Lesní krajina

Úvod – Lesní krajina – Překážky – Proč lidé zavírají oči před přírodními pochody? – Plody krajiny a udržení rovnováhy – Závěr – Odkazy
Následující stránka vznikla z výpisků, myšlenek a poznámek, které měl autor původně sepsané pro vlastní potřebu. Z tohoto důvodu stránka obsahuje velké množství citací, ilustrativních obrázků a odkazů na vědecké články.

Úvod

„Lesy staré s dobře vytvořenou kořenovou soustavou a dokonale vyvinutým bylinným patrem, plní správně funkci vodní jímky a regulátora odtoku vody … Přirozený les pomůže s hlubokou vodou, žížaly a půdní organismy nevyhubené herbicidy pomohou s vláhou ve střední vrstvě půdy a tráva či meziplodiny [nebo lesní bylinné patro], které svými listy rozbijí kapky deště a zastaví povrchový odtok, pomohou úplně nahoře. Moderní směsi meziplodin sestávají z více druhů tak, aby vytvářely různá výšková patra, která pomáhají postupnému zachytávání deště, zároveň zvyšují dostupnost fosforu či [pomocí bakterií] váží vzdušný dusík do dusičnanů.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer¹

Uprostřed hlubokého lesa, na valech hradiště z doby železné, vidíme stopy po mohutných opevněních v podobě kamenných sutí a příkopů. Na první pohled nás zaujme bohatství zdejší přírody. Kdo by si pomyslel, že zrovna zde přežije tolik původních rostlin, hub a živočichů, kteří v okolní krajině museli ustoupit rozlehlým lánům a stromovým plantážím, jež nesnesou konkurenci. Zde to vypadá jako ráj na zemi. Nedaleko uprostřed lipové bučiny rostou jabloně, dávno zapomenuté odrůdy roubované na semenáčích, které zde kdysi lidé vysázeli, aby se těšili ze šťavnatého ovoce. Líbezný zpěv ptactva nám vtiskne do hlavy myšlenku: Jak je možné, že lidská činnost i staletí jejího útlumu daly vzniknout takovému souladu? Není od věci říci, že krajina a lidé mají moc utvářet jeden druhého. Naše geny se pomaličku, nepatrně mění, a ty, které se pro přežití, pro soulad s okolní krajinou hodí nejvíce, přežijí a rozmnoží se v tělech našich potomků. Krajina si nás formuje. Všechna prostředí, ve kterých jsme od počátku bytí žili, ať už se jedná o rozbouřené vody moří, hluboké lesy nebo rozlehlé planiny, v nás zanechala své stopy. Když si toho nebudeme vědomi a budeme se všemožně snažit z tohoto vzájemného vztahu, z této pradávné dohody vystoupit, když si nebudeme všímat přírodních pochodů, okolní krajina nás jednoduše odepíše. Mrtvá krajina totiž dává vzniknout jedině mrtvým lidem.

1.) Pohled z (keltského) hradiště Šance směrem na hradiště Závist; 2.) Návrší slovanského hradiště z raného středověku Stará Kouřim; 3.) Bučina na valech hradiště Kal/Vala z doby bronzové (slezskoplatěnická kultura) a raného středověku (hradištní kultura); 4.) Prostory keltského a slovanského hradiště Zpropadený zámek na Křivoklátsku; 5.) Pohled ze slovanského pískovcového hradiště Stará Hrada v Českém ráji. Foto autor.

„Ovšem nejvýznamnější památkou jsou opevněné objekty na návrších – hradiště, jejichž budování je spjato s terénními úpravami, které jsou patrné dodnes a mnohde prezentují pozoruhodné druhotné biotopy. Zbytky valů totiž představují buď druhotné sutě v oblastech budovaných skalními horninami (Hradiště u Březiny, Šance na Závisti, Hradišťany ve Středohoří atd.), nebo náspy tvořené čerstvým materiálem vápnitého substrátu (Češovské valy). Čerstvý horninový materiál vystupuje i na dně okrajových příkopů. Díky občerstvené půdě se tyto prostory obvykle vyznačují bohatou podrostní květenou i drobnou faunou, které se v řadě případů v okolní pozměněné krajině již nezachovaly. Podstatným znakem hradištních prostorů je i celkové obohacení půdy z pravěkých odpadků, které je dodnes patrné ve složení flóry i drobné fauny (zvl. plžů) zejména v krajinách budovaných kyselými, živinami chudými horninami, jako jsou kvádrové pískovce (Mužský, Hradisko u Kaniny) nebo chudé proterozoické a zvláště ordovické pískovce a břidlice (Humenská, Kazín, příkopy na severní straně hradiště Závist v poloze nad Břežanským dolem). Hradiště navíc bývala budována na víceméně extrémních lokalitách a v průběhu času nezřídka prodělala složitý vývoj včetně svého nejbližšího okolí, jak dokládá nedávný podrobný výzkum na hoře Vladař u Žlutic (Sádlo et al. 2005). Hradiště a výšinná sídliště sehrála významnou roli ve vývoji přírody některých oblastí, kde byla soustředěna ve větším množství a kde rozptýlené nálezy příslušných kultur, zejména v jeskyních a převisech, dokládají přítomnost a činnost pravěkých lidí na velkých plochách, které dnes namnoze mají statut národních přírodních rezervací.“ – Po stopách pravěkých dějů: O silách, které vytvářely naši krajinu, Vojen Ložek²

Zarostlé návrší hradiště nás ale naplňuje nadějí, že souladu přírody a lidských potřeb lze velmi snadno dosáhnout: Stačí si být vědom přírodních pochodů, vstoupit do nich a udělat trochu místa plodinám. Políčko pro obilniny, luštěniny a divoké byliny, ovocný sad plný jabloní, ořechů a nejrůznějších keřů, který zvolna přejde do hospodářsky využívaného lesa tvořeného původními druhy stromů, lesa napřed výmladkového, pak výběrného a nakonec divokého. Ten zadržuje životodárnou vodu, tlumí výkyvy počasí a poryvy větru, poskytuje domov tvorům, kteří mezi sebou udržují rovnováhu a nedovolí přemnožení těm, kteří by ohrožovali přežití lidským plodinám. Zdálo by se, že si tu příroda s lidmi podává ruce. Člověk odhaluje skalní výchozy, nosí kameny, kterými ohraničuje prostor hradiště a vytváří tak pestré prostředí pro uchycení nejrůznějších druhů rostlin, hub a živočichů. Žádné jednotvárné, rozlehlé a těžkou technikou poškozené plantáže a lány, které přinesla poslední staletí a kde snad nic pořádně nežije, kde se plodiny udržují při životě přehnojováním umělými hnojivy a všelijakými jedovatými postřiky, které lidé v minulosti neznali (i když mnozí z nich by asi bývali chtěli). Dnešní krajina z celkového pohledu spíše připomíná ochuzené planiny z počátků dob ledových, které se střídají s jednodruhovými usychajícími tajgami, a i ty by byly za přirozeného vývoje mozaikovitější a druhově i věkově bohatší. Jaký rozdíl oproti bohatým barvitým lesům, které by tu v současné meziledové době měly skoro všude vládnout! Ještě že tu máme hradiště a jejich okolí.

Autor obrázku: Julius Mařák.

„Velký význam má i srovnání vývoje půd a malakofauny v postglaciálu s poměry v pleistocenních interglaciálech [předchozích dobách meziledových], které jsou cyklickou obdobou holocénu [současné geologické periody v rámci čtvrtohor]. V interglaciálech i v okrscích, kde v holocénu i v současnosti převládají černozemě a stepní malakocenózy, byly všude zjištěny plně vyvinuté hnědozemě – půdy svěžích hájů a velmi bohaté lesní fauny s řadou druhů s vysokými nároky na vlhkost. Černozemě se ojediněle počaly vyvíjet na rozhraní glaciál/interglaciál na některých exponovaných místech, např. na západním okraji Litoměřic v bývalé cihelně Richard, ale již během časného interglaciálu se zde vývoj zvrátil směrem k hnědozemi. Stepní společenstva z přechodu glaciál/interglaciál byla tak velmi rychle nahrazena bohatými a klimaticky náročnými společenstvy svěžích zapojených lesů. Tento nápadný rozdíl je zřejmě způsoben tím, že v holocénu ještě v časném klimatickém optimu, kdy mizely poslední zbytky raně holocenních stepí pod náporem lesa, byl vývoj zvrácen v důsledku intenzivní zemědělské kolonizace, která se soustředila do těchto okrsků. Naproti tomu v okrscích neosídlených se holocenní vývoj blížil poměrům známým z interglaciálů.“ – Po stopách pravěkých dějů: O silách, které vytvářely naši krajinu, Vojen Ložek

Je možné dosáhnout souladu i v dnešní době? Jak by naše krajina měla vypadat? Rád bych se nyní s vámi podělil o svůj pohled nejen na krajinu jako celek, ale i na nejbližší okolí lidských sídel, kde každý z nás může snadno přispět k celkovému obrazu krajiny a vytvořit si tak vlastní pestré „hradiště”, které bude naplňovat dávnou nepsanou dohodu mezi lidmi a krajinou.

Lesní krajina

„Na zemi možná někde kvete kapradí, ale to neuvidíte, protože zem je při pohledu shora naprosto přikryta kadeřavým stromovím a holá místa jsou patrně udržována jako zvláštnost, s velkou námahou a sebezapřením. Ačkoli to nemám bezpečně dokázáno, domnívám se někdy, že si tu lidé udržují pracně holá místečka uprostřed kadeřavé zeleně, aby se trochu osvěžili. Tedy z té příčiny, z jaké si lidé ve městech hledí udržeti malé zahrádky.“ – Země Máchova (1932-35), V. E. Babka

Představte si, že stojíte na zahradě patřící k vašemu domu. Nebude nás teď zajímat její velikost, důležitý bude způsob myšlení, jakým prostor kolem sebe uchopíte. Pokuste se svou zahradu zasadit do širšího rámce krajiny. Jaké rostlinné a živočišné druhy by zde za přirozených podmínek žily? Přirozených ve smyslu historického vývoje Země, geologického období (čtvrtohory, doba meziledová) a místních klimatických podmínek. Nejste-li si jisti, zajděte na nejbližší hradiště a dívejte se kolem sebe. Jaké stromy, rostliny, houby a živočichy vidíte? Jedná se o květnaté bučiny nebo hercynské dubohabřiny? Jistě se jedná o složení více méně ovlivněné lidskou činností, ale v tuto chvíli je to dostačující. Další otázka se týká toho, jaké plodiny, stromy a keře potřebujete pro svou obživu. Myslete především na ty plodiny, ovoce a ořechy, které se v našich končinách pěstují již delší dobu a je pro ně snadnější přežití v našich podmínkách. Takovou krajovou odrůdu jen sotva rozhodí místní pozdní mrazíky či delší období sucha. To samé se týká keřů, obilí a zeleniny. V neposlední řadě se rozhodujte podle toho, co vám chutná. Až budete znát odpověď na všechny tyto velké otázky, je jen na vás se zamyslet, jak ve své zahradě mezi těmito prvky vytvoříte soulad. Myslete zároveň na to, že některé stromy patří jak mezi původní, tak užitkové, například bez, jeřáb nebo líska.

Kvetoucí sad. Autor obrázku: Antonín Slavíček.

Představte si, že se stromy, které tvoří smíšený ovocný sad, budou nacházet kolem vaší zahrady, spíše na severní straně, kde nebudou stínit náročným malým rostlinám vyžadujícím plné světlo. Ty se budou vyskytovat na jižní straně, co nejblíže vašemu domu, abyste (a všichni jsme, to mi věřte) nebyli líní tyto náročné rostliny sklízet a obhospodařovat, což se týká hlavně jednoleté zeleniny. Stromy jsou koneckonců samostatnější a mnohé z nich rozhodně každoroční péči nevyžadují – staré, opuštěné, ale stále plodící sady uprostřed již vzrostlých lesů jsou toho důkazem. Původní stromy budou ve vaší zahradě poskytovat příznivé mikroklima a ochranu proti erozi půdy, budou podporovat malý vodní cyklus, získávání a recyklaci živin díky svému listovému opadu. Listí využijete na přikrytí záhonů, které pak svým rozkladem nejen dodá živiny/hnojení a vytvoří vhodné prostředí pro půdní organismy, ale zároveň bude chránit půdu před vysušením (a vy nebudete muset tak často zalévat a vyplavovat tak živiny), případně před růstem z vašeho pohledu nežádoucích rostlin. Proč se namáhat, když to za vás může vyřešit příroda?

„Listnaté stromy odčerpávají vápník z půdy, ukládají jej do listů, ty opadají, snadno se rozloží a vápník se opět vrátí půdě. Z našich dřevin jsou v tomto směru nejefektivnější tzv. ušlechtilé listnáče – lípa, jilm, javor a jasan. Jejich opadanka se dobře rozkládá a obohacuje půdu citrátovým kalciem, které je dobře přístupné různým organismům, a navíc se z půdy příliš nevyplavuje. Kolem starých lip a jasanů tak vznikají nápadná seskupení náročných podrostních bylin a bezobratlých, patrné zejména tam, kde je substrát jinak chudý (Ložek 2011). Opačný extrém představuje tvrdé jehličí, které se rozkládá pomaleji a při rozkladu vytváří huminové kyseliny, které půdní prostředí ještě více okyselují. Vápník je v takovém prostředí vázán ve formě solí organických kyselin (tzv. fulvátů), které mají malou molekulu a proto se snadno vyplavují do povrchových i podpovrchových vod a nenávratně tak opouštějí místní ekosystém. Někde uprostřed mezi oběma extrémy leží vliv bukového, habrového a dubového opadu. Ochuzení půd o karbonáty se tedy reálně odehrávalo někde v průsečíku prostého vyloužení závislého na srážkách a složité humifikace závislé na změnách vegetace. Proces proměny bohatých půd v půdy ochuzené se v jistých situacích mohl odehrát velice rychle, řekněme během jednoho století, někdy dokonce v průběhu několika desetiletí. Nebyl prvotně způsoben rychlou změnou klimatu, ale překročením kritické meze v biologických cyklech živin, do kterých se místy zapojil také člověk.“ – Neklidné časy: Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí, Petr Pokorný³

Příprava lesního záhonu: 1.) Vykopání záhonu a postupné naplnění větvemi a větvičkami, které provzdušní půdu, zadrží vodu a současně budou postupně uvolňovat živiny v nich nahromaděné; 2.) Tvorba záhonu s vrstvami vyryté zeminy, písku, dřevěného uhlí (pro pobyt půdních organismů) a horniny/minerálů; 3.) Hnojení kopřivovou jíchou a nové vrstvení; 4.) Přikrytí záhonu listím, které zadrží vodu, potlačí růst nežádoucích rostlin, udrží v půdě vhodné mikroklima, svým rozkladem dodá živiny a jeho pravidelné doplňování bude vytvářet nový humus (zde pokus s višňovým a lískovým listím). Před jarním setím a sázením se ještě nasadí mykorhizní houby, které pomohou rostlinám čerpat vodu a živiny z půdy. Po založení záhonu se už neryje, protože by se narušila půdní struktura a zahubily by se půdní mikroorganismy, které se tam po založení záhonu v průběhu let usídlí. Poznámka: Na větších pozemcích stačí nahradit rýč bagrem a zahradní kolečko traktorem. Založený záhon vydrží při správné péči plodit desítky, ne-li stovky let. Foto autor.

Inspirace hradišti: V případě keltské i přemyslovské roštové konstrukce hradby s čelní kamennou zdí se využívá živin z postupně tlejícího dřeva, které zároveň půdu provzdušňuje, zadržuje vodu a vytváří tak příznivé prostředí pro půdní organismy, které zvyšují úrodu a zdraví rostlin. Dále pak kameny zvyšují členitost prostředí, vytváří různorodá mikroklimata (kameny se přes den zahřejí a v noci vydávají teplo apod.) a díky přirozené mykorhize a při stavbě často využité maltě obohacují okolí živinami, například vápníkem, který zvyšuje zásaditost půdy. Po přirozeném rozkladu hradeb na valy se tak na velmi malém prostoru zvyšuje původní členitost, a tedy i přírodní bohatství spolu s odolností vůči vnějším negativním vlivům. Obrázek pochází z publikace Akropole na hradišti Závist v 6.–4. stol. př. Kr. od Petra Drdy a Aleny Rybové.

Pravěká a středověká hradiště jsou často velmi hodnotnými místy nejen z kulturního, ale i z přírodního hlediska. Proč tomu tak je? Kromě toho, že pro hradiště jsou ze strategického hlediska výhodná členitá (geodiverzita), a tedy druhově pestřejší (biodiverzita) místa, byli to právě naši předkové a jejich z dnešního hlediska citlivé stavební úpravy, kteří spontánně provedli jeden z nejvýznamnějších ekologických pokusů v dějinách. Všimnete si například konstrukce hradeb: V případě keltské i přemyslovské roštové konstrukce s čelní kamennou zdí se využívá živin z postupně tlejícího dřeva, které zároveň půdu provzdušňuje, zadržuje vodu a vytváří tak příznivé prostředí pro půdní organismy, které zvyšují úrodu a zdraví rostlin. Dále pak kameny zvyšují členitost prostředí, vytváří různorodá mikroklimata (kameny se přes den zahřejí a v noci vydávají teplo apod.) a díky přirozené mykorhize a při stavbě často využité maltě obohacují okolí živinami, například vápníkem, který zvyšuje zásaditost půdy. Po přirozeném rozkladu hradeb na valy se tak na velmi malém prostoru zvyšuje původní členitost, a tedy i přírodní bohatství spolu s odolností vůči vnějším negativním vlivům.

Tento krátký příspěvek slouží jako pocta vynikajícímu přírodovědci s neuvěřitelným rozhledem Vojenovi Ložkovi, který 15. 8. 2020 zemřel ve věku 95 let. Obrázek pochází z publikace Akropole na hradišti Závist v 6.–4. stol. př. Kr. od Petra Drdy a Aleny Rybové.

Možná jste získali dojem, že vaše zahrada je teď spíš jakousi lesní zahradou, kde stromy prorůstají její okraje stejně, jako se vyskytují na valech a v příkopech hradišť. Vaše záhony (upřednostňujte samovýsevné či trvalé rostliny, které nevyžadují téměř žádnou péči), místa pro bylinky a možná drobné políčko jsou pak takovým lesním paloučkem, světlinou, návrším hradiště. Může se na něm nacházet samostatně stojící strom stejně tak, jako se na okrajích zahrady, na valech hradiště v ochranném⁴ zástinu stromů vyskytují mnohé jedlé menší rostliny, ať už pěstované nebo divoké. Mezi návrším a valy mohou vzhled doplňovat terasy, které budou poskytovat pestrost prostředí a šetřit dostupné místo. Abyste stanovištní pestrost ještě zvýšili, můžete mnohde odhalit nebo někam přinést různé kamení, které v naší mysli představuje zbytek po hradištním opevnění (kromě zvýšení pestrosti a dodání minerálů se kameny hodí i k akumulaci slunečního tepla). Uvidíte, jak vám různé druhy budou vděčné, nejen rostlinné, ale i živočišné, které pak budou držet na uzdě z vašeho pohledu „škůdce”. Ježkům, ještěrkám i užitečnému hmyzu jako střevlíkům, včelkám samotářkám, žížalám atp. rovněž prospěje hromada větví, různá zákoutí, a dokonce i malé jezírko (ráj pro obojživelníky) – třeba takové, jaké se kdysi nacházelo u návrší hradiště ve Staré Kouřimi, kde naši předkové prováděli tajemné obřady.

Jarní, letní a podzimní léčivé rostliny z okolí lidských sídel (bez květ a plod, chrpa, řebříček, hloh, kopřiva atd.). Foto autor.

Nyní se podívejme o něco dále: Co kdyby celá vaše vesnice byla součástí hradiště nebo jeho předhradí? Nemohli byste vysázet ovocné stromy i tam, případně na některých místech přenechat volnou ruku samovolné obnově lesa? Dále se za tímto předhradím bude nacházet pravá lesní krajina. Napřed výmladkový les, kde získáváte nejnutnější dřevo postupným ořezáváním těch druhů stromů, které mají schopnost tvořit výmladky, tj. z pařezu či kmene znovu obrazí. Jedná se především o listnaté stromy jako habry, duby, lípy, buky, jilmy, javory a vrby. Výmladkový les tak tvoří menší, neustále obrůstající stromky, které k zemi propouštějí hodně světla a umožňují tak růst světlomilným rostlinám. Sem tam se vyskytuje i nějaký ten větší strom, sloužící pro zásobování olejnatými semeny, bukvicemi, ořechy a žaludy (z ořechů lze zároveň lisovat olej a vytvářet mouku). Z nízkého lesa se stává les střední, za vesnickým potokem pak les vysoký, vícedruhový výběrný, kde se čas od času (míra kácení nikdy nepřekročí schopnost přírůstu) pokácí nějaký ten vzrostlý velikán pro dřevo na nábytek a stavbu domů. V příjemném stínu vysokých buků, dubů, jedlí, javorů, lip, třešní a jasanů se cítíme moc dobře. Spolu s námi se dobře cítí mnozí další tvorové, kteří pomáhají vytvářet přirozenou rovnováhu. Les je věkově pestrý, vedle sebe rostou semenáčky, mladé, staré i mrtvé stromy, které hostí mnohé (vzácné) živočichy, houby a rostliny, vázané na trouchnivějící dřevo. Tento les pak pozvolna přechází do lesa divokého, kterému je díky relativně malému množství zásahů a díky inspiraci přírodními pochody velice podobný. Výběrný vysoký les a divoký les v nejlepším případě pokrývají největší část lesní krajiny.

Střední les. Foto autor.

„Náhlá změna situace v nivách souvisela s odlesňováním říčních povodí. Ve spojení s vrcholně středověkou kolonizací docházelo k plošnému kácení lesů. Zejména členité podhorské oblasti se tím staly náchylnými k erozi. Také se snížila retenční schopnost krajiny, v důsledku čehož se poprvé objevily katastrofické povodně. Řeky při nich unášely veliké množství materiálu erodovaného z pasek, cest a polí. V rovinatých oblastech s malým spádem se tento materiál usazoval v podobě tzv. povodňových hlín. Jsou to jemnozrnné jílovité sedimenty, které v průběhu vrcholného středověku a novověku pohřbily původně členitou nivu všech našich nížinných řek pod několikametrovými nánosy. Tím zakryly také četné pozůstatky pravěkých a někdy i raně středověkých sídlišť.“ – Neklidné časy: Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí, Petr Pokorný

Za hlubokým lesem se pak stejně jako v pohádkách objevuje jiný svět, krajina trochu odlišná od té naší, přesto však na první pohled nerozeznatelná. Čím jdeme dále, tím jsou rozdíly patrnější oproti místu, ze kterého jsme vyšli. Možná tam na druhém konci stojí někdo jiný, kdo o své krajině přemýšlí podobným způsobem jako vy, kdo také hodlá uzdravit vztah mezi krajinou a lidmi, a to v souladu s místními podmínkami, které se od těch vašich mohou lišit.

Lesní léčivé rostliny (květ lípy, javor, medvědí česnek, podběl) a lišejník (větvičník). Foto autor.

„Přitom je ale důležité vědět, že všechno v přírodě má svou příčinu. Musíme se pokusit porozumět přírodním procesům a ovlivnit je v náš prospěch. Jen potlačovat symptomy problémů je špatnou cestou – také proto, že většinu problémů si děláme sami. Ne příroda nebo ‚její katastrofy‘ jsou vinny, když se při bouřce náhle vyvrátí obrovské plochy lesa, ale hospodáři se svými nestabilními monokulturami. Také invaze kůrovce jsou důsledkem tohoto přírodě nepřátelského způsobu hospodaření. Takové problémy vyvolává krátkozraké myšlení. Tyto chyby si musíme přiznat. Kdo se pokouší zažít přírodu s otevřenýma očima, velice brzy pozná, že všechno má svou příčinu a pro každý problém existuje řešení. V malém měřítku je řízení a regulace ještě vskutku jednoduchá. Ruční prací se dá docílit brzy téměř každého efektu, který chceme, což mnoho lidí podněcuje k tomu, aby přeháněli svou vidinu pořádku. Často v té souvislosti zapomínají na účinky svého jednání. Tyto účinky chci na tomto místě ještě jednou objasnit na příkladu: Mám k dispozici malou zahrádku a chci ji udržovat čistou a v pořádku. Z toho důvodu odstraním všechen vytrhaný plevel ze zeleninových záhonků. Udržuji trávník nakrátko a kruhy pod ovocnými stromy ‚čisté‘. Čeho tím asi dosáhnu? Odpověď: čistou, rozuměj: ‚umělou‘ zahrádku. Zeleninové záhony a ovocné stromy jsou díky nedostatečnému pokryvu půdy bezmocně vystaveny vysychání, musím tedy více zalévat. V holé půdě je mnohem obtížnější vytváření humusu, kromě toho se při častém zalévání vyplavují živiny, proto musím dříve nebo později začít přihnojovat. Umělá hnojiva narušují půdní život, méně půdních organismů podmiňuje horší úpravu humusu, ďábelský kruh se roztáčí. Užiteční živočichové v ‚čisté‘ zahradě sotva najdou útočiště a životní prostor, proto při výskytu škůdců nemohu počítat s přirozenými pomocníky. Tento výčet by mohl pokračovat. Má však zde jen zdůraznit vzájemné působení akce a reakce v přírodě. Pokud obhospodařuji svůj pozemek s porozuměním přírodním procesům, mohu mít s mnohem menší námahou větší úspěch. Na zemědělských plochách tomu není jinak, jen s tím rozdílem, že kvůli větším plochám musí být náplň práce ještě lépe promyšlená. V zásadě však platí, že to, co je správné v malém měřítku, najde použití i ve velkém. Jednostranným a špatným hospodařením se v zemědělství často stává, že jednotlivé rostlinné druhy se vzmáhají a nabydou převahy a zatlačí tak kulturní rostliny, které jsme si přáli pěstovat. Problémy s bujícími divokými rostlinami se často vyskytují na pozemcích, ležících ladem, nebo na plochách, které přecházejí z konvenčního na biologický způsob hospodaření. Předtím často intenzivně hnojené plochy jsou pro tyto rostliny ideálním stanovištěm a náhlé zřeknutí se postřiků jim umožňuje znovu se objevit. Mnozí zemědělci pak začínají pochybovat a zapomínají přitom, že se svou změnou orientace jsou na té absolutně nejsprávnější cestě. Chyby, které se napáchaly za léta či desetiletí, se nedají najednou zvrátit během krátké doby. Příroda se musí pomalu zotavit.“ – Sepp Holzer, z knihy Zahrada k nakousnutí: Permakultura podle Seppa Holzera, přeložila Kali Švecová⁵

Horská krajina Krameterhofu přetvořená rakouským hospodářem Seppem Holzerem. Kdo by si pomyslel, že v nadmořské výšce 1 500 m budou prosperovat nejrůznější ovocné stromy? Foto: Sepp Holzer.

Lesní krajina je tedy založena na přírodě blízkém hospodaření, které využívá postupů agrolesnictví, výmladkového a středního lesa, výběrného lesa a takzvané permakultury⁶ (v původním smyslu přírodě blízké zemědělské hospodaření založené na trvalém využití stromů k ochraně plodin, vody a půdy). Důležité jsou také občasné lesní louky s bylinami, hlavně jako součást vaší zahrady, ale i divoké části lesa k podpoře druhů, které na podobných místech přežívají od doby ledové. V krajině by měly působit přírodní pochody, které můžeme využít ke svému prospěchu, například k zadržování a koloběhu vody (menší tůně a mokřady).

„Travaření (v podstatě kosení bylinného patra v lesích) bylo další důležitou formou využití lesa. Existovaly dvě varianty – buď byly koseny menší louky přímo v lese, nebo se kosilo v otevřených lesních porostech. Stejně jako lesní pastva bývalo travaření zakázáno v prvních letech po těžbě dřeva, aby nebránilo regeneraci stromů: to je další důkaz toho, že obnova lesa nebyla lidem vůbec lhostejná, za nejlepší řešení ovšem naši předci považovali přirozenou obnovu – stejně jako ochránci přírody dnes. Všechny netěžební způsoby využití lesa můžeme chápat jako součást ‚agrolesnictví‘. Tento novodobý termín vyjadřuje kombinaci lesnického a zemědělského využití stejného pozemku, a to buď prostorově, nebo časově. Přestože agrolesnictví bývalo dříve spojováno spíše s tropickými zeměmi, novější výzkumy poukázaly na jeho bohatou historii i ve střední Evropě (Krčmářová 2019).“ – Historická ekologie: dlouhodobé interakce přírody a člověka IV. Člověk jako součást lesa, Péter Szabó (z časopisu Živa)⁷

Pokud zdravé pestré lesy opět dostanou příležitost, překvapí nás i svými dalšími schopnostmi: „Zvýšená teplota by měla podpořit aktivitu mikroorganismů a zvýšená koncentrace CO₂ v atmosféře by měla zvýšit tvorbu rostlinné biomasy během fotosyntézy, a tedy čerstvého uhlíku vstupujícího do půdy [odčerpáním CO₂ z atmosféry]. Dosud však není zcela jasné, jak tyto změny ovlivní rozklad půdní organické hmoty, respektive ukládání uhlíku v lesních půdách. Proto je nutné dbát o citlivé hospodaření na lesních půdách, aby nedocházelo k jejich degradaci např. masovým odvodňováním, orbou nebo velkoplošnými holosečemi.“ – Mikroorganismy v lesních půdách, Petr Baldrian; z publikace Jak se do lesa volá…, kterou vydala Akademie věd České republiky.⁸

Velmi důležitá je z hlediska krajiny zdravá půda plná organismů, která podporuje bohatý růst rostlin, dále je důležité využití všech rostlinných pater (větší stromy, menší stromy, staré stromy a semenáčky, keře, popínavé rostliny, byliny, plodová zelenina, kořenová zelenina – vše se vzájemně podporuje a šetří místo), genetika (místní populace divokých stromů, krajové a staré odrůdy ovocných/ořechových stromů), geobiodiverzita (například zmíněné odhalování hornin, různé druhy kamení atp., které zvyšují místní rozmanitost rostlinných, a tím i živočišných druhů) a přirozená sukcese (například využití přípravných dřevin v lesnictví, důraz na dlouhověké stromy v zahradě, omezení sekání rostlin atd.). Důležité jsou zkrátka věci, které můžete na vlastní oči odpozorovat na každém správném hradišti.

Inspirace pralesem: pestrost prostředí, využívání různých pater lesa i půdy.

„Zatímco v přirozených lesích se vyskytuje až 1200 m³ mrtvého dřeva na hektar (což je větší množství než biomasa živých stromů), v hospodářských lesích s těžbou dřeva je zásoba mrtvého dřeva typicky mezi 2 a 65 m³/ha.“
„Často se vytvářejí komplexní sítě, kdy mykor­hizní houby propojují kořenové systémy více stromů a s jejichž využitím mohou zprostředkovat přesun produktů fotosyntézy mezi jednotlivými stromy. Při vhodných podmínkách mykorhizní houby kolonizují opad a vytvářejí plodnice, aby se jejich spory mohly šířit atmosférou či prostřednictvím aktivity bezobratlých živočichů. Kromě přenosu látek mohou mykorhizní sítě přenášet i signály, například informaci o napadení hostitelského stromu hmyzem.“
– Obrázek i texty pochází z publikace „Mikroorganismy v lesních ekosystémech: diverzita, dynamika a funkce“ vydané Akademií věd České republiky.⁹

Jedním z průkopníků, kteří si všímali prastarých hospodářských postupů, a to především pěstování plodin a stromů na jednom místě k ochraně půdy, zadržení vody a v neposlední řadě pro větší výnosy, byl profesor Joseph Russell Smith (například v knize Tree crops: A permanent agriculture¹⁰). Tím položil základy permakultury, které moderní nádech dodali biolog Bill Mollison a krajinný návrhář David Holmgren. Ze současných hospodářů si zasluhuje pozornost především Sepp Holzer, který poukázal na možnosti využití agrolesnictví v těžkých klimatických podmínkách, rovněž s uplatněním i u nás kdysi běžných agrárních teras. Dokázal například vytvořit plodící zeleninovou zahradu s ovocnými stromy ve skotské vysočině v místě kyselého vřesoviště, kde by dnes nikdo ovocné stromy ani plodící záhony neočekával. Kromě agrolesnictví byl v minulých dobách běžný výmladkový les, kde lidé získávali dřevo na zimu a pomohli tak vytvořit jedinečná společenstva (světlomilných) rostlin, hub a živočichů. Výmladkovým (nízkým) a středním lesům se u nás věnují například Antonín Buček, Radomír Řepka, Luboš Úradníček (v knize Starobylé výmladkové lesy¹¹) a mnozí další.

„Zvýšená eroze zemědělské půdy je především důsledkem nevhodných osevních postupů, absence vhodných prvků pozemkových úprav (např. zatravněné pásy v údolnicích) a nedodržováním principů správné praxe. Holé lány širokořádkových plodin jsou pak příčinou nevratného odnosu cenné půdy i v případě mírných (ale dostatečně dlouhých) svahů. Naproti tomu kořeny stromů v agrolesnických systémech zlepšují infiltraci a retenci vody zvýšením množství půdních pórů (kypří půdu a vytvářejí vlastní ‚zasakovací cesty‘ podél kořenů). Makropóry tak rychle usměrňují přebytečnou povrchovou vodu do spodních půdních horizontů a dále do podzemních vod (eliminují pohyb vody po půdním povrchu) a umožňují vstup vzduchu a vody do půdy, čímž vytvářejí vhodné podmínky pro půdní život. Kořeny stromů a kmeny také působí jako fyzická překážka tekoucí povrchové vody. K tomu přistupuje stabilizační účinek organických látek na půdní agregáty (humifikovaný opad dřevin) a zpomalující vliv korun stromů na průtok srážkové vody. Všechny shora zmiňované mechanismy ve svém důsledku zmírňují efekt přívalových dešťů a erozi půdy.“ – Využití a degradace půdy, Živá půda, Miloslav Šimek a kol.¹²

„Mykorhizní síť je dalším neviditelným divem fascinujícího světa pod zemí. Vytváří komunikační síť mezi rostlinami, které jsou například schopné díky ní podporovat mladé klíční rostlinky (tzv. efekt chůvy) a nepochybně tato síť funguje jako informační médium mezi světem nad a pod zemí.“ – Obrázky i text pochází z publikace „Živá půda“ vydané Akademií věd České republiky.¹³

„Nedávná studie časopisu Nature přináší poznatky, které mohou zásadním způsobem změnit náš pohled na stav lesa. Ukazuje se totiž, že eutrofizace (nitrifikace) prostředí nejenom nenávratně poškodila většinu korálových útesů a pobřežních vod v okolí měst, ale také rozvrací rovnováhu mezi stromem a houbou ve prospěch parazitických hub, které stromu [na rozdíl od mykorhizních hub] ani nedodávají živiny, ani jej biologicky nechrání, ale právě naopak oslabují. Jedná se o první takto podrobnou studii, takže bude nutné počkat si na výsledky ze středoevropského prostoru. První reakce a diskuse v zahraničním i českém prostředí ukazují, že mykorhizní soužití představuje neobvykle komplikovaný systém (je mnoho typů mykorhizních vztahů), na druhou stranu jeden z autorů M. Bidartondo z londýnských Kew Gardens upozorňuje, že ‚všude v Evropě pozorujeme alarmující trend podvýživy stromů, která ponechává lesy zranitelné škůdcům, chorobám a klimatické změně. Otevřeli jsme černou skříňku lesní půdy a pátráme, zda za touto podvýživou mohou být mykorhizní změny. Procesy, které se odehrávají v půdě, jsou často ignorovány, protože jejich přímé studium je obtížné, ale mají zásadní význam pro správnou funkci lesa.‘ Výsledky studie jsou založené na analýze 40 tisíc kořenů ze 137 různých půdních prostředí ve dvaceti evropských státech. Na syntetických hnojivech dnes závisí 45-55 % globální produkce potravin. Nelze se bez nich obejít. Ztužené a s nižším podílem organiky degradované zemědělské půdy jednak vyžadují víc hnojiv, ale také se tato hnojiva snadněji odmývají do okolního prostředí. Problém nemá žádné rychlé řešení, podobně jako i odklon od fosilních paliv je podle amerického Departmentu of Energy záležitostí trvající déle než 30 let. To nejhorší, co by se mohlo stát, není usychání jednotlivých stromů, ale rozvrat ochranného mikrobiálního a zejména mykorhizního lesního prostředí. Jedná se o analogii ztráty imunity u organismů.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

Původní selské (vysoké) výběrné lesy jsou považovány za součást přírodě blízkého lesního hospodaření, jelikož využívají výhod a ekonomických úspor samovolného zmlazení, věkové pestrosti, a neprobíhají v nich holoseče způsobující odhalení, odstínění a degradaci půdy jako na plantážích. Využití výběrných lesů v dnešní době se věnoval lesník Milan Košulič st. (kniha Cesta k přírodě blízkému hospodářskému lesu¹⁴), který rovněž upozorňoval jak na důležitost zastínění semenáčků pro jejich správný vývoj, tak na nutnost brát ohled na genetickou stránku, kdy správný způsob hospodaření podporuje přežití místních odolných jedinců. Dále se tímto a dalšími tématy týkajícími se lesů, vody, půdy a krajiny obecně věnuje sdružení vědců Platforma pro krajinu v čele s profesorem Josefem Fantou (shrnutí v knize Krajina a lidé¹⁵). Přírodě blízkému lesnímu hospodaření a výběrným lesům se po praktické stránce věnuje sdružení Pro Silva¹⁶.

Bukový les. Autor obrázku: Julius Mařák.

„Německá horská kolonizace v hraničních pohořích Čech (Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, zčásti Šumava) i některých částech slovenských Karpat (okolí Banské Štiavnice, Kremnice a Slovenské rudohorie) byla spojená s velkou spotřebou dřeva, takže přinesla nejen odlesnění, ale i druhotné šíření smrku jako rychlého zdroje paliva. To výrazně snížilo diverzitu, což platí i pro období následného náhradního průmyslu, zvláště sklářství. Valašská, převážně pastevecká kolonizace v Karpatech, a to hlavně vnějších – flyšových, sice byla rovněž spojena s rozsáhlým odlesněním, ale zároveň se vznikem pestrých pastvin. Tím se hory, původně pokryté poměrně stejnorodým pralesem, změnily na mozaiku lesů, luk a pastvin, což jejich diverzitu zvýšilo, i když mnohde zatlačilo původní lesní biocenózy.“ – Ztráta diverzity a měkkýši II. Změny diverzity v čase a jejich dopad na malakofaunu, Vojen Ložek, Lucie Juřičková (z časopisu Živa)¹⁷

V naší současné krajině bohužel musely původní agrolesnické postupy, výmladkové i selské výběrné lesy ustoupit uměle odvodněným, usychajícím lánům a stejnověkým jehličnatým plantážím.

Překážky

„Příčinou tohoto neutěšeného stavu [nezachovalosti původní lesní fauny] je záměna původních, převážně listnatých lesů za jehličnaté lignikultury – proces, který je ‚skromnější’ evropskou obdobou dnes silně medializované likvidace tropických pralesů na monokultury užitkových rostlin. U nás spadají počátky těchto změn do konce 18. stol., kdy zvýšená spotřeba dřeva vedla zprvu k velkoplošnému pěstování borovice – mánii borové, jež během 19. stol. vyvrcholila mánií smrkovou. Ta zcela změnila tvářnost našich lesů a měla za následek obecné ochuzení, místy až vyhubení podrostní flóry a řady živočišných skupin včetně měkkýšů, nehledě k úplné degradaci lesních půd. V menší míře tento trend trvá dodnes, přestože rozumní lesníci již dlouho upozorňují na negativní dopady.“ – Ztráta diverzity a měkkýši I. Osud středoevropské lesní fauny, Vojen Ložek, Lucie Juřičková (z časopisu Živa)¹⁸

Území České republiky – zeleně jsou vyznačeny starosídelní oblasti, kde se v holocénu [současné době meziledové] plně nerozvinula lesní makalofauna [v důsledku osídlení a zemědělské činnosti]; červeně oblasti, kde lesní malakofauna vyhynula pod smrkovými monokulturami, a modře pískovcové krajiny, kde vyhynula na konci doby bronzové. Autor obrázku: Vojen Ložek. Zdroj: časopis Živa, Ztráta diverzity a měkkýši II. Změny diverzity v čase a jejich dopad na malakofaunu, Vojen Ložek, Lucie Juřičková

Hradiště byla a jsou ohrožována různými hrubými zásahy. Zastavení velkými betonovými budovami, rozorání a doslovné „srovnání se zemí”, odvodňování, betonování cest, ale i výsadby akátu, který díky symbióze s bakteriemi obohacuje půdu velkým množstvím dusíku, takže postupně ničí původní lesní společenstva. Ty ničí i jehličnaté plantáže, které půdu okyselují, ochuzují a utužují, čímž ji zbavují živin.

„Jeden z motivů této knihy je, že v ochraně přírody a krajiny víme již velmi dlouhou dobu, někdy to je sto let či déle, co máme dělat, ale z ekonomických důvodů či z pohodlnosti to neděláme. Přírodní procesy mívají poměrně dlouhou dobu odezvy, poskytují zpětnou vazbu někdy až po desetiletích. V lese za chyby děda platí vnuk. Něco podobného se týká zemědělských půd i vodního hospodářství. Jeden z našich nejvýznamnějších lesníků 20. století, Pravdomil Svoboda, popisuje v základní třídílné monografii Lesní dřeviny a jejich porosty (Lesnická knihovna, 1953, I. díl, str. 92) smrčiny následujícími slovy (mírně kráceno): ‚Smrk je dřevina stinná až polostinná, a protože roste hustě následkem malé schopnosti prosvětlování, vytváří stinné porosty s velmi výrazným, rovnoměrným klimatem. Světlo je v takových porostech tlumené a stejnoměrné, je tu chladněji, větší vlhkost a proniká sem méně srážek. Vlivem uspořádání větví se déšť nedostává ke kmeni a po něm k zemi, nýbrž stéká po větvích k obvodu stromu, kde jsou nejbohatěji vyvinuté savé kořínky. Mělkými kořeny smrk nevyužívá spodních vrstev půdy, a proto valně nepřispívá k jejímu provzdušnění. Tím má ovšem i pronikavý vliv na půdu v lese. Méně zadržuje srážky a působí zmenšení vlhkosti půdy. Toto zvláštní klimatické prostředí a silný opad jehličí překáží vývoji bylinného patra… Zvláštnosti klimatických podmínek a složení steliva se pak ve smrčinách projevují i v chemismu a fyzikálních vlastnostech půdy. (…) Smrk má schopnost zmlazovat se i v tomto prostředí, má v mládí jakousi saprofytickou povahu, tedy schopnost zmlazovat se na trouchnivějících kládách a pařezech. (…) Tyto vlastnosti smrku uplatňují se i při umělém založení smrkových kultur na místě listnatého lesa. Kulturní smrčiny mají ve středním věku většinou hustý zápoj, takže se v nich neudrží žádný podrost a objevují se nejvýše plodnice hub. Takový porost potlačuje a ničí dosavadní půdní vegetaci. Půda smrčin od stáří tyčkovin se pak kryje hustým, kysele reagujícím pokryvem steliva, které se prakticky nerozkládá. (…) Výsledkem je zhoršení stavu půdy. Minerální zem se pravidelně pod humusovou pokrývkou silně vyluhuje. Smrk koření právě v této nejvyšší vrstvě, několik decimetrů silné. Na starých listnatých půdách dochází i k ulehnutí hlubších, listnáči nakypřených vrstev půdy. Smrku se daří i na těchto ulehlých půdách, sám je tvoří a udržuje. Zhoršení půdy vydrží smrk, ale ne konkurující dřeviny. Půda v hustém, čistém, kulturním smrkovém porostu je pak nemocná půda, krytá silnou vrstvou surového humusu. Když se porost prosvětlí, dochází k jistému zlepšení, nikoliv ozdravění.‘“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer¹⁹

Nebezpečné jsou také jedovaté postřiky polních plodin, které se dostávají do půdy, vod i ovzduší a celé prostředí hradiště výrazně ochuzují. Pestrost rostlin, hub a živočichů tak nenávratně mizí, hradiště ztrácí svůj charakter a proměňuje se v nikým nepovšimnutou součást více méně jednotvárné krajiny. Spolu s ním a jeho archeologickými památkami pak mizí kus naší vlastní historie, která nás spojuje s dávnými předky.

„Tak rozorání mezí, zasypání úvozů a starých říčních ramen, případně i rozstřílení skalních výchozů geodiverzitu snížilo. Opravdu krutými zásahy byly stavby vysokých přehrad, které silně narušily říční fenomén na řadě řek, jako především vltavská kaskáda, a také odtěžení celých vyvřelých kopců v severních Čechách, jako byl Chlum u Loun, Maršovický vrch nebo Tachov, jakož i dnes již polozapomenutá Radovesická výsypka, která pohřbila kus Českého středohoří a kterou nelze kvalifikovat jinak než jako krajinářské zvěrstvo. Na druhé straně však některé činnosti geodiverzitu zvýšily, což platí především pro lomy v oblastech chudých na skalní stanoviště nebo vysoké terasování svahů v rámci hospodářsko-technických úprav půdy prováděné třeba v CHKO Pálava a v jejím sousedství. Geodiverzitu zvyšují i hluboké zářezy nebo naopak náspy dálnic a jiných komunikací, i když jsou diskutabilní z jiných hledisek. Zmínku zasluhují i některé pravěké zásahy jako valy a příkopy hradišť, které stejně jako středověké hrady geodiverzitu nepochybně zvýšily a poskytly vhodná stanoviště řadě rostlin i živočichů (Ložek & Skalický 1983). Vcelku však převládá tendence geodiverzitu co možná snižovat, k čemuž vydatně přispívají i průmyslové emise do půdy, přehnojování a znečištění vod.“ – Po stopách pravěkých dějů: O silách, které vytvářely naši krajinu, Vojen Ložek

Z publikace „Živá půda“ vydané Akademií věd České republiky.

„… acidifikace způsobená oxidy síry ze spalování uhlí byla do určité míry nahrazena acidifikací způsobenou oxidy dusíku. Ty mají dva velké zdroje – spalovací motory zejména automobilů a mikrobiální reakce dílem přirozeného původu, dílem odvozené ze syntetických hnojiv. Ani v jednom případě není redukce zejména oxidu dusného snadná či politicky průchozí záležitost. Jako další důležité věci si všimněte setrvačnosti půdních reakcí. Půda poškozená acidifikací před padesáti lety se sice zlepšila, ale dosud ‚nevyzdravila‘. Něco podobného platí i pro současnou půdní degradaci, kdy určité zlepšení je sice možné v měřítku několika mála let, ale jinak to je projekt na celá desetiletí.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

Je velmi těžké vcítit se do člověka, který si místo hradiště a lesní krajiny představuje velké půdní bloky pokryté uměle odvodněnými, a tedy vysušenými lány, jednodruhovými plantážemi a intenzivně využívanými pastvinami. Takový člověk se nezajímá o přírodní ani skutečně užitkové druhy (skutečně užitkové ve smyslu dodání celé škály živin, jaké lidské tělo potřebuje ke svému zdravému vývoji). Možná vás to překvapí, ale většina dnes pěstovaných plodin, které na jednodruhových lánech vidíme, neslouží pro přímou konzumaci člověkem, ale pro výkrm zvířat a na produkci biopaliv. Podle Českého statistického úřadu činila v roce 2017 plocha pro pěstování kukuřice 309 207 ha a pro pěstování řepky 394 262 ha, zatímco konzumní zelenina zabírala jen 10 237 ha.²⁰

„Česká zemědělská krajina se za posledních 60 let významně změnila. Půdní celky se zvětšily více než desetinásobně; stávající průměrná velikost půdního bloku dosahuje až 14 ha (Zámečník 2013). Zhruba čtvrtina zemědělského půdního fondu byla odvodněna, rozoralo se až 800 000 km mezí, 120 000 km polních cest, 30 000 km liniové zeleně a 35 000 ha remízků (Franková a Klápště 2015).“ – Pokles biodiverzity v zemědělské krajině na příkladu běžných ptačích druhů, Václav Zámečník; z knihy Krajina a lidé, Petr Petřík, Jana Macková, Josef Fanta (eds.)

Taková krajina, které vládne pár druhů plodin na širokých lánech a plantážích, se není schopná bránit invazním druhům ani různým zplodinám. Akáty, slibující zpevnění svahů, dodávají do půdy mnoho dusíku a podporují tak plevely, proti kterým se pak nasazují jedovaté postřiky. A aby toho přehnojování i kvůli zplodinám nebylo dost, také zvěř se kvůli cílenému dokrmování (ale i kvůli velikým lánům s plodinami jako je kukuřice, brambory, řepa atd.) a vyhubeným predátorům přemnožila. Svým trusem tak podporuje růst nitrofilních druhů rostlin a významně ničí celá chráněná území (viz Po stopách pravěkých dějů: O silách, které vytvářely naši krajinu od Vojena Ložka). Netýká se to jen volně žijící zvěře, ale především té intenzivně chované, kvůli které se pěstuje velké množství krmiv na plantážích ničících deštné lesy (viz Poušť, nebo ráj od Seppa Holzera).

„Odlesňování, odumírání stromů a nadměrná pastva vedou k tomu, že povrch země je bez vegetace horký a suchý a negativně ovlivňuje místní klima. To, co se v uplynulých desetiletích napáchalo při kácení pralesů v Africe, Asii a Jižní Americe, pociťujeme dnes už na celém světě jako nepředvídatelné výkyvy počasí. Co se stane, když zmizí les? Smíšený les je plný vody, vláhy, je garantem zdravého vodního režimu. Dřevo, listí, půda, celá lesní hmota je obrovskou zásobárnou vody a po jejím různorodém využití ji les opět pomalu uvolňuje. Uchovává i sluneční energii, přijímá světlo a teplo, proměňuje je v růst, rozmanitost, život. Smíšený les je dokonale a jemně vyladěný systém, ve kterém jsou všechny přírodní zdroje optimálně využité. Každá jeho součást si bere jen to, co potřebuje, a přebytky dává dál pro ostatní. Půda ve smíšeném lese je pokrytá rostlinami, listím a jehličím. Je zastíněná a zůstává stále relativně vlhká a chladná. Jen chladná půda je schopná přijímat srážkovou vodu, protože pokud je půda teplejší než déšť, voda odtéká po povrchu a nevsakuje se. Zdravý les kolem sebe vytváří rovnoměrné proudění tepla.“ – Poušť, nebo ráj, Sepp Holzer

Ale týká se to také (cíleně nájemci honiteb a stavem krajiny dokrmovaných) srn, jelenů a divočáků. Kromě přehnojování citlivých oblastí působí zvěř škody na mladých stromcích, které mohou po okusu jen těžko plně vyrůst. Musí se draze oplotit a zabezpečit, aby vůbec přežily (viz kniha Cesta k přírodě blízkému hospodářskému lesu od lesníka Milana Košuliče st. a Krajina a lidé od Josefa Fanty, Petra Petříka a kol.). Ostatně se nejedná o nic nového, například už v roce 1765 si křivoklátští dva roky marně stěžovali na přemnoženou zvěř, která působila škody na obecních pozemcích (více ke zvěři a jiným problémům a zajímavostem viz kniha Křivoklátsko: Příběh královského hvozdu od Karla Žáka, Martina Majera, Petra Hůly a Václava Cílka²¹).

„Na prostoduchý údiv, že ‚zvěř přece v lesích vždycky žila a lesy existovaly‘, je snadná odpověď. Lesy měly na svou obnovu neomezený čas bez lidské netrpělivé, často spíše škodlivé než prospěšné intervence, a pak: ‚Milovníci chovu jelenů nemají nikdy zapomínat, že v přirozených poměrech v pralesích a v horách je jelení zvěře velice málo, kdežto velká hustota byla vyvolána umělou ochranou a péčí člověka, který vybil všechny velké šelmy, které byly kromě hlubokých sněhů a společně s nimi hlavními nepřáteli jelena‘, říká prof. J. Komárek (1948), a pokračuje: ‚V lesích se stává jelen velmi škodlivým, jsou-li to umělé lesy koniferové, v nichž je nedostatek pastvy na křovinách, na listech podrostu a na travinách.‘ … ‚Snad jediný jelen tam však dokáže s neomylnou jistotou zlikvidovat každý lesníkův pokus o zajištění buku a jedle sadbou, nebude-li léta důkladně proti zvěři chráněn‘, říkával Jan Metzl … Česká republika je příliš malá země, ale s příliš mnoha poškozenými lesy nevalného stavu a tedy s příliš velkými úkoly v jejich ozdravení, než aby si mohla dopřát tento velkolepý přepych – chovat ve volnosti tak potravně náročnou a nemocným lesům nebezpečnou zvěř jako je zvěř jelení a ostatní velká spárkatá.“ – Cesta k přírodě blízkému hospodářskému lesu, lesník Milan Košulič st.

„Jak velký význam tyto hospodářsky zapříčiněné světliny mají, ukázal jeden studentský výzkum v mém revíru. Okus mladých stromků srnkami a jeleny je na holinách asi stodvacetkrát vyšší než ve starých bukových lesích v sousedství. Rozsvítilo se mi, až když jsem si uvědomil, že pravidelnými probírkami lesa sám přispívám k tomu, aby se stavy zvěře stále zvyšovaly. Připadalo mi logické, že je třeba zintenzivnit lov neboli nechat co nejvíc zvířat odstřelit. To ale jednak stojí spoustu práce, jednak to ve většině případů ke snížení stavů nevede. Srny na ohrožení okamžitě reagují tím, že místo jednoho mláděte začnou rodit dvě, a navíc se změní poměr pohlaví: Na svět začne přicházet více samiček než samečků, což reprodukci ještě urychlí. Dnes je podle mě ideálním řešením toto: Lesy se musejí víc přiblížit své původní podobě. Tuzemské listnáče jsou odolnější vůči bouřkám a v jejich porostech nevznikají holiny. Méně intenzivní kácení zanechá v přírodě víc biomasy a povede ke zdravějším lesům, které díky většímu množství stromů budou tmavší, takže ubude podrostu [hlavně buřeně]. A co pak? Pak se podle mého názoru může od lovu do velké míry upustit.“ – Tajemné pouto mezi člověkem a přírodou, lesník Peter Wohlleben, přeložila Marie Voslářová²²

Z publikace „Degradace půdy a emise skleníkových plynů z půd a ze zemědělství – nutné zlo?“ vydané Akademií věd České republiky.²³

Možná si dotyčný člověk představuje roztodivná plemena psů, která pobíhají po nízko zastřiženém trávníku, kde se podle jeho vize nesmí nacházet ani jediný kvítek sedmikrásky. Takový trávník je jako každá umělá monokultura vydán napospas škůdcům a klimatickým vlivům. Půda není přikrytá listím ani živými rostlinami, a proto vysychá. Nastoupit musí ostřikovače, které spotřebují stovky litrů pitné vody. Kolem takového trávníku se nachází rychle rostoucí jehličnany a rododendrony, které okyselují půdu. Jaký je jejich smysl? Copak brání ve výhledu kolemjdoucím? Málokdy dostatečně. Je snad každoroční opad jehličí výrazně menší ve srovnání s listnatými ovocnými stromy? Pravděpodobně ano, ale proč nás to trápí? Proč je vlastně třeba hrabat listí? Copak pod ním nebují půdní život díky jeho rozkladu, mikroklimatu, který vytváří, a zadržování vody? Aby to onen člověk pochopil, stačí mu jediná procházka lesem. To by se (a lidskou společnost jako celek) ale nesměl oddělovat od krajiny kolem a musel by se začít dívat kolem sebe. Základní přírodní pochody jsou vcelku jednoduché na pochopení. Docela by mě zajímalo, co vlastně vede lidi k tomu, že před nimi zavírají oči …

Proč lidé zavírají oči před přírodními pochody?

„Doložený a silně rezonující středověký a raněnovověký literární diskurz divokého lesa byl vázán pouze na určité skupiny obyvatelstva – především obyvatele měst a duchovenstvo. Ti představu ďábelského lesa fixovali v nejrůznějších písemných pramenech a využívali ji – což je podle některých autorů dokonce pravý důvod, proč se strach z lesa náhle v raném středověku vynořuje – v procesech disciplinace a náboženské indoktrinace obyvatel Evropy, ke které v rámci šíření křesťanství docházelo právě na konci 1. tisíciletí našeho letopočtu. Tento argument staví na rozporu mezi většinou pozitivními rolemi, jaké sehrávaly stromy a les v tzv. pohanských společnostech, a děsuplným lesem křesťanského středověku, a radikální interpretace některých francouzských historiků (Bechmann 1990) naznačuje, že si ďábelský les de facto vymyslela křesťanská intelektuální elita za účelem vymýcení pohanských kultů na les silně a příznivě vázaných. Křesťanský ‚boj proti lesu‘ se potom mohl odehrávat v rovině čistě praktické – tedy podporou odlesňování. Anebo, což je pro nás zvláště podstatné, v rovině symbolických aktů a ideologie. Pro vnímání lesa méně ‚zhoubná‘ byla substituce pohanských bohů a bůžků křesťanskými ‚lesními‘ světci (sv. Martin, sv. Hubert, sv. Gorgon) a nahrazování posvátných hájů a uctívaných stromů kaplemi a poustevnami. Negativní propaganda ovšem cíleně ztotožňovala doposud pozitivně či ambivalentně posuzované lesní bytosti (trollové, skřítci, víly atd.) s mocnostmi pekelnými (Pastoureau 2004: 81–97, 347–360). Les se pro pravého křesťana stává královstvím ďáblovým, kterému je radno se obloukem vyhnout. Nepříznivé posuzování lesa, jak se odráží v pramenech, je tedy cíleným konstruktem vzdělané elity – nicméně nemuselo plně zasahovat všechny vrstvy společnosti, především venkovany. V prostředí neprivilegovaných sociálních vrstev proto až do 19. století nezřídka přetrvával – zejména v ústně fixovaných reprezentacích lesa (folklor, mytologie) – svébytně synkretický a ambivalentní náhled na les a stromy, které byly v duchu pohanských tradic zjevně zároveň uctívány a zároveň byly zdrojem obav a nejistot (Porteous 2002).“ – Vnímání lesa v historii, Jiří Woitsch; z publikace Jak se do lesa volá…, kterou vydala Akademie věd České republiky.

Dovolte mi začít krátkým povídáním o jednom dávném řeckém filozofovi, které nám pomůže odpovědět na otázku, proč si lidé často nevšimnou přírodních pochodů, které mají přímo před očima:

Toto povídání o filozofu Epikúrovi²⁴ a jeho strastech nám snad pomůže malinko poodhalit, proč lidé občas nechtějí či nemohou pozorovat okolní přírodu a její zákonitosti. Když čteme díla obdivovatelů Epikúra, především Lucretia a Lúkiána, kteří kladli vysoký důraz na vědu a umění, rozum a pocity, zjistíme, že největší překážkou pro poznání světa jsou plané domněnky, silná nepravdivá přesvědčení, která si lidé nesou v sobě a kterých se obtížně zbavují.

„Máš-li kdo za to, že větší rychlostí letí prostorem tělíska těžší, a spějíce kolmo, padají na lehčí shora, čímž vznikají srážky, ze kterých mohou vzít počátek pohyby tvůrčí: notně si zašel a zbloudil od pravé vědy. Padá-li něco skrz řídký vzduch nebo vodu, úměrně váze to musí zrychlovat pohyb, protože voda a vzduch, ta nebeská hmota, nemůže překážet každému tělesu stejně, nýbrž poddá se těžším a rychleji couvne; naopak prostora prázdná se nikdy a nikde žádnému tělesu nemůže do cesty stavět; každé si putuje dál, kam je povaha pudí. Proto se musejí všecka, ač o váze různé, skrz nehybné prázdno nést dolů rychlostí stejnou.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus²⁵ (básnicky shrnul epikúrejská účení o přírodě), 1. století př. n. l. (předpověď Galileových pozorování o volném pádu a tření)

„Proto přiznejme totéž semenům bytí, další příčinu dění než tíhu a srážky, to, z čeho vzešla ta naše vrozená volnost; vždyť vidíš, že z ničeho nic se nemůže zrodit. Nárazem, zevnější mocí se neděje všecko; ještě je tíha; a jestliže nemusí mysl ve všem, co koná, se vnitřní nutností řídit a jako zajatkyně být trpná a trpět: je toho příčinou drobounká úchylka prvků na libovolném místě a v nejistou chvíli.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l. (předpověď elektromagnetického vlnění, a tedy i nervové soustavy)

„Čas sám o sobě není: to předměty samy nám dávají znát, co se stalo v minulé době, co probíhá nyní a co se později zběhne; čas sám v sobě – to uznáš – nevnímá nikdo, bez souvislosti s klidem a pohybem věcí …“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l. (předpověď teorie relativity)

Základní myšlenky stojící za teorií evoluce, relativity, či důkazem existence atomů jsou tak jednoduché, snadno dokazatelné a pochopitelné, že nás síla nepravdivých přesvědčení a zamlžených pohledů na svět, které tyto myšlenky rázně odmítají, skoro až udivuje. Není divu, že to pak má lesní zahrada a krajina s námi lidmi těžké. Je proto důležité, aby každý začal sám u sebe a upřímně se nad sebou a svými přesvědčeními zamyslel.

„Především je rozdílný jejich názor na vesmír, jestliže jedni jsou toho mínění, že je bez vzniku i zániku; druzí naopak se pokoušejí mluvit o jeho tvůrci i o způsobu, jak byl sestrojen; těm jsem se také nejvíce podivoval, že k tomu dokonce stavějí nějakého boha jako strůjce veškerenstva, avšak nedodávají, ani odkud přišel, ani kde byl, když to všecko sestavoval, ačkoliv nelze pomýšlet na nějaký čas a prostor před vznikem všehomíra.“ – Íkaromenippos, Lúkiános²⁶, 2. století n. l.

Nepravdivá přesvědčení mají moc snadno zaplnit každou mezeru v poznání a zabránit tak otevřenému vnímání světa. Není to tak dávno, co lidé vysvětlovali složitost života na Zemi pomocí stvořitele neboli „všemocného boha“, čímž mnohé odradili od skutečného poznávání světa. Kdo by se dokázal vzepřít celospolečensky přijímanému dogmatu, navíc tvrdě prosazovanému náboženskými autoritami svázanými s mocenskými strukturami státu? Jedině odvážlivci s jasnou myslí. Když pak teorie evoluce díky neuvěřitelnému množství důkazů, fosilií a pozorování (genetika) došla téměř všeobecnému uznání, lidé přesunuli tohoto „všemocného boha“ od vysvětlení složitosti života do vysvětlení původu vesmíru, neboť dosud nevíme, jak přesně vesmír vznikl. Tím je pro mnohé potenciální myslitele opět připraven nerozbitný blok. A to je jen jeden příklad, týká se to ve své konečnosti každého přírodního pochodu, které kvůli svým planým domněnkám možná nejsme schopni poznat. Leda bychom k sobě chtěli být skutečně upřímní.²⁷

Plody krajiny a udržení rovnováhy

„Lesy toho vůbec dřív hodně zkusily. Polí bylo málo, takže se běžně páslo v lese, kde zvířata okusovala i malé stromky. Uživit kravku nebylo lehké, a tak lidé očesávali větve, krmili zvířata listím a klacky pak použili na oheň. Jinde, jako třeba na Třebíčsku a obecně na Vysočině, bývala o dřevo taková nouze, že lidé vyhrabávali jehličí a doma jím topili. Dnes se již nehovoří o klacíku, ale o biomase, plány jsou však podobné – odvézt z lesa vše, co se dá využít. Jenže s dřevem odvážíme i živiny, které do sebe stromy načerpaly, a půda se vysiluje. Další generace lesa je pak slabší a hůř vzdoruje polomům a škůdcům.“ – Krajiny domova, Václav Cílek²⁸

V lesní krajině je důležité, aby byla půda přikrytá, nejlépe listím nebo jinými odumřelými částmi rostlin. Toto takzvané mulčování pomáhá udržovat vhodné mikroklima pro půdní organismy, které pak trvale pomáhají zvyšovat výnosy. Půdní tvorové zároveň vytváří typickou půdní strukturu, která jako houba zadrží velké množství vody, takže voda z krajiny prudce neodteče, což brání erozi i vysychání. To samé platí i pro záhony ve vaší zahradě, na kterých by mělo stále něco růst, případně by měly být přikryté listím, což kromě výhod uvedených výše pomáhá k potlačení růstu těch rostlin, které si na záhonech nepřejeme. Jak ale zajistit, aby byly záhony stále přikryté? Nejlépe pěstováním různých druhů rostlin na jednom místě, které plodí postupně během roku, od jara až do zimy, a zároveň svými kořeny využívají různá patra půdy, aby si navzájem nepřekážely. Nejen že tak zůstane půda přikrytá, ale jeden záhon v podstatě neustále plodí, narozdíl od velkých lánů, které se sklízí jednou, dvakrát do roka. Díky živé půdě, její struktuře a pokrytí organickým materiálem se živiny nevyčerpávají, ale jsou listím, odumřelými částmi sklizených rostlin, případně kompostem a kopřivovými²⁹, kostivalovými³⁰, pelyňkovými, přesličkovými a dalšími bylinnými jíchami neustále doplňovány (jíchy zároveň zvyšují obranyschopnost rostlin). Jednou založený záhon při řádné péči (i bez ní, ale musíte v takovém případě plně ponechat volné ruce přírodě a její volbě rostlin) vydrží plodit desítky, ne-li stovky let. Žádná další orba ani rytí není třeba, naopak by narušily půdní strukturu, půdní póry, vztah mezi rostlinami a mykorhizními houbami a celý přírodní pochod by musel začít od začátku.

„Půda ve smíšené kultuře je optimálně provzdušněná, protože je prokořeněná ve všech vrstvách: Jsou v ní rostliny, které svými kořeny sahají i mnoho metrů hluboko, mělce kořenící rostliny, jež prokořeňují nejvrchnější vrstvy půdy, a středně hluboko kořenící rostliny. Rovnoměrně prokořeněné zemní těleso je nejlepším vodním rezervoárem a je schopné využít živiny ze všech vrstev půdy.“ – Poušť, nebo ráj, Sepp Holzer

Příprava kopřivové jíchy ve staré vaně. Louhováním a kvašením se uvolní dusíkaté látky, které ve směsi s kompostem slouží jako přírodní hnojení. Milovníci zvířecího hnoje nebo močůvky o nic nepřijdou, jícha se mu totiž svou vůní bohatě vyrovná! Mimochodem, kvašení je zajímavý proces, který se dříve používal pro uchovávání ovoce a zeleniny a který zároveň zlepšuje využitelnost mnohých důležitých látek.³¹ Foto autor.

Jaké rostliny spolu dokáží růst na jednom místě? Možných kombinací je nespočet, například časně na jaře můžete spolu vysadit saláty, ředkvičky a kedlubny (brukvovitá zelenina je velmi zdravá, a to nejen díky obsahu antioxidantu sulforafanu³²). Až sklidíte ředkvičky, můžete je nahradit například starou evropskou luštěninou – bobem. A až ten sklidíte, můžete místo něj zasadit třeba předpěstované okurky³³ (dobré je, pokud je rostlina z jiné čeledi než ta předcházející, aby nedocházelo k jednostrannému vyčerpávání půdy). Nezapomeňte na vonné byliny, řebříček, mateřídoušku, třezalku a další, které odpudí z našeho pohledu škůdce a zvýší obranyschopnost okolních plodin. Čím menší máte pozemek, tím musíte být chytřejší v tom, jak dostupné místo na záhonech využijete, abyste získali stálý přísun potravy a co nejpestřejší množství plodin a tím živin. V případě menšího pozemku nezapomeňte na dostatečné zastoupení „plodin bohatých na uhlík” (obiloviny a luštěniny), ovoce či bobulí, a především také nejrůznějších ořechů (ořešák, líska) a semínek (lněná, konopná, dýňová, slunečnicová apod.).

Rekonstrukce raně středověkého slovanského lisu na lněný olej z hradiště Groß Raden, dnešní Německo (Polabští Slované). Rozemleté lněné semínko nebo lněný olej jsou nenahraditelným zdrojem omega-3 mastných kyselin a spousty dalších zásadních látek pro lidské tělo.³⁴ Že by naši předkové něco tušili? Mimochodem, v jedné dvojitě slepé, randomizované, placebem kontrolované studii bylo zjištěno, že konzumace několika lžiček lněných semínek denně léčila vysoký krevní tlak změnou průměrných hodnot z 158/82 na 143/75, což v důsledku znamenalo snížení rizika mozkové mrtvice o 46 % a snížení rizika srdečního infarktu o 29 %.³⁵ Foto: Stawizny Serbow.

Člověk je zařazen do skupiny všežravci. V zásadě to znamená, že si jako lidé můžeme volit z velkého množství potravních zdrojů (nikoli ze všech, jelikož například nemáme mikrobiom pro trávení celulózy). Na druhou stranu si ale musíme hlídat, abychom přijímali veškeré důležité živiny ve správném množství, tj. ani nedostatečně ani nadbytečně, jinak našemu tělu hrozí různá poškození (například kurděje z nedostatku vitamínu C, ateroskleróza z důvodu zvýšené hladiny LDL cholesterolu atd.), snížení obranyschopnosti proti nemocem nebo z dlouhodobého hlediska zkrácení doby dožití. Nedostatek nebo nadbytek některých živin/látek se může projevit až se zpožděním několika desítek let. Naštěstí si díky vědeckému poznání můžeme přísun živin hlídat a jednou za čas si nechat udělat krevní test. Bohužel i díky těmto možnostem se dnes málokdo o přísun a poměr vitamínů, minerálů, esenciálních mastných kyselin a dalších organických a anorganických látek vůbec zajímá. Věděli jste například, že podle studie Státního zdravotního ústavu má pouze 1 % Čechů, stravujících se obvyklou českou stravou, dostatečné množství vitamínu D?³⁶ Nemluvě o celoevropském nedostatečném příjmu vitamínů D, B1, B2, B6, kyseliny listové, vápníku, zinku a dalších látek.³⁷

Vyvýšené záhony mohou tvořit okraj pozemku. Nepřipadají vám jako valy dávného hradiště?
Fotografie pochází z knihy Poušť, nebo ráj od Seppa Holzera.

Co tedy všechno můžeme na naší zahradě a obecně v lesní krajině pěstovat, aby naše strava byla pestrá? Dnes máme k dispozici spoustu rostlin, které nám mohou pomoci pokrýt naši potřebu naprosté většiny živin. Můžeme je zhruba rozdělit na rostliny na našem území původní (před mladší dobou kamennou), archeofyty (dostaly se na naše území v období od počátku zemědělství u nás, tj. od mladší doby kamenné, až do začátku novověku) a neofyty (rostliny u nás poprvé známé od začátku novověku do současnosti). Čím se z pohledu lesní krajiny vzdalujeme od našeho domu, od středu návrší našeho „hradiště”, tím by měly převládat druhy v naší oblasti původní. Naopak pokud se vám líbí nějaká exotická plodina, nikdo vám nebrání si ji poblíž vašeho domu pěstovat. Akorát dejte pozor na druhy invazní, které by se mohly masově rozšířit mimo vaši zahradu – těm je opravdu lepší se vyhnout. Osobně se snažím, aby nejvíce místa na mé vlastní zahradě zaujímaly druhy původní (bez, druhy jeřábů, líska, šípková růže, hloh, bršlice, medvědí česnek, popenec, česnáček, sevlák, kotvice, potočnice, ostružiny, maliny a další lesní plody, houby jako hlíva atp.), případně archeofyty. Mezi archeofyty patří i obiloviny jako pšenice dvouzrnka, jednozrnka, špalda, dále proso, žito, ječmen, nebo luštěniny jako bob, hrách, čočka, případně byliny jako dobromysl, měsíček, chrpa, heřmánek, petržel, nebo ovoce jako meruňky, švestky, vlašské ořechy apod. Tomu odpovídají i archeobotanická data, ze kterých si můžeme udělat hrubou představu o jídelníčku dávných obyvatel hradišť.³⁸ V Archeologických rozhledech se objevila studie o stravě mužů na Cezavách u Blučiny v mladší době bronzové, která zdůraznila úlohu prosa a tedy pravděpodobně jáhlové kaše jakožto hlavního zdroje potravy.³⁹ Mezi neofyty na zahradě patří například dýně, topinambury, brambory, okurky, cukety, lilek, rajčata a papriky (obě vám nejspíš mimo skleník nebudou dostatečně plodit, leda byste chtěli pěstovat nešlechtěné, v americké přírodě se vyskytující odrůdy), ale třeba i fazole, kukuřice, ořechovce (evropské ořechovce vyhynuly během dob ledových), sladké brambory a popínavé kiwi.

Také divoká zákoutí zahrady mohou být jedlá (jahody, mangold a bob, kedlubny, měsíček, saláty atd.). Foto autor.

V minulosti naši předkové moc dobře tušili, proč jedli zároveň luštěniny a obiloviny. Jejich kombinace s oříšky⁴⁰, ovocem, zeleninou/bylinami totiž tělu poskytuje úplnou paletu esenciálních aminokyselin⁴¹, ze kterých si pak tělo tvoří bílkoviny. Pokud se luštěniny či obiloviny nechají naklíčit, odbourají se tím mnohé antinutriční látky jako kyselina fytová, galaktosidy atd., čímž roste biologická využitelnost v rostlinách obsaženého železa, zinku, vápníku a dalších prvků/látek⁴² (všimněte si, že se v lesní krajině využívají léčivé rostliny v tom nejširším smyslu slova). Naši předkové to museli tušit, o čemž svědčí staročeský pokrm pučálka, neboli naklíčený a poté opražený hrách. Luštěniny a jiné bobovité rostliny (včetně „nešťastného” akátu) navíc žijí v symbióze s bakteriemi⁴³, které jim ke kořenům dodávají dusíkaté látky, čímž hnojí své okolí. Pokud je tento pochod kontrolovaný, jedná se o velmi dobrý způsob hnojení hlavně těch plodin, u kterých očekáváme větší výnosy.

„Nová měření izotopových hodnot síry a doměření hodnot komparativního souboru zvířat z dané lokality však prokázala, že ryby – ani mořské, ani sladkovodní – významnou roli v jídelníčku nehrály. Také maso a mléko suchozemských zvířat bylo spíše doplňkem stravy dotyčných osob, která byla založena hlavně na rostlinách. Ve stravě rostlinného původu hrálo významnou roli proso, jehož konzumaci je možné prokázat díky specifickým hodnotám stabilních izotopů uhlíku. Podle výsledků kvantitativního modelu rekonstrukce stravy proso u dvou ze čtyř jedinců tvořilo až kolem 50 % konzumované potravy. To potvrzuje dosavadní výsledky archeobotaniky, ukazující na podstatnou roli prosa v mladší době bronzové. V rámci revize předchozích antropologických určení se pomocí bukálních mikroabrazí zubů definovalo přesněji složení a konzistence stravy.“ – Nové poznatky o stravě mužů z kumulace lidských ostatků K7/90 na Cezavách u Blučiny v mladší době bronzové, Kaupová, Salaš a kol. (z Archeologických rozhledů)

„Z eneolitických lokalit datovaných po roce 4000 př. n. l. víme o zvýšeném podílu lovených zvířat na celkové stravě a ze stejného období také máme doklady o změně pěstovaných zemědělských plodin. Tehdy totiž začalo nadměrné pěstování ječmene, který se do té doby vyskytoval na polích jen jako příměs k pšenicím. Ječmen je mnohem odolnější vůči klimatickým výkyvům a zvýšení jeho významu v zemědělství pravděpodobně naznačuje adaptaci tehdejších lidí na chladnější, vlhčí a proměnlivější klima kolem r. 3500 př. n. l. Ve stejné době však můžeme počítat i s dalšími inovacemi. Jedna z nich vyplývá ze srovnání modelu archeologického a paleoekologického, založeného na pylové analýze. Z druhého jmenovaného vyplývá, že právě v období 4500-2000 př. n. l. došlo k proměně druhové struktury lesa ve prospěch lísky (Corylus) a břízy (Betula). Tyto druhy představují první fázi sukcese, v našem případě ale šlo o dlouhodobou změnu v druhovém složení lesní vegetace zřejmě zapříčiněnou člověkem. Lidské společnosti mohly v reakci na klimatický výkyv změnit způsob hospodaření v krajině a jako potravní zdroj více využívat lísku. Tato změna v lesní dynamice může také poukazovat na výkyvy v intenzitě zemědělství, částečný přechod od intenzivního zahradničení k extenzivnějšímu pěstování plodin s velkými a dlouhodobými úhory, které mohly být částečně i vypalovány nebo paseny.“ – Historická ekologie: dlouhodobé interakce přírody a člověka III. Lidé – součást pravěkých ekosystémů, Jan Kolář (z časopisu Živa)⁴⁴

„V nitru hory objevili archeologové dobře zachovalé kožené šněrovací boty i lidský exkrement. Jeho analýza doložila, že horníci jedli luštěniny a obilí a že mnohé z nich sužovali parazité, například škrkavky a motolice jaterní. Přesto se někteří lidé dožívali až osmdesáti let.“ – Vzestup a pád Keltů, Sibo Heinken, časopis National Geographic⁴⁵

Dovolte mi zmínit jednu zajímavost, která nás trochu vrátí k původní myšlence: vzájemnému vlivu mezi krajinou a lidmi. Nejdůležitějším smyslem pro člověka je zrak, naopak třeba pro psa je to čich. Část mozku, která u psa zpracovává čichové vjemy, má objem cca 0,18 cm³, zatímco u člověka pouze cca 0,06 cm³,⁴⁶ byť je náš mozek celkově zhruba desetkrát větší než mozek psí. Nos psa je zvlhčován sekretem, který umožňuje rozpuštění a lepší zachycení různých molekul, které jsou následně čichem zpracovány – naše tělo takovou schopností nevládne. Navzdory tomu profesor Matthias Laska⁴⁷ popisuje, že je oproti psům náš čich citlivější na pentylester kyseliny octové, který se vyskytuje například v hruškách nebo v banánech⁴⁸. Psi nebo spíše vlci jako predátoři takové plodiny nevyhledávají, proto na ně není jejich čich tak uzpůsobený jako čich původně plodožravých primátů, mezi které patříme i my lidé. Naše dlouhá minulost se nám promítla až do morku kostí, respektive v tomto případě čichu. S tímto poznatkem souvisí i další pozorování: Pes má svým zrakem problém rozlišit zelenou a červenou barvu⁴⁹, zatímco nás červeň plodů schovaných mezi zeleným listím doslova bije do očí. Dávná „symbióza” mezi stromy, poskytovateli jídla a na cukry bohatého paliva pro náš relativně velký mozek⁵⁰, a lidmi, roznašeči semen, je v nás stále pevně vepsána. Není to nádherný příklad vztahu mezi lidmi a krajinou?

Plody zahrady. Autor obrázku: Giovanni Stanchi (17. století).

„Navazující práce a další postupně prováděná měření ukázala, že pasení ve skutečnosti teploty zvyšuje, protože sluneční energie není spotřebována na výpar z povrchu půdy a výdej vody rostlinami. Vypasená země sice odráží víc energie do prostoru, ale protože jsme vypnuli ‚chlazení vegetací’, systém se otepluje. Odpovídá to i našemu prožitku, když z chladného lesa vstoupíme na teplejší mýtinu, nebo dokonce na rozpálené parkoviště. V letních měsících jsou rozdíly v povrchových teplotách půdy na obou stranách plotu [mezi USA a silně pasteveckým Mexikem] 2,5-4,0 °C … Celkem logicky můžeme očekávat, že v [kvůli pastvě] rozpáleném Mexiku vzroste počet bouřek z vedra, protože i konvekční proudění bude intenzivnější. Tato veličina nebyla sledována, ale zato bylo ‚na první pohled’ patrné, že se přívalové srážky ve Státech díky vegetaci lépe rozptýlí a zachytí, zatímco v Mexiku vzniknou stružky, a posléze rokle. Dopad vodní kapky se studuje pomocí kamer. Ukazuje se, že vodní kapka se na trávě (pomáhá, když trávník či meziplodina má víc výškových pater) roztříští na sprej drobných kapiček, které víří 1-2 m vysoko a postupně si sedají. Pokud začnou vznikat erozní rokle, je ‚vše’ ztraceno. Jednak sníží hladinu spodních vod, jednak vodu odvedou z území pryč. ‚Králičí plot’ postavený proto, aby zastavil emigranty, tedy kupodivu zastavuje poušť. Instruktivní je také další model: stoupající teplý vzduch odhrnuje oblaky, a tím i vláhu na obě strany. Oblast proto dále vysychá. Robert Balling spočítal celkové oteplení v Mexiku způsobené pastvou a dospěl k poměrně velkému číslu 0,32 °C za sto let. Drobný klimatický rozdíl nakonec způsobí změnu samotného rázu krajiny, který bude mít nejenom méně vegetace s několika proti suchu odolnými druhy, ale i charakter ‚badlands’ zbrázděných roklemi.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

Podívejme se nyní na trochu jiné téma. Co se týče využití zvířat v krajině, je podle studie J. Poora a T. Nemecka⁵¹ potřeba k „vytvoření” 1 kg hovězího masa plocha o rozloze 328 m², zatímco pro 1 kg luštěnin stačí 16 m². Přepočteno na bílkoviny: pro 100 g bílkovin z hovězího masa je třeba plocha o rozloze 164 m², zatímco pro 100 g bílkovin z luštěnin stačí 7,3 m² (pro hrách dokonce 3,4 m²). Z těchto údajů je zjevná neúčinnost chovu zvířat (konzumentů oproti rostlinám/producentům) z hlediska lesní krajiny, jelikož zvířata zaprvé potřebují téměř každodenní péči, zadruhé velikost pozemku nutná k vyprodukování stejného množství potravy vzroste o více než jeden řád. Místo zahrady o velikosti 1 000 m² byste tak potřebovali pastviny o velikosti 10 000 m² (týká se také mléčné produkce) k získání stejného množství potravy pro své vlastní tělo.

„Metanogeni významně ovlivňují fungování ekosystému při mineralizaci organické hmoty a také tím, že jejich činností vzniká významné množství tzv. skleníkového plynu metanu a dochází ke ztrátám uhlíku ze systému. Aplikací kravského hnoje, případně vlivem intenzivní pastvy skotu, vstupují metanogeni do půdy, a pokud se vlivem dlouhodobého managementu změní půdní prostřední, metanogeni se podílejí v zemědělských půdách na rozkladu organické hmoty a emisích metanu. V půdách specifického pastevního systému (zimní pastviny) byly zjištěny takové změny v půdě, které aktivovaly fakultativně i obligátně anaerobní mikroorganismy včetně metanogenů (Chroňáková a kol., 2015; Radl a kol., 2007).“ – Půdní organismy, Živá půda, Miloslav Šimek a kol.

Z publikace „Degradace půdy a emise skleníkových plynů z půd a ze zemědělství – nutné zlo?“ vydané Akademií věd České republiky.

„Důležitým opatřením byla redukce intenzivní pastvy. V této oblasti dochází k přílišnému spásání pastvin, především skotem, ovcemi a kozami. Stáda ovlivňují vegetaci, selektují druhy a omezují růst vzácnějších rostlin, což urychluje vysychání půdy. V období sucha odnáší vítr jemné částečky hlíny a humusu a v zimě je déšť vyplavuje a odnáší pryč. Povrch půdy tvrdne a vegetaci se nedaří.“ – Poušť, nebo ráj, Sepp Holzer

Abyste na pastvině udrželi vlhkost a půdní život, potřebovali byste nechat hnůj na místě, aby místo listí a odumřelých rostlin (což je případ lesa) přikryl půdu a alespoň částečně dodával odčerpané živiny. Měli byste zároveň hlídat jeho rozložení⁵², protože snadno může dojít k „přehnojení” nejen pastvin samotných, ale i okolních vod už v tak dost eutrofizovaném^{53 54 55} světě. Počet obyvatel České republiky činí zhruba 10,5 milionu lidí, zatímco plocha obhospodařované zemědělské půdy má zhruba rozlohu 4 220 000 ha⁵⁶, což vychází cca 0,4 ha, tedy 4 000 m², na osobu. Na dostatečné množství pastvin to pro jednoho člověka ani zdaleka nestačí. Podle Miroslava Floriána z Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského by musely spolu s místem pro ostatní plodiny pro konvenčně se stravujícího člověka zabírat skoro 1 ha, tedy 10 000 m², na osobu (dnes se musí krmivo dovážet, například krmná sója z vykácených deštných pralesů⁵⁷, a tak kvůli poptávce ustupuje lesní krajina celosvětově), zatímco stejná plocha by stačila pro 25 lidí stravujících se rostlině, tj. bez pastvin atd. Různé výpočty se trochu liší, nicméně řádový rozdíl stále zůstává.⁵⁸ Pokud by chtěl každý člověk pro svou osobní obživu zabírat hektar i více, lesní krajina by se jen těžko udržela.

„Dnes se již neobejdeme, a to zejména na venkově, bez dopravy, která je odpovědná za asi 15 % světové produkce oxidu uhličitého (20 % spalovaných fosilních paliv), zatímco odlesněním půd se uvolňuje asi dvojnásobné množství oxidu uhličitého (celkem za posledních 150 let asi 35 % lidmi uvolněného CO₂, v současnosti ročně kolem 12-15 %). Ukládat uhlík můžeme dvojím způsobem – zalesňováním krajiny a zvyšováním podílu organické složky v půdě, tedy hlavně biologickým hnojením a kompostováním. Požadavek zalesňování se však ocitne v rozporu s potřebou většího množství potravin pro rostoucí a místně bohatnoucí populaci.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

„Půdy pastevních ekosystémů bývají lokálně zatíženy velkými vstupy živin, a to jak dusíku, fosforu a jiných minerálních živin, tak i organických látek; současně dochází pasením k ovlivnění fyzikálních vlastností půd a narušení rostlinného pokryvu. To vše vytváří příznivé podmínky pro rozvoj mikroorganismů a pro jejich intenzivní činnost, jejímž důsledkem je také tvorba skleníkových plynů⁵⁹, CO₂, CH₄ i N₂O … [Naopak ukládání uhlíku a dusíku v půdě] se dá docílit s využitím minimalizačních technologií, bezorebného způsobu obhospodařování půdy či ponecháním posklizňových zbytků jako pokryvu půdy.“ – Obrázky i text pochází z publikace „Degradace půdy a emise skleníkových plynů z půd a ze zemědělství – nutné zlo?“ vydané Akademií věd České republiky.

Velkým problémem současnosti jsou nicméně takzvané velkochovy, které spotřebovávají tuny krmiv z lánů a plantáží (erozi způsobující pěstování kukuřice, krmné sóji atp.) a nedávají nic nazpět. Navíc v nich mohou zvířata na velmi malém prostoru jen těžko uspokojit své přirozené potřeby a bohužel v nich, a také téměř všude mimo velkochovy, dochází k zabíjení samečků telat, kůzlátek a kuřat brzy po narození, protože se nehodí k produkci mléka/vajec. Technika naštěstí nahradila skrytou potřebu využívat otroky (místo nich máme pračku, myčku, vlaky, auta, počítače, čerpadla atd.) a zvířata (nahrazená auty, traktory, navijáky atd.), abychom měli příjemnější život. Zvláště v dobách nadbytku tak nemá dle mého morálního uvažování smysl, mimo nejnutnější rámec vytvoření a udržení vlastního životního prostoru, celoživotně trápit naše z hlediska evoluce nejbližší příbuzné s plně vyvinutou nervovou soustavou.

„Co bolí a je špatně, je strach ze smrti. Co se dnes děje při moderním způsobu porážení? Zvíře je vytrženo ze svého dosavadního prostředí a spolu s dalšími je v úzkých kamionech přepravováno, často i několik dní, na centrální jatka. Cítí krev, strach a smrt. Na velkých jatkách je zvíře přivázáno na běžící pás a vidí a slyší řev a smrt ostatních zvířat, která jsou před ním. Podívejte se někdy takovému zvířeti do tváře, pak teprve pochopíte, co je to strach ze smrti. Pro vnímajícího člověka je to nesnesitelné a opravdu to tak nemusí být. Ještě horší je porážka, při které musí zvíře protrpět vykrvácení až do konce. Je to nehorázné týrání, na to neexistují žádná ospravedlnění. Je třeba takové způsoby zakázat. Humánní usmrcení je sice časově náročnější než průmyslové porážení, ale ten čas si na to musím najít, abych jednal lidsky a měl zdravé produkty. Hlavní je, abych zvíře ušetřil stresu, bolesti a strachu ze smrti … I myslivci by měli ušetřit zvířata stresu a strachu. Nikdy by neměli zabíjet pro radost či kvůli trofejím, ale proto, aby regulovali populace a udržovali tak rovnováhu v přírodním koloběhu. Hony na zvěř odsuzuji, působí jen strach a hrůzu.“ – Poušť, nebo ráj, Sepp Holzer

Jelikož si dnes díky vědeckému poznání dokážeme hlídat příjem živin, můžeme si vybrat, co nebo koho budeme jíst a za jakou cenu, čímž vzniká prostor pro uvědomělá morální rozhodnutí, která mají dle mého názoru větší váhu než prohlášení „prostě se to tak v naší době a kultuře dělá, tak se s tím smiř” či z českých etnografických pramenů známé, parafrázuji, „zabíjíme zvířata, protože jsou v nich uvězněné duše předků, které chtějí ven“⁶⁰. Myšlení založené na romantické podobě pochybných společenských zvyklostí včetně nebiologického dělení zvířat na divoká a hospodářská nám z hlediska lesní krajiny v ničem nepomůže. Stejně tak nemám pochopení pro názory, které tvrdí, že je potřeba kvůli měnícímu se podnebí radikálně změnit společnost. Tím by se totiž připravila o nejdůležitější nástroj, který má – možnost dovolit si zajímat se a ochraňovat přírodu před vlastními vlivy. Pokud bychom odepsali současný stav společnosti založený na historickém vývoji, který nám dal občanská práva, svobodu, bohatství a technologie, těžko bychom se mohli zajímat o ochranu přírody a volit si, co budeme jíst a co/koho využívat/zneužívat. Neobvykle velikou možnost volby máme jen díky práci našich předků a všech, co naši společnost rozvíjeli a rozvíjejí. Proto je napřed potřeba, aby si to každý sám za sebe uvědomil a převzal odpovědnost za své volby.

„Výsledky týmu půdních mikrobiologů Biologického centra AV ČR (Kyselková a kol., 2012, 2013a, b, 2015a, b; Chroňáková a kol., 2013) ukázaly, že zemědělské půdy jsou v porovnání s půdami mimo vliv intenzivní lidské činnosti průkazně významnějším prostředím výskytu TET-r [rezistentních k tetracyklinovým antibiotikům] genů; hnůj z velkochovů hospodářských zvířat s aplikací antibiotik skutečně ‚obohacuje‘ rezistom půdy; TET-r geny v půdě přetrvávají podle typu různě dlouhou dobu; pro perzistenci TET-r v půdě hrají významnou roli vlastnosti hnojené půdy. Výsledky kromě jiného také upozornily, že rizika spojená s hnojením živočišnými odpady z velkochovů s profylaktickou aplikací AB jsou srovnatelná s riziky v důsledku aplikace AB pro růstovou stimulaci potravinových zvířat, která je již v EU zakázána. A dále, že nejen hnůj, ale také digestát z bioplynových stanic využívajících zemědělské živočišné odpady je zdrojem AB-r genů, které představují rizikový faktor v případě použití digestátu za účelem hnojení zemědělských půd. Otázka genetické zátěže odpadních kalů a digestátů je významnou oblastí, která zasluhuje další intenzivní výzkum.“ – Z publikace „Živá půda“ vydané Akademií věd České republiky.

U rostlin, hub a zvířat z vlastní zahrady nás může jen máloco zaskočit. Věděli jste, že zvířatům ve velkochovech se spousta látek včetně vitamínu D zmíněného výše doplňuje (u selat se jedná až o 1200-2000 m. j. na kilogram krmné směsi)?⁶³ Proč tyto potravinové doplňky konzumovat „přes” zvířata, když je můžeme brát přímo a zároveň vědět, z jakého zdroje pocházejí? Nemluvě o tom, že se vyhneme antibiotikům a hormonům, krutě získávaným například z argentinských a uruguayských koní⁶⁴ (hormon eCG/PMSG). Zároveň, jak jsem uvedl výše při zmínce o studii Státního zdravotního ústavu a odkazu na ScienceDaily⁶⁵, to pro pokrytí naší potřeby vitamínu D ani zdaleka nestačí. Jelikož v současnosti zpravidla netrávíme celý den venku na slunci, abychom mohli vitamín D dostatečně syntetizovat, je potřeba jej doplňovat přímo. To se týká i některých minerálů nebo vitamínů produkovaných bakteriemi (některé vitamíny skupiny B atd.), jelikož vysoká úroveň hygieny paradoxně omezuje přísun mnohých živin. Rovněž spolu s jednostrannou stravou (například relativně nízkou konzumací planě rostoucích rostlin a hlíz) oslabuje náš střevní mikrobiom a celkově obranyschopnost, jak například dokládají výzkumy Ústavu biologie obratlovců a Parazitologického ústavu Biologického centra Akademie věd České republiky.^{66 67 68} Zdravá, na rozumu postavená strava je základ.

Proč je ale toto všechno tak důležité? Už naši dávní předkové věděli, že bylinami a vhodnou stravou mohou zvýšit svou obranyschopnost a předejít mnohým nemocem, i když se v některých tvrzeních mýlili⁶⁹. Kromě toho, že zdravější populace ušetří na zdravotním pojištění, bude mít i více času na pěstování vztahu ke krajině, jejíž zdraví každý z nás svými rozhodnutími ovlivňuje. Na vlastním „hradišti“ snadno poznáte, kam vaše rozhodnutí povedou a co si můžete dovolit a co ne. Pokud nebudete příliš tlačit na pilu, můžete tvořit spolu s krajinou, kdy ona bude ovlivňovat vás a vy ji. To je základ rovnováhy.

Příprava třezalkového oleje pro uvolnění a léčbu popálenin, případně bolestí svalů. Foto autor.

Závěr

„A naivní hajný prohlásil, že je vidět, jak les roste sám od sebe. V tu dobu Elzéard Bouffier chodil sázet buky dvanáct kilometrů od domu, kde bydlel. Aby nemusel chodit tam a zase zpět, vždyť mu bylo tehdy už sedmdesát pět let, zamýšlel postavit si z kamene chatu přímo na místě, kde stromy sázel. Uskutečnil to o rok později. V roce 1935 si přišla prohlédnout ten ‚přírodní‘ les opravdová úřední komise. Přišel vysoký představitel správy vod a lesů, poslanec a technici. Měli mnoho zbytečných řečí. Rozhodli, že se musí něco udělat, ale neudělali nic. Došlo však k jednomu užitečnému rozhodnutí: les byl dán pod ochranu státu a nesmělo se tam pálit uhlí. Bylo přece nemožné, aby taková krása těch mladých stromů v plné síle někoho nepodmanila. I poslance uvedla v nadšení.“ – Muž, který sázel stromy, Jean Giono⁷⁰

Nacházíme se zpět na hradišti pokrytém klidnou lipovou bučinou⁷¹. Podobná místa jsou velmi inspirativní, dotýkají se nás svou historií a živou barevnou přírodou. Mám pocit, že to byla ona, kdo mě navedla k tvorbě příběhů, zájmu o naše předky i hlubší touze porozumět přírodním dějům. Rozhodně pak tato místa mohou za vložení představy lesní krajiny do našich myslí, nebo spíše za uvědomění si rozdílu mezi pestrou hradištní krajinou a často celkem jednotvárnou krajinou okolní. Pokud se naučíte poznávat různé rostliny, houby, živočichy, pod výkonným mikroskopem prvoky, bakterie, archei atd., nebo takzvanou neživou přírodu, horniny a minerály, otevře se vám úplně nový svět. Každý strom, který na dálku poznáte podle kůry na kmeni, nebo zpěvný ptáček, kterého odhalíte podle jeho hlasu, bude jako váš starý dobrý známý. Platí to i o hradištích, jejich stavbě nebo archeologické hmotné kultuře rozpoznané podle předmětů, které se v jeho rozvalinách našly. Možná vás zaujmou i podivné příběhy, které si místní o hradišti vypráví, například velmi častý příběh o skrytém pokladu a tajemných bytostech, které odměňují i trestají zbloudilé poutníky. Nejen pestrost samotné krajiny je důležitá, ale zároveň je nutné brát v potaz naše vlastní nazírání na krajinu a přírodní síly, které se proměňuje s našimi rostoucími vědomostmi, prožitky a zkušenostmi. Zažili jste někdy na hradišti bouři? Barvy svítání nebo zlato zapadajícího slunce, které se odráželo od zeleného listí stromových velikánů? Možná jste prožili radost z toho, když jste konečně objevili bylinku, po které jste se týden pídili, nebo z toho, když vámi vysazená jabloň poprvé zaplodila. Myslím si, že drobná pozorování, snahy, radosti a strasti upevňují náš vztah s okolní přírodou.

Křivoklát. Autor obrázku: Antonín Mánes.

V čase neklidu nás pobyt na hradišti může uklidnit a dodat nám naději, že se krajina i celá země nakonec zotaví. Ostatně se tak dělo v dlouhém časovém období celé geologické minulosti od vzrostlých přesličkových pralesů, přes létající draky až po střídání období chladu a relativního tepla. Možná se nakonec uzdraví suché jednodruhové stejnověké lány a plantáže a opět mezi sebe přijmou les a mokřady …

„Velmi důležitou okolností, která [předchozí] interglaciál odlišuje od holocénu [současné geologické periody v rámci čtvrtohor], je téměř souvislé zalesnění celé střední Evropy, které potlačilo otevřené nebo polootevřené xerotermní formace na minimum. Dokládají to nejen druhově bohaté lesní fauny v takových oblastech, jako je úpatí Pálavy, Českého Středohoří nebo v dolním Povltaví, ale i všeobecná převaha lesních hnědozemí (luvizemí) v oblasti, kde v holocénu i v současnosti převažují černozemě. Nelze opomenout, že podobná situace byla i v mnoha starších interglaciálech.“ – Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru, Vojen Ložek⁷²

Ale vraťme se zpět do skutečnosti. Každý si můžeme vytvořit své vlastní „hradiště” a pozvat do něj utlačené původní druhy rostlin, hub a živočichů. Důležité je začít sami u sebe. V nitru střední Evropy se nachází různá barvitá území, od nížin, pahorkatin, krasových oblastí až po podhůří. V každé oblasti žila pestrá škála druhů, které čekají na naše pozvání zpět do okolí lidských sídel, kde jim můžeme přichystat vhodné prostředí. Jejich přítomnost je součástí krajiny i nás samotných. Když se díváme na západ slunce nad řekou obklopenou hlubokými skalními srázy pokrytými suťovými lesy, dojde nám, že je naše krajina nádherná. V kronice Historia Langobardorum codicis Gothani⁷³ z 9. století se o naší zemi mluví jako o Beovinidis, což je název, v němž se odráží minulost našich předků. Náš národ vychází z nitra prastaré středoevropské populace, a pokud si nezničí životní prostředí pod nohama, rozhodně ještě dlouho přetrvá. Jedině živá krajina dává vzniknout živým lidem. Pevně tedy věřím, že nám s podporou života lesní krajina pomůže.

„Kdyby naši krajinu měl hodnotit nějaký badatel ze vzdálených končin, který by byl seznámen jen s obecným průběhem kvartérního klimatického cyklu ve středoevropských podmínkách, nutně by došel k názoru, že zde právě končí teplé období nebo že se nacházíme v předvečer nástupu nového glaciálu [doby ledové]. Krajina má převážně mozaikovitý ráz – střídají se menší i velké plochy bezlesí s lesními porosty tvořenými prvky tmavé tajgy, především smrkem, běžné jsou odolné pionýrské dřeviny jako sosna, bříza nebo osika, silně se uplatňuje eroze půd a další jevy význačné pro tuto fázi. Dojem by samozřejmě byl zcela mylný a zavádějící, neboť tento stav je výsledkem lidského hospodaření, nikoli přírodních pochodů. Je to ovšem stav, který přinejmenším nutí k zamyšlení, ne-li k určitým obavám, neboť zkušenost učí, že jakékoli velkoplošné zásahy do přírody obvykle časem přinášejí velké problémy a někdy i katastrofy. Zde si připomeňme jen nešťastné smrkové monokultury, s nimiž jsou stále větší starosti vzhledem ke kalamitám, které je v rostoucí míře postihují, jak ukazuje dnes již katastrofický stav lesů v některých našich pohořích, zejména v Krušných a Jizerských horách. Co se týče původní přírody, zachovala se na většině našeho území jen v podobě omezených ukázek, které tvoří jakési oázy v krajině přetvořené dlouhodobými lidskými zásahy. Tak třeba již zmíněné smrkové i další jehličnaté monokultury sotva lze v přísně ekologickém smyslu pokládat za les, od něhož se liší především obrovskou ztrátou druhové diverzity podmíněné nejen absolutní převahou jediné dřeviny, ale i vyhubením většiny podrostních bylin a celých skupin drobných živočichů, nehledě k podstatné změně povrchových horizontů půd ochuzených o řadu minerálních živin. Ve skutečnosti jde o plantáže, které v mnoha krajinách představují naprosto cizorodou složku. Otázka změn diverzity se v širších souvislostech ovšem nejeví zdaleka tak pesimisticky jako v případě smrkových i jiných monokultur.“ – Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru, Vojen Ložek

Poznámka na závěr: Můj pohled na krajinu je ovlivněn oblastí Křivoklátska, kam jsem odmala pravidelně jezdil a kde nyní trvale bydlím. V této oblasti má lesní krajina stále docela navrch a nedovedu si představit, že by pro ni bylo z hlediska přírody a člověka vhodnější uspořádání. Vaše vize krajiny se může lišit podle toho, kde zrovna pobýváte a jaké přirozené poměry je u vás možné za klimatických podmínek současné doby meziledové očekávat. Nebojte se pozorovat přírodní děje a pochody, neboť nás dokážou zbavit zbytečných ničím nepodložených obav a předsudků a ukázat nám možnou cestu do budoucna.

 

Přemysl Lúa Černý

---

„Globální oteplení dnešních dnů pohříchu vykazuje celkem jednoznačné charakteristiky odpovídající Kuklovým předpovědím – nejvyšší teplotní anomálie zaznamenáváme v severovýchodním Atlantiku, vody Golfského proudu se přestávají propadat k oceánickému dnu a pronikají stále dál do Severního ledového oceánu a k severním pobřežím Eurasie … Skoro s jistotou můžeme tvrdit, že s příchodem ledové doby je nutno počítat v průběhu nastávajícího desetitisíciletí, dosti pravděpodobně již během příštích tisíciletí. Stejně tak lze skoro s jistotou konstatovat, že napřesrok to nenastane. Co přinesou příští desetiletí a staletí, můžeme pouze spekulovat. S pravděpodobností blízkou jistotě lze konstatovat jen jedno: bude to jinak, než sebedokonalejší modely předpovídají. Klimatický režim Země je nesmírně komplikovaný systém s nekonečným množstvím proměnných, o jejichž povaze a vzájemné interakci máme vesměs jen mlhavé tušení. Bohužel k nejistotám je třeba připočítat ještě další. Není totiž příliš jasné, nakolik se můžeme spolehnout na standardní, v jiných případech efektivní opěrný rámec prognostického úsilí – hledání analogií v historii předchozích klimatických cyklů. Nehledě na přítomnost člověka a nezanedbatelné civilizační efekty se totiž průběh poslední ledové doby i současného interglaciálu od předchozích cyklů v řadě ohledů velmi výrazně liší. Naznačují to např. odlišnosti v pozici severského ledovcového štítu nebo radikální změny bioty na přelomu glaciálu a holocénu, provázené mnohačetným vymíráním vývojových linií tvořících tradičně strukturní kostru čtvrtohorních společenstev. Některé z nich můžeme s přimhouřením oka připsat na vrub člověka, řadu dalších nikoli. Kdo ví, třeba opravdu žijeme na počátku věku, kdy se svět bude dít jinak.“ – Zakuklená doba ledová, Jan Hošek, Ivan Horáček (z časopisu Živa)⁷⁴

„Nemá cenu si zastírat, že se ocitáme na prahu nového klimatického chodu, který do našich končin může přinést teplé i studené a nejspíše hodně rozkolísané počasí. Co je na této době optimistické a z čeho můžeme mít skutečnou radost? Největší globální naději můžeme klást do tzv. nelineárních reakcí, kdy malý počáteční vklad nastartuje mnohem výraznější proces. Typická, obtížně předvídatelná reakce se týká vody a vodní páry v ovzduší. Mraky a zejména vysoké mraky rozptylují a odrážejí sluneční záření, takže zemský systém ochlazují. Naproti tomu vodní pára je velice účinný skleníkový plyn. Její vliv se však obtížně počítá, protože stačí nižší teplota, aby voda vypršela či vysněžila. Molekula vody se v atmosféře zdrží sotva devět dní, molekula metanu pár let a molekula oxidu uhličitého 7-100 let podle toho, zda se uvolní rovnou do atmosféry, nebo zda se rozpustí v oceánu. Klimatologové s poměrně velkou nejistotou danou množstvím tepelně protichůdných reakcí spočítali, že na každý 1 °C oteplení způsobeného oxidem uhličitým může připadat další 1 °C způsobený vodní parou. Pokud by se do ovzduší začal uvolňovat metan, je nutné přičíst další desetiny ale možná i 2 °C. Co je na této situaci tak šťastného? Nejspíš možnost, že se konečně zbavíme ohavných čtvrtohor s jejich cyklem ledových dob a posuneme do teplejšího a vyrovnanějšího klimatu podobného pliocénu. Ještě před tím však projdeme velice dynamickým a zajímavým obdobím, které se označuje jako hrdlo láhve neboli bottleneck, ve které dochází ke třídění druhů, jedinců či celých ekosystémů. Někteří z nich hrdlem lahve neprojdou, a tak uvolní místo pro nové jedince, druhy a ekosystémy. Z lidského hlediska existují doopravdy úzké bottle-necky jako při výbuchu sopky Tambora, který přežilo možná jen několik tisíc lidí, anebo širší bottlenecky, jako na konci doby bronzové (snad kolem 1177 před Kristem) či kolem roku 530 naší éry, kdy došlo jen k vylidnění některých oblastí, jako byla větší část Skandinávie.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer

---

 

---

Odkazy

1. LOŽEK, V., CÍLEK, V., et al.; Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2020. ISBN 978-80-7363-961-7.
2. LOŽEK, V.; Po stopách pravěkých dějů: O silách, které vytvářely naši krajinu. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2011. ISBN 978-80-7363-301-1.
3. POKORNÝ, P.; Neklidné časy: Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2011. ISBN 978-80-7363-392-9.
4. ZELLWEGER, F., DE FRENNE, P., et al.; Forest microclimate dynamics drive plant responses to warming, Science [online]. [vid 16. 05. 2020]. Dostupné na: https://science.sciencemag.org/content/368/6492/772 Shrnutí na stránkách Akademie věd České republiky dostupné na: http://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/biologicko-ekologicke-vedy/Koruny-stromu-chrani-lesni-rostliny-pred-globalnim-oteplovanim-mini-vedci/
5. HOLZER, S.; Zahrada k nakousnutí – Permakultura podle Seppa Holzera. 1. vyd. Brno: Alman, 2012. ISBN 978-80-87426-24-1.
6. HOLZER, S.; Poušť, nebo ráj. 1. vyd. Brno: Alman, 2014. ISBN 978-80-87426-31-9.
7. SZABÓ, P.; Historická ekologie: dlouhodobé interakce přírody a člověka IV. Člověk jako součást lesa. Praha: časopis Živa 1/2020.
8. PETŘÍK, P., FANTA, J., et al.; Jak se do lesa volá…, Akademie věd České republiky [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.academia.cz/uploads/media/preview/0001/06/1f27454ece857d0da482b8f2412754c52030e67d.pdf
9. BALDRIAN, P., MAŠÍNOVÁ, T.; Mikroorganismy v lesních ekosystémech: diverzita, dynamika a funkce, Akademie věd České republiky [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.academia.cz/uploads/media/preview/0001/04/87c4b32c6f2eb1d0331e0af8c79a5bec1925b77d.pdf
10. SMITH, J. R.; Tree crops: A permanent agriculture. 1. vyd. New York City: The Devin-Adair Company, 1953.
11. BUČEK, A., ŘEPKA, R., et al.; Starobylé výmladkové lesy. 1. vyd. Brno: Mendelova univerzita, 2016. ISBN 978-80-7509-467-4.
12. ŠIMEK, M., et al.; Živá půda. 1. vyd. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-2976-8.
13. ŠIMEK, M., ELHOTTOVÁ, D., et al.; Živá půda, Akademie věd České republiky [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.academia.cz/uploads/media/preview/0001/04/6fa58623029706e563bbda11d2dae0959dec7cc3.pdf (zajímavé povídání o půdě je dostupné na: https://www.youtube.com/watch?v=mlrX0AGpZWg)
14. KOŠULIČ, M.; Cesta k přírodě blízkému hospodářskému lesu. 1. vyd. Brno: FSC ČR, o. s., 2010. ISBN 978-80-254-6434-2.
15. PETŘÍK, P., MACKOVÁ, J., et al.; Krajina a lidé. 1. vyd. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2695-8.
16. Pro Silva Bohemica. [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://prosilvabohemica.cz/
17. LOŽEK, V., JUŘIČKOVÁ, L.; Ztráta diverzity a měkkýši II. Změny diverzity v čase a jejich dopad na malakofaunu. Praha: časopis Živa 5/2015. (Časopis Živa založil největší český vědec, profesor Jan Evangelista Purkyně.)
18. LOŽEK, V., JUŘIČKOVÁ, L.; Ztráta diverzity a měkkýši I. Osud středoevropské lesní fauny. Praha: časopis Živa 3/2015.
19. „V roce 1954 vyšla pod redakcí Jaroslava Veselého mimořádná tisícistránková dvoudílná monografie Ochrana československé přírody a krajiny. Mezi autory jsou uvedeni O. Kodym, V. Ložek, J. Mařan, F. A. Novák, L. Smolík a Q. Záruba. Časový odstup mezi naší knihou a touto monografií – a tím i autorstvím Vojena Ložka – je více než šedesát let! Kniha měla velký význam pro formulaci na svou dobu vynikajícího zákona o ochraně přírody z roku 1956, ale nejedná se jen o historickou kuriozitu. Monografie totiž čerpá ze zkušeností před kolektivizací krajiny a její hlavní motiv – tedy jak ochránit krajinu a přitom zajistit hospodářský růst a potraviny pro všechny – představuje současné antropocenní dilema. Zároveň si uvědomujeme, že sice ne v chráněných územích, ale na hospodářských zemědělských i lesních plochách jsme víceméně promarnili šedesát let. Jaroslav Veselý popisuje situaci v lesnictví následujícími slovy (díl II): ‚Lesní hospodář byl za kapitalismu nucen dbát výnosu dřeva, a proto naše lesy doplatily na tento rozpor. Opakovanými zásahy do skladby lesních porostů byly naše lesy úplně změněny v dendrologickém složení. V lesnictví se pod tlakem spotřebitelů uplatňovaly hospodářské metody obvyklé při pěstování plodin. Lesy se mýtily ve velkých holosečích a na takto vzniklých mýtinách se vysazovaly v řádcích a pravidelných vzdálenostech od sebe nejprve borovice a později smrky (manie borová a manie smrková). Vznikaly tam stejnověké porosty téhož druhu dřevin – monokultury produkující dřevo, které mělo na trhu odbyt, čímž se alespoň z počátku zvýšil výnos lesního hospodářství. A tak z našich krajin mizely původní listnaté a smíšené lesy. Vznikl dnešní neutěšený stav našich lesů se všemi nepříjemnými důsledky nejen pro lesnictví, ale i pro ostatní části přírody. V posledním případě proto, že tyto vypěstované lesy nemohou tak dobře plnit úkoly, které od nich v přírodě potřebujeme. Lesníci poučeni katastrofálními pohromami škůdců, hmyzových i houbových, brzy zjistili, že tyto katastrofy souvisí s porušením původních lesních biocenóz. Právě tak se došlo k poznání, že kalamity způsobené větrem a sněhem mají tentýž původ. Pro nejbližší dobu i vzdálenější budoucnost nás čekají ve spolupráci s lesníky tyto úkoly: 1.) Rozloha našich lesů se nesmí zmenšovat. (…) zejména musíme dbát, aby byla zalesněna všechna rozvodí, erozivní brázdy a strže, strmé stráně, břehy vod apod. 2.) Ochrana krajiny se musí snažit o zvýšení obmýtné doby lesů v pramenných oblastech našich řek, neboť je pokusně prokázáno, že teprve lesy staré s dobře vytvořenou kořenovou soustavou a dokonale vyvinutým bylinným patrem, plní správně funkci vodní jímky a regulátora odtoku vody. 3.) Dále musí ochrana krajiny dbát o soustavné uplatňování správné volby dřevin podle stanoviště. Obnova lesů na půdách znehodnocených jehličnatými monokulturami je věcí zdlouhavou a obtížnou. K tomu přistupují další potíže jako konzervativnost některých lesníků, nedostatek vhodných semenáčků a nadměrný stav zvěře…‘“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer
20. Soupis ploch osevů – k 31. 5. 2017, Český statistický úřad [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.czso.cz/csu/czso/soupis-ploch-osevu-k-31-5-2017
21. ŽÁK, K., MAJER, M., et al.; Křivoklátsko – Příběh královského hvozdu. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2016. ISBN 978-80-7363-762-0.
22. WOHLLEBEN, P.; Tajemné pouto mezi člověkem a přírodou. 1. vyd. Brno: Kazda, 2019. ISBN 978-80-88316-41-1.
23. ŠIMEK, M., MACKOVÁ, J; Degradace půdy a emise skleníkových plynů z půd a ze zemědělství – nutné zlo?, Akademie věd České republiky [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.academia.cz/uploads/media/preview/0001/04/245d428abe01ecf96ef19656e8763b50caa481f2.pdf
24. EPIKÚROS, DÍOGENÉS, et al.; Antická próza: Píši ti, příteli. 1. vyd. Praha: Odeon, 1975 (překlady). ISBN 01-044-75.
25. LUCRETIUS CARUS, T.; O přírodě. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1971 (překlad). ISBN 25-068-71.
26. LÚKIÁNOS; Šlehy a úsměvy. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1969 (překlad). ISBN 25-110-69.
27. „Takže kdybychom za jednoho z těchto filozofů nového vztahu ke světu vzali Vojena Ložka, co bychom se naučili? Především bychom se začali dívat na svět jako na sled historických obrázků. Podobně jako vnímáme krajinu holocénu jako film, ve kterém se ledová tundra mění na tajgu, smíšený les, neolitickou zemědělskou krajinu a tak dále až po přítomnost, tak bychom jasněji rozeznávali historické příčiny krizí a sled etap. Je to, jako bychom žili současně ve více světech a věděli, že ten další bude jiný než ten náš. Dál bychom měli zkušenost nějaké základní jednoty světa. Vyrazíte třeba do Českého krasu, který je složen z původních druhů, archeofytů, neofytů, usazených i invazních druhů a mnoha různých, často protichůdných procesů, ale přece to je nakonec jedna pěkná propojená krajina. Získali bychom dějinný optimismus, protože víme, že jednou tady bude jiná propojená krajina. Takový je už zákon holocénu. Výsledný filozofický dojem světa získaný na základě populací měkkýšů by byl ten, že vesmír je mnohostranný, tekutý a provázaný. Měnil by se i bez nás, ale s námi se mění mnohem rychleji. Ale pokud mu chceme dát šanci, aby se vyvíjel alespoň trochu podle svého, je třeba chránit rozmanitost zemských tvarů, vodní cyklus, mnohost rostlin, ryb, půdní fauny a názorů, protože více než jednu zemi k dispozici mít stejně nebudeme.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer
28. CÍLEK, V.; Krajiny domova. 1. vyd. Praha: Albatros, 2013. ISBN 978-80-00-03335-8.
29. NASIRI, M., AZIZI, K., et al.; Studies on the nematicidal activity of stinging nettle (Urtica dioica) on plant parasitic nematodes, Taylor & Francis Online [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/03235408.2013.816080
30. HOWARD, M. M., PLOTKIN, A. A., et al.; Comfrey Mulch Enriches Soil, But Does Not Improve an Indicator Crop within One Season, International Journal of Plant & Soil Science, ResearchGate [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.researchgate.net/publication/324160816_Comfrey_Mulch_Enriches_Soil_But_Does_Not_Improve_an_Indicator_Crop_within_One_Season
31. MELINI, F., MELINI, V., et al.; Health-Promoting Components in Fermented Foods: An Up-to-Date Systematic Review, US National Library of Medicine [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC6567126/
32. KIM, J. K., PARK, S. U.; Current potential health benefits of sulforaphane, US National Library of Medicine [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5225737/
33. BRUNSOVÁ, A., BRUNSOVÁ, S.; Biozahrada – Praktická příručka. 1. vyd. Praha: Plot, 2010. ISBN 978-80-7428-026-9.
34. GOYAL, A., SHARMA, V., et al.; Flax and flaxseed oil: an ancient medicine & modern functional food, US National Library of Medicine [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4152533/
35. RODRIGUEZ-LEYVA, D., WEIGHELL, W., et al.; Potent antihypertensive action of dietary flaxseed in hypertensive patients, US National Library of Medicine [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/24126178
36. RUPRICH, J., et al.; Méně než 1% osob má dostatek vitaminu D z obvyklé české stravy – v zimě to zakládá na problémy, Státní zdravotní ústav [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: http://www.szu.cz/tema/bezpecnost-potravin/mene-nez-1-osob-ma-dostatek-vitaminu-d-z-obvykle-ceske
37. Plataforma SINC; Europeans do not consume enough vitamins, minerals, ScienceDaily [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.sciencedaily.com/releases/2013/10/131031090348.htm
38. DRESLEROVÁ, D., et al.; Archeobotanická databáze České republiky, Archeologický ústav Akademie Věd České republiky [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: http://www.arup.cas.cz/czad/
39. KAUPOVÁ, S. D., SALAŠ, M., et al.; Nové poznatky o stravě mužů z kumulace lidských ostatků K7/90 na Cezavách u Blučiny v mladší době bronzové, Kaupová, Salaš a kol. (z Archeologických rozhledů), Praha: Archeologické rozhledy 2019, Vol. 71, vydání 2.
40. Kromě obsahu aminokyselin, polynenasycených mastných kyselin, vitamínů a minerálů, obsahují ořechy/semena tuky, které umožňují lepší vstřebávání (v tucích rozpustných) vitamínů z rostlin, včetně látek jako jsou karotenoidy. Více viz v BROWN, M. J., FERRUZZI, M. G.; Carotenoid bioavailability is higher from salads ingested with full-fat than with fat-reduced salad dressings as measured with electrochemical detection., US National Library of Medicine [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/15277161
41. MARIOTTI, F., GARDNER, C. D.; Dietary Protein and Amino Acids in Vegetarian Diets—A Review, Université Paris-Saclay, Stanford University Medical School, MDPI [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.mdpi.com/2072-6643/11/11/2661
42. PRÁŠKOVÁ, L.; Mikrobiologické riziko vnitřní kontaminace semen určených ke konzumaci po naklíčení, Masarykova univerzita [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://is.muni.cz/th/tmexw/Bakalarka.pdf
43. HAMMEROVÁ, J.; Fixace molekulového dusíku mikroorganismy, Masarykova univerzita [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://is.muni.cz/th/106376/prif_b/Bakalarska_prace.pdf
44. KOLÁŘ, J.; Historická ekologie: dlouhodobé interakce přírody a člověka III. Lidé – součást pravěkých ekosystémů. Praha: časopis Živa 6/2019.
45. HEINKEN, S.; Vzestup a pád Keltů. Praha: National Geographic 2019/09 (překlad).
46. CHUDLER, E. H.; Brain Facts and Figures, University of Washington [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://faculty.washington.edu/chudler/facts.html
47. LASKA, M; Human and Animal Olfactory Capabilities Compared, ResearchGate [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.researchgate.net/publication/314950341_Human_and_Animal_Olfactory_Capabilities_Compared
48. MCGANN, J. P.; Poor Human Olfaction is a Nineteenth Century Myth, US National Library of Medicine [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5512720/
49. SINISCALCHI, M., D’INGEO, S., et al.; Are dogs red–green colour blind?, The Royal Society Publishing [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://royalsocietypublishing.org/doi/10.1098/rsos.170869
50. Viz vliv polyfenolů na zdraví mozku v GOMEZ-PINILLA, F., NGUYEN, T. T.; Natural mood foods: The actions of polyphenols against psychiatric and cognitive disorders, US National Library of Medicine [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3355196/
51. POORE, J., NEMECEK, T.; Reducing food’s environmental impacts through producers and consumers, Science [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://science.sciencemag.org/content/360/6392/987
52. „Omezení emisí plynů z půd a agroekosystémů“ a „Degradace půdy – globální problém“ v ŠIMEK, M., MACKOVÁ, J; Degradace půdy a emise skleníkových plynů z půd a ze zemědělství – nutné zlo?, Akademie věd České republiky [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.academia.cz/uploads/media/preview/0001/04/245d428abe01ecf96ef19656e8763b50caa481f2.pdf
53. HÉDL, R.; Historická ekologie: dlouhodobé interakce přírody a člověka VI. Historie se opakuje. Praha: časopis Živa 3/2020.
54. HAFT, J.; Louka. 1. vyd. Brno: Kazda, 2019. ISBN 978-80-88316-33-6.

    „Věděl jsem, že k trvalému poškození tak rozmanité louky stačí pár dávek kejdy a že zvlášť oba druhy orchidejí, prstnatec plamantý a prstnatec pleťový, už z našeho okresu skoro vymizely. Tyto orchideje totiž žijí v těsné symbióze s houbou, která prorůstá do jejich kořenů. Probíhá mezi nimi látková výměna. Houba poskytuje symbiontovi minerály a vodu; orchidej na oplátku dodává sacharidy, které tvoří pomocí slunečního záření a chlorofylu. Jestliže se na louku dostanou sloučeniny dusíku obsažené v kejdě, houba odumře a orchidej skomírá nedostatkem živin. Protože hnojivo navíc podporuje růst dalších lučních rostlin, plevel křehký prstnatec rychle zadusí. Choulostivé rostliny nesnášejí ani časté sekání. Z těchto důvodů dnes člověk široko daleko na orchidejové louky nenarazí. Tato byla v našem okresu poslední.“ – Louka: Vábení do tajuplného světa, Jan Haft

55. „Změny ve využívání krajiny jsou asi nejzásadnějším a dlouhodobým faktorem. Sem patří i veškeré hospodaření zemědělského a lesnického typu a ve vodním prostřední včetně oceánů zejména rybářství. Kvůli zemědělství člověk začal měnit přírodní ekosystémy už před tisíciletími, takže v mnoha tradičních zemědělských regionech se dlouhodobě vyvíjely v koevoluci s lidskými společnostmi. Současné ekosystémy v sobě nesou stopu dlouhodobého působení hospodaření, jehož důležitou funkcí jsou soustavné disturbance, v určité míře udržující vysokou biodiverzitu. Aktuální fáze antropocénu se vyznačuje intenzivním hospodařením a extrémním využíváním ekosystémů. Tato změna je poměrné náhlá a můžeme ji považovat za hlavní driver globální změny. Nejde jen o drastické odlesňování tropických pralesů nebo rozorávání stepí – i konvenční hospodaření za účelem produkce plodin má drtivé dopady na celosvětovou biodiverzitu. Změna klimatu naproti tomu představuje nastupující globální hrozbu, o jejíchž budoucích účincích panuje poměrně velká nejistota. Tento driver má mnoho podob a zdaleka nejde jen o postupně se ohřívající atmosféru. Jeho vliv se již projevuje v přirozeně chladných prostředích. Zásadní dopady změn klimatu můžeme v budoucnu očekávat v arktické tundře a horských ekosystémech, možná i v boreálních lesích (tajze). Méně drsné klima vede k tomu, že arktické oblasti jsou stále zelenější, vegetace tundry se stává vyšší a přibývají druhy s většími a ploššími listy (Bjorkman a kol. 2018). V lesích je nicméně situace podstatně méně dramatická a reakce lesních bylin překvapivě zaostává za rychlostí oteplování klimatu. Vysvětluje se to tím, že stromový baldachýn má stínící a zároveň ochlazující vliv (De Frenne a kol. 2013). Minimální pozornost byla však zatím věnována možným dopadům nedostatku vody na biodiverzitu společenstev lesních ekosystémů. Atmosférické depozice jsou posledním z driverů globální změny, na který se zde stručně zaměříme. Míněny jsou hlavě depozice sloučenin dusíku (amoniak, dusitany a dusičnany), dostávající se do atmosféry především ze spalování fosilních paliv (uhlí a ropy). Účinek atmosférických depozic je dosti komplexní a my si ho zjednodušíme na eutrofizaci – zvyšování úživnosti prostředí. Ve zvýšené míře k němu dochází už po řadu desetiletí v hustě osídlených oblastech planety. Depozice dusíku působí jako plošné hnojení v koncentracích řádově desítek kilogramů na hektar. Za celkovou eutrofizaci prostředí nemohou jen atmosférické depozice, ale také hnojení v zemědělství. Kromě dusíku se do půdy přidávají velká množství fosforu, který k eutrofizaci dále přispívá, což ve vodních nádržích může vést k nárůstu toxických sinic. Dusík a fosfor jsou hlavní živiny a pro rostliny by jejich zvýšený přísun mohl být i příjemný. Velká část druhů se však adaptovala na nedostatek živin a jejich dlouhodobý nadbytek úplně mění přirozené prostředí. Některým druhům rostlin ale vyšší koncentrace dusíku vyhovují a šíří se proto i na stanoviště, kde by dříve nemohly růst. Atmosférické depozice jsou tedy patrně relativně nejvýznamnějším driverem globální změny pro ekosystémy temperátních lesů.“ – Historická ekologie: dlouhodobé interakce přírody a člověka VI. Historie se opakuje, Radim Hédl, z časopisu Živa (3/2020)

56. „Máme půdy dost?“ v ŠIMEK, M., ELHOTTOVÁ, D., et al.; Živá půda, Akademie věd České republiky [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.academia.cz/uploads/media/preview/0001/04/6fa58623029706e563bbda11d2dae0959dec7cc3.pdf
57. WAROUX, Y., GARRETT, R. D., et al.; The Restructuring of South American Soy and Beef Production and Trade Under Changing Environmental Regulations, ScienceDirect [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0305750X17302085
58. Viz systematické zhodnocení 16 studií a 18 přehledů v CHAI, B. C., VOORT, J. R., et al.; Which Diet Has the Least Environmental Impact on Our Planet? A Systematic Review of Vegan, Vegetarian and Omnivorous Diets, Molecular Diversity Preservation International [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.mdpi.com/2071-1050/11/15/4110/htm
59. „Teplé počasí a vyšší obsah oxidu uhličitého v atmosféře přispívá k růstu stromů. Jenže analýza počtu a tloušťky listů doprovázená studiem izotopů dusíku v mnoha tisících listech ukazuje nečekaný problém, o kterém se hovoří jako o oligotrofizaci (oligotrofizace je opakem eutrofizace, je to nedostatek živin) lesního prostředí. Teplé počasí prodlužuje vegetační období a oxid uhličitý funguje jako přírodní hnojivo. Obojí nutí strom k činnosti i v době, kdy by měl svůj metabolismus zpomalovat. Jako analogii si představte člověka, který pracuje déle a pak méně spí a přitom má k dispozici zhruba stále stejně velké množství živin. Strom svůj růst ‚utáhne‘ na počasí a uhlíku, ale ne na živinách a leckde i na vodě. Oslabení následkem nedostatku dusičnanů se začíná projevovat již koncem léta. Reaktivní dusík, tedy dusík v podobě oxidických sloučenin, má pravděpodobně v lese dvojí funkci. V povrchové vrstvě je ho následkem zvýšeného obsahu ve srážkách nadbytek, a to rozvrací dlouhým vývojem vzniklé mykorhizní podmínky ve prospěch parazitických, dřevokazných hub. V hlubších horizontech, jaké potřebují listnaté stromy a obecně všechny stromy s kůlovými kořeny, se dusíkaté sloučeniny a obecně živiny začínají nedostávat. Nižší horizonty navíc trpí nedostatkem vláhy. Výsledkem je celkové oslabení (ztráta imunity) lesních porostů, které nahrává lesním kalamitám. Zřetelně se to třeba projevuje v posledních letech na usychání borovic, které díky svým kůlovým kořenům byly schopny přežívat v suchých oblastech, pokud ovšem voda byla v hlubokých horizontech.“ – Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu, Vojen Ložek, Václav Cílek, Lenka Lisá, Aleš Bajer
60. NAVRÁTILOVÁ, A.; Narození a smrt v české lidové kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-397-3.
61. Richard Dawkins Foundation for Reason & Science. [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.richarddawkins.net/
62. NARAYAN, S., LIEW, Z., et al.; Occupational Pesticide Use and Parkinson’s Disease in the Parkinson Environment Gene (PEG) Study, US National Library of Medicine [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5629094/
63. „V současných intenzivních podmínkách chovu a také v důsledku toho, že zvířata většinou nejsou schopna tyto přírodní biologicky aktivní látky syntetizovat, je celoživotní aplikace nejpotřebnějších vitaminů do krmných dávek hospodářských zvířat nezbytná. Všechny vitaminy užívané ve výživě zvířat jsou průmyslově vyráběny a mají stejný základ a někdy i lepší účinek než přírodní vitaminy.“ v LAVICKÁ, E.; Význam vitaminů D, E a K ve výživě hospodářských zvířat, Mendelova univerzita v Brně [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://is.mendelu.cz/dok_server/slozka.pl?download=70990;id=48974;z=1
64. VILANOVA, X. M., BRIYNE, N. D., et al.; Horse Welfare During Equine ChorionicGonadotropin (eCG) Production, Molecular Diversity Preservation International [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.mdpi.com/2076-2615/9/12/1053/pdf
65. Viz diskuze o riziku celoevropského nedostatečného příjmu vitamínu D v Plataforma SINC; Europeans do not consume enough vitamins, minerals, ScienceDaily [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.sciencedaily.com/releases/2013/10/131031090348.htm
66. VOTÝPKA, J., KOLÁŘOVÁ, I., et al.; O parazitech a lidech. 1. vyd. Praha: Triton, 2018. ISBN 978-80-7553-350-0.
67. FORNUSKOVÁ, A.; Jsme to, co jíme: strava určuje složení střevního mikrobiomu více než evoluce, Akademie věd České republiky [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: http://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/biologicko-ekologicke-vedy/Jsme-to-co-jime-strava-urcuje-slozeni-strevniho-mikrobiomu-vice-nez-evoluce
68. BOHÁČKOVÁ, J.; „Zapomenutý orgán“ znovu ožívá, Vesmír [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2019/cislo-9/zapomenuty-organ-znovu-oziva.html
69. BUMBA, J., ŠOLCOVÁ, O.; Rostliny: lékaři, ale i zabijáci, Akademie věd České republiky [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: https://www.academia.cz/uploads/media/preview/0001/06/09b1b90d10f769fe813a335dd97149af0f629bd3.pdf
70. GIONO, J.; Muž, který sázel stromy. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Literární čajovna Suzanne Renaud, 2006. ISBN 80-86653-07-2.
71. Květnaté bučiny [online]. [vid 01. 01. 2020]. Dostupné na: http://www.biomonitoring.cz/biotopy.php?stanovisteID=47&biotopID=43
72. LOŽEK, V.; Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2007. ISBN 978-80-7363-095-9.
73. Historia Langobardorum codicis Gothani. 9. století. Rukopis nalezen ve městě Gotha.
74. HOŠEK, J., HORÁČEK, I.; Zakuklená doba ledová. Praha: časopis Živa 6/2019.