Kdysi dávno všechny bytosti a věci mluvily řečí, které lidé rozuměli. Meč při boji volal: „Sek, sek!“ Slepice při zobání zrníček vykřikovala: „Co to je? Co to je?“ Na což jí Kohout odpovídal: „Pojď sem, pojď sem!“ Ani lesní zvířátka nezůstávala pozadu, a tak byl svět pestrý a plný slov. Jednoho dne pořádala lesní zvířátka sněm. „Měli bychom si zvolit náčelníka,“ promluvil vážně Medvěd, „někoho schopného a silného.“ „To ani náhodou,“ odpověděla Čejka, „svobodně žiju a svobodně i zemřu.“ Od té doby se Čejka přestěhovala do močálů, daleko od ostatních zvířátek. Lidé v těch dobách ji často slyšívali křičet: „Kam mám jít? Kam mám jít?“ Avšak ostatní zvířátka zoufale chtěla mít svého náčelníka. Na dalším sněmu se postavili proti sobě ptáci a pozemní zvířátka a rozhodli se bojovat o to, z čích řad si svého představitele vyberou. Po dlouhých bojích a rozmarných hrách nakonec ptáčci vyhráli. „Koho ale zvolíme,“ zeptal se Kos, „vždyť máme všichni různé vlastnosti, které správný náčelník musí mít.“ Ptáčci přemýšleli. Mezi nimi byl i jeden úplně malinkatý opeřenec, který ještě ani neměl jméno.
Druhý den ráno se ptáčci opět shledali. „Je to jasné,“ řekl Havran, který přemýšlel celou noc, „za náčelníka zvolíme toho, kdo vyletí nejvýše.“ Všichni souhlasili a rozhodli se závod pořádat ještě teď ráno, aby si pak nikdo nemohl stěžovat, že je po náročném dni už unavený. Malí ptáčci zpěváčci se drželi dlouho, ale nakonec pak ve vzduchu zůstali jen ti největší. Nejvýše však dokázal vyletět pouze Orel. „Já budu náčelník,“ volal z nebeských výšin, „všichni to vidíte!“ Už se chystal spouštět dolů, když tu se ozval hlasitý zvuk: „Ne, náčelníkem jsem já!“ Orla velmi překvapilo, když mu najednou zpod peří vyletěl ten malý ptáček, který ještě ani neměl jméno a jenž vyrazil úplně nahoru. Orel už ho nedokázal dohnat, protože byl unavený. Když se všichni vrátili na Zem, ostatní ptáčci se na toho malého, kterému začali říkat Střízlík, rozzlobili: „Máš pronikavý hlásek, velkou odvahu a vytrvalost, ale naším náčelníkem nebudeš! Jsi moc malý a navíc jsi podváděl, což nestrpíme.“ Ptáčci tedy se Střízlíkem nebyli spokojeni, a tak se rozhodli pořádat jiný závod.
„Udělejme to takhle,“ navrhla Husa, „náčelníkem bude ten, kdo se dostane nejhlouběji do Země.“ Ptáčkům tento nápad přišel zvláštní, ale nakonec souhlasili. Všichni se snažili dostat do hlubin hrabáním nebo tím, že hledali hluboké díry. Avšak všichni se v nich zasekli. Kachna se odkulila do jezera a volala: „To nemá cenu, to nemá cenu!“ Nicméně našemu malému Střízlíkovi se podařilo najít docela maličký tunel, a tak se dostal nejhlouběji. „Náčelníkem jsem já!“ volal Střízlík z hlubin celý rozradostněný. Ptáčkové se rozzlobili: „Ten podvodník nikdy náčelníkem nebude!“ Ještě předtím, než se Střízlík vydal zpět na povrch, se ptáčkové tajně dohodli, že tam nechají Střízlíka vyhladovět. Jako stráž u díry postavili Sovu, které nikdy nic neunikne. V noci všichni ptáčkové odešli do svých domovů spát, s výjimkou Sovy, která se postavila tak, aby do díry viděla oběma očima. „Jsem unavená,“ pomyslela si Sova nakonec, „zavřu jen jedno oko a tím druhým se budu dívat.“ V tu chvíli Střízlík zpozoroval šanci jak uniknout a snažil se dostat pryč. Nicméně Sova dobře viděla i s jedním okem, probudila se a Střízlíka zahnala zpět do hlubin. Potom během noci střídala zavřené a otevřené oko, aby se obě vyspala ve stejné míře. Jenže nakonec se stalo, že Sova zapomněla jedno oko otevřít, a usnula. To Střízlíkovi stačilo na to, aby v pořádku utekl.
Od té doby se Sova nesmí ukázat ostatním ptáčkům ve dne, jinak se na ni vrhnou a vyčítají jí, že nechala Střízlíka utéci. Naopak Sova často pronásleduje Myši, protože nenávidí ty díry, které do Země dělají. Také Střízlík se bojí ostatním ukázat, protože by mu mohli pěkně pročechrat peříčka. Poletuje v houštích, drží se v trávě a v křoví, a pokud si je opravdu jistý, že je v bezpečí, často volá: „Náčelník jsem já, jen já!“
Nejšťastnější ze všech ptáčků však vždycky byl Skřivánek, jelikož je rád, že nemusí poslouchat žádného náčelníka ani vladyku. Proto, když vyjde Slunce na Oblohu, často za ním vystoupá do výšin, sbírá jeho sílu a volá: „To je krása, krása, krása!“
