Jakmile jsem se probudil, zjistil jsem, že právě nastalo svítání. Studánka u vysoké Lísky spokojeně šuměla a naplňovala malé jezírko. Růžová záře ranních červánků osvětlila orosenou mechovou podestýlku, která svým příjemným chladem nutila vše živé vstávat. Ptáci zpívali nespočet popěvků a letěli vstříc Slunci, které se zanedlouho objeví nad obzorem. Stále však na jasně modrém Nebi bylo možné spatřit mihotavé světlo několika stříbřitých Hvězd. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu a pomalu vstal. Pod korunami vysokých Buků se vše zdálo být klidnější a jakoby postavené mimo skutečnost, jako bych navštívil nějaké bezpečné skryté místo. Dlaněmi jsem nabral studenou vodu z vyvěrajícího pramene a osvěžil si obličej. Ucítil jsem lesní vůni hub a jarních květin. Náhle, nečekaně, jedna z oněch Hvězd na Nebesích, ta poslední, co ještě neztratila svůj jas, začala pomaličku sestupovat směrem ke mně. Byla to Ranní Hvězda, která jde vždy bok po boku jasnému Slunci. Stromy a rostliny kolem začaly promlouvat. Cítil jsem pocit posvátnosti, voda ve studánce se mírně zčeřila. V dáli se ke zpěvu ptactva přidala Kukačka. Jarní vánek hladil a dechem života sytil všechny v okolní krajině. A tu, před bíle a růžově kvetoucími šípkovými keři, se zjevila postava. Byla to postava nádherné ženy, jejíž vlasy zářily tu zlatě, tu zlatohnědě v barvě lesa, rostlin a Slunce. Podobně jako šípkové květy i ji samotnou halil lehký růžovobílý šat. Její modré oči se na mě usmívaly. Oheň, který stále vytrvale hořel mezi studánkou a starým Dubem, náhle zvýšil svůj jas. Cítil jsem čistotu a zdraví. Bránily-li snad studánce poslední ledové střípky, i ony se nyní rozplynuly v jejích vodách. Ona dívka ke mně přistoupila blíž. Uklonil jsem se. Ptáčci stále pozpěvovali. Na čele dívky zazářila Ranní Hvězda. Věděl jsem, že přišla ze Země Jablek, kde bydlí spolu se švarným Mocným Videm. Cítil jsem vůni zlatých jablečných květů. „Snad jsi na mě nezapomněl,“ pronesla Květinová Dívka tak sladce a laskavě, že jsem se začal červenat jako ty červánky. Její vlasy zdobil věneček z lučních i lesních květů. Pomalu jsem pozvedl zrak. „Nikdy bych nezapomněl,“ pronesl jsem vlídně, „paní očisty, léčby a krásných řemesel. Paní života.“ Květinová Dívka, lada života, se vesele zasmála. V jejím hlase jsem ucítil sílu, která mě málem přinutila rozběhnout se skrze les, na vrchol, a sdělit celému světu, kdo jsem a co cítím, jak jsem rád, že jsem právě tady a teď a že mohu mnohé dokázat. Ale v tu chvíli jsem to neudělal. V tu chvíli jsem tam stál před nádhernou Květinovou Dívkou, zatímco se mi hlavou opět honila spousta otázek. V dáli jsem spatřil bílou Laň, která se prohnala houštím, načež opět zmizela. Záře svítání sílila. „Ten věčný oheň,“ pronesla najednou Dívka, „ten, co tu hoří, patří mně, já jsem jeho ochránkyně. Čistota a zdraví, láska a vnuknutí, umění, řemesla, léčení, to vše je součástí mé síly. Byliny, jasné i skryté květy, teplo domácí pece, srdce domu, život, který proudí v žilách, v pramenech i studánkách, přichází se mnou a s vůlí mou.“ Cítil jsem velikou úctu. Znovu jsem si vzpomněl na to, co se stalo na počátku věků, která síla probouzí vše k životu. Dcera Matky Země a žena Slunečního Hrdiny, Mocného Vida. Příběhy a pohádky, v nichž dlí skrytá moudrost zděděná po předcích. Dokonce i bohyně Flora pomohla Junoně zrodit Marta, avšak to je jiné bájesloví, jiný národ. Znovu se ptám sám sebe, co je vlastně skutečné? Copak pocit může tvořit svět? Dává snad sílu myšlenkám a úsudkům? Nemohu snad myslet bez pocitů? Květinová Dívka se usmívala, asi cítila mé zmatení. „To ty,“ zeptal jsem se nakonec zdvořile, „to ty jsi mě navedla na mou cestu? To ty jsi mi ukázala léčivé rostliny a jaké v sobě skrývají síly?“ Dívce zazářily oči. „Ano,“ odpověděla, „to já jsem tě za nimi zavedla. Chtěli jsme s Mocným Videm vědět, jestli k nám dokážeš najít cestu, zpočátku i bez vědomostí. Rostliny skrývají mnohé divy, a pokud v nich není jed pro lidi, i čistotu a zdraví. Na počátku lidstvo urazilo zvířata a za trest získalo mnohé nemoci, od Koní nachlazení, od Krav spalničky. Avšak léčivé rostliny se rozhodly všem pomoci. Lidstvo ještě pozná, jaká se v rostlinách ukrývá síla, jaké zdraví přináší, když se jim projeví úcta, když tělo očistí od toho, čím ho lidé dříve zanesli.“ Její odpověď mi znovu přišla jako nějaká tajemná hádanka. Zamrkal jsem očima. Chtěl jsem vědět víc. Květinová Dívka sama uhádla, co se mi honilo hlavou. „Srdce milenců v nitru divoké Přírody, srdce milenců v teple domova i na děvínech,“ pravila Dívka, „zvláště v období jara a brzkého léta, kdy vše kvete a se raduje. Těm všem pomáhám najít smysl života, ukázat jim, co je opravdu v životě důležité. Spolu s Matkou Zemí pomáhám ženám při porodu, předávám lidským duším jejich účel na tomto světě. Pomáhají nám lipové víly i mnohé další bytosti, skryté i viděné. Pomáhám lidem, a zvláště ženám, při přechodových obřadech, jakým je například právě porod. Dobré lidi vedu k bylinám a ukazuji jim, jak mají projevit úctu.“ V mysli jsem spatřil obraz májky, stromu slunečního světla, který procházel skrze věneček z jarních květin. Červená a bílá. Mladí lidé se smáli, tancovali a zpívali si. Mladíci dobývali v lesích ukrytý dřevěný hrad, který dívky postavily, aby se vzájemně škádlili a hry si zahráli. Milovali se. Svítání, červánky, oheň, nový život. Tužebník u potoka kvetl a voněl. Bez, Hloh a mnohé další keře, stromy a rostliny ukázaly své převážně bílé květy. Hloh a šípková Růže, brány do jiných světů, zdraví, ochrana a klidný spánek, který mohou poskytnout. Jejich plody dodávají síly srdcím, jejich trny chrání domovy před nebezpečím. Vůně, radost, mládí, síla. Vznik nového života. Měsíc je v úplňku, lesy, louky, pole a mýtiny voní, lidé se smějí. Lesní Máta, Třezalka, vonný Svízel, zlatý květ. Bříza roste přímo, v jejím kmenu je slyšet tekoucí sladká míza. Lipové květy, které chutnají jako oříšky. Usmál jsem se. Květinová Dívka můj úsměv opětovala, načež zmizela v ranní záři. Odešla zatím do jiných světů, ale věděl jsem, že nebude dlouho trvat a znovu mě navštíví. Oheň u velikého Dubu plápolal, studánka příjemně šuměla. Měl jsem žízeň. Natáhl jsem ruce a napil se čisté živé vody, na jejímž povrchu se sluneční paprsky odrážely v podobě duhových záblesků. V malém jezírku, které studánka vytvářela, plavaly bezové květy. Nadechl jsem se. Pocítil jsem sílu života.
