Jednoho dne přišlo k chaloupce místního léčitele asi deset žen s nemocnými dětmi, které velmi ošklivě kašlaly. „Pevně doufám, že to, co se o něm tvrdí, je pravda,“ řekla jedna žena, jež držela nemocné dítě v náručí, „že dokáže vše vyléčit a bohové jsou na jeho straně.“ „Také doufám,“ řekla druhá žena, která ani nebyla ze zdejší vesnice, „ale musíme to zkusit. Už nevím, jak dál.“ Povzdechla si a znovu prozkoumala nádobku s medem, jestli je na ní vše v pořádku. Léčitel totiž znal tajemství medu a čerstvý med byl pro něj největším darem. Najednou se dřevěné dveře otevřely, oblak dýmu vyrazil ven a za ním se zjevil léčitel. „Pojďte dál, jedna po druhé,“ řekl a nechal dveře dokořán. Žena s prvním dítětem vstoupila. Uvnitř chaloupky visely všelijaké léčivé rostliny, které příjemně voněly. V rohu stál nad ohněm kotlík, v němž se něco vařilo. Žena se posadila, předala léčiteli dary a vysvětlila mu svůj problém. Když se vše vyjasnilo a léčitel se dal do práce, žena poznala, že je to skutečný muž síly. Do večera pak stihl vyléčit každé dítě. Za pouhý týden byly všechny zdravé jako rybičky. „Ať žije mocný léčitel,“ volaly ženy po celé vesnici, „uzdravil naše děti! Nechť mu Příroda požehná.“ Dobří duchové lesa byli s léčitelem spokojeni, nejen s jeho prací, ale hlavně proto, že jim projevoval náležitou úctu. Slunce, Mocný Vid, byl také velmi rád.
Léčiteli to ale bylo málo. „Jak je možné,“ přemýšlel, „že se občas objeví někdo, komu nedokážu pomoci? S úctou jsem přicházel na ta nejmocnější místa Přírody a získával sílu, ale k čemu to v těchto případech bylo?“ Postavil se a celý rozmrzelý zakřičel: „K ničemu!“ Opět se posadil ke stolu, položil na něj ruku a uvažoval: „Nikdy jsem moc nevěřil na to, že člověku pomůže se Přírodě omluvit za svá porušení vůči přírodním zákonům. Také na to, že se porušení přenáší po krvi. Hm.“ Najednou ho ale napadla myšlenka, která zpečetila jeho osud. „Nevěřím ani na žádná kmenová tabu,“ dodal a opět se postavil, „moje záměry jsou dobré, a když takové zůstanou, tak mohu použít cokoli.“ Okamžitě se vypravil na jedno místo uprostřed hlubokého lesa, které bylo obklopeno mokřady a na němž rostly prazvláštně zkroucené stromy. Léčitel věděl, že na tomto místě najde sílu, která nezná přírodní pravidla. Už mnohokrát viděl podivně vyhlížející poutníky na toto místo vstupovat. Jeden si dokonce vyjmul žebro a místo něj vložil dřevěný klacek. Léčitel tyto zlé obřady neznal, s výjimkou jednoho, při němž vzal nůž a usekl si ucho.
Vesničané se sice podivovali tomu, když ho druhý den našli se zakrváceným šátkem, který měl obtočený přes hlavu, ale nevěnovali tomu větší pozornost. Byli mile překvapeni, když se mu podařilo vyléčit jednoho vesnického podivína, kterému nikdo před ním nedokázal pomoci. Léčitel měl opravdu dobré úmysly a podle prastarého způsobu sám žádnou platbu nepožadoval. Jeho věhlas se šířil krajinou. Za chvíli přišli další a další nemocní, které všechny do jednoho dokázal uzdravit. Avšak, jak víme, Přírodě není nic skryto. „To snad není možné,“ zaduněl hromovým hlasem Otec Nebe, Bouřný Vid, „toho podivína jsem mu ještě byl ochoten odpustit, protože se proti Přírodě provinili jeho předkové a ne on sám, ale tihle! Vždyť jeden zamlada spal s dobytkem jako s ženou, druhý má na stole lebku člověka, jehož duše je naštvaná, protože kostra není řádně a v celku pohřbena.“ Pevně sevřel v ruce sekeru, kterou mu ukul sám Dědeček Příroda, Pravdy Vid. „Měl je podle prastarého způsobu provést obřadem,“ pokračoval, „při kterém by jim zjistil příčinu nemoci, poté je nechal se před Přírodou omluvit a přinést dary, aby byl kruh uzavřen a zákon úcty dodržen. A až potom měl použít sílu a duchy rostlin.“ Otec Nebe si povzdychl. „Co říkáš je pravda,“ souhlasil Mocný Vid, „dobrá síla by mu nikdy neumožnila je uzdravit jen tak. Avšak on používá síly vetřelců, prodal jim svou životní sílu, svou duši. Nevím, jestli ho bude možné zachránit, ale o to se už postará Lovec.“ Otec Nebe se zachmuřil. „Mě teď zajímá to, že porušuje přírodní zákony,“ řekl chladně, „co ten budižkničemu Lovec provede s jeho duší, můžeme řešit pak.“ Otec Nebe se ještě více zachmuřil. Mraky zčernaly a zlověstně zaduněly hromovým zvukem nebeského kamene. „Za to, že zneužil sílu tímto ohavným způsobem, bude pykat,“ dodal. Spustil se déšť.
Jednoho večera si léčitel jako vždy oddechl a pousmál se nad dobře odvedenou prací. Opět se mu podařilo vyléčit každého, kdo k němu přišel. V jeho chaloupce to příjemně vonělo rostlinami, v kotli se vařila večeře. „Já hlupák,“ řekl si léčitel a plácl se přes hlavu, „zítra ke mně přijde náčelník s tím bolavým zubem. Potřebuji prášek z dubové kůry.“ Když opustil chaloupku, všiml si, že venku začala řádit bouřka, pršelo a mraky zlověstně duněly. „Snad ještě bude suchá,“ řekl si a urychleně vyrazil na okraj lesa. Když začal seškrabovat kůru ze statného Dubu, zmocnil se ho velmi nepříjemný pocit. Jako by mu měl šíp prostřelit břicho. Léčitel se vylekal a vyrazil zpět k chaloupce, ale nestihl to. Nedaleko od Dubu ho přímo do hlavy zasáhl veliký modravý blesk. Nebeský oheň ho pohltil.
Když otevřel oči, věděl, že je mrtvý. Stál tam bezmocně u kamene, docela daleko od svého těla. Síla blesku ho pravděpodobně odmrštila. Všude byla mlha, pusto a prázdno. Jen z dálky přicházely divné zvuky. Léčitel pozorně naslouchal, něco se k němu blížilo. Zanedlouho poznal, co to bylo. Několik přízraků se vynořilo ze tmy a obklopilo ho. Vypadaly odporně, zkrouceně jako ty stromy, u nichž prolil svou krev. Přízraky byly zčernalé a z jejich bílých zubů kapala červená tekutina. Samozřejmě, že to byla krev. „Teď jsi náš,“ zasmál se jeden z nich, „vypadáš docela chutně.“ Léčitelova duše se roztřásla strachem. Přízraky se blížily. Léčitel si myslel, že je to konec, a opravdu by to konec byl, kdyby se před ním zničehonic neobjevilo oslepující zlaté světlo. Přízraky couvly. Ve světle stál sám Mocný Vid. Odhodlaný, o hlavu větší než léčitel. „Ustup,“ řekl jeden přízrak s krvavými zuby, „ten je náš.“ Mocný Vid se pousmál. „Tak si pro něj pojďte,“ odvětil a zkřížil ruce na prsou. První přízrak, který zkusil štěstí, se moc daleko nedostal. Světlo ho roztrhlo na malinké kousky, které se rozsypaly všude kolem. Když to uviděli ostatní, okamžitě prchli a zmizeli tam, odkud přišli. Léčitel stál jako zaražený. „Proč?“ zeptal se koktavým hlasem, „proč jsi mě zachránil? Zasloužím trest.“ Mocný Vid se otočil a zpříma mu pohlédl do očí. „Zasloužíš,“ odvětil, „ale tvé úmysly, které byly ušlechtilé, mi nedovolily tě přenechat těm přízrakům, aby ses stal jedním z nich.“ Léčitel se rozplakal. „Děkuji,“ řekl, „děkuji mnohokrát.“ Mocný Vid se pousmál. „Máš štěstí, že jsem přišel včas,“ dodal, „ale pamatuj si.“ Opět zvážněl a pokračoval: „Musíš mít úctu k trestům. Ten, kdo poruší zákony Přírody, se musí za své činy omluvit. Také je potřeba, abys, zvláště při léčení, nejposvátnějším řemeslu Přírody, projevoval úctu dobrým silám a nezaprodal se těm špatným.“ Léčitel sklopil hlavu. „Vždyť víš,“ řekl Mocný Vid a chytil léčitele za ramena, „že tě třeba posvátné hory potrestají, když na ně vylezeš nečistý, někdy dokonce i nahý. Už jsi to zažil mnohokrát. Litoval jsi toho, poprosil rostliny o léčení, omluvil ses hoře, a vše bylo nakonec v pořádku.“ Léčitel pokýval hlavou. Ani se nedivil, že Mocný Vid o jeho přestupcích v mládí věděl. Duchové Přírody zkrátka vidí vše. Noc se stane dnem a den se stane nocí, co se děje ve tmě, objeví se na světle. Léčitel byl zachráněn, jeho duše přežila, aby se znovu narodila. Od té doby pak léčil s úctou podle přírodních zákonů, jež jsou navždy vtisknuty ve Hvězdách.
