„Kde se narodil Přemysl hrdina? V hlubokých lesích, z vod jedné dívky a ze Slunce světla. A kde jsou ty lesy? U Bílé řeky. A kde je ta řeka? U místa, kde Mocný Vid proháněl svá Stáda. A kde ta stáda pase? U vrchu Lawose. A kdo ví o tom vrchu? Vindové, kteří zde vyšli z velikého proudu.“ – Dětská říkanka
Mezi lidmi se někdy vypráví, že Přemysl měl dvojče, bratra, jenž se jmenoval Nezamysl. Ten se však jako malý zatoulal v hlubokém lese, když překročil hranici obrostlou vzrostlými Tisy. Marně ho jeho matka hledala, neboť bytosti z jiných světů o něj projevily zájem. V jejich čele s podivným výrazem v obličeji byla sama Smrt, která se chlapce sama ujala a vychovala ho. Úmysly obou bratrů vždy byly nanejvýše čisté, avšak síly si s nimi samy dělaly, co chtěly. A tak zatímco Přemysl hrdě slabé ochraňoval, při slavnostech zeleně zapaloval posvátné ohně, obdělával pole a všem cestu ukazoval, Nezamysl z jiných světů přinášel dech trestu, který se obrátil proti každému, kdo neuposlechl vůli bohů a lesních duchů.
Kdysi dávno, na úbočí hor blízko srdce světa, žila byla překrásná dívka v malém dřevěném domečku, který stál napůl ponořený v Zemi. Krajina kolem byla kouzelná. Husté lesy se táhly do nekonečných dálek, louky byly plné zeleně, nad jejíž hojností jásal veškerý dobytek. Tato mladá žena chodila každé ráno vzdát díky studánce a spolu s ní vzpomínat na své dobré zesnulé rodiče, kteří ji domeček spolu s několika Ovečkami a Kozami přenechali. Žila sama. Daleko předaleko nikdo nebydlel, ba ani poutníci se tu často neobjevovali. Žila osamocená uprostřed divočiny s Duby vyššími než mohutné hory, ale nezoufala si, protože Příroda byla s ní – a mluvila k ní. Ptáčkové jí každý večer povídali o dalekých krajích v jiných světech, o výchově svých dětí a o radostech a trápeních, které každý z nás zažívá. Mladá žena ráda poslouchala se soucitem a skromností. Dbala na čistotu a s ptáčky a se zvířátky se o vše dělila. Babička Příroda ji skutečně milovala, a koho Příroda miluje, tomu sílu propůjčuje.
Jednou večer dívka vymetla domeček březovými větvičkami, popila kozího mléka a uložila se ke spánku. Měsíc svítil jasným stříbrným světlem, které jí dodávalo sílu a slibovalo ochranu. V dálce zahoukala Sova, Vítr zašustil listím vysokých stromů a dívka usnula. Té noci měla sen, tak jasný jako bílý den. Zlaté světlo zazářilo a málem ji oslepilo. Pronikavý křik Orla jí otřásl tak mocně, že málem upadla. „Lúúú,“ zapěl Orel, „wala!“ V hlavě uslyšena pevný hlas: „Buď silná a neboj se, dívko Přírodě a všem jejím skrytým tajemstvím milá. Vybral jsem si tě, abych ti požehnal. Jsem Mocný Vid, ten, který život přináší, Slunce, jež tě laská. V pravý čas v tobě zažehnu oheň života, oheň, jenž křesáním vznikne. Do roka a do dne se ti narodí syn, můj syn, vychovej ho dobře.“ Když se dívka druhý den probudila, netušila, co měl ten sen znamenat, ale byl velice živý, neobyčejný, a tedy nanejvýš důležitý. „Ach, kdybych jen tak věděla,“ pronesla, když odváděla Ovečky na pastvu, „co se se mnou stane.“ V tu chvíli zamával Vítr listím vysokého Buku a odnesl její slova pryč. Za několik dlouhých měsíců však poznala, co se mělo stát. Dívka byla těhotná, nevěděla jak ani s kým. „Kdo jen,“ promluvila opřená o životadárnou Jabloň, „kdo jen ve mně mohl zažehnout oheň?“ V tu chvíli se jí vybavil ten zvláštní živý sen a s údivem na tváři obrátila hlavu směrem ke Slunci. Pochopila. Když se jí do roka a do dne chlapec narodil, přemýšlela, jak ho má pojmenovat. Porod byl pro ni sám o sobě těžký, ale ptáčci ji utěšili a v zobáčcích donesli lístky Pelyňku, které dívka zapálila. Všichni Vindové vědí, že Pelyněk při porodech pomáhá, když se ví, jak ho použít. Dívka seděla v zamyšlení, musela se zotavit, neměla muže, který by jí dodal sílu a přenesl bolest na sebe. Chlapec byl zdravý a silný, jeho tvář zářila. „Už vím,“ usmála se dívka, „od teď ti budu říkat Přemysl.“ Žena zaklonila hlavu a dodala: „Přemysl, muž dobré mysli, Premíás, první jas.“ Byl to sám Mocný Vid, kdo skrze ni promluvil.
Chlapec rostl jako z vody. Byl silný a matce ve všem pomáhal. Často vyběhl na nejvyšší kopec a volal do všech stran, aby zjistil, jestli poblíž náhodou nežijí další lidé. Když se jednou vrátil domů se svazkem roští, zeptal se matky: „Maminko, Vlci tu žijí, Lišky tu žijí, proč tu nejsou další lidé? Copak jsme na světě sami?“ „Nejsme, synáčku,“ odpověděla s vlídným úsměvem jeho matka, „ale ostatní žijí daleko, za třemi vysokými horami a třemi údolími.“ Chlapcovy oči se rozzářily: „Tak tam pojďme, jen na chvíli.“ Dívka se zamyslela a nakonec odpověděla: „Vyrazíme, zítra za úsvitu.“ Osud však jejím záměrům nepřál. V noci, když se oba chystali ke spánku, uslyšeli Sovu houkat velice blízko jejich domovu. Dívce to sevřelo srdce. Sova houkala stále blíže a stále hlasitěji: „Hů, hůů! Pryč odtud!“ Chlapec spal klidně, jako by se nic nedělo. Probudil se teprve, když venku uslyšeli praskat větve. Matka chlapci řekla: „Neboj se, hochu, a uteč zadním okénkem. Běž a neohlížej se, rozuměls?“ V tu chvíli vzala do ruky železnou dýku a přitiskla se ke stěně. „Proč maminko?“ zeptal se chlapec, „co se děje?“ „Běž,“ přikázala matka, a tak chlapec na nic nečekal. Protáhl se okénkem a utíkal pryč, co mu nohy stačily. Běžel houštím, Ostružiníky mu drásaly jeho malé nožičky, ale nezastavoval se. Něco ho vedlo, nějaká myšlenka, nějaký duch. U Jabloně odbočil doprava, u studánky doleva, dále pokračoval rovně. „Běž,“ slyšel v hlavě matčin hlas, „utíkej!“ Zničehonic zaslechl strašlivý výkřik. Chlapec běžel dál. Nastalo mrtvé ticho.
Jakmile dívka uviděla, že se chlapec protahuje okénkem a bezpečně utíká pryč, myslela na to, jak odlákat pozornost. Už od začátku věděla, že to jsou potulní násilníci, kteří v noci kradou a zabíjejí. Přišli už kdysi dávno, stejně tiše uprostřed hluboké noci, když se svým otcem byla na lovu Jelena. Tehdy se stihla schovat, ale její otec neměl takové štěstí. Zabili ho a ona to všechno viděla, jak ho prohledávají, dýku zaraženou v jeho prsou. Dveře se rozletěly. Černá silueta, která vtrhla dovnitř, třímala v ruce lesklý meč. Dívka se vrhla vpřed a vrazila zloduchovi dýku do krku, ten se zhroutil na Zem bez sebemenšího záchvěvu hlasivek. Všude kolem byla tma. Než dívka stačila popadnout zloduchův meč, další dva příchozí ji popadli za ramena tak silně, že se vůbec nemohla hnout. Tma byla stále větší a větší. Ucítila dech třetího zloděje. Snažila se uniknout. „Nejeduj se, Zmije,“ promluvil jeden z těch, kteří ji drželi, „nemá to cenu.“ „Tak tak, ale podívej, jakou má hezkou prdelku,“ pravil druhý, „to teprve bude něco!“ „Dost,“ řekl třetí, „sebereme, co se dá, a pryč odtud.“ „Ale no tak,“ odvětil první, „dopřej nám trochu povyražení, už se kdovíkolik dní potloukáme v této divočině.“ V tu chvíli se ale dívka vysmekla, popadla meč a … vykřikla strašlivou bolestí. Třetí zloduch jí rozpáral břicho. „Zapalte to tu hoši,“ pravil a ukázal na mrtvého kumpána, „nikdo nemusí vědět, že jsme tu byli zrovna my.“
„Vstávej, chlapče,“ promluvil starý dědeček v doprovodu svých o nic mladších vrstevníků. Na sobě měl bílé roucho ozdobené červenými ochrannými znaky a věneček z dubového listí. V pravé ruce držel dlouhou dřevěnou hůl, na které byly vyryty obrazce představující Slunce. „Vstávej,“ řekl ještě jednou a lehce chlapce nohou popostrčil. Ten se probral, ale svých nových známých se nelekl. V očích měl slzy. „Víme, kdo jsi,“ usmál se druhý stařík, „včera v noci jsme viděli znamení, pojď s námi.“ Chlapec nepromluvil ani slovo, jen v zamyšlení staříky následoval. Ti ho dovedli k velikému dubovému háji, poblíž kterého měli několik skromných domečků ze dřeva. Tyto domečky byly porostlé mechem a houbami, takže skutečně doplňovaly ráz zdejší krajiny. Uprostřed nich stálo malé ohniště s kotlíkem. „Najez se,“ řekl jeden ze staříků, „určitě jsi vyčerpaný.“ Chlapec se posadil a s nevídanou rychlostí se pustil do jídla. „Jsme Vidové,“ řekl stařík, když spatřil, že chlapec začal opět poslouchat, „jedni z nejmocnějších, kteří chodí po této Zemi. Je načase, Premíás mak Beli Lú, abychom ti pomohli stát se tím, kým se máš stát.“ Stařík se vlídně pousmál.
Uplynulo mnoho lét a z chlapce se stal dospělý muž. U dubového háje ho již od počátku cvičili v boji s mečem, kopím a lukem, učili ho lovit, poznat, co je v životě důležité, a mnohé další věci. Přemysl se měl stát bojovníkem a také se jím stal, a ne jen tak ledajakým. Byl silný, odvážný a chápavý. Měl prorocké sny a našel vidění spolu s ochrannou silou, která ho měla provázet až do konce života. Každý večer chodil ke studánce, u níž stála mohutná Lípa. Ta ho svými větvemi hladila a promlouvala k němu. Nepovažoval to za nic neobyčejného, překvapilo ho až to, když se jednoho večera před ním objevila dívka v bílých šatech s věnečkem z Pampelišek na hlavě. Přemysl přemýšlel. Z jeho hloubání ho vyrušil až dívčin hlas: „Jsem víla, udatný Vide. Líbíš se mi, jak každý večer chodíš k Lípě jen tak bez žádného chtíče. Líbí se mi tvá křišťálová čistota, čistota tvých myšlenek. Dovolíš, abych si k tobě přisedla?“ Víla byla neobyčejně krásná, až to Přemyslovi vzalo dech. Od té doby se každý večer u Lípy scházeli. Vždycky před půlnocí ale víla odešla směrem k hlohovému keři a zmizela. Kolikrát se Přemysl snažil najít nějakou skrytou chodbu v keři nebo jím projít, ale vše bylo marné. Víla ho však neopouštěla, každý večer se objevila a velice ráda si povídala. „Až splníš svůj úkol,“ řekla mu jednoho večera, když je Slunce zalilo zlatooranžovou září, „budeme spolu navždy.“ Přemysl se usmál a vílu objal. Pocítil, že byla lehčí než pírko, ale zároveň věděl, že to není sen, že je to vílí dívka z masa a kostí.
„Chtěl bych najít ty vrahy,“ řekl Přemysl jednoho rána nečekaně hlavnímu Vidovi, „ty, kteří zabili mou matku. Včera jsem měl sen, vše jsem viděl, vím, jak vypadají.“ Starý Vid se usmál. „Není třeba,“ promluvil, „najdou si tě sami.“ A měl pravdu.
Druhého dne v noci seděl Přemysl jako vždy s vílou u Lípy, když tu zaslechl divné zvuky. Jeho sluch byl dobře vycvičený, aby rozeznal Hraboše od Veverky. Nenápadně se vydal tím směrem, zvuk byl stále jasnější a slova srozumitelnější. Bylo to asi sedm nebo osm mužů. Přemysl šel dál, až došel k okraji dubového háje. Zdálky zpozoroval, že se ve svých počtech příliš nezmýlil, jen jich bylo devět. „Kdo to je?“ pomyslel si, „co tu chtějí?“ Přišel ještě blíže a zpoza Dubu začal poslouchat. „Zapalte ty louče,“ pravil jeden z nich, „tenhle háj se promění v popel. Už je načase, aby někdo ty dědky vykouřil, tohle je náš les!“ „Tak a dost,“ ozvalo se zpoza Dubu. Všech devět zabijáků v koženém oblečení se otočilo, aby pohlédlo do Přemyslových očí, které planuly jasným ohněm. V ruce držel meč a pomaličku se k nim přibližoval. „Ale, kdopak to k nám jde,“ řekl jeden zloduch, „nějaký výrostek. Na něj, chlapi, vždyť je jen jeden.“ „Dál ani krok,“ zakřičel Přemysl, ale zloduchy nezadržel. Najednou se však něco změnilo ve vzduchu, Přemyslovi se začala motat hlava. „Premíás – první jas,“ tato slova mu zazvonila v uších. Podíval se na přicházející zloduchy, pak kolem sebe a nemohl uvěřit vlastním očím. Pro jistotu zamrkal, ale postavy nezmizely. Nalevo od něj stála jeho matka, krásná jako vždy. Napravo pak … „Ne,“ pomyslel si, „to nemůže být … to nemůže být Mocný Vid.“ Ale jeho oči se nemýlily. Bílé oblečení, červený plášť, pásek z nejjemnějšího Lnu, věneček z Třezalky, zlaté vlasy a oslnivé světlo. Nebyl však čas na přemýšlení ani pozorování. Přemyslova matka vyrazila vpřed a s pomocí zaříkání zamotala zloduchům hlavy, že se někteří z nich začali motat na místě. „Co to má znamenat,“ rozkřikl se jejich vůdce, „na něj!“ Sám vytáhl meč a vyrazil směrem k Přemyslovi. V tu chvíli ho Přemysl poznal, byl to ten, kterého viděl ve snu, byl to vrah jeho matky. „Neboj se,“ usmál se Mocný Vid a dvěma prsty pohladil čepel Přemyslova meče, „budu tě vést.“ Meč začal planout jasným ohněm. Zloduch se zastavil, patrně ten oheň viděl, i když Mocného Vida ani Přemyslovu matku nezaznamenal.
Boj trval dlouho. Přemysl uskakoval, sekal, prováděl piruety, a když se mu něco nepovedlo, jeho tělo jakoby samo odskočilo. Měl v sobě sílu, sílu Slunce, která ho vedla. Vindové totiž nezískávali jen dovednosti, získávali také sílu a s ní přirozenost provádět věci, ke kterým byla daná síla určena. Úhyb, sek, úskok. Dva mrtví, sedm zbývá. Pirueta, sek ze široka, hlava letí na Zem. Vůdce zloduchů padl. Byla už dávno půlnoc, když boj skončil. I když Přemysl zvítězil a utržil jen drobná zranění, padl vyčerpáním na Zem. Za nějaký čas se probudil s nepříjemným kašlem, přeci jen na takové vypětí, a na živé lidské protivníky, nebyl zvyklý. Všude byla černočerná tma. Komáři byli očividně z kaluží krve nadšení, všude bzučeli a Přemysla si nevšímali. Přemysl se pokusil vstát, ale jen co se postavil na nohy, tak zase upadl. Hlava se mu znovu zamotala, tentokrát velmi nepříjemně. Vítr studeně zafoukal a Přemysl spatřil duše všech devíti zloduchů, jak poletují ve vzduchu a nevědí, kam jít. „Jděte pryč,“ přikázal Přemysl z posledních sil, „a nikdy se nevracejte.“ Jeho slova však nebyla vyslyšena, protože okamžitě na to jím a celým lesem otřásl zvuk rohu, nějakého silného a kouzelného. Poté znovu. A ještě jednou. Netrvalo dlouho a z lesa se vyřítil černý Kůň se siluetou velikého jezdce. Jezdec měl černý plášť a na hlavě obrovské parohy, tak obrovské, že se málem dotýkaly větví statných stromů. Zasvištěl oštěp. Proletěl kolem Přemysla a nabodl na sebe všech devět duší zloduchů, které zakřičely strašlivou a nepředstavitelnou bolestí. Přemysl dostal strach, myslel, že jde jezdec i po něm. Ale ten jen sebral oštěp i se všemi devíti dušemi, shrnul je do svého loveckého vaku a uzavřel do hliněných nádob v něm schovaných. Vzduch kolem byl studenější a studenější. Zdálky bylo slyšet vití Vlků. Přemysl poznal, co je ten jezdec zač, a slabým hlasem a se sklopenou hlavou promluvil: „Pane lesa, Lovče, prosím, ušetři mě.“ Lovec se otočil a skrze důlky v jelení lebce, kterou měl přehozenou přes obličej, se na Přemysla podíval. Přemysl se začal bát víc a víc. Lovec byl celý zahalený v zeleni a větvích stromů, Břečťan se kolem něj plazil jako živý had. „Dnes byl dobrý lov,“ řekl nakonec hrůzu nahánějícím hlasem, „ráno jim podřež krky, aby se jejich krev vpila do Země k Matce Zemi, kam patří. Ona ji už očistí.“ Přemysl učinil, co mu Lovec přikázal.
Od té doby Přemysl procházel celou zemí Vindů, od Bílé řeky na jihozápadě, až k té na severovýchodě. Nejvíce času však trávil poblíž srdce světa, odkud Vindové pocházejí, a setkával se s vílou u Lípy poblíž dubového háje největších Vidů. Všichni lidé ho měli rádi a všem dobrým pomáhal, což je na člověka docela zvláštní chování, jenže nesmíme zapomínat, že on byl syn samotného Mocného Vida. Avšak kdykoli se o tom zmínil, čekaly ho potíže, proto radši zachovával skromnost a nikomu se s tím nesvěřoval. Ti, kteří to měli vědět, to poznali sami. Tak chodil po světě a činil dobré skutky, léčil a ochraňoval. Říká se, že ho nakonec potkal stejný osud, který čeká každého hrdinu. Hrdě se postavil proti přesile, ale nakonec svým protivníkům podlehl a na křídlech Havrana odletěl k Matce Zemi. Ještě než zemřel, naučil lidi, že je důležité slavit nejen Rozkvět a oslavy krásy, které se konají v době největší síly Slunce, ale také i období mezi těmito slavnostmi, kdy kvete Bez a víly chodí po stromech. V tomto období se oslavují a čistí studánky, nosí se dary Bříze a Lípě, mluví se s vílami a vzpomíná se na předky. Je to svátek veškeré zeleně a zeleň sama určuje správný čas oslav. Přemysl Vindy naučil, že Příroda je krásná každý den.
Mezi Vindy se traduje mnoho různých příběhů o Přemyslovi, muži dobré mysli, Premíásovi, prvním jasu. Všechny však vypráví o tom samém – o veliké bolesti, ale i veliké lásce. Říká se, že Přemysl a lipová víla chodí před Rozkvětem po zemi Vindů a spolu zvěstují čas lásky a přízně Mocného Vida, velikého jasu. Nechť je jeho život příkladem nám i našim potomkům.
