Ó, Dunaji, k tobě se vrátíme!
Už od dob nejstarších se Vindové setkávali s cizinci. Někdy přišel jeden a nabízel cizokrajné zboží. Jindy se jich zase z hlubokého lesa vynořila celá skupinka, která přišla sdílet své historky z cest nebo obchodovat. Co na tom, že jejich jazyku nikdo nerozuměl. Dokonce někdy kolem procházel celý zástup mužů, žen a dětí. V takových případech se Vindové obalili zelení a vydali se zjišťovat, kam mají cizinci namířeno. Pokud se kmen cizinců rozhodl nepokračovat dále a zůstat nějakou vzdálenost od vindských vesnic, jejich přítomnost Vindům zpravidla nevadila – tedy většinou. Oblečení cizinců bylo tmavší, ale to je asi tak všechno, co se o nich dá obecně říci. Někteří byli malí a tmavší pleti, jiní vysocí a svalnatí s protáhlými obličeji. Měli meče, Koně, vozy a další věci běžné i u Vindů. Někteří cizinci dokonce udržovali s Vindy tak blízké vztahy, že se mezi sebou mísili a často jednotlivé vesnice splynuly, aby se posléze kvůli vysokému počtu lidí zase rozdělily. Ovšem docházelo i k pravému opaku.
Někteří cizinci rabovali, kradli úrodu a brali zajatce. Ze začátku se to prý dělo jen občas, ale postupem času začalo nepřátel přibývat. Přestalo jim jít o zásoby, chtěli Vindy vyhnat ze země, v níž Vindové žili od samého Počátku. Přišli ze Severu, přitáhli z Jihu, doléhali ze Západu, napadali z Východu, útok ze všech světových stran byl na denním pořádku. Jen co jedni přestali útočit, druzí provedli nečekaný výpad. Jakmile se ti vyčerpali, vyrazili na Vindy opět ti první – silní a odpočinutí. „To už takhle dál nejde,“ řekl jednou náčelník jedné vesnice, „musíme ochránit naše potomky. Navrhuji odejít.“ „To je nesmysl,“ ohradil se velitel bojovníků a pevně uchopil meč v pochvě, „jak bychom mohli opustit srdce světa? Místo, na kterém naši předkové na samém Počátku vyšli ze stromů?“ „Je to těžké,“ řekl náčelník a sklopil hlavu, „ale není možné tu zůstat.“ Tak vesničané pořádali té noci sněm. Při svitu ohňů se dlouze radili, přemýšleli a hledali vnuknutí. Druhého dne ráno pak vyhlásili rozhodnutí. Rada svobodných i rada žen byly zajedno. Lidé se rozhodli odejít. „Jak chcete,“ řekl velitel bojovníků, „ale já a moji bojovníci a bojovnice zůstaneme.“ Tak se také stalo. Po krátkých přípravách se většina vesnice vypravila na dlouhý pochod na severovýchod. Kdykoli se ale zastavili, neměli klidu, protože nepřátel bylo všude plno. Ti je tlačili dále a dále, až vesničané došli k moři na Severu, podle nějž pokračovali dále na Východ. Byly to kruté časy, protože se podobně zachovala nejedna vesnice. Někteří se dokonce vypravili na jihovýchod, daleko do jiných světů. V těch světech prý žili zvláštní tvorové a rostly tam ještě podivnější rostliny, které nikdo z Vindů neznal.
Nezapomínejme však, že Příroda vidí vše. Tři bratři stáli na okraji hlubokého lesa. Přemýšleli. „Měli bychom jim pomoci,“ řekl Vítr a protřel si zpocené dlaně. „To bychom měli,“ souhlasil Měsíc, „Vindové jsou silní, stačí je jen trochu navést.“ Slunce, Mocný Vid, pokýval hlavou. „Pomůžeme,“ řekl a dotkl se rukou obrovského Jasanu, „tak, jak to jen půjde.“ A šlo to. Mnoho lidí, kteří odešli na bezpečnější místa, najednou pocítilo nutkání se vrátit – jako by je srdce světa volalo zpět do jejich domovů. Jeden léčitel měl dokonce sen, ve kterém se mu zjevil Mocný Vid. S vážnou tváří mu ukazoval prstem na lesy jižně od srdce světa, kde se řeka kroutí mezi nekonečnými zalesněnými a skalnatými kopci. Mocný Vid k léčiteli promluvil v řeči předků: „Teutá Bojan, de Leimí. Orbjo Windan. Albjo kaloná.“ Když se léčitel probudil, barvitě svůj sen všem ve vesnici vylíčil. „Pojďme zpět,“ volali jedni, „je to jasné volání.“ „Ani náhodou,“ odporovali druzí, „tady jsme v bezpečí. Navíc nás místní obyvatelé velmi dobrotivě přijali a už plánujeme několik svateb na zpečetění vzájemné pomoci. Nikam nejdeme.“ Tak se Vindové opět rozdělili, někteří zůstali, jiní se vraceli zpět. Cestou naráželi na různé další skupiny a poutníky, které mezi sebe přijali a s nimiž se spojili. Hodně se vzájemně učili a převzali různá řemesla. Nakonec se někteří Vindové vrátili zpět do své vlasti. „Vítejte,“ promluvil náčelník jedné vesnice těch Vindů, kteří se rozhodli zůstat, „dlouho jste byli pryč, avšak duchové těchto míst vás znovu přijímají.“ Jednu dobu byli Vindové silní a neohrožení. S odvahou v srdcích sami podnikali útoky, aby se pomstili cizincům. Dostali se daleko na Západ, Sever, Jih a Východ. Ale ať už byli kdekoli, srdce světa mnohé z nich přivolalo zpět do země Vindů, která se nachází mezi Bílými řekami, jež v srdci světa pramení.
Jim podobní nám chtěli vládnout,
vytlačit nás za řeku Bílou.
Tu na Východě, kde neplují lodě.
Ale řeka nám pravila:
„Běžte zpět do srdce světa,
cizince vyhnat a sobě poddat.“
– Vindové a cizinci
Krkavec se vznášel na svých velikých černých křídlech. „Lidé a dědici Premíáse,“ volal velitel bojovníků, ten, který na začátku odmítl odejít. Spolu s ostatními bojovníky byl schován v houští na kraji svahu, nad nímž se na Koních hnali cizinci. V ruce odhodlaně a pevně držel meč. „Dobře mě poslouchejte,“ pokračoval, „tohle nejsou ti blázni z Jihu, kteří se drží v seskupeních a pochodují jak při bubnování. Tihle jsou až moc divocí, přicházejí ze severozápadu. Podle zvědů šli podél Bílé řeky a před někým prchali. Naši bratři je přijali, ale oni se obrátili proti nim a proti nám. Je na čase je zahnat zpět do jejich brlohu!“ Bojovný výkřik, dunivá trouba, mečení Koz. Vindové vyrazili ze svého úkrytu a nepřátele překvapili. Ani je nenapadlo někoho z nich ušetřit. Sek, zásah, protáhlý obličej, silné lícní kosti, viditelné kosti lebky nad očima, brada jak křemen. „To by mě zajímalo,“ řekl jeden Vind po úspěšně vyhrané bitvě, „odkud pocházejí? Vypadají zvláštně.“ Krkavec zakrákal. Nastalo ticho. „Nevím,“ odpověděl jeho přítel, „ani mě to popravdě nezajímá. Měli bychom je také spálit, ať nám jejich duše netěkají po Matce Zemi.“ „Tak tak,“ souhlasil velitel bojovníků, když si otřel zpocené a zakrvácené čelo, „naše vlast je nasáklá krví už dost. Čistota je důležitá, jak nás to už od malička učí starší.“ Poté vstal a prohlásil k ostatním: „Spalte všechna těla, našich padlých i těch jejich. Pochopitelně i s oblečením, nechci, aby po téhle bitvě zůstala jediná stopa.“ Vindové čistí studánky, čistí bitevní pole, neustále se koupou a denně zametají své domovy. Jsou čistotou posedlí.
