Věřilo se, že dokud se krasnoludci objevovali, bylo na světě lépe, a protože je vyhnalo kostelní zvonění, je na světě bída.

Jednou se Stado s Ladem rozhodli, že vyrazí na procházku územím Našinců. Když opustili oblast Hor a skrze hluboké lesy pronikali kolem ohromných šedých pískovcových skal, najednou je překvapila Oldova družina, která se právě vracela z říše pravděpodobně od samotného císaře. Jen tak tak se Ladovi se Stadem podařilo zmizet v neprostupných bažinách, kam se Oldova družina naštěstí ani nenamáhala vstoupit. Všude byla cítit vůně lesa spolu se zápachem mokřadů. Najednou však Lado nepozorně prošel kolem velmi zvláštního kamene, asi nějakého božkamu, a úplně se v těchto zapomenutých končinách ztratil takovým způsobem, že nemohl najít ani cestu zpět. Něco neviditelného ho vedlo skrze houštiny, něco k němu potichu mluvilo. Lado se vzpamatoval a snažil se najít nějaká vodítka, která by ho navedla na správnou stezku. Žáby kvákaly a nenápadně poskakovaly v kapradí. Všechno se zdálo být v pořádku, avšak Lado hluboko uvnitř tušil, že tomu tak není. Nadechl se. Lískový proutek kmital ze strany na stranu. Lado se začal rozhlížet, poslouchat a cítit vše kolem. Zapojil své jestřábí smysly a poznal, že na jednom místě u trnkového keře neroste ani stéblo trávy. Lado se k tomu místu opatrnými krůčky vydal, avšak ještě před tím, než by k němu býval došel, se přímo před ním mezi stromovím objevila postava. Měla na sobě svůj obvyklý kožený oděv ozdobený lesní zelení a břečťanovými listy. Byl to Leši, který se se zelenavým zábleskem v očích záludně usmíval. Poradil Ladovi, aby si příště dával větší pozor, jelikož všechno kolem se může vždy chovat záškodně a je jen na Ladovi, aby skrytá kouzla odhalil. Poté se Leši znovu usmál a zamotal Ladovi hlavu tak, že ten ihned na místě usnul. Slunce se pohybovalo po nebeské modři. Teprve po velmi dlouhé době se Lado probudil, ovšem již neležel uprostřed bažin, nýbrž spokojeně vleže drncal na jedoucím dřevěném voze, který se pohyboval po prašné cestičce. Úplně vpředu na Koni jel rozesmátý Stado. Všude kolem Lada na voze stáli muzikanti, kteří se nakláněli přes okraj, zpívali, hráli na píšťalky, struny, bubínky a všelijaké další nástroje. Po Ladově boku se nacházely pletené košíky s jablky, vejci, praženými zrníčky a všelijakými dalšími pochutinami, obilnými plackami a ovocem. Lado zamrkal svýma rozespalýma očima. Po jeho pravici se přes okraj vozu nakláněla velmi pohledná dívka, která měla tváře obarvené na bílo a na červeno. Najednou se otočila a nenápadně se na Lada usmála. Její oči zářily. Lado už od prvního pohledu poznal, že byla stejně vysoká jako on, což ho nad míru vzrušovalo a působilo mu slast. Věděl, že stejně vysoké dívky sice měly stejnou celkovou výšku, ovšem jejich nohy se zdály být delší. Půvabná dívka se znovu usmála, načež se opět pustila do zpěvu a otočila se na kolemjdoucí, kterým se písnička velmi líbila. Byla velmi zpěvná. Pojedeme-poje-poje- pojedeme-pojedem! Lado zrudl. Přes dolní část těla si přehodil u jídla se válející deku, aby zakryl svůj zoufalý stav, načež se nenápadně půvabné dívce jen na zlomek okamžiku podíval pod sukni. Lado byl rudý jako zralý šípek. Pohlédl na jasné Nebe, do ruky vzal jablíčko z košíku a bez jediného slova se do něj pustil. Usmíval se a v duchu Lešimu děkoval. Byl spokojený tak moc, že se to ani nedá popsat.