Avšak vztah lidí ke zvířatům a rostlinám nebylo to jediné, co se poněkud nalomilo. Už od dob, kdy lidé poprvé vyšli z nitra stromů, s nimi víly začaly žít bok po boku. Učily je, jak mají léčit, lovit, bojovat a pěstovat plodiny. Vysvětlily jim, jak mají stavět své přístřešky a jaký je jejich význam. Kromě toho je učily, jak mají žít s Přírodou v co možná největším souladu, jak se mají očišťovat, jaké obřady provádět, jaké zvyky udržovat, a dokonce je i naučily stavět podzemní lázně (sauny) pro očistu Ohněm a Vodou v lůně Matky Země. Víly byly uvědomělé a znalé zákonů Přírody, jež jsou vepsány ve Hvězdách. Často brávaly lidi do hlubokého lesa, aby jim ukázaly posvátné studánky a stromy, popřípadě jim vysvětlily, jak hledat sílu, vidění a sny, a tak se spojit s Přírodou. Lidé byli poslušní a přejali vílí zvyky, ovšem postupem času je na vílách začala zajímat i jiná věc.
Lidé si totiž povšimli, že víly byly často hezčí a půvabnější než oni sami. Drobné dvoření vílám nevadilo, ovšem postupem času se projevila stinná stránka lidského bytí. Lidé začali víly pronásledovat a nutit je k tělesnému milovaní hrubou silou. Když už pronásledování vílích žen dosáhlo neúnosné meze, víly se rozhodly odejít od lidí pryč do lesních hlubin a do jiných světů. „Nevážíte si naší pomoci,“ řekl jeden vílí vladyka, „tedy žádnou nedostanete.“ Jenže chtíč je silnější než odpovědnost. Lidé se snažili víly najít, jenže ty se jim nechtěly ukázat. Navíc pochopitelně lidé začali bez vílí pomoci strádat a přišla na ně ještě větší bída. „Za to mohou víly,“ promluvil jeden člověk, „to ony nás zavrhly a uvedly do bídy. Měly bychom jim názorně vysvětlit, kdo je tady pánem.“ Tak se pocit zdánlivé pomsty smíchal s chtíčem a lidé se začali mnohem více snažit. Dokonce se sjednotili a spolupracovali, ach, proč ale kvůli tak špatnému záměru? Nějak se jim nakonec podařilo víly najít a dostat se skrze mlhu do jiného světa. Jenže vílí bojovníci na ně byli připravení, a tak došlo ke krutému boji, během něhož lidé napadali různé vílí vesnice, brali kořist a znásilňovali. To vše byla další věc, kterou dobří duchové Přírody ještě neviděli – aby lidé ničili toho, kdo jim celou dobu pomáhal, a ještě navíc takovým ošklivým způsobem, který si s ničím nezadal se způsoby těch nejohavnějších přízraků. Ovšem, jak už z mnohých příběhů víme, koloběh se otáčí a vílí bojovníci byli silní. Nakonec se jim podařilo lidi zahnat zpět do jejich světa. Od té doby se víly, stejně jako ostatní bytosti a duchové, lidem zjevují jen tehdy, kdy samy chtějí. Údajně pomáhají jen těm, kteří mají ušlechtilé srdce a dobré úmysly. Některé jsou však záludné a lidem škodí, občas z pomsty, někdy jen tak. Každopádně od těch dob víly dlí uprostřed hlubokých lesů, na travnatých paloučcích a uvnitř pahorků, stromů a keřů, kde mají dveře do jiných světů, v nichž žijí. Když je lidé pronásledují, zmizí v mlze. Když s nimi zachází s úctou a přinesou jim dary, často se jim zjevují. Tak je tomu dodnes. Ovšem víly a lidé již rozhodně nežijí bok po boku.
Co se týče bohů, ti pocítili ohromný vztek. Sám Sluneční Hrdina se snažil některé víly před lidským běsněním zachránit a v mnohých případech se mu to povedlo. Bouřný Otec měl mezitím plno práce s udržováním pořádku a s čištěním zemského povrchu od nemocí a přízraků, které se tam nahromadily, mimo jiné také v důsledku kouzel Smrtky, trestů pro lidi za porušené dohody a nerovnováhy způsobené nesprávným dodržováním obřadů a zvyků. Nastalo krátké období bouří a zmatku. Jednoho dne se pak Bouřný Otec vážně obrátil na Slunečního Hrdinu, který mu ze svého světa v nebeské říši, ze Země Jablek, přinesl zlaté medové jablko nesmrtelnosti, aby ho trochu uklidnil a potěšil. „Děkuji za to jablko,“ řekl Bouřný směrem ke švarnému mládenci Slunci, „a věz, že jsem spolu s Nebeskozářivým učinil to nejlepší možné rozhodnutí. Vzhledem k tomu, jaký jsi, co všechno jsi dokázal, ti svěřujeme dohled nad světem. Nechť jsou ti tví bratři Měsíc a Vítr po ruce.“ Sáhl pod opasek a vytáhl odtamtud několik nafialovělých blesků, které uměly práskat i za jasného dne. Sluneční Hrdina je s vděčností přijal a schoval ke svému meči světla. Bouřný se poprvé za dlouhou dobu usmál, načež Slunečního Hrdinu chytil za ramena, aby mu mohl snáze přímo pohlédnout do jeho laskavých, upřímných a odvážných očí. „Ať to tak i zůstane,“ dodal nakonec. Jakmile se mu pak Sluneční Hrdina poklonil, Bouřný okamžitě znovu odešel prohánět běsy a uklidňovat Zemi.
