Příběhy, založené na představách našich pradědečků a prababiček, mohou sloužit jako spojení s našimi předky a s krajinou, ve které se tyto příběhy odehrávají a ve které sami dnes žijeme, byť se mnohé změnilo. Představují naše společné dědictví, ze kterého můžeme čerpat jednak různé životní poučky, pohledy na svět, které se do nich v různých dobách promítly, a zároveň je zkoumat jako svědectví minulosti, trápení i potěšení. Na druhou stranu k nim sami můžeme přispívat, převyprávět je nebo tvořit příběhy zcela nové, které na jednu stranu budou na ty původní určitým způsobem navazovat, na stranu druhou do nich promítneme sami sebe. Dalo by se pak říci, že vlastně v těchto příbězích bude žít i část nás samotných podobně, jako je tomu v genetickém kódu našich potomků. Onen genetický kód je vlastně díky objevům dnešní doby velmi zajímavou a tajemnou věcí. Zdálo by se, že člověk po smrti přestane existovat, ale právě díky našim příbuzným, našim rodům, veliká část našich genů přežije v dalších generacích, část z nás přežije, část nás je v podstatě nesmrtelná.


Bukům trval návrat do střední Evropy po době ledové dlouho. Když se však vrátily, ukázaly, že sem neodmyslitelně patří a že jsou pro zdejší prostředí dobře vybavené, nemluvě o jejich kráse a klidu, kteří tito velikáni vytváří. Naneštěstí ale téměř podlehly činnosti člověka. Stromy jsou obecně velmi tajemné, dokonce se dříve věřilo, že lidé pochází ze stromů, na což nás upozorňuje slovo „zdraví“, které se vyvinulo z indoevropského základu „su-doruo“, tj. „z dobrého dřeva“. Jazyk se vyvíjí podobně a shodou okolností i podobnými zákonitostmi jako sám život na Zemi.

Kdo vlastně jsme? Během našich životů se mnohdy stáváme někým jiným, jako děti jsme se chovali a přemýšleli trošku jinak než jako dospělí, část z nás se proměnila stejně jako část našich genů žije v našich příbuzných. Nikdy nejsme stejní, pořád se vyvíjíme, proměňujeme. Když půjdeme ještě mnohem dál do minulosti, do nepředstavitelných dálek, zjistíme, že jsme vlastně všichni příbuzní, že všechen život na Zemi má část genů společných, že náš praprapra…dědeček je společný všem živým tvorům včetně hub a rostlin. Pokud si to uvědomíme, pokud budeme více zkoumat Přírodu, náš pohled na ni se zásadním způsobem změní a naplní se přirozenou úctou. List každé zelené rostliny vytváří díky slunečnímu světlu cukry, které skrze „řeky“ a „potůčky“ uvnitř listu odesílá do celého těla. Díky rostlinám a jejich živinám pak můžeme žít i my. Jak pak můžeme takový zázrak označit za plevel? Jak můžeme urazit svého příbuzného, se kterým sdílíme společného předka? Se kterým sdílíme krajinu? Myslím si, že bychom měli být za každodenní zázraky Přírody vděční, vždyť jsme ostatně Příroda, která pozoruje sama sebe našima očima, našimi smysly, naším vnímáním skrze náš mozek. Příroda je nesmrtelná, my jsme nesmrtelní.

V příbězích se vyskytují mnohé bájné bytosti, které měly představovat určitou přírodní sílu. Například vodní nebo stromové víly mohly představovat pramen nebo strom, bohové jsou pak pohádkové bytosti, které přímo zosobňují nějakou přírodní sílu a určitou životní filozofii. V určitých dobách na určitých územích naši předkové v různé bohy přímo věřili a různé jevy si vysvětlovali jejich působením. My jsme dnes už zjistili spoustu věcí a poznali jsme, kde a proč vznikají bouře, že je Slunce Hvězdou, kolem které se Země otáčí na eliptické dráze. Zjistili jsme, že zvířecí a lidské oběti skutečně ničemu nepomohou. Na druhou stranu nám ale spousta věcí ještě zůstává skrytá a čekáme na jejich objevení. Západ Slunce, hluboké lesy a ranní červánky nás vždy dokáží chytnout za srdce, když je otevřeme kráse, kterou Příroda postupně za ty mnohé věky vytvořila a stále vytváří. Tento úžas se právě odráží i v pohádkách a příbězích.


Roubené stavby s hlínou vyplněnými spárami představují prastarý a léty prověřený způsob tvoření domů našich předků, který se vyvíjel až do novověku. Zanechaly otisk v krajině i v příbězích. Obrázek byl pořízen v Březně u Loun. Polabští Slované navíc byli podle kronik úžasní tesaři a umělci.

Příběhy jsou navíc tak rozmanité, že si v nich sami dokážeme najít, co se nám líbí. Mě například vždy udivovaly lesy, popis stromů a života v nich. Myslím teď ty hluboké prosvětlené lesy plné Dubů, Habrů, Buků a Bříz. Nemyslím ty malé převážně jehličnaté plantáže, kterým občas někteří lidé říkají „lesy“, a které jsou vyschlé a nemocné. Skutečně mám na mysli přirozenou divočinu, nebo alespoň její pozůstatek či podobně vyhlížející společenství, které mě uprostřed Křivoklátských lesů vždy dokáže zaujmout. Zajímavá je také myšlenka Ohně a Vody, dvou prapůvodních tvořitelů, kteří jsou nerozlučně spjatí. Věděli jste například, že při hoření vzniká voda? Když zapálíte svíčku a přiložíte nad ní sklo, kromě kouře a látek v něm můžete na skle pozorovat vodu, a to díky vzájemné reakci mezi vodíkem a kyslíkem. V Ohni a Vodě ostatně vznikl první život. V příbězích se také nacházejí určité společenské principy, například že důvtipný a chytrý člověk to má v životě jednodušší, že je důležité pro vlastní vyrovnanou mysl dělat přechodové obřady (ob-řád), abychom si více uvědomili a vyrovnali se s přechodem z dětství do dospívání, ze zimy na jaro, se vstupem do manželství, se smrtí někoho blízkého a s dalšími proměnami Přírody i nás samotných. Abychom skrze příběhy a z nich vyplývající poučky a obřady pocítili větší spojení s předky a s krajinou, abychom byli uzemnění, upřímní a odvážní, abychom znali naše kořeny.