Občas může mít člověk pocit, jako by si z něj nějaké bytosti střílely. Kupříkladu jednou jeden podivínský léčitel, který žil schovaný hluboko v horách, prohlásil, že ve Hvězdách četl: „Žena by měla poslouchat muže, ale ve skutečnosti je to přesně naopak.“ Už je to dlouho, co jsme v tom přestali hledat nějaký hlubší smysl, protože to nemělo cenu. Prostě víme, že muž je hlava rodiny a žena jejím krkem. Krk si otáčí hlavou, kam se mu zamane. Všichni jsou spokojení, ženy mají kontrolu, muži se zase vytahují, že oni jsou hlavou. Nicméně dochází i k prekérním situacím, jakou je třeba případ silného, ale lehce dětinského Vida jménem Tvrdo. Před několika dny pomohl zachránit život ženám bojovnicím, které se mu nyní rozhodly odvděčit velmi milým způsobem. Jako pověstný krk ho nalákaly na jednu mýtinku do hlubokého lesa, u níž rostly statné Lísky. Než se stačil rozkoukat, zaplavilo ho sedm půvabných ženských těl, takže pod nimi na chvíli úplně zmizel. Totiž, abyste věděli, těch bojovnic bylo původně dvanáct, ale jen sedmi se ten nápad s vděčností zalíbil. Když bylo dílo lásky dokonáno, tvrďák Tvrdo se jen stěží dokázal dostat zpět do vesnice, nicméně rozhodně se nedá říci, že by byl nespokojen. V takových výjimečných situacích, kdy vás ženy ovládnou, nejste v zásadě proti, ale stále to není nic moc. Je dobré, když si člověk občas prosadí svou vůli, jako když jednou chtěly dívky ze znepřátelené vesnice lstí nalákat ty nejlepší bojovníky do pasti. Avšak ti, co dovedli dobře myslet i cítit, rychle lest odhalili a dívky vyhnali zpět. Zkrátka a dobře, je dobré a v souladu s přírodními zákony, když jsou Voda a Oheň v rovnováze a ani jeden z manželů si moc nevyskakuje.
Další poučka, se kterou přišel náš milý podivín, zněla: „Muži rádi obdivují ženy a ženy se nechávají rády obdivovat.“ Po chvilce přemýšlení dodal: „Ovšem, když ženy vědí, že se muži dívají na jejich dary, považují to za dosti úchylné. Avšak to, že rády koketují s ostatními muži, jim úchylné nepřijde. U mužů je to přesně naopak.“ I když je to v zásadě pravda, při slavnostech plodnosti, jakou je třeba i vesnická svatba, je to v zásadě každému jedno. Obřady při svatbách však mají svá pravidla, což ale Vindům nevadí, protože milují napětí a nepotřebují tedy danému pocitu podlehnout. Mladí tancují u ohňů, jež obklopují zapíchnuté malé májky z borového dřeva, jehož špička má obvykle větve a jehličí. Kolem tohoto dřeva je pak zavěšen věneček z květin, který je navíc ozdoben barevnými hadříky a popřípadě malovanými vajíčky. Kolem ohňů tancují všichni mladí, bez ohledu na pohlaví a pořadí. Vysoko vykopávají nohy a s milostnými narážkami ukazují dary, jež jim Příroda nadělila. Zábava pak pokračuje v domě oslav, kde vyčerpaní tancem, zpěvem a narážkami usnou vedle sebe, mladíci, dívky, prostě všichni dohromady bez ohledu na pořadí. A během toho ani jednou nedojde ke spojení. Jak jen silnou vůli musí člověk při některých obřadech mít! Kdo to nevydrží, zmizí v houští a na zábavě se už většinou neukáže. Pokud se vám tyto obřady zdají divné a dětinské, pak vězte, že asi nejste Vind. Nebo jste takový ten chlapík s vážným obličejem, který strávil hodně času u cizinců, a v důsledku toho používáte podivně znějící urážky, jako když řeknete, že něco bylo „sexistické“.
Když už jsme u cizinců, ženy se hájí jednou další poučkou, nad kterou muži jen kroutí hlavami. Ta poučka zní: „Když se spojíte s tím, kdo je vám nejméně podobný, vaše děti budou mnohem zdravější.“ Takže pochopitelně někteří Vindové vyrazili za nejméně podobnými cizinci, kteří s nimi dobrovolně a rádi odjeli zpět domů a vzali si je za muže nebo ženu. Ovšem cizinci si často opravdu nestěžovali, protože nejen, že Vindové pochází ze stromů jako všichni lidé, ale navíc také z velikého proudu, v kterém se změnili v Labutě a pak zpět v lidi. V oněch dobách, když byli lidé mnohem tvárnější než dnes, bytí v proudu a labutí přeměna udělaly své změny. Zaprvé, Vindové jsou obecně vyšší a štíhlejší než cizinci, mají dlouhé nohy a jejich těla se v proudu dobře vytvarovala. Muži mají široká ramena a ženy krásně okrouhlou postavu s širšími boky a plnějšími prsy. To se cizincům líbí, a tak se někteří z nich rozhodli s Vindy žít. Obdivují též vlasy Vindů, protože v proudu zhoustly a ztenčily se, takže pevně drží a mění barvu podle okolního světla. Oči jsou zúžené, aby do nich v proudu nenatekla voda, ale zároveň veliké a hluboké jako studánky. Cizinci, se kterými jsem mluvil, říkali, že je to velice svůdné. Svůdné jsou prý i vysoké lícní kosti, kterými Vindové disponují. Když se dávní předkové setkali s některými cizinci poprvé, většinou právě tvar obličeje bylo to, čeho se nejvíce polekali. Když viděli nízké, ale ohromně silné lícní kosti cizinců, mysleli si, že se proti nim ženou obři nebo přízraky. To bylo také proto, že cizinci mají obvyklé více svalů než Vindové. Avšak podoba Vindů má i své stinné stránky. Například díky labutí přeměně jsou jejich obličeje kapánek zženštilé, ale jen trochu. Jejich chrup je méně odolný, proto si ho už od nejstarších dob čistí lískovými proutky. Také mají silné nosy a obecně mnohem menší dlaně, takže není divu, že předkům tlapy některých nepřátel přišly jako tlapy obrů. Pochopitelně největší a nejrazantnější rozdíl je ve způsobu oblékání a způsobu života. Po labutí přeměně chodí Vindové převážně v bílém, vlasy si spoutávají koženými provázky, vyšívanými pásky nebo květinovými věnečky. Jako správný Vind musím říci, že my Vindové jsme nejhezčí a nejchytřejší, máme nejkrásnější ženy, ať si ti cizinci myslí, co chtějí. Prý jsme podle nich „etnocentričtí barbaři“, ale alespoň na rozdíl od nich umíme žít s Přírodou a nevnucujeme jim náš způsob života ani naše myšlení nebo náboženství, jako to činí oni nám.
