Kdysi dávno, na počátku věků, žili lidé klidně a spokojeně. Pečovali o své rodiny, lovili a sbírali nejrůznější lesní plodiny. Jejich život byl plný radosti, stejně tak ovšem i starostí. Údělem žen tehdy bylo starat se o své rodiny, vychovávat děti a udržovat zdraví a štěstí ve svých vesnicích. V těchto dávných časech jim ještě Příroda nenadělila měsíční očistu a doplňování síly, a proto se v nich starosti a nečistota hromadily a hromadily, až to pro ně jednoho dne bylo nesnesitelné. Ženy svolaly radu pod posvátnou Lípou a promluvily k duchům Přírody: „Mocná Přírodo, proč my, ženy, musíme takto trpět? Děkujeme ti za to, že můžeme být nositelky a udržovatelky života, ovšem veškeré starosti s tím spojené dopadají právě na nás. Jsme vyčerpané, samou nečistotou nám ubývají síly a zlí duchové nás trápí. Už nevíme, jak dál, a tak tě moc prosíme o pomoc.“ Lípa zašuměla listím a roznesla jejich slova po celém světě. Volání o pomoc se dostalo k uším samotného Měsíce, pána vod a ochránce všeho živého, a jeho ženy Lůny, paní vod a živitelky duší. Oběma jim bylo lidských žen líto. „Nebojte se,“ promluvila Lůna k ženám, „já jsem paní vod a ochránkyně žen, ulevím vašemu trápení. Příroda sama vám žehná, proto pozorně poslouchejte. Dám vám mocný dar, ale je jen na vás, jestli ho přijmete. Krev je síla života a skrze krev vše nečisté odchází a dobrá síla přichází. Každý měsíc, kolem novu, spojíte se se mnou znovu. Zbavím vás všeho zlého, dodám vám sílu z lůna svého.“ Poté je Lůna naučila, jak se s ní mají spojit a tuto sílu využívat. Od té doby ženy každý měsíc krvácí, očišťují se a získávají mocnou sílu. Jejich svět se znovu naplnil radostí a tajemnem, zlí duchové byli na vhodných místech vyháněni, aby neznečistili jejich domovy, a s novou sílou ženy udržovaly ve své vesnici štěstí a zdraví. Díky Lůně každý dům a všichni jeho obyvatelé poslouchali svou hospodyňku na slovo.
Muže to zpočátku vyděsilo, protože tomuto spojení s Přírodou nerozuměli. Svolali tedy radu u posvátného Dubu a radili se: „Ženy jsou teď tak šťastné a mocné. Avšak my jsme stále odkázáni sami na sebe. Jak se máme spojit s Přírodou?“ Dědeček Příroda je poslouchal a vlídně se usmál. Napřed na Lůnu, potom na Slunce, Mocného Vida. Ten se také usmíval, protože věděl, že z mužů mluví závist. Nicméně si uvědomoval, že spojení s Přírodou také potřebují, aby mohli ochraňovat své vesnice, jednat čestně a být vzorem pro své děti. Proto se nabídl, že mužům pomůže. Dědeček Příroda souhlasil a podal Mocnému Vidovi ostrý kamínek, křemen, kterým Slunce už od Počátku křesalo oheň života. Tento křemen byl ale nezvykle špičatý. Mocný Vid se usmál a promluvil k mužům: „Slyšte, co vám pravím. Vždy můžete hledat pomoc v náruči Přírody. Chcete-li však sílu, jakou mají ženy, najděte tyto kameny.“ Mocný Vid rozevřel dlaň a kamínek všem ukázal. Poté pokračoval: „Skrze bolest vás dobří duchové očistí a sílu novou dodají.“ Potom jim ukázal obřad, který mají vykonat. Pro muže je určen boj nebo zranění křemenem, nemají měsíční obnovu žen.
Když to spatřili zlí duchové, všichni se rozzlobili. „Co teď,“ pravil jednooký obr lidožrout, „když jsou všichni silnější?“ Křivdy pán vymyslel podlý plán, vedle křemene od Dědečka Přírody položil druhý ostrý kamínek, celý černý a průhledný. Pak promluvil k lidem: „Přijmete-li sílu mou, nemusíte již nikdy trpět, protože můj kámen je mocný a slouží k zraňování ostatních. Můžete ho zmenšit a vrazit do těla nepřítele a jeho sílu tím získat.“ Od té doby mají lidé na výběr, jen ti silní odolají tomuto pokušení. Avšak srdce lidí je v jádru dobré, znají Přírodu a jejich závislost jeden na druhém a na všem, co Příroda poskytuje. Nicméně se už i v oněch dobách našli tací, kteří zneužili svou sílu a sílu ostatních ke zlým skutkům. Mnoho z nich ale nevědělo, do čeho se pouštělo, a někteří nakonec skončili se svým duchem i duší v ústech krvepijců a lidožravých duchů, jichž se stali součástí. Upadli do pasti.
Lidé byli od těch dob mnohem šťastnější, když věděli a cítili, že se o ně Příroda stará. Někteří dobří duchové ale tvrdili, že je to nespravedlivé vůči dětem. Proto včele s Ještěrkou řekli: „My budeme děti od malička ochraňovat, pomáhat jim a spolu s jejich duchovními spojenci jim ukazovat tajemství Přírody.“ A tak se také stalo. Kdykoli Vindové spatří u dětské kolébky malou Ještěrku, nechají ji být, protože vědí, že děti uklidňuje a ochraňuje.
