tzv. ušlechtilých listnáčů (Lípy, Jilmy, Javory, Jasan), která se dobře rozkládá a podle švédských údajů obohacuje půdu citrátovým kalciem, které je dobře přístupné různým organismům. Nejlépe to dokládá fauna plžů, kterým tato opadanka umožňuje žít i na jinak zcela nepříznivých podkladech, třeba na buližníku, křemenci nebo kyselé žule. Tento vliv je tak silný, že na holých drolinách s lipovým opadem najdeme nejen řadu význačných reliktních druhů (Balea perversa, Vertigo alpestris), ale v chráněných teplých polohách i druhy jinak přísně vázané na vápence, jako je drobnička Truncatellina claustralis na drolinách v Podyjí nebo ve Svatojánských proudech. Kolem starých Lip nebo Jasanů vznikají tak nápadné konsorcie podrostních bylin, patrné zejména tam, kde substrát je jinak chudý.“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

„Půda ve smíšené kultuře je optimálně provzdušněná, protože je prokořeněná ve všech vrstvách: Jsou v ní rostliny, které svými kořeny sahají i mnoho metrů hluboko, mělce kořenící rostliny, jež prokořeňují nejvrchnější vrstvy půdy, a středně hluboko kořenící rostliny. Rovnoměrně prokořeněné zemní těleso je nejlepším vodním rezervoárem a je schopné využít živiny ze všech vrstev půdy.“ – Poušť, nebo ráj, Sepp Holzer

„Jen pokrytá půda může chránit vodní režim krajiny. Je-li povrch holý, Příroda se neustále pokouší pokrýt ho vegetací. Vitální pionýrské a půdopokryvné rostliny bují, aby chránily Zemi před vysycháním. Ale lidé je nazvali plevelem a ničí je herbicidy nebo holosečí. Přijde-li déšť na tato nechráněná místa, vymyje jemné částečky půdy. Dojde k erozi, při které je úrodný humus ve velkém odplaven. Na jaře můžete vidět, jak jsou řeky protékající krajinou hnědé. Řeky a potoky byly navíc narovnány a už nemají zákruty, v nichž by se mohla splavená půda zachytávat. Tak se celá koryta zanášejí bahnem a nákladně se bagrují, aby se řeky nevylily z břehů. Pole zůstávají pustá a bez živin. Člověk pak nasadí chemii, aby do půdy vpravil to, čeho by jinak měla sama dostatek, kdyby jí to nebylo odňato. Zadržená a kanalizovaná voda řek se ale stává zlým pánem. Vylévá se z břehů a zaplavuje města i celé oblasti. Aby se člověk uchránil před škodami napáchanými vodou, betonuje svahy a břehy. Ale do betonu se voda nemůže vsakovat, naopak odtéká stále rychleji. Tak se její síla od vesnice k vesnici stupňuje.“ – Poušť, nebo ráj, Sepp Holzer

„Intenzívní kultivace půdy přináší některé ekologické problémy – přerušení detritového potravního řetězce, vyčerpání organické hmoty z půdy, vyčerpání přirozené zásoby živin, přeexponování půdního povrchu vůči Slunci a srážkám vede k silné deteriorizaci půdní struktury a úživnosti. Dodávání velkých kvant vysoce rozpustných hnojiv spojené s lokální meliorací (zavodňovací kanály nebo naopak drenáže) zvyšuje odtok živin s vodou a eutrofizaci přilehlých vod. Synchronní kultivace geneticky homogenních odrůd plodin na velkých plochách působí pokles odolnosti vůči hmyzu a nemocem, což vede k zvýšenému užívání biocidů a intoxikaci sousedních ekosystémů. Celkově vzrůstá nestabilita zemědělské krajiny, kde nemohou plně fungovat přírodní regulační mechanismy.“ – Ekosystémová a krajinná ekologie, Pavel Kovář

„V České republice se zemědělsky hospodaří na více než polovině území (54 % celkové rozlohy). Od padesátých let minulého století vznikaly kolektivizací a intenzifikací zemědělské výroby obrovské půdní bloky, často s jedinou plodinou. Půda začala postupně degradovat. Velké půdní bloky jsou náchylné k vodní a větrné erozi, těžká technika půdu utužuje. Hojným využíváním minerálních hnojiv dochází k rychlému rozkladu akumulované organické hmoty a půda ztrácí svoji strukturu a schopnost zadržovat vodu. To vše se odráží i na ztrátě pestrosti a celkovém úbytku půdních organismů. Z našich polí již prakticky vymizeli zástupci Žížal, Chvostoskoků či Pancířníků (Rusek 200, Šantrůčková a kol. 2015), a tak nedochází k obnovování přirozených chodbiček půdních obyvatel, chybí produkce jejich exkrementů a transport látek do hlubších vrstev. Zdravá a funkční půda obsahuje kolem 50 % hmotnosti pórů vyplněných vzduchem či vodou. Pokud půda o tuto složku přijde, klesá její schopnost zadržovat vodu a zároveň řada rozkladných procesů probíhá bez přístupu kyslíku za vzniku metanu (CH4), oxidu dusného (N2O), což jsou vysoce účinné skleníkové plyny. Bohužel ani v současné době v ČR neexistuje monitoring technologie obdělávání půd (ÚZEI 2014).“ – Vliv zemědělského hospodaření na obsah organické hmoty v půdě a půdní biotu, Jana Macková, Dana Elhottová; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Zvýšená eroze zemědělské půdy je především důsledkem nevhodných osevních postupů, absence vhodných prvků pozemkových úprav (např. zatravněné pásy v údolnicích) a nedodržováním principů správné praxe. Holé lány širokořádkových plodin jsou pak příčinou nevratného odnosu cenné půdy i v případě mírných (ale dostatečně dlouhých) svahů. Naproti tomu kořeny stromů v agrolesnických systémech zlepšují infiltraci a retenci vody zvýšením množství půdních pórů (kypří půdu a vytvářejí vlastní ‚zasakovací cesty‘ podél kořenů). Makropóry tak rychle usměrňují přebytečnou povrchovou vodu do spodních půdních horizontů a dále do podzemních vod (eliminují pohyb vody po půdním povrchu) a umožňují vstup vzduchu a vody do půdy, čímž vytvářejí vhodné podmínky pro půdní život. Kořeny stromů a kmeny také působí jako fyzická překážka tekoucí povrchové vody. K tomu přistupuje stabilizační účinek organických látek na půdní agregáty (humifikovaný opad dřevin) a zpomalující vliv korun stromů na průtok srážkové vody. Všechny shora zmiňované mechanismy ve svém důsledku zmírňují efekt přívalových dešťů a erozi půdy.“ – Využití a degradace půdy, Živá půda, Miloslav Šimek a kol.

„Půdy pastevních ekosystémů bývají lokálně zatíženy velkými vstupy živin, a to jak dusíku, fosforu a jiných minerálních živin, tak i organických látek; současně dochází pasením k ovlivnění fyzikálních vlastností půd a narušení rostlinného pokryvu. To vše vytváří příznivé podmínky pro rozvoj mikroorganismů a pro jejich intenzivní činnost, jejímž důsledkem je také tvorba skleníkových plynů, CO2, CH4 i N2O … [Naopak ukládání uhlíku a dusíku v půdě] se dá docílit s využitím minimalizačních technologií, bezorebného způsobu obhospodařování půdy či ponecháním posklizňových zbytků jako pokryvu půdy.“ – Degradace půdy a emise skleníkových plynů z půd a ze zemědělství – nutné zlo?, Miloslav Šimek, Jana Macková

„Tak rozorání mezí, zasypání úvozů a starých říčních ramen, případně i rozstřílení skalních výchozů geodiverzitu snížilo. Opravdu krutými zásahy byly stavby vysokých přehrad, které silně narušily říční fenomén na řadě řek, jako především vltavská kaskáda, a také odtěžení celých vyvřelých kopců v severních Čechách, jako byl Chlum u Loun, Maršovický vrch nebo Tachov, jakož i dnes již polozapomenutá Radovesická výsypka, která pohřbila kus Českého středohoří a kterou nelze kvalifikovat jinak než jako krajinářské zvěrstvo. Na druhé straně však některé činnosti geodiverzitu zvýšily, což platí především pro lomy v oblastech chudých na skalní stanoviště nebo vysoké terasování svahů v rámci hospodářsko-technických úprav půdy prováděné třeba v CHKO Pálava a v jejím sousedství. Geodiverzitu zvyšují i hluboké zářezy nebo naopak náspy dálnic a jiných komunikací, i když jsou diskutabilní z jiných hledisek. Zmínku zasluhují i některé pravěké zásahy jako valy a příkopy hradišť, které stejně jako středověké hrady geodiverzitu nepochybně zvýšily a poskytly vhodná stanoviště řadě rostlin i živočichů (Ložek & Skalický 1983). Vcelku však převládá tendence geodiverzitu co možná snižovat, k čemuž vydatně přispívají i průmyslové emise do půdy, přehnojování a znečištění vod.“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

„Intenzifikace neminula ani luční hospodaření. Původně druhově bohaté květnaté louky byly postupně změněny na druhově ochuzené travní porosty s vysokým výnosem. To se také odrazilo na složení půdní bioty: snížily se počty druhů a také podíl funkčních skupin, čímž se pozměnil i cyklus uhlíku a dusíku v půdě (Rousek 2000). Podobná situace nastává u intenzivně využívaných pastvin a zimovišť, kde vysoký přísun živin a narušení rostlinného pokryvu vede k úbytku drobných půdních živočichů, mykorhizních hub a dalších složek edafonu typických pro prostředí limitované živinami a místa, kde se dlouhodobě ukládá půdní organický uhlík. S vysokým přísunem živin z exkrementů hospodářských zvířat i samotným přísunem fekálních mikroorganismů se mění druhové i funkční složení mikrobiálního společenstva, mění se také půdní organická hmota a často dochází ke zvýšeným ztrátám uhlíku a dusíku z těchto půd projevujících se zvýšenou produkcí skleníkových plynů (oxidu uhličitého [CO2], CH4, N2O) a únikem živin do povrchových i podzemních vod (přehled viz Šimek a Macková 2015, Šimek a kol. 2015). Další závažnou a celkem opomíjenou skutečností je negativní vliv antiparazitních léčiv podávaných paseným zvířatům, často z preventivních důvodů, na koprofágní (živící se výkaly) a půdní bezobratlé živočichy s negativním dosahem na celou půdní biocenózu a její funkce.“ – Vliv zemědělského hospodaření na obsah organické hmoty v půdě a půdní biotu, Jana Macková, Dana Elhottová; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Metanogeni významně ovlivňují fungování ekosystému při mineralizaci organické hmoty a také tím, že jejich činností vzniká významné množství tzv. skleníkového plynu metanu a dochází ke ztrátám uhlíku ze systému. Aplikací kravského hnoje, případně vlivem intenzivní pastvy skotu, vstupují metanogeni do půdy, a pokud se vlivem dlouhodobého managementu změní půdní prostřední, metanogeni se podílejí v zemědělských půdách na rozkladu organické hmoty a emisích metanu. V půdách specifického pastevního systému (zimní pastviny) byly zjištěny takové změny v půdě, které aktivovaly fakultativně i obligátně anaerobní mikroorganismy včetně metanogenů (Chroňáková a kol., 2015; Radl a kol., 2007).“ – Půdní organismy, Živá půda, Miloslav Šimek a kol.

„Česká zemědělská krajina se za posledních 60 let významně změnila. Půdní celky se zvětšily více než desetinásobně; stávající průměrná velikost půdního bloku dosahuje až 14 ha (Zámečník 2013). Zhruba čtvrtina zemědělského půdního fondu byla odvodněna, rozoralo se až 800 000 km mezí, 120 000 km polních cest, 30 000 km liniové zeleně a 35 000 ha remízků (Franková a Klápště 2015).“ – Pokles biodiverzity v zemědělské krajině na příkladu běžných ptačích druhů, Václav Zámečník; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„V roce 2014 probíhal srovnávací výzkum zemědělské krajiny na Znojemsku a v sousedícím Rakousku. Zatímco výchozí podmínky (nadmořská výška, morfologie terénu nebo počasí) byly pro sledovaná území prakticky totožné, historický vývoj se lišil. V Rakousku se zachovala původní mozaika políček s množstvím krajinných prvků, na Znojemsku docházelo postupně ke scelování pozemků a současná výměra zdejších polí je jedna z největších u nás. Výsledky srovnávacího výzkumu z roku 2014 dokládají, že heterogenita krajiny má přímou vazbu i na druhovou pestrost a početnost ptáků i motýlů. Druhová diverzita ptáků v Rakousku byla o třetinu vyšší a celková početnost více než dvojnásobná. Současně bylo v Rakousku zjištěno třikrát více druhů motýlů a jejich celková početnost byla přibližně o třetinu vyšší (M. Šálek in prep.). Závěr je zřejmý – pokud chceme podpořit biodiverzitu zemědělské krajiny, musíme nejprve zvýšit její heterogenitu (Zámečník 2013).“ – Pokles biodiverzity v zemědělské krajině na příkladu běžných ptačích druhů, Václav Zámečník; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Co se děje v místech, po nichž chodí dobytek, jezdí koňské a kravské potahy, nebo dokonce traktory? Zemina se svými křehkými póry je stlačená jako houba, pak se ale už znovu ‚nenadechne‘. Už nikdy víc. Umíte si představit, jaké škody způsobují moderní lesní stroje, vážící víc než 50 tun? U této techniky se k její tíze přidávají ještě i záchvěvy jako u vibračního válce, které pak způsobují další sedání půdy až do dvou metrů hloubky. Ať jsou kola jakkoli široká a stopa sebenenápadnější, podloží se nevyhnutelně ničí. A to má následky. Ze všeho nejdřív se zbortí kanálky a půdní živočichové se rázem udusí, asi tak jako potápěč, kterému ucpali hadici přivádějící vzduch. Čilý podzemní ruch, typický pro prales, ustane, důležitá část recyklačního procesu už nefunguje. Kyselý plášť následně podpoří vývoj jiných bakterií, které mohou pracovat anaerobně. Jsou mnohem pomalejší než jejich kolegyně milující vzduch a při zpracovávání humusu uvolňují místo oxidu uhličitého metan – plyn, který je pro kořeny jedovatý a navíc 30x více škodí klimatu. I schopnost zeminy zadržovat vodu se snižuje až o 95 procent. Srážky proudí po povrchu do nejbližších potoků, a jsou tím pádem pro stromy ztracené. Suchá léta mají na les při tak zničených půdách obzvlášť katastrofální dopad, protože vláha posledního deště vystačí maximálně na dva týdny. Pak přichází žízeň.“ – Můj první les: Trvale udržitelné a přirozené lesní hospodářství, Peter Wohlleben

„Dlouholeté boje probíhající na italské půdě vedly k úpadku zemědělství, jenž dolehl nejtíže zejména na drobná a střední hospodářství. Římští vojáci rekrutovaní z valné části právě z řad italských rolníků se proto po vítězství nad Hannibalem většinou jen neochotně vraceli na své usedlosti a raději postupovali svou půdu za levný peníz velkostatkářům a odcházeli do Říma. Tak se urychloval proces koncentrace půdy v rukou nobility a jezdců a současně byla práce svobodných výrobců nahrazována stále větší měrou prací otroků. Počet obyvatelstva města Říma rychle rostl a jeho značnou část tvořili nemajetní občané, tzv. římský proletariát, živící se příležitostnou prací a čekající na podporu ze státních prostředků i na štědrou dlaň ctižádostivého boháče, snažícího se získat přízeň lidu a usnadnit si tak cestu za politickou kariérou.“ – Sallustiovo dílo a pozadí jeho vzniku, Pavel Oliva

„Za ochuzení různorodosti je zodpovědná celosvětová monopolizace a privatizace získávání osiva. Právo sám si vypěstovat osivo a pak je i prodávat, právo, které měli sedláci od nepaměti, je jim nyní celosvětově odnímáno a přenáší se na agrární koncerny. To je opravdu katastrofa, která je ovšem způsobená lidmi. Vede k závislosti zemědělců, kteří si tak musí každoročně znovu obstarat osivo – společně s vhodnými hnojivy a herbicidy. Když už se nespoléháme na různorodost selského stavu, ale pouze na globální průmysl, ztrácíme nejen krajovou originalitu. Ztrácíme i genetický materiál pro bezpečné potraviny v budoucnu. Tempo, jakým celosvětově mizí regionálně přizpůsobené odrůdy, je alarmující: Dnes je na světě o 97 % méně odrůd zeleniny a ovoce než v roce 1900! V Indii zůstalo z původních 30 000 odrůd Rýže už jen 12, na Filipínách z několika tisíc jen dvě, v Číně z 8000 odrůd Rýže existuje ještě 50 a z 10 000 odrůd obilí už jen 1000. Takové obrovské ochuzení rozmanitosti nás činí bezbrannými vůči nemocem všeho druhu, proti kterým se nemohou vytvářet obranné síly. Pro zemědělství blízké Přírodě jsou regionálně přizpůsobené odrůdy a variety nepostradatelné. Dobře se vypořádají s lokálními podmínkami a dávají dobré výnosy i bez pesticidů a umělých hnojiv.“ – Poušť, nebo ráj, Sepp Holzer

„Příčinou kyselé půdy je nedostatek kyslíku, například kvůli zamokření půdy. Co ti řekne půda, když se do ní vcítíš? Snad že by tady vůbec nemělo být pole? Možná by bylo lepší právě tady vytvořit jezírko? Nebo by bylo vhodné umožnit vodě, aby rychleji a lépe odtékala? Dám-li vodě prostor, kde by se mohla zachycovat, může se výrazně zlepšit vodní režim okolních ploch. Svou zeleninu či obilí pak budu moci pěstovat na terasách a plochách kolem. Překyselení může být také známkou přehnojení a nadměrného využívání půdy. Zpracovávám-li půdu jen povrchově a pokaždé jen přidám hnůj, tučný kompost nebo dokonce umělá hnojiva, abych dosáhl dobrých výnosů, pak je půda po určité době přesycená. Je to obdobné, jako kdybyste každý den jedli jen špek bez chleba. To žaludku moc neprospívá. Podobně je to s půdou: není už schopná dodávané živiny zhodnotit. Pak mi v zahradě budou Mrkve nebo Zelí hnít, protože mám v půdě příliš mnoho dusíku. Kdybych teď ještě dodal vápno, abych mohl mít vysoké výnosy jako dříve, neřeším příčinu. Nastoupím tak cestu, která mě bude nutit dodávat do půdy stále víc a víc chemie. Nejdůležitějším opatřením proti kyselé půdě je provzdušnění a prokořenění zemního tělesa.“ – Poušť, nebo ráj, Sepp Holzer

Lesy

„Příčinou tohoto neutěšeného stavu [nezachovalosti původní lesní fauny] je záměna původních, převážně listnatých lesů za jehličnaté lignikultury – proces, který je ‚skromnější’ evropskou obdobou dnes silně medializované likvidace tropických pralesů na monokultury užitkových rostlin. U nás spadají počátky těchto změn do konce 18. stol., kdy zvýšená spotřeba dřeva vedla zprvu k velkoplošnému pěstování Borovice – mánii borové, jež během 19. stol. vyvrcholila mánií smrkovou. Ta zcela změnila tvářnost našich lesů a měla za následek obecné ochuzení, místy až vyhubení podrostní flóry a řady živočišných skupin včetně měkkýšů, nehledě k úplné degradaci lesních půd. V menší míře tento trend trvá dodnes, přestože rozumní lesníci již dlouho upozorňují na negativní dopady. I v případě měkkýšů proto platí citace lesníka prof. Pravdomila Svobody, který nejen popsal vznik smrkových plantáží na Křivoklátsku (Křivoklátské lesy, dějiny jejich dřevin a porostů, Praha 1943), ale obecně odsoudil mánii smrkovou ve svém stěžejním díle Život lesa z r. 1952, kde na str. 770 píše: ‚Byl to zásah tak pronikavý, že za sto let změnil naše plány k nepoznání a mnohem pronikavěji než všechny ostatní vlivy v celém jejich tisíciletém vývoji a měl hluboký vliv na tvářnost celých krajů.’ Není divu, že se jednou z obětí stala naše lesní malakofauna. Negativní účinky pěstování smrkových monokultur na druhovou diverzitu lesních organismů a ekosystémové procesy byly od té doby doloženy stovkami vědeckých rozborů diverzity flóry a fauny u nás i v zahraničí. Argumentovat tedy tím, že rozloha lesů v ČR je 33,8 %, což nás řadí na 12. místo v Evropě, je značně zavádějící, protože zde zaměňujeme lesní plantáže za skutečné lesy … Nicméně abychom zachovali věcné hledisko, musíme zmínit, že Smrk tvoří hlavně v montánním a submontánním stupni i přirozené porosty, které se však svou strukturou podstatně liší od jeho monokultur. V případě, že v jejich bylinném patře převládá Devětsil bílý (Petasites albus) a hlavně Havez česnáčková (Adenostyles alliariae), vylepšuje vysoká produkce snadno rozložitelné zelené hmoty stav půdy, značně zvyšuje pH půdy a vyvažuje vliv terpenů a třísla ze smrkového jehličí odpuzující měkkýše. Díky tomu v takových porostech mohou žít i některé specializované druhy plžů jako Nádolka nadmutá (Vestia turgida) nebo Chlupatka horská (Petasina bakowskii). Ostatní jehličnaté dřeviny působí podobným způsobem jako Smrk ztepilý (Picea abies), což platí především pro cizí druhy Smrků používané k zalesňování imisních holin, kde ovšem měkkýší faunu tvrdě postihly imise. Tam, kde vznikly druhotné porosty Jeřábu (Sorbus), třeba při západním okraji CHKO Labské pískovce, se udrželo několik málo přizpůsobivých druhů, které však s původní lesní faunou nemají nic společného.“ – Ztráta diverzity a měkkýši I. Osud středoevropské lesní fauny, Vojen Ložek, Lucie Juřičková (z časopisu Živa)

„Obecným vysvětlením všeobecného kolapsu bohatých lesních ekosystémů středního holocénu je jeho zasazení do rámce geochemického cyklu uhličitanu vápenatého. Uhličitan vápenatý, čili karbonát, byl v glaciálním období téměř všudypřítomný. Jeho srážení v podmínkách suchého a kontinentálního klimatu mělo za následek tvorbu spraší obohacením původně silikátového prachu karbonátovým tmelem a bylo rovněž příčinou tzv. karbonátového větrání původně nevápnitých hornin. Ochuzení půd v průběhu holocénu bylo v zásadě dominovým efektem, který nastal poté, co z půdy vymizely karbonáty, které snižují kyselost (pH) půdy a zpomalují vyluhování ostatních prvků tím, jak omezují mineralizaci humusu. Karbonáty také blokují rozpustnost některých sloučenin, zejména biologicky aktivních fosfátů a jedovatých kovových komplexů. Účinek acidifikace byl půdním chemismem, vtěleným do systému v glaciálním období, dlouho vyrovnáván, ale pak se stalo, že jedinou kapkou pohár přetekl. Listnaté stromy odčerpávají vápník z půdy, ukládají jej do listů, ty opadají, snadno se rozloží a vápník se opět vrátí půdě. Z našich dřevin jsou v tomto směru nejefektivnější tzv. ušlechtilé listnáče – Lípa, Jilm, Javor a Jasan. Jejich opadanka se dobře rozkládá a obohacuje půdu citrátovým kalciem, které je dobře přístupné různým organismům, a navíc se z půdy příliš nevyplavuje. Kolem starých Lip a Jasanů tak vznikají nápadná seskupení náročných podrostních bylin a bezobratlých, patrné zejména tam, kde je substrát jinak chudý (Ložek 2011). Opačný extrém představuje tvrdé jehličí, které se rozkládá pomaleji a při rozkladu vytváří huminové kyseliny, které půdní prostředí ještě více okyselují. Vápník je v takovém prostředí vázán ve formě solí organických kyselin (tzv. fulvátů), které mají malou molekulu a proto se snadno vyplavují do povrchových i podpovrchových vod a nenávratně tak opouštějí místní ekosystém. Někde uprostřed mezi oběma extrémy leží vliv bukového, habrového a dubového opadu. Ochuzení půd o karbonáty se tedy reálně odehrávalo někde v průsečíku prostého vyloužení závislého na srážkách a složité humifikace závislé na změnách vegetace. Proces proměny bohatých půd v půdy ochuzené se v jistých situacích mohl odehrát velice rychle, řekněme během jednoho století, někdy dokonce v průběhu několika desetiletí. Nebyl prvotně způsoben rychlou změnou klimatu, ale překročením kritické meze v biologických cyklech živin, do kterých se místy zapojil také člověk.“ – Neklidné časy, Petr Pokorný

„Z rozsáhlé srovnávací analýzy i na našich trvalých plochách se zjistilo, že lesní porosty zpomalují následky klimatických změn udržováním specifického mikroklimatu pod korunami stromů (De Frenne a kol. 2013).“ – Význam dlouhodobého sledování ekosystému v mezinárodní síti LTER, Jaroslav Vrba, Jakub Hruška, Petr Petřík; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Lesy zaujímají zhruba jednu třetinu rozlohy České republiky. Ačkoliv většinu našeho území by měl přirozeně pokrývat opadavý listnatý les, v současné době více než 50 % lesních porostů tvoří jehličnaté monokultury, zejména nepůvodní smrčiny, a to i v nížinných oblastech. Změna druhového složení a způsobu hospodaření znatelně ovlivnila i kvalitu půdy a její biotickou složku. V listnatém nebo smíšeném lese nalezneme mikrostanoviště s různou půdní reakcí (od kyselých půd, přes neutrální až po zásadité), která umožňují přežívání široké škále půdních organismů. Opad v listnatém a smíšeném lese nabízí půdním organismům velmi komplexní prostředí jak z hlediska prostorového, tak z hlediska fyzikálně chemických podmínek a potravních zdrojů. Přirozené procesy vrací do půdy řadu živin, včetně dusíku a bazických iontů, a umožňují vznik organického horizontu v závislosti na klimatických a živinových podmínkách. Opad se rozkládá za součinnosti mnoha organismů a umožňuje rychlý koloběh látek. Vyšší množství organické hmoty v půdě napomáhá i lepšímu zadržování vody a dlouhodobému uchování organického uhlíku v krajině. Naopak v jehličnatých lesích dochází převážně k hromadění kyselého a špatně rozložitelného opadu. Svrchní organický horizont je chudý na živiny, s převahou fenolických látek. Okyselením půd se více vyplavují bazické ionty, zpomalují se mikrobiální procesy a celkově se mění půdní společenstva.“ – Vliv lesního hospodaření na půdní organismy, Jana Macková, Veronika Jílková; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Německá horská kolonizace v hraničních pohořích Čech (Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, zčásti Šumava) i některých částech slovenských Karpat (okolí Banské Štiavnice, Kremnice a Slovenské rudohorie) byla spojená s velkou spotřebou dřeva, takže přinesla nejen odlesnění, ale i druhotné šíření Smrku jako rychlého zdroje paliva. To výrazně snížilo diverzitu, což platí i pro období následného náhradního průmyslu, zvláště sklářství. Valašská, převážně pastevecká kolonizace v Karpatech, a to hlavně vnějších – flyšových, sice byla rovněž spojena s rozsáhlým odlesněním, ale zároveň se vznikem pestrých pastvin. Tím se hory, původně pokryté poměrně stejnorodým pralesem, změnily na mozaiku lesů, luk a pastvin, což jejich diverzitu zvýšilo, i když mnohde zatlačilo původní lesní biocenózy.“ – Ztráta diverzity a měkkýši II. Změny diverzity v čase a jejich dopad na malakofaunu, Vojen Ložek, Lucie Juřičková (z časopisu Živa)

„Pravěké, ale i historické zásahy do původní Přírody většinou přinesly jen dočasné ochuzení. Příkladem jsou výšinná hradiště, z nichž nemalá část opět leží uprostřed lesů. Terénní úpravy, především valy a příkopy, obvykle zpestřily místní mikroreliéf a obohatily půdy o čerstvý horninový materiál, ale i organické hnojení. Místy vytvořily i druhotné sutě. Hradiště byla většinou zakládána na plochých návrších, takže popsané úpravy znamenaly zpestření geodiverzity, jehož efekt se projevil ve zpustnutí a následné přirozené obnově lesa. Na četných hradištích včetně keltských oppid (Závist, Třísov) dnes nacházíme bohatou lesní malakofaunu s některými druhy, které na těchto lokalitách asi původně ani nežily; na Závisti třeba Vrásenka orlojovitá (Discus perspectivus) a vlhkomilná Síťovka blyštivá (Aegopinella nitens), na Třísově Zemoun skalní (Aegopis verticillus). Podobně je tomu na středověkých hradech …“ – Ztráta diverzity a měkkýši II. Změny diverzity v čase a jejich dopad na malakofaunu, Vojen Ložek, Lucie Juřičková (z časopisu Živa)

„Snad ve všech smrčinách lze meliorační a zpevňující dřeviny skupinovitě zmlazovat s předstihem, především Jedli s Bukem, neboť mezi oběma dřevinami existují úzká, životně důležitá spojení. Z nich je nejpozoruhodnější podpora Jedle v zásobování vodou v důsledku nižší intercepce Buku a jeho hladší kůry, po níž stékající vodou je Jedle přímo zalévána. Lze předpokládat, že mezi nimi existují ještě další, alelopaticky významné vztahy, dosud nepoznané. Je rovněž žádoucí přimísit porostům v přestavbě Dub, nejlépe skupinovitě, neboť např. Jedle se ráda zmlazuje právě pod Dubem. Dub lze rovněž velmi doporučit k zakládání porostních okrajů. Zvláštní užitek také poskytují tzv. pomocné dřeviny, Vrba, Osika, Bříza, Ptáčnice aj. Tito pionýři se jednak často vyskytují při přirozené obnově hlavních dřevin, jednak přednostně okupují holá místa v sekundární sukcesi. Pomáhají vytvářet požadovanou druhovou pestrost, podporují prokořeňování půdy a opadem listů i svou biologickou aktivitou s melioračním účinkem půdu obohacují, přejímají ochrannou funkci pro klimaxové dřeviny, doplňují stupňovitý zápoj a podílejí se i na vytváření klidu porostního ovzduší. To vše bez nákladů, a navíc přispívají k vyšší resilienci porostů.“ – Cesta k přírodě blízkému hospodářskému lesu, Milan Košulič st.

„Dalším obrovským hybatelem složení půdní bioty je pasečné hospodaření. Nárazovou velkoplošnou těžbou současně s odstraněním dřevní hmoty dochází k zásadní změně mikroklimatu (změna světelného, teplotního i vlhkostního režimu) a potravní nabídky. Nastává rychlý rozklad, tedy mineralizace humusu a opadu s následným odnosem živin a rozkladem části organicko-minerálních komplexů půdy. Na holosečích klesá podíl mikro- a mezofauny, naopak krátkodobě roste podíl mikroorganismů s převahou bakterií a aktinomycet. Začnou převládat pasekové druhy nad stinnými, vlhkomilnými lesními druhy a dříve dobře strukturovaná, funkční lesní půda se více homogenizuje a ubývá zastoupení makroagregátů a makropórů (Tuf a kol. 2003, Baláž a kol. 2008). Paseky snadno osidlují rumištní druhy, dochází ke snížení druhové rozmanitosti a k posunu druhového složení společenstev od specializovaných forem k druhům s širokými nároky na prostředí. K tomu přispívá i pojezd těžké techniky při vlastní těžbě, přibližování dřeva nebo úpravě před osázením. Stlačování půdy vede nejen k nižšímu počtu epigeických druhů (organismy žijící na povrchu půdy, v opadance), ale zároveň snižuje vsakovací a zadržovací schopnost půdy, a paseky i přístupové cesty jsou často náchylné k vodní erozi a odtoku živin.“ – Vliv lesního hospodaření na půdní organismy, Jana Macková, Veronika Jílková; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Lužní lesy jsou v nepříznivém stavu, jde o jeden z nejohroženějších lesních typů. Kvůli technickým úpravám toků, narušení vodního režimu, eutrofizaci, biologickým invazím a lesnímu hospodaření se mění druhová skladba dřevin včetně zavádění geograficky či stanovištně nepůvodních druhů. Dubohabřiny (v méně příznivém stavu) ohrožuje především eutrofizace (hlavně menší porosty obklopené zemědělskou půdou) a lesní hospodaření (změny druhové skladby dřevin, holosečné těžby). Závažné je také šíření Akátu nebo Netýkavky malokvěté. Zmlazování dřevin často znesnadňuje přemnožená spárkatá zvěř. Suťové lesy jsou v méně příznivém stavu a jsou ohroženy eutrofizací, lesním hospodařením a šířením nepůvodních druhů rostlin včetně Akátu. Bučiny celkově jsou většinou v méně příznivém stavu; až na kyselé bučiny, které jsou již ve stavu nepříznivém. U plošně nejmenších podhorských javorových bučin chybí aktuální data, a jejich stav je tedy neznámý. Bukové lesy ohrožuje především hospodaření s omezeným využitím přirozeného zmlazení Buku a preferencí hospodářsky žádaných dřevin, především Smrku. Přirozenou obnovu Buku navíc často blokuje přemnožená zvěř. Namísto šetrnějších obnovních postupů se uplatňuje holoseč. Holiny pak představují silně stresové prostředí pro většinu lesní bioty a následuje ústup lesních prvků ve prospěch druhů pasekových. Vlivem kyselých spadů probíhá po řadu desetiletí acidifikace půd zejména v horských oblastech provázená celkovým ochuzením druhové skladby. Vlivem dotací dusíku naopak dochází k intenzivnějšímu růstu některých kyselomilných a mnohdy i nepůvodních druhů rostlin.“ – Stav lesních přírodních stanovišť v ČR, Karel Chobot; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Adaptace dřevinné skladby lesa na klimatickou změnu je do značné míry limitována škodami působenými na obnově lesa zvěří. Největší škody působí zvěř na obnově vysoké 0,5-1,3 m, kde je poškozeno 52 % jedinců. Raná stadia obnovy (nižší než 0,5 m) jsou poškozena z 38 %. Nejzávažnějším poškozením je okus vrcholového prýtu. Obnova Smrku je zvěří poškozována podstatně méně než u listnáčů. Např. ve výškové kategorii 0,5-1,3 m je zvěří poškozeno kolem 80 % ostatních krátkověkých i dlouhověkých listnáčů, 74 % Dubů, 41 % Buků, ale pouze 21 % Smrků. Odrostlá obnova vyšší než 1,3 m je zvěří poškozována méně (asi 20 %). Uvedené výsledky nezahrnují obnovu, která v důsledku škod působených zvěří zanikla.“ – Druhová dřevinná skladba a zásoba mrtvého dřeva na úrovni ČR, Emil Cienciala, Vladimír Zatloukal, Radek Russ, Jana Beranová, Martin Černý; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Jak velký význam tyto hospodářsky zapříčiněné světliny mají, ukázal jeden studentský výzkum v mém revíru. Okus mladých stromků Srnkami a Jeleny je na holinách asi stodvacetkrát vyšší než ve starých bukových lesích v sousedství. Rozsvítilo se mi, až když jsem si uvědomil, že pravidelnými probírkami lesa sám přispívám k tomu, aby se stavy zvěře stále zvyšovaly. Připadalo mi logické, že je třeba zintenzivnit lov neboli nechat co nejvíc zvířat odstřelit. To ale jednak stojí spoustu práce, jednak to ve většině případů ke snížení stavů nevede. Srny na ohrožení okamžitě reagují tím, že místo jednoho mláděte začnou rodit dvě, a navíc se změní poměr pohlaví: Na svět začne přicházet více samiček než samečků, což reprodukci ještě urychlí. Dnes je podle mě ideálním řešením toto: Lesy se musejí víc přiblížit své původní podobě. Tuzemské listnáče jsou odolnější vůči bouřkám a v jejich porostech nevznikají holiny. Méně intenzivní kácení zanechá v Přírodě víc biomasy a povede ke zdravějším lesům, které díky většímu množství stromů budou tmavší, takže ubude podrostu. A co pak? Pak se podle mého názoru může od lovu do velké míry upustit … Zrušení lovu by změnilo ještě jednu věc: chování Jelenů, Srnců a divokých Prasat. Mnozí lidé věří, že jsou tyto druhy aktivní v noci. To ale rozhodně není pravda, jen mají strach se za denního světla ukazovat na loukách. Moc dobře vědí, že my dvounožci v tu dobu nejlépe vidíme a můžeme střílet. Proto se až do večera, kdy nás zrak opouští, raději skrývají v hustém lese. Tam dostávají pořádný hlad a v nouzi se pouštějí do dorůstajících stromků. To zase zlobí lesníky, kteří vyvíjejí ještě větší tlak na myslivce – zkrátka začarovaný kruh. A také mimořádně bizarní příklad toho, jak vědomé ovlivňování jednotlivých částí Přírody vede k nevědomému zasahování do systému jako celku.“ – Tajemné pouto mezi člověkem a přírodou, lesník Peter Wohlleben

„Rozvoj západního modu civilizace v posledních 500 letech a mohutný rozvoj mezinárodního obchodu ve 20. století vedly k zavlékání tisíců druhů organismů do nových území. Jednou z velmi důležitých, u nás však dosud opomíjených skupin invazních organismů, jsou patogeny lesních dřevin. Tyto organismy způsobují tzv. EIDs (emerging infectious diseases). V důsledku jejich rozvoje může dojít nejen k podstatné redukci početnosti populace hostitelů s následným rizikem eroze genofondu, nebo dokonce kolapsu zbytkové populace (grafióza Jilmů způsobila pokles početnosti hostitelských Jilmů na 5-10 % původního stavu), ale i k poškození společenstva závislých druhů a celého ekosystému. V České republice bylo dosud identifikováno na 90 invazních patogenů lesních dřevin, přičemž většina z nich může být zavlečena jako nechtěná kontaminace rostlinného materiálu; nejčastěji přímo živých rostlin (typicky Phytophthora spp. u Olší), méně často dřevní hmoty (např. Ophiostoma novo-ulmi u Jilmů), nebo semen (Sphaeropsis sapinea u Borovic).“ – Dlouhodobý dopad invazních patogenů dřevin v lesním hospodářství, Karel Černý; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Dalšími faktory, které se podepisují na stavu lesa, jsou klimatické změny – delší sucha, růst průměrné teploty působí jako stresory a zvlášť náchylné jsou nepůvodní druhy a druhy, které jsou u nás sice původní, ale vysázené v nevhodném prostředí, což platí zejména pro Smrk. Již nyní je velká část těžby dřeva nahodilá (viz příspěvek M. Košuliče), tvořená kůrovcovým dřívím, kterým je právě často zasažen Smrk vysázený na nepůvodních stanovištích. S předpokládaným postupem klimatické změny bude zejména na Smrk, který potřebuje dostatečný úhrn srážek a spíše nižší teploty, vyvíjen stále větší tlak a většina míst, kde nyní roste, pro něj nebude okolo poloviny tohoto století vhodná. Řešením není výsadba nepůvodního druhu – jako třeba Smrku pichlavého z velehorského prostředí Severní Ameriky. Naopak vhodnou cestou je podpora původních dřevin, kupř. Buku lesního, který prospívá dobře. Proto je lepší do ekosystému lesa příliš nezasahovat, jinak bychom mohli způsobit další nestabilitu. Například výsadba může vyústit v další okyselování půd z důvodu vázání kyselé depozice nebo krátkozraké vápnění, při kterém vzroste najednou pH, ale jen ve svrchní vrstvě půdy, a to uvolní množství dusíku, který je však vyplaven dále z ekosystému.“ – Kalamity jako výslednice klimatické změny a nevhodného managementu, Jakub Hruška; z publikace Akademie věd České republiky s názvem „Jak se do lesa volá…“, Petr Petřík, Josef Fanta, Tomáš Janík, Jan Stachura (eds.)

„Trend, podněcovaný laciným dřevem, se nicméně mezitím obrátil. V dobách odstavených jaderných elektráren a narůstající výroby bioenergie, i díky novým metodám, jež dávají ze dřeva vzniknout těm nejúžasnějším umělým hmotám, poptávka po tomto přírodním produktu zase ožívá. Všem vlastníkům lesa se ulevilo a teď by vlastně bylo na čase začít se zase trochu víc starat. Kdo hodně vydělává, může si koneckonců nějaký ten ohled na Přírodu dovolit. Setkáváme se ale spíše se zcela opačnou tendencí. Jako by aktéři současného dění neměli dost a chtěli co možná nejrychleji vyrovnat ztráty minulých desetiletí – les se tak doslova ždímá. Brutální, avšak levné metody kácení, bezohledné vykořisťování většiny biomasy, práce s chemií a jedy, množící se holoseče. Je to politováníhodné, ale pro les směřuje cesta, co se důsledků týče, zpátky do minulosti. I když si v blízkosti měst občas rádi hrajeme na ‚svět, který je ještě v pořádku‘, aby se občané necítili úplně ošizeni, dál od center se jde na věc o to tvrději. Jen v barevných prospektech lesních správ se vždycky všechno ubírá směrem k ekologickému lesnímu hospodářství – to ale skutečně jenom na papíře.“ – Můj první les: Trvale udržitelné a přirozené lesní hospodářství, Peter Wohlleben

„Bukové dřevo je těžší než Smrk, to znamená, že jeho buňky obsahují méně vzduchu, z čehož vyplývá, že i množství je poněkud menší. K tuně Buku se dostaneme zhruba se dvěma krychlovými metry, na tunu Smrku už potřebujeme tři. Důvod, proč to tak důrazně připomínám, je, že chci zbavit kouzla jeden mýtus, a to mýtus o rychle rostoucích jehličnanech. Ty prý jsou schopny předhonit listnáče o celé délky, a proto mnozí lesníci nepřestávají tyto ‚chlebovníky‘ doporučovat. Co se objemu týče, mají pravdu: Zatímco průměrný smrkový les vyprodukuje dle údajů inventury příslušných spolkových úřadů 16,5 metrů krychlových dřeva za rok a na hektar, je to u průměrné bučiny pouze kolem 12 krychlových metrů. Odhlédneme-li od toho, že Smrky povětšině rostou na lepších (kdysi zemědělských) půdách, a soutěž tak pro Buky nutně musí dopadnout nepříznivě, vypadá výsledek úplně jinak, porovnáme-li vyprodukovanou váhu (a tím energetickou hodnotu) dřeva. Oněch zmíněných 16,5 metrů krychlových Smrku odpovídá asi 6,2 tun dřeva, 12 metrů krychlových Buku oproti tomu váží zhruba 6,7 tuny. Buďme velkorysí a vyjděme z předpokladu, že oba konkurenti vyprodukují tutéž váhu na rok a hektar. Kde jsou pak, prosím pěkně, nějaké přednosti Smrku? A když navíc ještě uvážíme, že se 50 procent smrkových porostů poškozených vichřicí či kůrovcem musí vytěžit předčasně (a žel s příliš tenkými kmeny), pak už není pochyb, kam tahle cesta směřuje. Dokud se ovšem trvá na předpotopním měření přírůstu v metrech krychlových, pak se Buky a ostatní listnaté dřeviny ztrácejí v mlze nepřesných odborných výrazů. A protože se v odborném světě i nadále všude a pořád hovoří o metrech krychlových, činím tak i v této knize, protože jinak byste měli ve všech těch číslech zmatek a nevěděli, co si počít. Někdy se zkrátka musí s Vlky výti.“ – Můj první les: Trvale udržitelné a přirozené lesní hospodářství, Peter Wohlleben

„Krom stepí a suchých trávníků je třeba zmínit i bezlesí vlhké, které představuje nemenší problém. Jde o celou škálu biotopů, z nichž jsou za přirozené považovány především vrchoviště. Jinak je tomu u mokřadů, pramenišť, mokrých luk a podobných stanovišť, která dnes většinou zarůstají dřevinami, zvl. Olšemi a Vrbami, takže jsou obvykle pokládána za druhotná. Nicméně malakofauna hojně zastoupená v souvrstvích vápnitých mokřadů a niv nasvědčuje tomu, že i v minulosti aspoň některé z těchto biotopů zůstávaly otevřené, jak dosvědčuje výskyt řady mokřadních a vlhkomilných plžů vázaných na otevřená stanoviště: Vertigo angustior, antivertigo, pygmaea, geyeri, moulinsiana Vallonia enniensis, V. pulchella, Pupila alpicola a do značné míry i Cochlicopa nitens. Všichni se často vyskytují masově v bažinných a nivních uloženinách a v celém průběhu poledové doby, což dokládá, že i před umělým odlesněním působily faktory, které zde udržovaly volné plochy. V úvahu přichází pastva velkých býložravců, činnost Bobrů a občasný zásah ničivých velkých povodní.“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

„Vichřice na konci října 1870 opět způsobila obrovské škody. O jejich výši se však můžeme pouze dohadovat, protože o této události existuje mnohem méně informací než o vichřici v r. 1868 – zdá se, že lesnická komunita byla v té chvíli již lehce apatická. Čas na dlouhé přemýšlení ovšem nebyl, protože brzy po druhé vichřici vypukla jedna z největších kůrovcových kalamit všech dob: např. na Šumavě byly tehdy odumřelé stromy těženy postupně až do začátku 80. let 19. století. Již po první vichřici se ozývaly hlasy, že za dramatické škody může alespoň částečně prosazování jehličnatých monokultur, které bylo velmi silným trendem od druhé třetiny 19. století. Podle úsečného komentáře barona von Weidenheima ‚žádné chyby nejsou tak tvrdě potrestány jako ty, které člověk dělá proti neomylným zákonům Přírody‘ (Vereinsschrift für Forst-, Jagd- un Naturkunde, 1871). Ostatní byli zdrženlivější. Třeba lesní radní Pfeifer napsal, že pralesy byly stejně zdevastované jako monokultury, protože jednoduše ‚nic nedokáže odolat takovému hurikánu, jaký jsme zažili v roce 1868‘ (Verhandlungen der Forstwirthe von Mähren und Schlesien, 1871). Dnes samozřejmě nelze odhadnout, jaké škody by způsobily obě vichřice v lesích bez monokultur. Zároveň je pozoruhodné, že se 9 ze 14 nejničivějších vichřic v českých lesích v období let 1801-2015 událo po r. 1950. Je tedy dost dobře možné, že výrazné následky katastrofických vichřic souvisejí s pěstováním jehličnatých monokultur, které byly navzdory potenciálnímu poučení z obou vichřic v 19. století nadále preferovány během téměř celého 20. století (Brázdil a kol. 2018).“ – Historická ekologie: dlouhodobé interakce přírody a člověka IV. Člověk jako součást lesa, Péter Szabó (z časopisu Živa (1/2020))

„Travaření (v podstatě kosení bylinného patra v lesích) bylo další důležitou formou využití lesa. Existovaly dvě varianty – buď byly koseny menší louky přímo v lese, nebo se kosilo v otevřených lesních porostech. Stejně jako lesní pastva bývalo travaření zakázáno v prvních letech po těžbě dřeva, aby nebránilo regeneraci stromů: to je další důkaz toho, že obnova lesa nebyla lidem vůbec lhostejná, za nejlepší řešení ovšem naši předci považovali přirozenou obnovu – stejně jako ochránci Přírody dnes. Všechny netěžební způsoby využití lesa můžeme chápat jako součást ‚agrolesnictví‘. Tento novodobý termín vyjadřuje kombinaci lesnického a zemědělského využití stejného pozemku, a to buď prostorově, nebo časově. Přestože agrolesnictví bývalo dříve spojováno spíše s tropickými zeměmi, novější výzkumy poukázaly na jeho bohatou historii i ve střední Evropě (Krčmářová 2019).“ – Historická ekologie: dlouhodobé interakce přírody a člověka IV. Člověk jako součást lesa, Péter Szabó (z časopisu Živa (1/2020))

„A naivní hajný prohlásil, že je vidět, jak les roste sám od sebe. V tu dobu Elzéard Bouffier chodil sázet Buky dvanáct kilometrů od domu, kde bydlel. Aby nemusel chodit tam a zase zpět, vždyť mu bylo tehdy už sedmdesát pět let, zamýšlel postavit si z kamene chatu přímo na místě, kde stromy sázel. Uskutečnil to o rok později. V roce 1935 si přišla prohlédnout ten ‚přírodní‘ les opravdová úřední komise. Přišel vysoký představitel správy vod a lesů, poslanec a technici. Měli mnoho zbytečných řečí. Rozhodli, že se musí něco udělat, ale neudělali nic. Došlo však k jednomu užitečnému rozhodnutí: les byl dán pod ochranu státu a nesmělo se tam pálit uhlí. Bylo přece nemožné, aby taková krása těch mladých stromů v plné síle někoho nepodmanila. I poslance uvedla v nadšení.“ – Muž, který sázel stromy, Jean Giono

„Argumenty pro podporu smíšených lesů namísto smrkových monokultur popsal v roce 1886 mnichovský profesor K. Gayer. Poukazoval na problémy s fyzickou nestabilitou těchto porostů (byly náchylné k polomům), ekologickou nestabilitou (opakované hmyzí kalamity a vysoké náklady na ochranné prostředky proti nim), na negativní vliv smrkových monokultur na půdu (okyselování) a nevhodnost rozsáhlých holosečí v porovnání s maloplošnou těžbou. Tyto myšlenky však našly plné uplatnění až v polovině 20. století, včetně české lesnicko-ekologické školy. Ta bohužel byla v šedesátých letech potlačena a do popředí se znovu dostal zájem o co největší produkci dřeva. To se odrazilo i ve zrušení lesního zákona z roku 1960, který stanovoval maloplošný pasečný způsob hospodaření a vyzdvihoval i mimoprodukční funkce lesa, a který byl nahrazen zákonem z roku 1977, jenž umožnil větší holoseče a upustil od podrostního hospodaření.“ – Využití a degradace půdy, Živá půda, Miloslav Šimek a kol.

„Role nezáměrného hnojení ze vzduchu se často podceňuje. Nezamýšlenému dodávání živin se však nevyhne ani metr čtvereční půdy, žádné druhy rostlin, hub ani živočichů.“ – Louka: Vábení do tajuplného světa, Jan Haft

„Strom s průměrem koruny pět metrů má plochu asi 20 m2. V jasném letním dni na tuto plochu dopadne nejméně 120 kWh sluneční energie. Jenom jedno procento se spotřebuje na fotosyntézu, deset procent je odraženo jako světelná energie, 5-10 % se vyzáří v podobě tepla a přibližně stejné množství zahřeje půdu. Největší část dopadající energie se spotřebuje evapotranspirací, tedy výparem ze samotné rostliny. Má-li strom dost vody, odpaří za den asi 100 litrů vody a na to se spotřebuje asi 70 kWh energie. Pokud toto množství přepočítáme na deset hodin intenzivního slunečního svitu, tak chladící výkon běžného, spíš menšího stromu je 7 kWh, zatímco vaše lednička má kolem 0,2 kWh a skutečně výkonná klimatizace asi 2 kWh. Jeden strom tedy chladí v měřítku tří luxusních klimatizací. Odpařená vodní pára se časem v nějakém chladnějším prostředí – třeba brzy ráno – opět změní na vodu, v tomto případě na rosu, a tím vyzáří teplo. Přítomnost vody a stromu ve dne prostředí ochlazovala, ale v noci jej otepluje. Strom navíc kořeny přijímá ‚špinavou‘ vodu, ale odpařuje čistou vodní páru. Když sedíme v letní restauraci pod slunečníkem, který teplo pouze odráží, tak teplota může být až o 6-8 °C vyšší, než když sedíme pod Kaštanem, který zároveň odráží i chladí. V zimě strom nechladí, protože mu opadaly listy, ale tím, jak je tmavý, prostředí mírně otepluje.“ – Voda a krajina, Václav Cílek, Tomáš Just, Zdenka Sůvová a kol.

Koloběh vody

„Teprve voda dělá ze zemního tělesa živý organismus, v kterém probíhají symbiotické přírodní procesy. Jak k tomu dochází? Kořeny se svými rozvětvenými jemnými kořínky se táhnou za vláhou až do nejtenčích pórů. Je-li to smíšená kultura s různě hlubokými kořeny, prokoření a tím i provzdušní celé zemní těleso do hloubky několika metrů. Kořeny udržují půdu ‚otevřenou‘, takže může přijímat a zadržovat dešťovou vodu. Díky tomu, že staré kořeny odumírají a tvoří se nové, vzniká cenná biomasa, která je výživou pro rostliny i všechny půdní organismy. Půdní živočichové také provzdušňují půdu a zvyšují tím její akumulační schopnost. Může zde vyrůst bujná vegetace, která pokrývá půdu a chrání ji, brání šíření požárů a zajišťuje její trvalou úrodnost.“ – Poušť, nebo ráj, Sepp Holzer

„Na převážné většině toků jsou koryta udržována zahloubená, aby se urychloval odtok vody. K rozlivům do nivy nedochází při jednoletém průtoku, jak by tomu mělo být v přirozeném hydrologickém režimu, ale až při násobně vyšších průtocích, což má za následek erozní nestabilitu koryt toků a produkci plavenin, urychlení odtoku, snížení retenční kapacity říčního systému a zvyšování povodňových vln v dolních částech povodí. Degradace pramenných úseků toků a mokřadů v odvodněné zemědělské půdě má samozřejmě dopady na vodní režim krajiny. Podobně jako u rozšiřování nepropustných ploch dochází k přerušení malého vodního cyklu, které se projevuje vysokou lokální zranitelností při výskytu sucha … Rovněž není uspokojivě řešeno v současnosti velmi aktuální znečišťování toků organickými polutanty, jako jsou pesticidy a farmaka.“ – Popis současného stavu ochrany povrchových vod, Josef Hejzlar; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Strategickým cílem a prioritou ochrany vod by se měla stát především revitalizace říční sítě a údolních niv doprovázená změnou přístupu k managementu říční sítě. V co největší části povodí by měla být obnovena hydrografická síť s její přirozenou hydromorfologií, včetně pramenných částí toků a mokřadů. Využití záplavových oblastí údolních niv by mělo být podřízeno přirozenému odtokovému režimu a urbanizace ani zemědělské využití by neměly omezovat přirozený rozsah rozlivu vody do nivy. Důraz by měl být kladen na 1) kvalitu vody, 2) ekologický stav říční sítě a 3) účinné řešení znečištění živinami z malých komunálních zdrojů. Také je třeba podpořit vsakování srážek a opětovné využití srážkové vody odtékající ze zpevněných ploch v urbanizovaných územích. Dále je třeba legalizovat a maximálně rozšiřovat použití alternativních sanitačních postupů bez napojení na vodní cyklus, zejména kompostovací záchody, které lze používat s výhodou v zástavbě rodinných domů a v malých sídlech.“ – Popis současného stavu ochrany povrchových vod, Josef Hejzlar; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Jazyk, s jakým se pouštělo lidstvo do boje s Přírodou koncem 18. a v 19. století, byl převážně jazykem války a boje. Mluvilo se o podmaňování území, o boji s barbarskou Přírodou, o právu a povinnosti lidstva napravovat ‚nedostatky Přírody‘. Odvodnění oderských močálů, ‚z nichž lidé nic nemají‘, se dělo za asistence vojska (místní obyvatelé se proti takto razantním zásahům do svého života bouřili). Pozdější budování přehrad ‚spoutávalo toky‘ a stavba přehrad se stala ‚bojištěm, zvoleným tak, aby člověk vyšel ze střetnutí jako vítěz‘ (Blackbourn 2006).“ – Proměny hospodaření v říčních nivách, David Pithart; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Celková délka vodních toků se ve střední Evropě zkrátila o třetinu. V zemědělské krajině zmizela prameniště a tisíce kilometrů vlásečnic dnes leží v melioračním potrubí pod lány orné půdy. Tekoucí voda se stala vzácným úkazem. Řeka je spoutána jezy neprostupnými pro ryby a uvězněna ve zpevněných korytech, písečné nánosy (jesepy) v zákrutech řek prakticky zmizely. Řeky se přestaly rozlévat, zmizela povodňová paměť, niva a řeka přestaly být propojeným vzájemně interagujícím (eko)systémem. S rodícím se environmentálním hnutím v šedesátých letech minulého století se mění i pohled na Přírodu. Ve víru environmentálních kampaní se rodí ekologie, vědecká disciplína, jež po několika desetiletích nabídne hlubší chápání procesů, které se v řece a její nivě odehrávají; a to včetně mechanismů jejich narušení. Koncem 20. století jsme svědky změny klimatu se svými hydrologickými extrémy, jejichž následky potřebujeme účinně tlumit. Člověk s překvapením sleduje, jak mnohé úpravy říční krajiny pracují proti jeho současným zájmům. Řeky a nivy ztratily z velké části svou retenční kapacitu. Tam, kde by se voda mohla rozlít a zpomalit svůj postup k městům, postupuje příliš rychle (Habersack a kol. 2016). K tomu přispívá i ztráta drsnosti povrchu niv, který zajišťovala vegetace lužních lesů. V době sucha pak nemá niva schopnost dosycovat vodní tok ze svých zvodnělých sedimentů a ramen mimo hlavní tok. Dlouhodobě klesá i hladina zvodní v pánvích velkých řek, odkud čerpáme pitnou vodu. Příčinou jsou i zahlubující se koryta řek v důsledku napřimování a zkracování trasy a stavby přehrad zadržujících plaveniny (Sáva a Dráva viz Brkić a kol. 2010).“ – Proměny hospodaření v říčních nivách, David Pithart; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Dobu od velké povodně 1890 zhruba do roku 1990 můžeme u nás označovat za století intenzivních technických úprav vodních toků. Úpravy v zemědělské krajině geometrizovaly, zahlubovaly a celkově zvětšovaly koryta potoků a řek. Cílem bylo získat zemědělskou půdu na úkor vodních toků, zmenšit četnost jejího zaplavování menšími povodněmi a umožnit funkci odvodňovacích zařízení a soustav. Vodní toky byly také upravovány a přehrazovány jezy pro potřeby energetiky, plavby nebo lokální protipovodňové ochrany. Rozsah všech možných provedených úprav zřetelně překročil meze jak hospodářské efektivnosti, tak vodohospodářské a ekologické únosnosti. Úpravy toků podporují odvodňování krajiny, které je nepříznivé za sucha, a zrychlují a koncentrují povodňové odtoky. Z ekologického hlediska přinesly úpravy toků masivní devastaci ekosystémů vodních toků, potočních a říčních pásů a niv. Dnešní doba dospěla k potřebě částečného obnovení přírodního stavu a funkcí vodních toků, připravovaná opatření různého charakteru a intenzity jdou tedy tímto směrem. Razantní přestavba upraveného koryta na Přírodě blízký vodní tok se označuje jako vodohospodářská revitalizace.“ – Revitalizace vodních toků, Tomáš Just; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Attiku lze dnes označit už jen jako relikt původní krajiny. Neustále se odplavovala půda a to, co zbylo, připomíná tělo vyzáblé po těžké nemoci. Veškerá úrodná půda zmizela a zůstala jen krajina vypadající jako kost a kůže. Když byla Attika ještě nedotčená, pokrývaly kopce rozsáhlé lesy a nekonečné pastviny pro dobytek. Množství ročních srážek se neztrácelo jako nyní, kdy je necháváme pustou krajinou odtékat rovnou do moře, ale dříve je Země zachytila a naplnila se jimi. Voda z hor mohla odtékat postupně ve formě pramenů, říček a řek do údolí a celé je zavlažovat.“ – Platón, 4. století př. n. l.

Říční a potoční nivy

„Náhlá změna situace v nivách souvisela s odlesňováním říčních povodí. Ve spojení s vrcholně středověkou kolonizací docházelo k plošnému kácení lesů. Zejména členité podhorské oblasti se tím staly náchylnými k erozi. Také se snížila retenční schopnost krajiny, v důsledku čehož se poprvé objevily katastrofické povodně. Řeky při nich unášely veliké množství materiálu erodovaného z pasek, cest a polí. V rovinatých oblastech s malým spádem se tento materiál usazoval v podobě tzv. povodňových hlín. Jsou to jemnozrnné jílovité sedimenty, které v průběhu vrcholného středověku a novověku pohřbily původně členitou nivu všech našich nížinných řek pod několikametrovými nánosy. Tím zakryly také četné pozůstatky pravěkých a někdy i raně středověkých sídlišť. Povodňová sedimentace úplně proměnila charakter rozsáhlých říčních krajin. Niva se zarovnala a dostala mnohem jednotvárnější podobu. Nad její úroveň dnes vyčnívají často jen temena nejvyšší písečných přesypů (ještě donedávna se na nich páslo, nebo se tam dokonce oralo). Kvůli povodním se niva stala v podstatě neobyvatelnou. Na živinově bohatých jílovitých sedimentech zato vyrostly lužní lesy. Mají několik stromových pater, jsou těžko prostupné a rostou tam liány (hlavně Chmel). Protože vypadají nádherně divoce, dělají dojem, že je to velmi staré společenstvo, něco jako ‚panenský prales’. Při pohledu na tu divočinu si málokdo uvědomí, že lužní les je vlastně velmi mladý biotop a ještě k tomu biotop antropogenní – člověkem nepřímo podmíněný. Nepochopení právě naznačených vývojových souvislostí dlouho mátlo archeology, kteří považovali říční nivu za zcela prostou pravěkých archeologických nálezů … Dnes víme, že říční nivy jsou pozůstatků pravěkého osídlení naopak plné. Všechno je pouze pohřbeno pod středověkými a novověkými náplavy. Nová zkoumání přinesla víceméně jenom ukázky různých variací na tytéž vývojové tendence. Důkladná studie Dagmar Dreslerové a kol. (2004) na středním Labi například popisuje ukládání okrově zbarvených povodňových hlín, takzvaných labských červenek. Červenky tvoří pouhým okem odlišitelnou sedimentární jednotku, místy až 2 metry mocnou, a to všude pod ústím Jizery až zhruba po Mělník. Pocházejí z erodovaných červeně zbarvených podkrkonošských půd. Jizera tento materiál připlavila ze Semilska, kde ve výškách 500-600 metrů nad mořem proběhla ve 13. a 14. století masivní kolonizace spojená s odlesňováním. Erodovaný materiál připlavený řekou Jizerou se mohl usadit až podél relativně klidnějšího nížinného toku Labe. Výzkumy Jaroslava Kadlece a kol. (2009) provedené ve Strážnickém Pomoraví ukazují, že sedimentace povodňových hlín na dolní Moravě začala mezi lety 1250 až 1450, opět v souvislosti s vrcholně středověkou kolonizací podhorských oblastí. Od té doby povodňová sedimentace pokračuje a v průběhu druhé poloviny 20. století se dokonce viditelně zrychluje.“ – Neklidné časy, Petr Pokorný

„Shrneme-li si to, vidíme, že v posledním půlstoletí patřily nivy k nejpostiženějším složkám naší Přírody. Zásahy, které v nich probíhaly, často ani neměly náležité ekonomické opodstatnění, neboť vložené finanční prostředky sotva mohly přinést přiměřený hospodářský efekt. Byla to nepochybně jedna z forem tehdy módního přetváření Přírody, která pronikla do povědomí mnoha lidí natolik hluboko, že přirozenou nivu považovali za něco nepatřičného až škodlivého, takže úsilí o její úpravu považovali za bohulibý čin, ať to stálo, co to stálo, ať to bylo k něčemu dobré nebo ne. Do jisté míry tato představa bohužel panuje dodnes. Bilance je ovšem smutná: nivy, které se blíží přírodnímu stavu, se nám nezachovaly téměř nikde, leda v podobě nepříliš velkých fragmentů na některých tocích. Přitom si obvykle původní ráz zachovaly jen některé jejich složky.“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

„Dlouhodobou sukcesí v nivách řek vznikla specifická společenstva přizpůsobená pravidelným i nepravidelným záplavám a vysoké hladině podzemních vod. Jejich vývoj byl v minulosti podmíněn činností člověka. Díky odlesňování a zvyšující se erozi půd nesly povodně po proudu množství živin. V původně štěrkovitých a písčitých nivách na níže položených úsecích toků se tak ukládaly fluviální sedimenty v podobě hlín a jílů, které poskytly vhodné podmínky pro rozvoj biocenóz vyžadujících úživnější prostředí.“ – Voda a krajina, Václav Cílek, Tomáš Just, Zdenka Sůvová a kol.

Mokřady

„Od padesátých let minulého století jsme svědky stále rychlejšího mizení zbývajících mokřadních stanovišť v důsledku nejrůznějších územních zásahů, ať již jde o vysoušení zamokřených pozemků, regulaci vodních toků, těžbu rašeliny nebo prosté zasypávání močálů v souvislosti se stavebními úpravami terénu. Mokřady na vodních tocích navíc ohrožuje kontaminace znečištěnou vodou při záplavách, nehledě na zamoření různými látkami z přilehlých zemědělských ploch. I když přírodovědci a rozumní vodohospodáři již dlouho upozorňují na význam mokřadů pro vodní režim i celkovou ekologickou stabilitu krajiny, což dokládá i zmíněná Ramsarská úmluva, dosud se houževnatě prosazuje názor, že mokřady do dnešní hospodářsky intenzivně využívané krajiny nepatří. Nově budované velké nádrže, tolik opěvované v dobách socialistického budování, bohužel tyto ztráty ani zdaleka nenahrazují krom několika málo výjimek, jako je třeba umělé kalcitrofní jezero Rozkoš nedaleko Opočna. Ovšem i v tomto případě je třeba zatím ještě počkat na jeho vývoj v delším výhledu. Výskyt mokřadů vždy značně zvyšoval stanovištní diverzitu krajiny, neboť umožňoval existenci mnoha rostlinným i živočišným druhům, které v jiném prostředí nemohou prospívat. Je třeba zdůraznit, že v mnohých případech šlo i o menší a méně nápadné mokřady, než jsou třeba rašeliniště nebo velké močály; příkladem mohou být různá prameniště nebo bažiny v zazemněných ramenech vodních toků, třeba i malých. A právě tyto malé mokřady mizí dnes z naší krajiny rychlostí, nad níž se tají dech, aniž by je často kdo přírodovědecky zpracoval a zhodnotil. Vzpomeňme jen na vysušené vápnité močály v jižní části CHKO Český kras, které se sice podařilo podchytit jako ložiska vápnitých slatin a pánevních pěnovců (Kovanda 1962), ne však jako biocenózy charakteristických rostlin a živočichů.“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

„Obdobně Josef Velenovský (1982b) píše ve svých vzpomínkách na Polabí: ‚Celý kraj sprovázejí močály, tůně a zátoky říční, a kde tyto byly vysušeny probíhají hluboké vodní strouhy a příkopy’ nebo ‚Pralouky tyto (kyselky) jsou už dnes vzácností, neboť všechny se rozorávají na role, hlubokými strouhami a kanály odvodňují,’ atd. Jaroslav Petrbok, jehož mladá léta byla úzce spjata s Polabím, na různých místech píše nebo říká, že Polabí bylo již na počátku 20. století zcela zničeno.“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

Krajina a předci

„V době, kdy byla kulturní krajina kolem bývalého hradiště Vladař zcela opuštěna a zarůstala lesem, pokračovala ve staré sídelní oblasti její existence dál. Úpadek laténské (keltské) civilizace se tam formou krajinného kolapsu neprojevil. Dokonce ani v době stěhování národů, charakterizované plošným minimem archeologických dokladů, tam nebyl trend směrem k přírodnímu vývoji příliš hluboký. Pozorujeme krátkodobý a pouze částečný nárůst významu přírodních procesů směřujících proti působení kulturních vlivů na krajinu. Kolapsem kulturní krajiny se však tato událost nazvat nedá. Za zlomový moment ve vývoji kulturní krajiny Čech můžeme jednoznačně pokládat přelom raného a vrcholného středověku. Krajinná dynamika tehdy prudce akcelerovala. Mezi 11. a 13. stoletím došlo k dalekosáhlé proměně krajiny v dlouhodobě osídlených oblastech a zároveň k expanzi osídlení za dosavadní, do té doby téměř nepřekročitelné hranice. Výsledkem bylo první skutečně masivní odlesnění a téměř totální zkulturnění všech osídlených území. Lze to velmi dobře sledovat jak na základě pylových, tak archeologických dat. Rozvoj kulturní krajiny tehdy zasáhl nejen původní pravěkou oscilující periférii, ale i velkou část dosavadní divočiny. V primární i sekundární ekumeně se osídlení prudce zahušťovalo a Přírodě blízká stanoviště rapidně mizela i tam. Z hlediska vývoje kulturní krajiny šlo o revoluci (v tom smyslu, jak to vidí Sádlo a kol. 2008).“ – Neklidné časy, Petr Pokorný

„[Pěnitce] byly vykládány proto jako doklad hiátu v osídlení našich zemí ve střední době kamenné (mezolitu). Tento mylný výklad ovšem vůbec nevzal v úvahu prostředí, v němž pěnitec vznikal, totiž silné provlhčení jeskyní, které odpuzovalo jak člověka tak savce. Netýkalo se však měkkýšů, kteří i v pěnitcích bývají hojní, jimiž se však nikdo blíže nezabýval. Teprve výzkum jeskyní a převisů v montánním a supramontánním stupni vysokých vápencových Karpat ukázal, jak se pěnitec tvoří a jaký je jeho význam.“ – Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru. Vojen Ložek

„S příchodem rolníků a pastevců v mladší době kamenné nabývají rychle na rozsahu plochy v různé míře ovlivněné člověkem: pole, úhory, pastviny, intravilány stálých sídlišť a ovšem i části lesů narušené pastvou a těžbou dřeva. Antropogenně ovlivněné plochy (B) se střídají s plochami dosud přírodními (A), v našich poměrech obvykle s lesy. Postupně však nabývají na rozsahu, takže v úrodných hustě osídlených oblastech mohou zcela převládnout. Vzhledem k tomu, že v drtivé většině jde o plochy odlesněné, poskytují vhodná stanoviště mnoha druhům otevřené krajiny, a to jak přežívajícím starousedlíkům z konce pleistocénu a časného holocénu, tak novým přistěhovalcům včetně mnoha plevelných a ruderálních druhů. To ovšem zvyšuje stanovištní a druhovou diverzitu, především tam, kde se vedle nich ještě zachovaly větší nenarušené lesní ekosystémy (A).“ – Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru. Vojen Ložek

„Valy pravěkých hradišť, které místy dosud zřetelně vystupují z terénu, často představují úživná stanoviště, zejména když obsahují materiál z půdních spodin (zvl. spraší nebo vápnitých zvětralin), který nebyl zasažen vyluhováním a acidifikací. Navíc bývají i místním zpestřením reliéfu.“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

„Na rozdíl od valů pravěkých hradišť poskytují výsypky po hlubinné těžbě obvykle jen velmi chudé kyselé půdy, na nichž se uchycuje jen sporá acidofilní vegetace, z dřevin především Břízy nebo Borovice lesní, popřípadě některé plevele.“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

„Ovšem nejvýznamnější památkou jsou opevněné objekty na návrších – hradiště, jejichž budování je spjato s terénními úpravami, které jsou patrné dodnes a mnohde prezentují pozoruhodné druhotné biotopy. Zbytky valů totiž představují buď druhotné sutě v oblastech budovaných skalními horninami (Hradiště u Březiny, Šance na Závisti, Hradišťany ve Středohoří atd.), nebo náspy tvořené čerstvým materiálem vápnitého substrátu (Češovské valy). Čerstvý horninový materiál vystupuje i na dně okrajových příkopů. Díky občerstvené půdě se tyto prostory obvykle vyznačují bohatou podrostní květenou i drobnou faunou, které se v řadě případů v okolní pozměněné krajině již nezachovaly. Podstatným znakem hradištních prostorů je i celkové obohacení půdy z pravěkých odpadků, které je dodnes patrné ve složení flóry i drobné fauny (zvl. plžů) zejména v krajinách budovaných kyselými, živinami chudými horninami, jako jsou kvádrové pískovce (Mužský, Hradisko u Kaniny) nebo chudé proterozoické a zvláště ordovické pískovce a břidlice (Humenská, Kazín, příkopy na severní straně hradiště Závist v poloze nad Břežanským dolem). Hradiště navíc bývala budována na víceméně extrémních lokalitách a v průběhu času nezřídka prodělala složitý vývoj včetně svého nejbližšího okolí, jak dokládá nedávný podrobný výzkum na hoře Vladař u Žlutic (Sádlo et al. 2005). Hradiště a výšinná sídliště sehrála významnou roli ve vývoji Přírody některých oblastí, kde byla soustředěna ve větším množství a kde rozptýlené nálezy příslušných kultur, zejména v jeskyních a převisech, dokládají přítomnost a činnost pravěkých lidí na velkých plochách, které dnes namnoze mají statut národních přírodních rezervací. Příkladem je celá oblast skalních bradel Pálavy, dvě obrovská hradiště na výbězích planin lemujících Zádielskou tiesňavu (Zádielsky kameň a Vraní skála), jakož i systém pozdně bronzových objektů v oblasti kaňonu Kačáku mezi Sv. Janem pod Skalou a Hostimí, který leží přímo ve středu NPR Karlštejn a spolu s četnými nálezy z jeskyní v okolí dokládá, že se v Českém krasu nemohly vyvinout klimaxové pralesy v mladší polovině holocénu, protože celé území bylo ovlivněno pravěkým hospodářstvím (Ložek 2008). V současné době se některé partie uvedených území mohou jevit jako neporušená Příroda, ve skutečnosti však jde o produkt spolupůsobení člověka a přírodních sil, který unikl rušivým zásahům moderní doby a právem je chráněn v národní kategorii. V posledních letech se rovněž ukázalo, že pravěcí lidé pronikali i do pískovcových skalnatin v severních Čechách v daleko větší míře, než se donedávna soudilo.“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

„Zříceniny hradů zvyšují biodiverzitu, zejména v krajinách s měkkým reliéfem a chudým substrátem. Ruiny nabízejí pestrou směs slunných i stinných, vlhkých i suchých stanovišť s půdami obohacenými vápníkem i sídlištním odpadem, a poskytují tak obvykle příznivější podmínky než okolní krajina, což využívá řada rostlin i drobných živočichů. Hradní prostory zůstaly obvykle ušetřeny negativních dopadů lesního hospodářství, zvl. výsadby smrkových monokultur, takže dnes obvykle představují refugia řady druhů flóry a fauny, které v okolní krajině ztratily vhodné životní podmínky. Přispívá k tomu i jejich častá vrcholová poloha.“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

„Další předností hradů je konečně i okolnost, že se hrady odedávna těšily určité úctě a díky tomu i určitému stupni ochrany, takže zříceniny a jejich nejbližší okolí v mnoha případech unikly výsadbám cizorodých dřevin, zejména Smrku a někdy i Akátu, a změnily se v refugium původní lesní fauny (Valdek, Helfenburk u Bavorova aj.). Hrady tedy nemají jen význam jako historické a krajinářské objekty, nýbrž i jako místa umožňující řešit problémy dlouhodobých revitalizací i migrací fauny a flóry (Juřičková & Kučera 2005).“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

„Makroskopické zbytky rostlin se zachovávají jednak v rašelinném a limnickém prostředí (u nás třeba i ve výplních starých říčních ramen), jednak jako otisky v pěnovcích a travertinech, což ovšem jsou vesměs místa vlhká, podporující rozvoj lesa. V této souvislosti stojí za zmínku, že u nás pěnovce téměř nejsou známé z černozemních okrsků. Paleobotanika je proto schopná spolehlivě zachytit jen velké bezlesé plochy, s nimiž však v holocénu střední Evropy, a tím více našich zemí nelze počítat vzhledem k reliéfu krajiny, který i v nejsušších oblastech vždy poskytoval určitá stanoviště příznivá lesu, takže výsledný obraz odpovídal zhruba východoevropské lesostepi, a to na poměrně omezených plochách obklopených souvislým lesem. Z živočišných fosilií připadají v úvahu dvě skupiny, jejichž výpovědi se vzájemně doplňují: měkkýši a obratlovci.“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

„Největší výhodou krasu a vápnitých okrsků vůbec je však možnost sledovat vztah lesa a bezlesí směrem do minulosti, což lze zejména na základě fosilních malakofaun, a to v podrobnostech, jaké nedovoluje rekonstruovat žádná jiná paleontologická metoda. Nálezy zubů a kostí obratlovců snášených do krasových dutin především predátory pak na rozdíl od plžů zase umožňují zachytit i přítomnost stanovišť, z nichž se ulity nedostávají do fosiliferních sedimentů. Naše krasová území proto představují nezastupitelný zdroj dokladů o vývoji Přírody a krajiny v oblastech, kde se těžko uplatňuje paleobotanika vzhledem k nedostatku rostlinných fosilií.“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

„Vzhledem k nemalé schopnosti pylových zrn létat jde stále ještě o nepřímé důkazy, i když v některých případech je množství nalezených pylových zrn přinejmenším podezřelé. Za nejstarší přímý doklad Buku na území České republiky lze, pokud je mi známo, považovat kousek zuhelnatělého dřeva, který byl nalezen v mezolitickém ohništi v převisu Kostelní rokle v Českém Švýcarsku. Je radiokarbonově datovaný do doby bezmála 8 000 let před současností. V podobné situaci jako u Buku jsme i s poznáním glaciálního rozšíření dalších klimaticky náročných listnatých dřevin. Např. Duby (Quercus) přežívaly poslední vrcholný glaciál skutečně kdesi v širší středozemní oblasti, alespoň podle fylogeografických analýz. Hned s prvním oteplením v rámci pozdního glaciálu se ale rychle šířily. Makrozbytky Dubu 11 200 let staré nalezli Eva Jamrichová se spolupracovníky (2014) na lokalitě Parížske močiare v Podunajské nížině na jižním Slovensku.“ – Příběh vzestupu a pádu aneb Stručná postglaciální historie našich lesů, Petr Pokorný (z časopisu Živa)

„Častý pohyb lidí v územích, která jsou dnes souvisle zalesněna (kras, kvádrové pískovce), vedl nepochybně k narušení, především rozvolnění lesního krytu a podpořil všeobecný ústup citlivých lesních druhů, z plžů průkazně např. Bulgarica cana nebo Macrogastra plicatula. Opravdu drasticky se tento proces projevil v pískovcových oblastech, kde od lužické doby došlo k naprosté degradaci malakofauny, takže z někdejších 20-30 druhů zbylo 3-5 nejodolnějších, často jen nazí plži žijící na houbách! Vzhledem k těmto změnám, které v osídlených oblastech a na jejich periferii vedly až k celkovému přetvoření krajiny, právem hovoříme o ‚výstavbě’ (Landesausbau) krajiny na sklonku doby bronzové.“ – Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru. Vojen Ložek

„Na Zemi možná někde kvete kapradí, ale to neuvidíte, protože Zem je při pohledu shora naprosto přikryta kadeřavým stromovím a holá místa jsou patrně udržována jako zvláštnost, s velkou námahou a sebezapřením. Ačkoli to nemám bezpečně dokázáno, domnívám se někdy, že si tu lidé udržují pracně holá místečka uprostřed kadeřavé zeleně, aby se trochu osvěžili. Tedy z té příčiny, z jaké si lidé ve městech hledí udržeti malé zahrádky.“ – Země Máchova (1932-35), V. E. Babka

Obnova přirozené krajiny

„Na závěr je třeba zdůraznit, že cílem naší práce nebylo podat celkový přehled geologie a paleogeografie kvartéru, nýbrž vybrat a shrnout ty poznatky, které mohou přispět k účinné ochraně a zachování těch částí naší i středoevropské Přírody, které nám ještě zbývají v rámci valem urbanizované, industrializované a všestranně přecivilizované krajiny. Nejde jen o nostalgické vzpomínky na někdejší pestrost druhového bohatství flóry i fauny nebo na mizící krajinné scenérie, nýbrž i o využití těchto pozůstatků minulosti k hlubšímu poznání dlouhodobých přírodních dějů včetně zásahů našich pravěkých předků, které by mělo podstatně přispět k šetrnému řešení krizových jevů vyplývajících z nebezpečně narůstajícího tlaku společnosti na přírodní prostředí. Poučení z minulosti lze úspěšně využít při stanovení ozdravných cílů a především při volbě vhodných opatření k jejich uskutečnění. Dnes již dobře víme, jaké škody napáchaly z neznalosti různé jistě dobře míněné iniciativy jako třeba zelený pás kolem Prahy s výsadbami Akátu, Smrku nebo Borovice černé, některé ekonomicky zcela zbytečné meliorace včetně tvrdých úprav kdejakého potůčku nebo i profesionální pověry, třeba že na zpustošeném území se les může obnovit jen umělou výsadbou – příklad Černé rokle u Kosoře je dostatečným protidůkazem. Mnohá zákonná opatření zaměřená k zahlazení stop těžby nerostných surovin nebo povodní se v řadě případů mohou ukázat jako zcela kontraproduktivní a hlavně zbytečná, jak ukazují třeba spontánní revitalizace opuštěných lomů v Českém krasu. Podobně různé ekologické strašáky, jako dnes neustále diskutované globální oteplení, se v rámci pohledu do minulosti ukáží jako řešitelné ve světle nejmladší geologické historie naší Přírody a krajiny.“ – Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru. Vojen Ložek

„Důležitým opatřením byla redukce intenzivní pastvy. V této oblasti dochází k přílišnému spásání pastvin, především Skotem, Ovcemi a Kozami. Stáda ovlivňují vegetaci, selektují druhy a omezují růst vzácnějších rostlin, což urychluje vysychání půdy. V období sucha odnáší vítr jemné částečky hlíny a humusu a v zimě je déšť vyplavuje a odnáší pryč. Povrch půdy tvrdne a vegetaci se nedaří.“ – Poušť, nebo ráj, Sepp Holzer

„Hodí se připomenout, že i České republiky se týká doporučení ve Strategii Evropské komise obnovit do roku 2020 minimálně 15 % narušených ekosystémů. Vzhledem k tomu, že do větší či menší míry jsou narušeny skoro všechny ekosystémy na našem území, bylo by jistě co obnovovat. Stát se však staví k výše zmíněnému doporučení více než laxně. Přitom by mělo jít o skutečně ekologicky podloženou obnovu vycházející z vědeckých poznatků ekologie jako vědy, a nikoliv o různé výsadby monokultur, vysévání čí vysazování nepůvodních druhů a genotypů a různé, jen technicky motivované, rekultivace a revitalizace.“ – Ekologická obnova v krajinném měřítku, Karel Prach; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Zhruba desetina našeho území byla v minulosti odvodněna, toky byly napřímeny a razantně zregulovány. To je dnes hlavní příčinou povodní a na druhé straně také příčinou nedostatku vody v krajině v době sucha. V devadesátých letech probíhaly různé projekty v rámci programu ‚Revitalizace říčních systémů‘. Většinou se ale jednalo o technická, ekologicky málo podložená, nebo zcela nepodložená řešení. Už i u nás ale máme několik příkladných projektů ekologické obnovy menších toků (Borová, nedávno Stropnice, některé menší toky v národním parku Šumava). Přitom by mělo jít o obnovu celé říční nivy včetně přirozených rozlivů ve volné krajině, protože přirozená říční niva je nejlepší ochranou proti povodním níže po toku. Leckde se dobře daří obnovovat narušená rašeliniště. Místy kolabující meliorační systémy vedou k lokální obnově malých mokřadů na zemědělské půdě, což lze z krajinného a ekologického hlediska považovat za pozitivní jev. Ekologická obnova mokřadů, toků a jejich niv by měla být do budoucna jednou z priorit.“ – Ekologická obnova v krajinném měřítku, Karel Prach; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Obnova přirozenější skladby lesů: Ta je blokována především vysokými stavy zvěře (až desetinásobnými oproti normovaným stavům) spolehlivě redukujícími samovolné zmlazení listnáčů a Jedle, a nevhodným lesnickým hospodařením. Dvě stě let jednostranné orientace lesnictví na smrkové a borové monokultury a produkci dřeva se jen pomalu a obtížně posunuje směrem k ekologičtějšímu přístupu, o ekologické obnově ani nemluvě. Vždyť i v prvních zónách národního parku Šumava někteří lesníci chtěli (a chtějí pořád) nesmyslně zasahovat proti Lýkožroutu smrkovému. Rozmanitá vědecká data ukazují, že přirozený les si s disturbancemi, jako jsou vítr, oheň a Lýkožrout, nejlépe poradí sám. I vysázeným monokulturám (‚polím na dřevo‘) by většinou prospěla přeměna na druhově pestřejší les s účastí listnáčů a Jedle.“ – Ekologická obnova v krajinném měřítku, Karel Prach; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Pro život v Přírodě jsou důležité soustavné proměny v prostoru i čase. Starý strom dožije, spadne a vytvoří v pralese světlinku. Na zemi pak leží tlející kmen, který se rok po roku rozkládá. Proudící řeka strhává břehy nebo založí štěrkový nános, jenž za čas odnese opět o kousek dál. Po povodni zůstanou v nivě tůně. Půda se sesouvá a vichřice nebo lavina poláme stromy. V horském lese jednou za čas některé Smrky uschnou kvůli kůrovci. Vědci těmto proměnám říkají disturbance. Přírodní krajinu vlastně tvoří koberec s pestrým vzorkem tisíců větších nebo menších plošek v různých fázích vzniku či zániku. A postupně poznáváme, že velká část hmyzu, ptáků nebo rostlin se usadila právě v těchto prolukách – disturbovaných místech. Asi 3000 českých druhů hmyzu žije v tlejícím dřevu (Krása 2014). Řada z nich se přitom specializuje na osluněné kmeny ve světlinkách. Někteří ptáci hnízdí pouze v prastarých stromech, ve stržených březích nebo na říčních náplavech. Mnohé Včely, Kutilky, Sarančata a další skupiny hmyzu obývají písčité duny nebo štěrkové lavice. Ryby s oblibou používají úkryty mezi kmeny a větvemi, jež spadly do vody. Nemalá část naší fauny a flóry vymírá právě proto, že intenzivní hospodaření a regulace potlačují tuto spontánní dynamiku. Pestrá mozaika se mění v monotónní krajinu.“ – Ostrovy divočiny v krajině, Vojtěch Kotecký, Eliška Vozníková; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Současná ochrana Přírody je však víceméně ochrannou památek. Chráněná území ponejvíce vznikají tam, kde něco zbylo, a proto bývají poměrně malá. V minulých desetiletích jsme postupně objevili, že přinejmenším v některých typech biotopů je Příroda schopna obnovy. Může to trvat nějaký čas, ale přirozená dynamika disturbancí se postupně vrátí. Strom po stromu se v lese opět začnou objevovat světliny a padlé kmeny. Řeka zbavená regulace začne utvářet přírodní koryto s náplavy, tůněmi a strženými břehy. Postupně se obnoví mozaika mikrobiotopů – takže se do nich může vracet původní fauna a flóra, popřípadě jí pomůžeme repatriací (vrácením druhu na původní místo). Motor biodiverzity tak můžeme opět nastartovat například v místech, kde se uchovaly větší plochy lesů s víceméně přirozenou druhovou skladbou. Dobrým příkladem jsou horské bučiny.“ – Ostrovy divočiny v krajině, Vojtěch Kotecký, Eliška Vozníková; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Změna klimatu není pouhé módní heslo, ale závažný fakt, na který je třeba aktivně reagovat. Není to ostatně poprvé v historické době, kdy si naše země podobnými změnami klimatu prošly. První polovina středověku (9. až 13. století) byla teplá s podobným klimatem, jaké známe dnes. Tehdejší teplé klima vytvořilo příznivé podmínky pro rozsáhlou kolonizaci našich pahorkatin a podhůří, do té doby neobydlených a jen málo využívaných. Toto období položilo základy prosperity našich zemí. Následující staletí naopak klimatologové označují za Malou dobu ledovou. Ta měla opět významný vliv na vývoj celé střední Evropy. Některá podhorská osídlená území člověk opustil a ta znovu zarostla lesem. S výjimkou několika lokalit v Čechách skončilo pěstování vína. Ve válečných konfliktech se bojovalo o území a o zdroje. V průběhu 19. a 20. století se člověk při využívání krajiny soustředil především na metody a způsoby, které mu umožňovaly dosáhnout co nejvyššího hospodářského zisku. Novými technologiemi, mechanizací a chemizací zavedl velkoplošné způsoby hospodaření bez ohledu na různorodost krajiny. Takové jednostranné způsoby hospodaření nejsou ovšem většinou vhodné, protože často vedou k degradaci lesů a zemědělských půd a ke ztrátě schopnosti poskytovat společnosti trvale potřebné služby a užitek. Od padesátých let minulého století se naše krajina stala navíc obětí nezodpovědných politických a ekonomických machinací. Proto dnes máme v Evropě nejvyšší stupeň ohrožení zemědělských půd erozí s nízkým obsahem organické hmoty a nízkou schopností zadržovat vláhu. Více než polovinu lesů tvoří nepřirozené smrkové monokultury vysázené na místě původních listnatých lesů. Nadměrný výskyt kůrovce znemožňuje v některých regionech řádné obhospodařování a ochranu lesů. Máme eutrofizované rybníky zanesené chemicky znečištěnými sedimenty. Voda v přehnojených rybnících je navíc zdraví nebezpečná. Regulované a napřímené toky nejsou schopny zmírňovat povodňové vlny. Krajinou se mnohde šíří cizí invazní druhy rostlin. A zemědělské sucho je dnes hrozbou, která se dotýká samé podstaty zemědělské potravinářské produkce.“ – „Hospodaření v krajině a klima. Je čas na změnu!“, Josef Fanta, Petr Petřík, Jana Macková; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Zemědělství je sektor, který se promítá do všech environmentálních problémů: Jsou to opravdu živočišné produkty, které jsou zodpovědné za mnoho z nich. Vyhýbání se konzumaci živočišných produktů vede k mnohem lepším environmentálním benefitům než snaha využívat ‚udržitelnou‘ produkci masa a mléčných výrobků … Proměna trav v [maso] je podobná změně uhlí v energii: Je doprovázena značnými náklady v emisích [a množství] … Strava založená na rostlinách je pravděpodobně tou nejlepší cestou, jak omezit svůj negativní dopad na Zemi, nejen v oblasti skleníkových plynů, ale též globální acidifikace, eutrofizace a využívání vody a země.“ – Joseph Poore; více viz studie Reducing food’s environmental impacts through producers and consumers“, J. Poore, T. Nemecek, dostupná z: https://science.sciencemag.org/content/360/6392/987

„Budoucnost naší krajiny spočívá v udržení její kvality jako veřejného prostoru. Vezměme na vědomí, že krajina není pouhý výrobní prostor, ale kulturní entita. A že způsob nakládání s ní je měřítkem kulturní úrovně celé naší společnosti.“ – „Hospodaření v krajině a klima. Je čas na změnu!“, Josef Fanta, Petr Petřík, Jana Macková; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

„Venkovskou krajinu poznamenala především intenzifikace zemědělství. K výraznému snižování kvality orné půdy nevhodnými pozemkovými úpravami a častějším používáním chemických hnojiv se na přelomu 60. a 70. let připojila nekvalitní zástavba. S postupující specializací a koncentrací výroby začaly v bezprostředním okolí významnějších, střediskových obcí vyrůstat novostavby velkokapacitních vepřínů, kravínů či drůbežáren zanedbatelné architektonické hodnoty a v některých případech i technické úrovně. Centrální části venkovských sídel obdobným způsobem postihlo ideologicky protěžované přibližování vesnice městu: zpravidla necitlivé asanace staré zástavby provázelo neméně rušivé budování úřadoven místních národních výborů, agitačních středisek, kulturních zařízení, restaurací, prodejen smíšeného zboží, samostatných či řadových obytných domů. V úpadku péče o veřejná prostranství a obecní majetek se kromě neuspokojivé ekonomické situace státu odrážely mezilidské a profesní vztahy poznamenané poúnorovým znárodňováním a kolektivizací. Oblasti využívané k rekreaci narušovaly necitlivé stavby či úpravy podnikových i státních zotavoven, chatových kolonií a v menší míře také chalup. Při jižní a západní hranici země podobu venkova dotvářel pokračující proces doosídlování a zostřený režim v hraničním a zakázaném pásmu.“ – Jde pevně kupředu naše zem: Krajina českých zemí v období socialismu 1948-1989, Pavel Hájek

„Rybníky byly odjakživa chloubou české krajiny a pořád patří k jejím výrazným rysům. Jejich stav se ale mění, a to v mnoha ohledech k horšímu. Ještě v osmdesátých letech dvacátého století nebyl problém vandrovat krajinou a v případě potřeby se vykoupat skoro v libovolném rybníce. Dnes to nejde, voda bývá zelená a zabahněná a často se k ní vlastně ani nedá dostat. Na hladině často neplavou žádní vodní ptáci, snad kromě krotkých Kachen divokých, které tam myslivci vypouštějí, aby je mohli zase na podzim postřílet. A žáby už v nich skoro nenajdeme. Co se s našimi rybníky stalo? Ve hře je několik vzájemně provázaných příčin. Od druhé poloviny devatenáctého století se začala zvyšovat úživnost rybníků, poněvadž hospodáři přišli na to, že dodáváním živin (především dusíku a fosforu), tedy vlastně hnojením, lze zvyšovat výnosy ryb. Ve dvacátém století se k tomu přidalo používání umělých hnojiv aplikovaných na pole z téhož důvodu, díky čemuž se množství živin v rybnících dále zvyšovalo také splachy z polí a odpadní vodou z lidských sídel. To vedlo nejprve k oživení rybníků – ve druhé polovině dvacátého století například výrazně narostly populace vodních ptáků. Jenže pak se to přehnalo. Výnosy ryb se během necelých dvou století zdesateronásobily, ovšem za tu cenu, že je voda v rybnících přesycená živinami – je tedy tzv. eutrofní až hypertrofní – zarostlá řasami, a navíc zakalená činností Kaprů ryjících v bahně. Kromě Kaprů v takové vodě už skoro nikdo nepřežije a vodní ptáci ani jiní obratlovci se tam neuživí – Kapři jim vyžerou veškerý velký živočišný plankton (zooplankton), a navíc pod hladinou není nic vidět. Na vině je tedy zvyšování množství živin v celé naší krajině, doslova přehnojování krajiny, ale taky samotní rybáři. Ti se totiž ve snaze maximalizovat výnosy nespokojí s rybníky, které jsou už tak přesyceny živinami, ale ještě je dále hnojí – vskutku, na jaře se do spousty rybníků vrhají celé vagóny kravského hnoje, čímž se nastartuje růst planktonu. Primárně řas, které reagují na hnojení stejně jako suchozemské rostliny. Rybníky jsou tím pádem ještě přehnojenější. V takové situaci navíc už není cesta zpátky – když se do takto přehnojeného rybníka ryby nenasadí, hrozí, že rybník zaroste buď řasami, vodní vegetací (viz příběh Boleveckého rybníka), nebo dokonce jedovatými sinicemi. Je to tedy začarovaný kruh, který lze jen těžko rozetnout. Rybáři navíc argumentují tím, že aby obstáli v konkurenci, nic jiného než navýšit produkci ryb na maximum jim nezbývá. To je ale trochu pokrytecké. V některých sousedních zemích skutečně došlo ke krachu firem produkujících ryby, poněvadž nebyly schopné čelit konkurenci – totiž firmám produkujícím ryby v České republice. To ale vlastně znamená, že u nás se to skutečně přehání; jde o dravou a bezohlednou exploataci přírodních zdrojů bez ohledu na následky … Přitom by stačilo – pokud je to riziko [zarůstání] skutečně tak velké, což mimochodem nelze jen tak jednoduše zjistit – navrátit se k pozapomenutému, staletími prověřenému hospodaření našich předků v rybničních soustavách a Kapry do jednotlivých rybníků nasazovat jen jednou za několik let.“ – Voda a krajina, Václav Cílek, Tomáš Just, Zdenka Sůvová a kol.

„Lze říci, že naše potoky a řeky jsou z hlediska migrací téměř dokonale zablokovány, což se nepochybně podílí na neutěšeném stavu přirozených rybích populací. Postižena je bohatost, skladba i genetická kvalita těchto populací. Výrazně je oslabena jejich schopnost přirozené obnovy a také jejich přirozená odolnost vůči nemocem a predátorům. Vodní toky jsou zarybňovány uměle, což alespoň při dosud převažujícím výběru chovaných druhů a umělém rozmnožování ryb příliš nepodporuje obnovu přirozené říční bioty. Příčné objekty jako vzdouvací hráze, jezy a stupně činí vodní toky migračně neprostupnými. Vedle toho je ale poškozují i v dalších aspektech, což bývá často přehlíženo. Některé jezy, vzhledem k zástavbě nevhodně umístěné, mohou působit jako povodňové překážky – podporovat rozlévání povodňového proudu do zástavby nebo vytvářet nebezpečné zpětné povodňové vzdutí. Příčné objekty také zavzdutím mění podélný profil a připravují vodní toky o přirozenou spádnost a proudnost. Mění splaveninový režim, některé mohou podporovat vznik nepříznivých ledových jevů a tzv. zvláštních ledových povodní. Tyto skutečnosti mimo jiné dost kalí radost ze získávání ‚ekologicky čisté‘ energie vodními elektrárnami. Nakolik může být vodní energetika pokládána za ekologickou, když je spojena s významnou ekologickou devastací vodních toků?“ – Voda a krajina, Václav Cílek, Tomáš Just, Zdenka Sůvová a kol.

„Arruntius a Ateius potom uvedli na pořad jednání v senátě, zda by se neměly k zmírnění záplav Tiberu odvést řeky a jezera, jimiž se rozvodňuje; byla též vyslechnuta poselstva venkovských měst a osad, mezi nimi Florenťané, kteří prosili, aby Clanis nebyl z obvyklého řečiště převáděn do řeky Arna, to že by jim přineslo záhubu. Souhlasně s nimi promluvili obyvatelé Interamny, že budou zničeny nejúrodnější roviny Itálie, bude-li řeka Nar rozvedena v potoky – to se totiž chystalo – a vystoupí-li pak z břehů. Ani Raetští nemlčeli a odmítali úmysl zahradit Velinské jezero na tom místě, kde nejlépe prý se o potřeby lidí postarala Příroda, jež vykázala řekám náležitá ústí i náležitý tok, tedy jak počátek, tak i konec. Dlužno také dbát náboženských zřízení předků, kteří zasvětili oběti, háje i oltáře domácím řekám. Ba prý sám Tiber si nepřeje být docela zbaven svých přítoků a plynout s menší slávou. Buď prosby osad, nebo obtížnost prací, nebo pověra rozhodly, že se přistoupilo na Pisknův návrh, aby se nic neměnilo.“ – „Antická diskuse o protipovodňové úpravě povodní Tiberu“ z Letopisy, Tacitus, překlad A. Minařík

„Jak se půda stále rychleji odplavuje, dostávají se stromy ve vyšších polohách pod silný tlak, jejich kořeny nemohou prchnout jinam. Kořenové krčky jsou vystaveny slunečnímu záření. Dále jsou silně poškozovány při mechanizovaných zemědělských pracích. A pak je ještě hůře. Když je všechno hnědé a suché a hrozí nebezpečí požárů, lidé se ani nezamyslí a nevrátí se k tradičním způsobům hospodaření. Naopak si vymyslí ‚opatření na ochranu před požáry‘. Mezi stromy vláčí brány a zničí i ty poslední kousky vegetace, která by se tu a tam mohla objevit, včetně zmlazovacích semenáčků nebo kořenových výhonků. To málo, co ještě nespásly Ovce a Krávy, se definitivně zničí bránami. Půda je zraněná a otevřená, vysušuje se, tvrdne a mění se spíše na prach. Pak přijdou lidé s motorovou pilou a ořežou i uschlé konečky větví – získávají palivové dříví. Vznikají velké rány, které zubožený strom není schopen zhojit. A objeví se houby. Jejich výtrusy jsou všude ve vzduchu. Když je strom oslabený, napadnou jej houby. Takto napadený strom se stává obětí nejrůznějších dřevokazných brouků. Ti nakladou vajíčka do ran, jejich housenky provrtají celý strom, jsou schopné vykousat i díry tlusté jako prst. Zakuklí se, vylezou z nich noví brouci a ti se rozletí na sousední stromy, jelikož ty jsou také nemocné a lákají k osídlení. Dochází k enormnímu rozšíření dřevokazných brouků, nabízí se jim totiž velké množství nemocných stromů. Brzy jsou zcela provrtány a v těchto dírách naleznou skvělý životní prostor Mravenci.“ – Poušť, nebo ráj, Sepp Holzer

„Změny ve využívání krajiny jsou asi nejzásadnějším a dlouhodobým faktorem. Sem patří i veškeré hospodaření zemědělského a lesnického typu a ve vodním prostřední včetně oceánů zejména rybářství. Kvůli zemědělství člověk začal měnit přírodní ekosystémy už před tisíciletími, takže v mnoha tradičních zemědělských regionech se dlouhodobě vyvíjely v koevoluci s lidskými společnostmi. Současné ekosystémy v sobě nesou stopu dlouhodobého působení hospodaření, jehož důležitou funkcí jsou soustavné disturbance, v určité míře udržující vysokou biodiverzitu. Aktuální fáze antropocénu se vyznačuje intenzivním hospodařením a extrémním využíváním ekosystémů. Tato změna je poměrné náhlá a můžeme ji považovat za hlavní driver globální změny. Nejde jen o drastické odlesňování tropických pralesů nebo rozorávání stepí – i konvenční hospodaření za účelem produkce plodin má drtivé dopady na celosvětovou biodiverzitu. Změna klimatu naproti tomu představuje nastupující globální hrozbu, o jejíchž budoucích účincích panuje poměrně velká nejistota. Tento driver má mnoho podob a zdaleka nejde jen o postupně se ohřívající atmosféru. Jeho vliv se již projevuje v přirozeně chladných prostředích. Zásadní dopady změn klimatu můžeme v budoucnu očekávat v arktické tundře a horských ekosystémech, možná i v boreálních lesích (tajze). Méně drsné klima vede k tomu, že arktické oblasti jsou stále zelenější, vegetace tundry se stává vyšší a přibývají druhy s většími a ploššími listy (Bjorkman a kol. 2018). V lesích je nicméně situace podstatně méně dramatická a reakce lesních bylin překvapivě zaostává za rychlostí oteplování klimatu. Vysvětluje se to tím, že stromový baldachýn má stínící a zároveň ochlazující vliv (De Frenne a kol. 2013). Minimální pozornost byla však zatím věnována možným dopadům nedostatku vody na biodiverzitu společenstev lesních ekosystémů. Atmosférické depozice jsou posledním z driverů globální změny, na který se zde stručně zaměříme. Míněny jsou hlavě depozice sloučenin dusíku (amoniak, dusitany a dusičnany), dostávající se do atmosféry především ze spalování fosilních paliv (uhlí a ropy). Účinek atmosférických depozic je dosti komplexní a my si ho zjednodušíme na eutrofizaci – zvyšování úživnosti prostředí. Ve zvýšené míře k němu dochází už po řadu desetiletí v hustě osídlených oblastech planety. Depozice dusíku působí jako plošné hnojení v koncentracích řádově desítek kilogramů na hektar. Za celkovou eutrofizaci prostředí nemohou jen atmosférické depozice, ale také hnojení v zemědělství. Kromě dusíku se do půdy přidávají velká množství fosforu, který k eutrofizaci dále přispívá, což ve vodních nádržích může vést k nárůstu toxických sinic. Dusík a fosfor jsou hlavní živiny a pro rostliny by jejich zvýšený přísun mohl být i příjemný. Velká část druhů se však adaptovala na nedostatek živin a jejich dlouhodobý nadbytek úplně mění přirozené prostředí. Některým druhům rostlin ale vyšší koncentrace dusíku vyhovují a šíří se proto i na stanoviště, kde by dříve nemohly růst. Atmosférické depozice jsou tedy patrně relativně nejvýznamnějším driverem globální změny pro ekosystémy temperátních lesů.“ – Historická ekologie: dlouhodobé interakce přírody a člověka VI. Historie se opakuje, Radim Hédl, z časopisu Živa (3/2020)

„Věděl jsem, že k trvalému poškození tak rozmanité louky stačí pár dávek kejdy a že zvlášť oba druhy Orchidejí, Prstnatec plamantý a Prstnatec pleťový, už z našeho okresu skoro vymizely. Tyto Orchideje totiž žijí v těsné symbióze s houbou, která prorůstá do jejich kořenů. Probíhá mezi nimi látková výměna. Houba poskytuje symbiontovi minerály a vodu; Orchidej na oplátku dodává sacharidy, které tvoří pomocí slunečního záření a chlorofylu. Jestliže se na louku dostanou sloučeniny dusíku obsažené v kejdě, houba odumře a Orchidej skomírá nedostatkem živin. Protože hnojivo navíc podporuje růst dalších lučních rostlin, plevel křehký Prstnatec rychle zadusí. Choulostivé rostliny nesnášejí ani časté sekání. Z těchto důvodů dnes člověk široko daleko na orchidejové louky nenarazí. Tato byla v našem okresu poslední.“ – Louka: Vábení do tajuplného světa, Jan Haft

„Výzkumy ukázaly, že dokonce i na loukách, o něž se pečuje v souladu s potřebami Kolih, se mláďata nelíhnou a populace se dále zmenšuje, protože většinu snůšek žerou Lišky a další milovníci vajíček. Bylo tomu dřív jinak? Že by Lišky našly zálibu v ptačích vejcích až v poslední době? Nebo je dnes Lišek víc než v minulosti? Rozhodně ne. Philipp Herrmann, který je v Německu známý jako ‚Ptačí Philipp‘ podle horké linky, již provozuje a na které každý rok na jaře identifikuje zaslané záznamy ptačího zpěvu, po mnoho let Kolihu velkou mapuje z pověření Landshutského úřadu pro ochranu Přírody. Ví, v čem spočívá problém ptáků a Lišek: v krajině v okolí hnízdních luk. Ta už není tak blízká Přírodě jako kdysi, když ještě v nížinách a říčních nivách sahal prostor lučních ptáků, kam až oko dohlédlo. Chráněná území dnes mívají většinou rozlohu jen pár set hektarů. A na těchto ostrůvcích žijí nejen Kolihy, Skřivani, Čejky a jiné ptačí druhy, ale i spousta dalších zvířat: kobylky, motýli, myši, žáby, žížaly a leccos jiného. Chráněnou oblast obklopuje moderní zemědělská krajina: kukuřice, obilí, intenzivně sečené louky. Není divu, že všechny hladové Lišky z okolí vyrážejí na noční výpravy za potravou do chráněné oblasti, tam se jí totiž najde víc a stojí to míň námahy. Liška samozřejmě morálně nerozlišuje mezi žížalou a čejčím vejcem. Chutná jí oboje a oboje jí pomáhá zajistit, aby přežili její potomci. A o to koneckonců všemu živému v Přírodě jde, zvířatům i rostlinám, ať už nenáviděným, nebo hýčkaným.“ – Louka: Vábení do tajuplného světa, Jan Haft

„Zemědělství je jediná politická oblast, která leží plně v rukou EU. O souvisejících zákonech se rozhoduje centrálně v Bruselu a tam se také rozdělují finance na zemědělství pro jednotlivé členské státy (mimochodem téměř 150 milionů eur denně). V roce 1992 prošel zemědělský sektor EU reformou. Na popud Světové obchodní organizace WTO se od té doby již nevyplácejí peníze na podporu trhu, díky nimž zemědělci dostávali za své produkty nadsazené a dotované ceny. Dotace v současnosti plynou producentům přímo. Pro Německo je k dispozici asi šest miliard eur ročně. Z těchto peněz se udržují při životě zemědělské podniky a také se z nich podporují venkovské regiony. Pravidla, podle nichž se tyto prostředky v Evropě rozdělují, stojí na dvou pilířích. První pilíř zahrnuje velkou většinu prostředků přicházejících farmářům prostřednictvím přímých plateb, to je přes pět miliard eur jen v Německu. Každý podnik dostává zhruba tři sta eur na hektar obhospodařované plochy, jen tak. Zemědělci z tohoto fondu získávají v průměru 40 % svých příjmů. Za to musejí dodržovat určité předpisy EU, například co se týče hygieny potravin nebo chovu zvířat (systém ‚cross compliance‘, tzv. kontrola podmíněnosti). Zadruhé se vyplácení dotací váže na dodržování obecných ekologických pravidel (‚greening‘, tedy ozeleňování). V roce 2015 bylo rozhodnuto, že každý zemědělský podnik musí doložit využívání 5 % ploch v ekologickém zájmu, aby mohl čerpat plnou výši plateb. Mezi tyto plochy se řadí živé ploty, stromy, biopásy, úhory a podobně. Ochranářské spolky zaplesaly, jenže potom kartami zamíchal svaz zemědělců. V důsledku jeho lobbingu se seznam greeningových ploch, využívaných v ekologickém zájmu, rozšířil o další položky – pole, na nichž se pěstují meziplodiny, podsev nebo plodiny vázající dusík. Tím přišel celý záměr vniveč, protože taková opatření beztak tvoří více či méně součást ‚správné odborné praxe‘. 80 % ploch, které farmy v rámci greeningu uvádějí, nyní spadá do této kategorie. Ve smyslu ochrany Přírody jsou bezcenné, protože se s nimi může zacházet úplně stejně jako s každým jiným polem. Greening jakožto mechanismus, který měl vést k zemědělství ohleduplnějšímu vůči životnímu prostředí, selhal. Druhý pilíř je podstatně menší a obsahuje zcela odlišné programy podpory, jejichž cílem není v první řadě udržet podniky, ale napomoct ‚rozvoji venkova‘. Podporuje se především extenzifikace, ekologické zemědělství, lokální farmářské prodejny, rozvoj vesnic, turismus a podnikání v souvisejících odvětvích. Z prostředků tohoto druhého pilíře se také financují dobrovolné aktivity prospěšné pro životní prostředí. Příkladem může být, když sedlák pečuje o louku tak, že jeho prioritou není množství sklizené píce, ale biotop sám. Právě to je ona důležitá smluvní ochrana Přírody, na níž závisí přežívání našich Kolih (těch, které nehnízdí na letišti) a mnoha dalších druhů. Obří část zemědělských dotací tedy přichází z prvního pilíře a od příjemce prakticky nevyžaduje žádné úsilí. Společnost dotuje hospodářské odvětví, které samo o sobě není konkurenceschopné, a nic z toho nemá. Vezmeme-li v úvahu ztrátu biodiverzity, zatěžování spodní vody nitráty a pesticidy či znehodnocování tváře krajiny, dokonce to všechno společnosti působí dost velké škody, které by ji ještě mohly přijít draho … Člověk si tedy například nesmí na svém pozemku pouštět libovolně nahlas hudbu, jestliže tím budí sousedy. Stejně tak si na vlastní parcele nemůže postavit libovolný dům. Stavební zákon možnosti upravuje, protože je to ve veřejném zájmu, i když nejde o moc víc než o estetické otázky. Jak je tedy možné, že farmář smí likvidovat celá luční společenstva, která tvoří stavební kameny ekosystému snad po staletí? Že je přípustné, když při využívání půdy ohrožuje spodní vodu? Reaktivní dusík z čerstvě pohnojených luk se dostává i do potoků a řek a může vést k téměř plošnému vymírání mlžů, korýšů a drobných ryb. Jakým právem? Ilustrovat, jak zde užívání soukromého majetku působí škody celé společnosti, by se dalo i na řadě dalších příkladů. V tom tedy spočívá jádro problému ztráty našich luk. Dvoupilířový model, jenž upravuje platby pro zemědělce, vyžaduje nikoli reformu, ale revoluci! Zemědělci musejí mít z čeho žít, a žít i lépe než dnes. Ale jestliže dlouhodobě dostávají miliardové podpory z daní, musí to mít své opodstatnění. Když občané skoro z poloviny financují sedláky ze své práce, mělo by jim to také něco přinášet. Intenzivně využívané louky, které co pár týdnů odporně páchnou močůvkou, nejsou odpovídající protihodnotou. A nejsou jí ani siláží vykrmované Krávy z velkochovů a laciné maso.“ – Louka: Vábení do tajuplného světa, Jan Haft

„Jen v Německu máme asi dva a půl milionu hektarů polí, kde se pěstují energetické plodiny do biopaliv a elektráren. Dva a půl milionu hektarů, které očividně nepotřebujeme pro výrobu potravin. Argument, že je pro obživu nezbytný každý čtvereční metr, tedy neobstojí. A co zbývající plochy? Kdybychom jedli méně masa, k dispozici by bylo prostoru spousta! Pro výrobu jedné živočišné kalorie je třeba zkrmit deset rostlinných kalorií – v případě skotu. Stačilo by se více orientovat na bezmasou stravu, která je navíc zdravější, a tlak na krajinu by se rázem zmírnil. Méně masa na talíři by mělo i další pozitivní dopad: Skoro čtvrtina skleníkových plynů celosvětově pochází ze zemědělství, především z trávicích traktů přežvýkavců. Což je větší množství, než vyprodukují auta a letadla dohromady.“ – Louka: Vábení do tajuplného světa, Jan Haft

Více o lesích a vlivu zvěře

„Nápadně se prolíná úbytek zastoupení Jedle, ale i Buku, se vzestupem loveckého hospodaření a odlovem posledních šelem – poslední zastřelený Medvěd na Šumavě v roce 1856 a tamtéž Vlk roku 1874, 1914 v Beskydech. Lesníci trestají jedli proto, že jí neumí pěstovat. Predátoři dokázali spolu s lovci udržet stavy škodící zvěře před 150 lety na únosném stavu pro les. Vlk a Rys nemůže zachránit české lesy, ale může být nápomocen lovcům ve snížení stavů škodící zvěře, zvláště nepůvodní, jako Muflon a Sika. Přítomnost predátorů zlepší fyzickou kondici a trofeje zvěře. Ministerstvo by mohlo vypsat grant směřující k záchraně Jedle v našich lesích, místo grantů k mysliveckému obhospodařování predátorů s cílem povolit odstřel ministerstvem životního prostředí. Nápad hodný polointeligentů za podpory čelních představitelů myslivecké jednoty, kteří nepravdivě šíří poplašné zprávy o napadání lidí Vlky, což samozřejmě není pravda. Dělají jen ostudu nejenom v ČR ale i za hranicemi. Zapomínají, že Vlk je kriticky ohrožený původní druh a že ČR podepsala a do zákonů zařadila vše, co se kriticky ohrožených velkých šelem týká. České orgány mohou dělat jen to, co jim Evropská komise ve Směrnici o stanovištích, jako všem ostatním zemím Evropy povolila. Těch několik hlupáčků s flintičkami, kteří si říkají zastánci Přírody seskupených okolo několika neználků, nemůže otočit kolo dějin. Jen tak dále budovat další ostudy a blamáže v očích evropské veřejnosti a vystupovat jako barbaři z předminulého století. Že v loňském roce bylo napadeno a zraněno Divočáky přes dvacet občanů v naší vlasti, tak to taktně mlčí. (…) Fyziologické poruchy růstu Jedle a její chřadnutí je zapříčiněno uplatňováním saské metody zařízením lesů věkových tříd s krátkými obnovními dobami, případně houbovými chorobami, zavlečenou korovnicí a škodami zvěří. Oficiálně je však chřadnutí Jedle zdůvodňováno změnou klimatu. Není to pravda. Minimální potřeba ročních atmosférických srážek pro jedli je 600 mm, které na převážném území ČR jsou. Jedle se přirozeně se vyskytuje na všech souborech lesních typů od W po G a na U s vyloučením LT R a L. Optimum je na LT W, C, X, J, A, F, I až V. Produkční optimum je na LT W, S, B až D a U. Ve výškových řadách s ní můžeme počítat od 2. lvs po 7. lvs s optimem od 3. lvs po 6. lvs (Plíva 2000). Na těchto optimálních stavištích pro existenci Jedle musíme využít všech možností přirozené obnovy a umělé síje a výsadby, všech disponibilních zdrojů semen tak, aby v obovním cíli měla zastoupení minimálně 20 – 35 %. Jedle má daleko širší amplitudu rozšíření jak Smrk a proto je i předurčena k nahrazení Smrku. Alochtonní Smrk zaujímá produkční optimum od 4. do 6. lvs s tím, že je zde nejzranitelnější v samotné existenci. (…)   Generel II. z 12. 2. 2019 vydaný Ministerstvem zemědělství, navrhuje zalesnit přibližně na ploše 1000 ha Jedlí + 300 ha JDO a 400 ha DG, ale i 900 ha Bukem. Problém je v tom, že k zalesnění 1000 ha holin Jedlí, při doporučené velikosti Jedlových skupin 0,35 ha u LČR, která bude atakována zvěří, je potřeba 3000 oplocenek s obvodem 700 km. Při zásadě 3×20 pro přimíšené dřeviny jako doprovodné pro cílovou Jedli, tzn. BK, JV, BO, DB, MD, BR, OS, JR atd. se zvýší potřeba oplocení o 1000 oplocenek a obvod min. o 300 km. Tyto oplocenky se musí postavit, kontrolovat, opravovat, aby byly funkční po dobu minimálně 30–50 roků. Čtenář, nechť si sám vynásobí náklady, které jdou do stomilionových položek, aby si uvědomil absurdní fantasmagorii s jediným cílem: aby na sv. Václava myslivcům troubili Jeleni. To chceme dopadnout jako lesy v Krušných horách, kde, kromě v oplocení neroste nic jiného než Smrk. A to ještě odbor myslivosti MZe navrhuje zřídit v KH jelení oblast s cílem chovu. Ti hoši určitě studovali na myslivecké fakultě a na lesnickou nechodili. Dopadneme tak, jako jejich chov černé a vyhodíme 5,5 miliard v budoucím období, uvolněné vládou. Situace se nezmění, když do funkcí ředitelů a výrobních náměstků jsou jmenováni odborní diletanti a zastánci socialistické myslivosti. Pronajímají honitby, což povede k prodlužování agonie lesa. Je nepochopitelné, že výkon práva myslivosti nebyl svěřen do rukou zodpovědných lesních hospodářů. Samostatnou kapitolou je nápad řešení škod zvěří zakládáním zvěřních políček, okusových a pastevních ploch, používáním selektivních herbicidů, zvýšit minimální počty sazenic při zalesňování, kterých bude samozřejmě nedostatek, budováním přezimovacích obůrek. V těchto navržených opatřeních je zjevně vidět zbytkové, neodborné názory přežívající socialistické myslivosti. Tato všechna opatření považuji za vrchol hlouposti.” – Proč mizí královna dřevin z našich lesů?, lesník Jan Metzl

„Obohacení půdy dusíkem se projevuje nejen ruderalizací bylinného podrostu v akátinách, ale i na místech, kde se shromažďuje zvěř, jak dosvědčuje její trus. Tak na vrcholech v Blanském lese se často setkáme s takovými druhy, jako je Galium aparine nebo Vlaštovičník (Chelidonium majus) (např. Borovská skála). Řada druhů vyslovených plevelů byla dokonce zjištěna ve vápencových převisech gaderské oblasti Velké Fatry v jinak neporušené horské divočině (Bernátová 1987).“ – Po stopách pravěkých dějů, Vojen Ložek

„Na prostoduchý údiv, že ‚zvěř přece v lesích vždycky žila a lesy existovaly‘, je snadná odpověď. Lesy měly na svou obnovu neomezený čas bez lidské netrpělivé, často spíše škodlivé než prospěšné intervence, a pak: ‚Milovníci chovu Jelenů nemají nikdy zapomínat, že v přirozených poměrech v pralesích a v horách je jelení zvěře velice málo, kdežto velká hustota byla vyvolána umělou ochranou a péčí člověka, který vybil všechny velké šelmy, které byly kromě hlubokých sněhů a společně s nimi hlavními nepřáteli Jelena‘, říká prof. J. Komárek (1948), a pokračuje: ‚V lesích se stává Jelen velmi škodlivým, jsou-li to umělé lesy koniferové, v nichž je nedostatek pastvy na křovinách, na listech podrostu a na travinách.‘ … ‚Snad jediný Jelen tam však dokáže s neomylnou jistotou zlikvidovat každý lesníkův pokus o zajištění Buku a Jedle sadbou, nebude-li léta důkladně proti zvěři chráněn‘, říkával Jan Metzl … Česká republika je příliš malá země, ale s příliš mnoha poškozenými lesy nevalného stavu a tedy s příliš velkými úkoly v jejich ozdravení, než aby si mohla dopřát tento velkolepý přepych – chovat ve volnosti tak potravně náročnou a nemocným lesům nebezpečnou zvěř jako je zvěř jelení a ostatní velká spárkatá. Současné poměry v české myslivosti, v politice pronájmů honiteb, síla myslivecké lobby na nejrůznějších úrovních, malý zájem laické veřejnosti o lesnické problémy představují faktory, které budou i nadále komplikovat cestu k přestavbě českých lesů. Věřit přitom v dlouhodobou udržitelnost únosných, tedy nízkých stavů zvěře rovná se víře v zázrak.“ – Cesta k přírodě blízkému hospodářskému lesu, Milan Košulič st.

„Lesní hospodářství vzdálené Přírodě se tedy trestá smrtí, přinejmenším co se stromů týče. A ten, kdo chce přesto pracovat s druhy, které v našich oblastech nejsou domovem, bude mít vždycky problémy. Čeká ho spousta práce při odstraňování líhní brouků, a navíc za své dřevo dostane méně peněz. Proč tedy hned nepřesedlat na výběrný les s dominancí listnatých dřevin?“ – Můj první les: Trvale udržitelné a přirozené lesní hospodářství, Peter Wohlleben

„Myslím, že politika Z-stromů [tj. C-stromů] se podobá velkochovu zvířat: dětství a dospívání bez rodičů, rychlý růst, porážka v mladém věku, průmyslové metody zpracování. S lesní romantikou to nemá nic společného, a navíc utrpí i kvalita.“ – Můj první les: Trvale udržitelné a přirozené lesní hospodářství, Peter Wohlleben

„Pokud se rozhodnete, že se svých Smrků zbavíte, pak budete potřebovat především jedno: trpělivost. Spěch nesnášejí stromy ani půda. V národních parcích v Harzu či pohoří Eifel můžeme pozorovat, co taková netrpělivost dokáže napáchat. V obou případech se mají navrátit Buky a vystřídat smrkové porosty. Za tím účelem se zkrátka nejprve kácejí velké plochy, čímž je problém jehličnanů vyřešen. Pak se narychlo vysadí Buk a aktéři si mohou hrdě klepat na rameno. Oficiálně se jehličnatý les změnil v listnatý a to je, alespoň statisticky, pokrok. Ve skutečnosti ovšem mladé stromky trpí, na žhavém Slunci mýtin jim zežloutnou listy, takže v prvních letech bídně živoří. Když se pak konečně uchytí, vyrazí do výše a rostou jako o závod. Normální to není, pomalý růst pralesní omladiny má totiž svůj smysl. Pod mateřskými stromy to jde vzhůru jen výrazně zpomaleně, což je zárukou extrémně odolného dřeva. Stromy vysazené na mýtině mohou už krátce po dosažení 100 let začít marodit, poněvadž nezdravě rychlý růst vyčerpá jejich síly. Odchovanci pralesa jsou naproti tomu skuteční maratonci, o jejichž možných věkových rekordech za hranicí 400 let toho pořád moc nevíme. Je tedy třeba, abychom svou netrpělivost krotili a přeměnu nachystali tak, aby vycházela vysazovaným malým Boučkům vstříc. Prvním a nejdůležitějším krokem je zabránit holoseči. Tak lze jehličnany obsadit do role pěstounů listnatého dorostu. Navíc i na starých Smrcích a Borovicích ještě naroste nějaké to dřevo. Vzpomeňme si: Výběrnou prořezávku lze uskutečnit v každém porostu, avšak výběrný les z toho vznikne až po mnoha desetiletích.“ – Můj první les: Trvale udržitelné a přirozené lesní hospodářství, Peter Wohlleben

„Několik let po orkánu Lothar (ten k nám zavítal na Vánoce roku 1999) jsem navštívil jeden soukromý výběrný les. Zůstal stát uprostřed obrovských polomů. Vypadalo to, jako kdyby se vichr zastavil na hranicích pozemku. Při bližším pohledu bylo zřejmé, že se i zde několik obřích stromů zřítilo, nicméně celek se zakrátko zotavil a dorůstající mladší exempláře již zaplnily vzniklé mezery. V lese věkových tříd je situace úplně jiná. V něm rostou uniformní stromy jeden vedle druhého, a když mezi nimi vichřice vytvoří průrvu, stromy popadají jako stébla na obilném poli. Pod korunami je půda hnědá, takže po polomech a zpracování dřeva zbude holá plocha. Zda za ni vděčíme orkánu, nebo mýcení, je z ekologického hlediska jedno – důsledky jsou stejné.“ – Můj první les: Trvale udržitelné a přirozené lesní hospodářství, Peter Wohlleben

„Vědecké výzkumy dokazují, že v oblasti stop zanechaných vjezdem strojů klesá přírůst dřeva až o 40 procent – a sice navždy. Proto bych vám radil investovat o pár eur víc a rozhodnout se pro Koně. Tato varianta se už po několika málo letech začne vyplácet, a životní prostředí se tak ochrání před trvalými škodami.“ – Můj první les: Trvale udržitelné a přirozené lesní hospodářství, Peter Wohlleben

„Kyselý déšť způsobuje vyplavování vápna a dalších minerálů do hlubších vrstev půdy. Co se tu nabízí víc než možnost vytáhnout tyto živiny zase nahoru? Nebojte se, rozhodně bych tu neobhajoval těžkou techniku. Známe ale jeden strom, který tenhle malý zázrak dokáže: Jeřáb ptačí. Svými kořeny prostoupí vrstvy, které považujeme za ztracené, a natáhne vápno do svých listů. Následující podzim pak listí padá k Zemi a stává se součástí humusu, jehož pH tak zase stoupne. Ozdravně však působí i jiné druhy listnáčů. Ve výběrném lese udržují věčný koloběh živin a po své smrti se pak coby humus dávají k dispozici příštím generacím.“ – Můj první les: Trvale udržitelné a přirozené lesní hospodářství, Peter Wohlleben

„Proto bych vás rád výslovně povzbudil k tomu, abyste důsledně hospodařili v souladu s Přírodou a při tom tu a tam ponechali nějaký kousek úplně bez zásahů. Dříve či později se to vyplatí a jen tak mimochodem se při obhospodařování lesa jedná i o zodpovědnost vůči budoucím generacím. Trvalá udržitelnost se nevztahuje pouze na množství dřeva, nýbrž i na fungování celého ekosystému a k tomu nezbytně potřebujeme staré, neporušené lesy.“ – Můj první les: Trvale udržitelné a přirozené lesní hospodářství, Peter Wohlleben

„Monokultura znamená omezenost. V takovém lese se dešťová voda nemůže regenerovat. Zemní těleso se zhutňuje, protože není dostatečně prokořeněné. Klesá hodnota pH, půda je kyselejší, vytváří se mechy. Rostliny strádají, celková vitalita klesá. Strom, který není dost vitální, slábne a snadno jej napadnou brouci, houby, zlomí se ve větru či pod tíhou sněhu.“ – Poušť, nebo ráj, Sepp Holzer

„Obhospodařování není vůbec tak těžké, jak se zpočátku může zdát. Není náhodou, že rodiny sedláků dříve pečovaly i o kus lesa, aniž by byly musely studovat lesnictví. Právě tyto ‚selské‘ lesy jsou nezřídka ve zvlášť přirozeném stavu, a navíc hospodářsky velice úspěšné. Co k tomu především potřebujeme, je zdravý rozum a láska ke stromům. Jakmile vyvinete cit pro to, co těmto zeleným obrům prospívá, tak už vlastně není co zkazit. Jeden známý, ekologicky hospodařící soukromý majitel lesa z Bavorska, dával k lepšímu následující anekdotu: Jeho otec si ho zavolal, aby s ním pohovořil o budoucnosti rodinného lesního podniku. Nejstarší syn měl jednoho dne tyto aktivity převzít, avšak ještě předtím bylo na pořadu dne důrazné varování: ‚Tak poslouchej, hochu,‘ pravil otec s vážnou tváří, ‚jestli budeš studovat lesnictví, tak tě vydědím.‘ To zní jako tvrdá kritika konvenčního lesního hospodářství, které už ani mě ničím nevábí. Velké stroje, plantáže jehličnatých stromů v řadách, jako když střelí, mýcení, zkrátka cosi jako ‚hromadný chov stromů‘, který se velice podobá masovému odchovu zvířat – nic z toho nepřináší klid vám ani Přírodě. Jemné postupy, přizpůsobené pomalému rytmu stromů, se oproti tomu vyplatí hned několikanásobně: Les je zdravější a výkonnější, produkuje více dřeva, které je navíc lepší, nabízí domov nesčetným živočišným i rostlinným druhům, a především: Člověk z toho má mnohem větší radost!“ – Můj první les: Trvale udržitelné a přirozené lesní hospodářství, Peter Wohlleben

„Lze tedy říci, že již dlouho před tím a nezávisle na stavu vědy byly uplatňovány metody těžby, které předcházely narušování pralesa. Mnoho pralesů tak bylo, bez narušení jejich hodnotných struktur, převedeno ‚výběrem‘ do stadia hospodářského lesa. Jejich vlastníci se výběrem jednotlivých stromů pro momentální potřebu selského hospodářství vyhýbali pasečné těžbě, a tím nevědomky prováděli harmonický přechod k hospodářskému lesu. Vznik ‚výběru‘ a výběrného lesa z původních pralesů tak nebyl jen teorií profesorů pěstění lesa, ale výsledkem účelné, smysluplné práce ‚primitivního‘ sedláka. Pokud nechceme být vzdělanými hlupáky, nezbývá nám nic jiného, než toto selské počínání v lesích pokorně a v úctě k našim lesnickým předkům napodobovat. Tím spíše, když si uvědomíme, že existující různověkost těchto lesů naznačuje, že vznikly bez holé seče. Ale i přesílené dimenze s jejich nadprůměrným věkem dokládají bezprostřední návaznost na někdejší pralesy. Mnoho selských lesů, udržovaných po generace svými vlastníky ve výběrném stavu, je příkladem cesty k ekologickému, vysoce šetřivému obhospodařování lesa a jeho zachování v Přírodě odpovídajícím stavu.“ – Cesta k přírodě blízkému hospodářskému lesu, Milan Košulič st.

„Proč není zadržována voda v prameništích? Porosty Jeřábu nejsou, a proto nic takového nekonají. Nehledě na jejich ztrátu při výchově a meliorační funkci pro Smrk. Prvořadým úkolem lesníků je zachování hranice lesa, která je již dnes snížená o 100 m, pokusit se o její zvýšení a ochránění níže položených lesů a zadržování vody v prameništích hor. Protože Smrk roste ‚sto let‘, zdá se revitalizace v nedohlednu, ale je nutné jednou začít. Navraťme stav fytocecenozy a vododržnost horských lesů alespoň o 162 roků zpět, tak jak nám jí popisuje lesmistr Micklitz. Že to bude pro někoho bolestné a těžko stravitelné, je zřejmé.“ – Proč borovice kleč ani nepůvodní smrk nenahradí jeřáb ptačí?, Jan Metzl

„Z vlastní zkušenosti vím, že ‚zástřelné‘ napomohlo naší Lesní správě za přítomnosti 6 revírníků v prvním roce k odlovu 600 ks vysoké zvěře. Vzor k takovémuto obhospodařování musíme hledat za hranicemi, u nás zatím ne. V Německu např. v Griessbachu, v Eibenstocku, v Rakousku ve Schläglu. Tam se řídí heslem: ‚Lov je služba ve prospěch lesa‘. ‚My zde sloužíme proto, abychom pěstovali les, zadržovali vodu a nechovali zvěř‘.“ – Jak budeme obnovovat kalamitní holiny?, Jan Metzl

„V době po ‚Sametové revoluci‘ jsme všichni vzhlíželi k nastupující renesanci. Ta zasáhla i do lesnického stavu. Celá lesnická generace ve věku 45 let a mladší toho z uplatňovaných odborných zájmů neznala. Věděli, jak sledovat mechanizované přibližování, socialistickou soutěž, jak zajistit olej, naftu a rukavice, z pěstování lesa snad to, že Smrk se musí zalesnit ‚tím zeleným nahoru‘. A že ‚po sekyře musí jít motyka a vše je v pořádku‘. Zařizovatelé nám předávali těžební mapy s červenými zákresy, které se nerealizují, jelikož za nás hospodaří nahodilé těžby v rozsahu 70-100 % etátu. Vítr, námraza, sníh a samozřejmě jako důsledek kůrovec. České lesy jsou lesnickým skanzenem, kde se stále věří na všemožný účinek trvalosti hospodaření, zařízením lesa věkových tříd se Smrkem a s Jeleny.“ – Změna v myšlení při zakládání nového lesa, Jan Metzl

„Celosvětově rozšířený industrializovaný chov zvířat je velkým neštěstím pro člověka i Přírodu. Hrozící kolaps člověk nepřežije, pokud tento způsob chovu radikálně neukončí: v budoucnu už nesmí existovat koncentrační tábory pro Slepice či Prasata, centrální jatka, nesmí se ničit deštný les kvůli produkci krmiva, musí se zrušit prémie chovatelům podle počtu kusů. Z brutality vůči zvířatům, kterou vidím všude na světě, mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Se zvířaty se nezachází jako se živými tvory, kteří s námi sdílejí jednu planetu, ale jako se zbožím, jež se průmyslově ‚vyrábí‘ a má přinést ten největší profit … Přitom existují alternativy – aniž by bylo nutné snižovat kvalitu života. Naopak, v případě chovu zvířat, který by jim umožňoval žít v jejich přirozených biotopech a vést přirozený způsob života, bychom enormně získali i my lidé: na kvalitě potravin, na krajinném bohatství, na druhové rozmanitosti a na přátelství.“ – Poušť, nebo ráj, Sepp Holzer

„Masový chov na pastvinách existuje i v Evropě. Evropská unie prémiemi podněcuje sedláky k tomu, aby pěstovali co nejvíce kusů. Tak se například v Portugalsku a Španělsku chová příliš mnoho Ovcí a Koz. Při nadměrném pasení mají zvířata málo míst, kam by se mohla ukrýt před Sluncem, ale i nedostatek keřů, listí a pupenů, což Ovce a Kozy potřebují. Důsledkem nadměrného chovu je vyčerpaná půda, selekce rostlinstva, vysoký výskyt škůdců a nemocí. Například hniloba paznehtů je velmi časté, silně nakažlivé a bolestivé onemocnění Ovcí, jehož šíření napomáhá nedostatečné střídání pastvin. Sucha zapříčiňují úhyn zvířat. Proto přijala EU opatření, která umožňují vyplácet chovatelům odškodné při vysokých úhynech zvířat. Podle mého názoru je to naprosto chybné rozhodnutí. Právě nadměrné pasení postupně vede k vysychání celých oblastí. Místo aby se změnil způsob hospodaření, jsou zemědělci ještě odměňováni za svou špatnou strategii.“ – Poušť, nebo ráj, Sepp Holzer

„Co bolí a je špatně, je strach ze smrti. Co se dnes děje při moderním způsobu porážení? Zvíře je vytrženo ze svého dosavadního prostředí a spolu s dalšími je v úzkých kamionech přepravováno, často i několik dní, na centrální jatka. Cítí krev, strach a smrt. Na velkých jatkách je zvíře přivázáno na běžící pás a vidí a slyší řev a smrt ostatních zvířat, která jsou před ním. Podívejte se někdy takovému zvířeti do tváře, pak teprve pochopíte, co je to strach ze smrti. Pro vnímajícího člověka je to nesnesitelné a opravdu to tak nemusí být. Ještě horší je porážka, při které musí zvíře protrpět vykrvácení až do konce. Je to nehorázné týrání, na to neexistují žádná ospravedlnění. Je třeba takové způsoby zakázat. Humánní usmrcení je sice časově náročnější než průmyslové porážení, ale ten čas si na to musím najít, abych jednal lidsky a měl zdravé produkty. Hlavní je, abych zvíře ušetřil stresu, bolesti a strachu ze smrti … I myslivci by měli ušetřit zvířata stresu a strachu. Nikdy by neměli zabíjet pro radost či kvůli trofejím, ale proto, aby regulovali populace a udržovali tak rovnováhu v přírodním koloběhu. Hony na zvěř odsuzuji, působí jen strach a hrůzu.“ – Poušť, nebo ráj, Sepp Holzer